Advertisement
Published: July 30th 2008
Ahoj lide, jsem tu opet a mohu se podelit o nove zazitky. Uvodem dekuji za vsechny prispevky, ktere mi posilate. Davaji mi motivaci k dalsimu cestovani.
Vzhledem k nepretrzite tlakove nizi a neustalym proudum vody z oblohy jsem upadal v Anchorage do depresi, ktere me nakonec donutily zmenit plany. Zrusil jsem puvodne zamyslenou cestu do destnych pralesu pri jiznim pobrezi a rozhodl se odcestovat s predstihem na sever do vnitrozemi, kde jsem ocekaval rozumnejsi pocasi. Narodni park Denali, tahnouci v delce pres sto mil okolo Alaska range, nejvyssiho pohori Severni Ameriky, se zdal byt idealnim cilem. Alespon na obrazcich tak vypadal.
Den 5. (24.7.2008) Rano v 7:neco me vlak povestne linky Alaska Railroad vyvazi z Anchorage smerem severnim. Cesta ubiha pod zatazenou oblohou a z oken je mozne jen tusit krasne vyhledy na Mount McKinley a dalsi velikany. Teprve pred hranici narodniho parku se ukazuji paprsky slunce mezi mraky a stereotypni dest konecne nahrazuje promenlive klima hor.
Nevim jestli dostupnost, prirodni jedinecnost nebo samotna hora Mt McKinley cini Denali nejzadanejsim parkem Aljasky. Pri vstupu do parku je postaveno male mestecko, ktere slouzi jako vychozi bod pro turisty vseho druhu a hlavne k vyrizeni nutnych administrativnich zalezitosti,
Poznate zvire?
Kdo zvi i druhove jmeno, tomu privezu nejakou cenu. kterych je v Denali opravdu nespocet a nez se dostanete do divociny, musite pocitat s nekolika dny priprav. To se tyka hlavne te mensiny, ktera se neprijela jen projet vyhlidkovym busem a vyspat v jednom z mnoha hotelu, ale chce se v parku nejaky den toulat a hlavne prenocovat.
Ubytoval jsem se v nejdostupnejsim kempu Riley Creek, lezicim par kroku od Wilderness Access Center, kde se bude odehravat vsechno podstatne. Rezervace je vhodna dopredu, s tim jsem nastesti pocital.
Den 6. (25.7.2008) Pocasi predesleho vecera pokracuje i rano a nakonec cely den. Dopoledne podstupuji proceduru, na jejiz konci bych mel obdrzet Backcountry Permit, dovolujici mi prenocovat v divocine narodniho parku. Shlizim kratke video o spravnem chovani v divocine, vysvetlujicim zakladni postupy pri setkani s medvedy, pri prechodu vodnich toku, ktere jsou to naprosto bezne, a podobne. Nakonec uspesne zvladam ustni prezkouseni, takze nazitri rano mohu odjet autobusem na zvolene misto a stravit tam dva dny sam v divocine. Jupi.
Zbytek odpoledne vyuzivam k vystupu na vyhlidku Healy Mountain Overlook a bavim se focenim krajinek a zvirat pri zapadajicim slunci. Netusim, ze ho vidim na nekolik dni naposled.
Den 7. (26.7.2008) Medvedi: 3
Vlci:
Alaska Railroad
Toto je povestna masina, ktera vas doveze z mesta Seward pri jiznim pobrezi az do mesta Fairbanks daleko ve vnitrozemi.
Souprava jede prumernou rychlosti 40 km za hodinu, aby si stihli cestujici prohlizet krajinu. Nemam nic proti tomu, ale kdyz prsi a je videt na pet metru, tak by to mohli trochu nakopnout.
Cesta z Anchorage do Denali trva pres 6 hodin a stoji 108$
Pristupoval jsem k tomu jako ke kazdemu jinemu vlaku a prekvapilo me, ze zdejsi lide povazuji jizdu touto linkou za udalost. Pri prijezdu soupravy na nadrazi tleskali a jasali.
Uvnitr podavaji vybrana jidla, mel jsem sobi gulas v chlebu za 18$. 0
Losi: 3
Veverky: nespocet
Celou noc prselo. V 5 rano jsem sbalil stan a v 7 me nabral autobus s cedulkou Camping bus, vozici dobrodruhy s batohy daleko do rozsahle divociny NP Denali. Mezi vstupem do parku a nejzazsim bodem trasy - jezerem Wonder Lake, se krouti neuveritelnych 91 mil nezpevnene silnice, po niz dene uhani desitky vyhlidkovych autobusu, vezouci turisty vseho druhu, od navstevniku z Asie s drahymi fotoaparaty po obtloustle dedecky a babicky, kteri takto nakladaji s duchodem.
Kdyz jsem rekl ridici, ze mou cilovou zastavkou je Polychrome Overlook a ze chci zastavit hned za mostem pres reku Toklat, vydesil se a zeptal se me, jestli jsem opravdu sure. Rekl jsem, ze se rozhodnu na miste.
Polychrome Pass Trail je jedna ze tri cest, popsanych v mem pruvodci a jako nejkratsi se mi zdala byt vhodna pro seznameni se s podminkami v severske tundre. Zacina na brehu reky Toklat a pokracuje podel potoka kamsi do horskeho sedla, kde se pry da dobre kempovat. Cestou se krizuje jen jedna reka, coz mi pro zacatek staci.
Cestou vidime medvedici s medvidaty, pasouci se hned vedle silnice. Zastavujeme, fotografujeme. Lehce znepokojujici je pocit, ze tu opravdu
Reily Creek Campground
Takhle se tu tabori. Za svych 12$ na den neco dostanete. To zlute je muj stan. jsou, ve te same krajine, do ktere se ubiram.
Dojeli jsme na misto meho vysadku a ja jsem doznal, ze sure nejsem. Z vody se tycila temer kolma stena jilu a kameni, po ktere mela zrejme vest ma cesta. Vystoupil jsem tedy o pul mile pozdeji s predpokladem, ze se na planovanou cestu pozdeji napojim. Ridic se me opet zeptal, jestli jsem sure, a ja jsem tentokrat byl.
Autobus zmizel v dali a zacalo opet prset. Bylo 9 hodin. Oblekl jsem si bundu, hodil na zada batoh a vykracel ze silnice do krajiny. Z autobusu to vypadalo uplne jinak. Najednou stojim proti strmemu skalnatemu svahu, vysoke brusinkove kere sahaji vysoko nad mou hlavu a v nich urcite ciha spousta medvedu a mozna i neco horsiho.
Hrnu se houstim do svahu a snazim se nesetkat s medvedem, vyuzivaje vsech triku, ktere jsem videl na videu. Zvonecek bohuzel nemam, tak si nahlas povidam sam se sebou a zpivam ceske pisne. Ja s pisnickou jdu jako ptacek... Nastesti po nekolika desitkach vyskovych metru mizi mohutny porost a nahrazuje jej nizsi vegetace, kde se medved urcite schovavat nemuze a kdyby ano, tak bych se takoveho maleho nebal.
Po hodine a
Wrangell
Pohled z Healy Overlook na pohori Wrangell, nebo tedy alespon doufam. pul stoupani pri slabem mrholeni jsem se vyskrabal do jakehosi sedla, ktere bylo sice malebne, ale, jak jsem predpokladal, nebylo to to spravne. Od me planovane trasy me delilo hluboke udoli a vodni tok, jehoz mohutnost jsem nedokazal urcit. Jina cesta ale nebyla a dalsi hodinu mi zabral sestup dolu ke zmitajicimu se zivlu. Dva metry siroky potucek jsem nakonec prekonal jednim krokem a stanul jsem uprostred mocalu, ktrery se postupne zvedal k memu vytouzenemu sedlu. Cesta vedla jak jinak nez vysokym houstim brusinek, nic jineho bych uz ani necekal. Vice znepokojujici byl pretrvavajici a hlavne stale silici dest.
Sedla jsem dosahl po dost zamotane trase, pri niz jsem nekolikrat prekrocil potok tam a zpet, vychazel jsem na uboci a opet schazel dolu, to vse proto, abych se nejlepe vyvaroval setkani s medvedem. Nakonec jsem timto zpusobem prolezl vetsinu plochy udoli, takze jestli tam nejaky medved byl, musel udelat neco zazracneho, aby se se mnou minul.
To uz vydatne prsi a ja zacinam mit pocit, ze jestli neco nepodniknu, tak dostanu peknou lekci. Zatim postavam uprostred podmaceneho sedla, ktere vubec nerespektuje text v pruvodci a neposkytuje ani provizorni misto k taboreni. Radeji rychle vyrazim do uboci kopce, kde
Pohled z Healy Overlook
Pohled smerem do nitra NP Denali. na jednom zebru pod hrebenem tusim snad konecne utociste. To uz je 5 hodin.
Skalnate zebro bylo to prave. Z poslednich sil stavim stan, bojuji s vetrem a nerespektuji video, ktere zakazovalo pouzivani kamenu jako tezitek na stanove koliky. Prednejsi nez nedotknuta prirode bez lidskych stop je pro me v tomto pripade vlastni zivot, ktery muze bezpecne pokracovat jen uprostred postaveneho a dobre ukotveneho stanu. Jeste odnasim kontejner s jidlem sto metru od taboriste, abych tedy alespon neco dodrzel. Bylo to sto metru nebo sto yardu? To je fuk.
Uleham v 6, spim, nedbam zvuku prirody, byt jsou jakkoli hruzostrasne.
Den 8. (27.7.2008) Probouzim se zivy a radostne vyhlizim ze stanu. Ac se k tomu ocividne schyluje, zatim neprsi. Voda, ktera vecer spadla, v tuto chvili stoupa z udoli zpet na oblohu. Je 7 hodin, nejlepsi cas dat se do prace.
Vysvihl jsem se na skalnate zebro a spatril jsem trojici sobu, kteri snidali na blizkem uboci mokrou travu. Ctvrty sob prave vychazel z mlhaveho sedelka na hrebeni. Byl to zvlastni okamzik, kdy jsem pochopil, jak tezke je zit v nelitostne tundre, pronasledovan destem a medvedy. Ja jsem tu jen host, ale oni
Medvedice grizzly s mladaty
Medved hnedy se na Aljasce vyskytuje ve dvou formach.
Pobrezni medvedi hnedi se zivi prevazne lososy, jsou mohutnejsi a vyskytuji se pri pobrezi u rek, napriklad v parku Katmai.
Tohle je medved hnedy - grizzly, obyvajici vnitrozemske oblasti. Zivi se prevazne rostlinnou stravou, ale obcas si i neco ulovi.
Snimek porizen z autobusu. tu musi byt cely zivot. Take mi to pripomnelo, ze i ja bych mel pomyslet na snidani. Ovesna kase ochucena malinovym sumakem to napravila.
Balim stan a vydavam se zpet k silnici. Tentokrat pujdu radeji po hrebenu, prestoze budu muset prekonat nekolik mensich vrcholku. Cestou se snazim fotit, ale presto chvatam. Za chvili zacne znovu prset a v te chvili bych chtel byt jiz dole na silnici. Jsem o neco zkusenejsi a vim, ze skutecnym nebezpecim v aljasske divocine neni medved, ale pocasi.
Den 13. - 16 (31.7.2008 - 3.8.2008) Medvedi: 4
Vlci: 0
Losi: 3
Little Coal Creek Trail & Kesugi Ridge Route
2 - 4 dni
27.4 mil ~ 44 km
Obtiznost stredni az tezka
Tato dvou az ctyrdenni tura po hrebeni Kesugi vas odmeni velkolepymi pohledy na Mt McKinley, pokud je jasne pocasi. Tolik preklad z pruvodce.
Ve ctvrtek 13. 8. ve 12:45 prijel na zastavku Wilderness Access Center v Denali minibus linky Alaska - Yukon Trails a postarsi pan tmave pleti nalozil me a muj odlehceny batoh. Little Coal Creek Trailhead, startovni bod me dalsi tury, lezi v Denali State Park, ktery rozsiruje oblast Denali National Park o dalsich 1316km2
Medvedice s mladaty
Snimek porizen z autobusu. a nachazi se priblizne 120km jizne od vstupu do NP. Prace na silnici zplodila male zpozdeni a ackoli ridic vyvijel veskere usili ztratu dohnat, predjizdel o 106 a nutil me k neustale kontrole, jestli to stiha i vlecka za nami, na malem parkovisti uprostred niceho jsem byl vysazen az po ctvrte hodine odpoledni, coz bylo trochu znepokojujici, ale vzhledem k obdobi permanentniho svetla nijak tragicke.
Trasu Little Coal Creek Trail zahajuje informacni cedule s mapou a nekolika poznamkami ke zdejsi faune a flore, od niz stoupa stopu siroka bahnita pesinka vzhuru do husteho lesa. Obsah tabule jsem si necetl a misto toho jsem pres ni prehodil tropiko stanu, abych ho trochu posusil, nez opet za chvili zmokne. Moc jsem ale neotalel a vyrazil jsem vzhuru. Po trech milich cvachtani, ktere na Aljasce absolvujete pri jakemkoli prustupu vyssim porostem, jsem vystoupal nad hranici lesa a prekrocil potok Little Coal Creek. O mili dal jsem nalezl uzasne misto s vyhledem na mraky a postavil jsem stan. Samosebou jsem ocekaval, ze rano rozepnu zip a uvidim konecne Mt McKinley, proto jsem si kurna vybral tuhle trasu.
Rano jsem rozepl zip a dostal jsem vetrem hnanou mokrou facku od stanove plachty. Priste
Losi chlouba
Tento jediny snimek jsem poridil prvni den v tundre. Asi na 20 vterin se utlumil dest. budu chytrejsi a nepostavim si stan na miste s nejkrasnejsim vyhledem, rikal jsem si. Po dlouhem namahavem boji s vetrnymi poryvy jsem nakonec presvedcil vsechny casti stanu, aby si rozmyslely vyhlidkovy let nad udolim reky Chulitna a respektuje zasady setrneho taboreni Leave No Trace, uklidil jsem krajinu do puvodniho stavu. Dalsich patnact minut jsem hledal v chumacich mokreho lisejniku stanovy kolik. Tim jsem jednak opet a tentokrate nadobro zmenil raz krajiny, ale hlavne promocil a zabahnil svoje jedine rukavice.
Hustou mlhou zahaleny hreben nedaval zadne duvody k vyhlidkovym zastavkam a silny protivytr s kondenzovanymi kapickami posiloval mou touhu byt co nejdrive co nejdal. Po par milich pochodu vykulminovalo me dlouho se naplnujici zklamani z nehostinnosti aljasskych hor a Aljasky vubec. Zastavil jsem se a proudem nekolika ceskych slov vylil sve pocity hlasite do udoli. Pocasi se nezmenilo jeste nekolik hodin, ale ja jsem se citil spokojenejsi a uvolnenim energie jako bych vstoupil na vyssi uroven splynuti s timto krajem. Zajimalo by me, jesli toto prozije kazdy nebo jestli jsem jenom ja takovy rapl.
Vyvrelou hnedou horninu postupne vystridala prijemnejsi zula. Dest ustal a ja se pozvolna mizejici mlhou hnal dal po hrebeni. Cestou jsem potkal dve skupinky turistu.
Standardni pozdrav vyletniku na Aljasce zni: "Ahoj! Kam jdes? Odkud jdes? Videl jsi neco?" Reknete pocet hnedych a cernych medvedu, jejich smer pohybu nebo pripadne stopy, pokud jste nejake videli. Zrejme diky vyspelejsimu zpusobu vyhybani se pripadnym setkanim s medvedy jsem byl se svym jednim baribalem vetsinou pozadu. Tedy to trochu predbiham, toho potkam ted tady za zatackou. Dorazil jsem na misto, kde hreben Kesugi Ridge zdanlive konci hlubokym udolim a vynori se opet o nejakou mili dale. Prodluzuji si trekove hole pro sestup po skalnatem uboci a naposledy vyhlizim do kraje. Moc se netesim, protoze tohle bude zcela jiste nejhorsi usek cesty a na druhe strane vylezu jako zablacena a promocena troska. No nic, at to mam za sebou.
Vrhl jsem se ze svahu dolu a za zatackou, jak jsem slibil, potkal sveho prvniho medveda tvari v tvar. No, vlastne, spis tvari v zad. Jedine, co jsem zaznamenal, bylo zasusteni listi a pak cerna koule s usima, ktera zmizela v housti. Tim mi spadl jeden kamen ze srdce a pochopil jsem, ze kdyz budu pri svem Bear Avoidance (technice vyhybani se medvedum) tak dusledny, nikdy zadneho neuvidim.
Abyste tomu rozumeli, zakladem vyhybani se medvedum v neprehlednem terenu,
Sob na obzoru.
Parohy ma sob i sobice, takze tady nevim.
Omlouvam se za kvalitu, bylo to daleko, v mlze a pri spatnem svetle. Chapejte to jako umeni :) zejmena pri pruchodu krovim, je upozornit na sebe s dostatecnym predstihem, aby medved stacil odejit. On ze setkani s vami take nema zadnou radost. Proto se doporucuje chodit ve skupinkach a povidat si, zpivat nebo cinkat zvoneckem. V jedne osobe je to ale docela zahul, neustale vymyslet nova temata konverzace sam se sebou. Ja sam jsem si o sobe uz vsechno povedel a omilat neustale dokola pisen Kdoz su bozi bojovnici me take prestalo bavit, takze jsem svou signalizaci omezil na dve zvolani: "Hej!" a "Hoja!", ktere neustale stridam a obcas prekvapive zmenim poradi. To nesmirne zabira. Potkavam zpivajici skupiny se zvonecky, ktere potkavaji mnohem vice medvedu, nez ja.
Zpet ale do udoli. Dorazil jsem o nejakych 400 metru niz, k potoku Bitch Creek, jehoz nazev nepochybne vznikl z ciste uprimnosti. Pri prustupu zelenym peklem jsem sve "Hej!" a "Hoja!" nezridka doplnil mnohem epictejsimi slovy, kterych by se musel bat i medved hnedy Kodiak, kdyby tu nejaky byl. Jdete vpred a jste radi, ze mate alespon tu uzkou struzku plnou bahna, jez tu plati za znacenou cestu. Nechapu, jak se zde muze libit medvedum. Asi nemaji na zadech batoh plny jidla a musi brat, co je.
Kdyz absolvujete
Mlzne rano podruhe
Mraky stoupaji, bude prset. cestu pres Bitch Creek, ceka vas jeste nekolik mensich udoli podobneho charakteru a milova prochazka kolem jezera Skinny Lake, nez se konecne dostanete zpet na hreben. Zhruba v osm jsem se vyskrabal na kopec Golog a spise z unavy nez z vule jsem o par metru dal zakoncil svuj patecni pochod. Vrchol Golog je na devatenacte mili od pocatku treku, takze patnact mil za den pri obtiznosti hard byl dostatecny nadplan. Neposlechl jsem sve rady na zaklade zkusenosti z predchoziho dne a stan jsem rozvinul opet na vyhlidce, tentokrat navic nad jezerem, abych si k tomu vsemu uzil jeste i komaru. Vecerim v 9, spat jdu o hodinu pozdeji. Hodinu mezi tim vyplnil pokus o koupel v jezere, ale byly z toho jen namocene nohy a spousta pupencu po tele.
V noci se opakoval scenar predchoziho dne. Zesilujici poryvy vetru nasledovala jejich sestra destova sprska, jez me navstevuje temer kazdou noc a uz si davno tykame. Tady na hrebeni jde spis o mlhu a udery malych kapicek o stanovou plachtu vydavaji zvuk sypajiciho se pisku. Jako v patek i v sobotu mi sustila radostne dobre rano, ale ja byl tentokrat psychicky pripraven. Abych neopakoval stale stejne chyby, rozhodl jsem
Stan na horskem uboci
Opravdu byl takhle nasikmo. Celou noc, rozumejte 13 hodin, jsem balancoval na karimatce, podepreny vsim, cim se dalo. Zaplat panbuh za to.
Jedna ze zakazanych veci v parku Denali je postavit stan tak, aby byl videt ze silnice. Pry by to ubiralo divocine na divokosti a turiste by se dozadovali vraceni penez. se vyckat konce deste a nezmoknout jako vcera. Za tri hodiny to musi ustat, samosebou, rikal jsem si. Na tomto rozhodnuti jsem zatvrzele trval, takze jsem stravil ve stanu cely den a dalsi noc. Dest neustal ani na chvilku, jen v sobotu v 8 vecer zmenil strategii a ze sypajiciho se pisku se stal normalni vydatny zalivak. Po dlouhych 36 hodin jsem stridal ve stanu tri polohy a snazil jsem se spat, protoze nic jineho se delat nedalo.
S jedinym prerusenim, abych se priznal, to kdyz jsem dostal hlad, vrhl jsem se do deste a donesl si ze 100m vzdaleneho kontejneru nekolik musli tycinek. To je totiz dalsi bidna vec spojena s medvedy. Neni dobry napad povalovat jidlo ve stanu, protoze oni vas mizerove chlupati vycmuchaji a budou se vam to snazit vzit. K uchovavani potravy v tundre slouzi medvedotesny kontejner, tak to alespon volne prekladam z anglictiny, a aby plnil svou ulohu, musi byt jednak utesnen a jednak umisten v dostatecne vzdalenosti od stanu. Tretim prusvihem je kuchyne, tedy misto vareni, ktere musi byt vzdalene 100m od stanu a 100m od kontejneru. No, diky temto nutnostem vlastne nejde v desti nic uvarit.
Ze soboty nemam jedinou fotku.
Misto toho mam ale prekvapeni: video, ktere kdyz si prehrajete 785x za sebou, zazijete cely jeden den na Aljasce! Enjoy!
Cekani se vyplatilo a tak nedele byla zatim nejkrasnejsim dnem, ktery jsem na Aljasce zazil. Dest ustal kolem osme rano a par hodin potom se vytratila i mlha. Radosti jsem zacal behat po okoli a fotil, co se dalo. Velky McKinley se sice neukazal, to bych toho chtel moc, ale uplne mi stacilo obcas vykouknuvsi slunce. Jednu slepici jsem pronasledoval hodinu a pul. Je na fotce.
K dalsimu pohybu vpred jsem se dobral az kolem ctvrte hodiny odpoledni. Po ctvrt hodine pochodu se mi nabidl krasny pohled na Skinny Lake, ktere jsem si vyfotil a udelal celem vzad, protoze jsem nevim proc vyrazil na druhou stranu. Asi jsem sel za sluncem. Posledni asi 4 mile hrebenu jsem si vychutnal a lepe nez ja je popisuji prilozene fotografie.
Takhle by to krasne skoncilo, ale nic netrva vecne a nez jsem dorazil na konec hrebene, slunce zalezlo za mrak a zacalo zase mrholit. Prede mnou byla posledni cast cesty: sestup k jezeru Bayers Lake, na jehoz strmost vsichni upozornuji a protoze si ve strmych cestach libuji, nejak jsem se
Zdravim vsechny
Takhle sedi kazde rano po kopcich desitky nestastniku a medituji nad otazkami zivota, vesmiru a vubec. Za nimi ciha medved, ktery jim je presne zodpovi.
V tom hrnci byla opravdu neskutecne cervena kase, vypadala jako medvedi krev. na ni tesil. Neslo tu ale tak o strmost, jako o skutecnost, ze cela 5km dlouha cesta vede opet zelenym peklem a zaslouzi si take prezdivku Bitch, a to hned nekolikrat za sebou. Neumim to moc popsat slovy, predstavte si 30cm sirokou struzku, v ni 20cm bahna, mokre krovi nad hlavu, jedovate ostnate rostliny, mnozstvi korenu pres cestu a jeste musite porat rikat "Hej!" nebo "Hoja!", protoze medvedich stop je tu vice, nez lidskych. Muj vztah k teto ceste nevylepsila ani hojna pritomnost boruvek, skytajicich oproti trpkym plodum na hrebeni prijemnou zmenu.
Udelal bych par fotek, ale to je v techto podminkach velice obtizne, a to ze dvou duvodu: Zaprve: jakmile se zastavite na delsi dobu nez 3 vteriny, vsechno, co vam vycuhuje z odevu, okupuji moskyti. Zadruhe: pri prodirani se mokrym krovim nosim fotak zabalen hluboko v batohu a musela by to byt extra kompozice, aby me donutila shodit ho ze zad na zem do 20cm bahna. Je pravda, ze pri sestupu k Bayers Lake jsem se k tomu v jednu chvili odhodlaval. Prosel jsem kolem pastelove fialove hromadky, otocil se a zustal patnact vterin koukat s otevrenou pusou. Vizualne to vypadalo jako jeden a pul litru husteho
Sysel Parryuv
Tady tomu rikaji groundsquirrel. Pro ne je vsechno veverka.
Je zajimave, ze tento syslik ma v tele na obranu proti mrazu nemrznouci smes. Nevadi mu tak, kdyz pri zimnim spanku klesne teplota v jeho nore pod bod mrazu.
Zkusim nekde zjistit, jestli by sel vymackat do chladice.
Omlouvam se za spatne svetlo. selskeho jogurtu s boruvkovou prichuti a zivimy kousky ovoce. Tak krasne hovno jsem v zivote nevidel.
V Bayers Lake Campground jsem stanul k devate hodine vecerni, notne unaveny na konci cesty, stejne jako tento text v poslednim odstavci, a bohuzel jsem nenasel to, s cim jsem pocital. Z cedule jsem pochopil, ze staveni stanu neni povoleno, nenasel jsem zadne sprchy, dokonce ani curacek na piti nefungoval, ale hlavne nebyl k dispozici zadny telefon, abych si mohl zarezervovat autobus. Jedinou moznosti bylo opustit misto stopem. Z vratnice vycuhoval kohoutek k zahradni hadici, takze jsem se mohl nastesti trozku zkultivovat. Asi dvaceti vozidlum jsem nastavoval svoji narychlo spichnutou cedulku Denali, ale nezareagoval vubec nikdo. Kdyz mi nepribrzdil ani stary pomalovany Volkswagen Transporter, zacal jsem mit trochu strach. No ale nakonec to vyslo, to bych tu jinak nesedel a nepsal.
Obtekane obrazky nepatri k textu. Priste s tim neco udelam.
Advertisement
Tot: 0.107s; Tpl: 0.019s; cc: 8; qc: 24; dbt: 0.0498s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb
Stepan
non-member comment
Ahoj Honzo,
moc pekny fotky. Krasna priroda. Na ten dest si casem zvyknes a prestanes si ho vsimat. Napadlo me, ze po sesti hodinach ve vlaku ze kteryho neni nic videt bych taky jasal :-). Mej se pekne a pozdravuj sysly.