Alaska 2008 Gates of the Arctic

---

---

Ahoj pratele a kamaradi,

po delsi prestavce se opet hlasim z Aljasky, abych poreferoval o svem putovani a stavu expedice Aljaska 2008. Tentokrat se nebudu pokouset o dalsi slohovou praci a prevypravovat sve posledni zazitky, popisovat detailne vsechny medvedy a slepice, jak jsem cinil doposud, to si necham na doma. Pokusim se jen ve strucnosti shrnout sve posledni dojmy.

Kdyz jsem v Denali travil svuj druhy tyden dovolene, dal jsem se do reci s jednim dobrodruhem, ktery kempoval par desitek metru ode mne a jiz nekolik dni jsme sdileli stejne nevlidne povetrnostni podminky. Byl asi tak velky jako ja, podobneho veku, mel i stejny stan, jen o jeden mesic delsi vousy. Na Aljasku pricestoval v kvetnu a ted se chystal na svou posledni turu pred odjezdem domu. O cemkoli jsme se bavili, byli jsme za jedno. Z jeho vypraveni bylo zrejme, ze podnikl temer identickou vypravu jako ja jsem se chystal, jen o mesic drive. Dokonce jsme si oba naplanovali cestu tak, abychom stihli stejny hudebni festival. Zrejme prave proto jsme se v Denali potkali. Dal mi velmi uzitecne rady, jez jsem zahy hojne vyuzival. Jmenoval se Chris.

Mezi reci jsme se dostali i daleko na sever, do narodniho parku Gates of the Arctic, jednoho z nejvetsich parku v USA, mista nespoutane a dosud nedotcene divociny, situovaneho v na tisic mil se tahnoucim pohori Brooks Range. Nebyl z toho mista prilis nadsen. Neustale deste a vysoke hladiny rek, vysoke brusinkove porosty, chomace travy obklopene mocaly, to vsechno vytvari neprostupnou krajinu, mnohem obtiznejsi nez horska uboci v Denali. Potkal pry radu nadsencu, kteri tydny vytrvale cekali na svuj den, aby pak nakonec beznadejne rezignovali a odjeli zpet na jih.

Nasedl do autobusu a odjel svou cestou. A me se zacal rozplyvat muj sen.

Sen, ktery se mi zda uz od patnacti let. Sen o divocine, samote a nezavislosti. Pribeh z hlavy maleho kluka, ktery nema o skutecne podobe sveta ani potuchy. Sen, ktery jsem si prijel dozdat a dat mu navzdy sbohem.

I ja jsem nasedl do autobusu a odjel svou cestou. Mesto Fairbanks melo byt mou branou na sever. Diky sve poloze klimaticky nesouvisi s zadnym velkym pohorim, takze v lete je zde opravdu leto a v zime zima. V praxi to znamena, ze letos zde prsi o neco mene, nez v jinych castech Aljasky.

Nakoupil jsem zde potrebne vybaveni a zorganizoval svou cestu do Gates of the Arctic. Chystam se prostoupit pohorim Brooks Range z jihu na sever, z lovecke osady Wiseman, lezici pri dalnici Dalton Hwy, do izolovaneho eskymackeho mestecka Anaktuvuk Pass. Az na male detaily tak, jak jsem si to doma naplanoval. Mista od sebe deli 65 mil ~ 105 km horskeho systemu, absolutni divociny bez cest a jakychkoli znamek civilizace. Pocitam s 10 - 12 dny cesty. Zamerne nezrizuji zadne unikove cesty, ktere by mi dovolovaly pokus predcasne ukoncit. Mam prilis slabou vuli na to, abych to neudelal.

Dne 11. srpna jsem odjel pravidelnou linkou Dalton Express na sever.

Dnes je 27. srpen, sedim v Anchorage u pocitace a pisu blog. Nevim presne, jakou merou jsem se o to zaslouzil ja sam a jakym dilem k tomu prispela nahoda. Faktem je, ze se mi podarilo prostoupit celym pohorim a v jedenacti dnech dosahnout cile Anaktuvuk Pass. Po celych jedenact dni jsem mel vyborne, prevazne slunecne pocasi, hladina rek byla nizka a priroda nabizela mnoho prilezitosti ke sberu boruvek a brusinek, ktere v tomto obdobi prave dozravaji. I pres temer idealni podminky musim konstatovat, ze se jednalo o nejnarocnejsi turu, jakou jsem kdy podnikl. Nepohyboval jsem se na hranici svych sil, necitil jsem se ani jednou v primem ohrozeni zivota, ale rozhodne jsem byl celych jedenact dni zamestnan dost umornou praci na hranici snesitelnosti a vsechny tabory jsem stavel znacne vycerpan. Az na jednu vyjimku se mi podarilo dodrzet plan cesty, coz bylo, vzhledem k nulovym rezervam proviantu, ktery jsem nesl, klicove. Nikdy jsem nemel tendenci otocit se a vratit se zpet, protoze jsem v zadnem pripade nechtel znovu absolvovat to, co jsem mel za sebou.

Vybojoval jsem si sve vitezstvi sam? Nebo jsem jen stastlivec, ktery oslavuje pruchod minovym polem? To bohuzel nedokazu rict. Mozna bych zvladl prezit i v desti, mozna bych dokazal najit cestu zpet domu pres rozbourenou reku, mozna bych si dokazal rozlozit potraviny a vyckat lepsiho pocasi. Nevim. Je znepokojujici, jak maly detail muze rozhodnout mezi vitezstvim a porazkou.

Jsem velice stastny, ze jsem se pokusil uskutecnit svuj sen, vytrval a dokazal dojit do cile. Nebyla to cesta za svobodou, za krasou, za poznanim ani za hledanim sama sebe, na takove blbosti tam neni cas. Jedine, co ziskate, je zkusenost a poznani skutecne hodnoty vseho, co povazujete za normalni a najednou vam to chybi.

... Dal jsem sbohem Anaktuvuk Pass, nastoupil jsem do maleho letadelka a nechal se vynest nad vrcholky. Na chvili jsem zavrel oci a oddychl si, ze to mam za sebou. Potom jsem vyhledl z okna. Jak letadlo pozvolna klouzalo vys, pod nami se utvarel obraz, ktery me primrazil do sedacky. Ubrus, jez jsem den po dni, kousek po kousku vysival, se mi nyni rozlozil pred ocima. Teprve ted jsem videl, co jsem vlastne dokazal. Z rozsahleho zarostleho udoli byla mala lzicka na caj, dlouhe horske hrebeny by slo zakopnout pod postel, mohutne reky nahradily zelene zahradni hadice. Poznaval jsem mista, ktera jsem predtim proklinal. Tam, kde by bezny pozorovatel videl jen horu, ja videl kus sebe. Po jedenact dnu byla tato krajina mym domovem. Po jedenact dnu se utvarelo pouto, ktere nikdy nezanikne. Tak jako zde mi chybel muj domov, doma mi budou chybet tyto hory.

Polozil jsem Chrisovi otazku, zda prijede na Aljasku znovu. Zahledel se do dali a rekl, ze urcite. Nechapal jsem ho. Dva mesice se nechava zalivat destem a pojede si to dobrovolne zopakovat. Tenkrat jsem ho nemohl pochopit, protoze jsem nestravil na Aljasce dostatecne dlouhou dobu.

Poprve prijedete na Aljasku za pohledy, ktere jste videli na fotografiich, za divokou zveri, za pribehy, za svobodou. Budete asi zklamani, protoze misto krasnych panoramat uvidite mracna, misto divokych zvirat male puntiky na horizontu, misto svobody si zazijete spoustu organizacni prace a chuze po meste. Pak se ale cosi stane, na jeden den vysvitne slunko, mracna se rozestoupi, aby vam odhalila nadherna pohori a uvidite medveda u silnice. To, co jste zde ocekavali na podnose, to si musite vybojovat. A prave to cini z Aljasky tak krasne misto, kam se lide nejen vypravuji, ale take vraci.


Expedice Aljaska 2008 se chyli ke konci. Dosahl jsem zde sveho hlavniho cile a od trmaceni uz me boli nohy. Proto opoustim pozici dobrodruh - cestovatel a stavam se obycejnym sporadanym turistou. Protoze komercni zpusob cestovani uz nebude poskytovat dostatecnou inspiraci, zaroven ukoncuji tento blog. Zrejme sem jeste haknu nejake dalsi fotky, ale uz bez povidani.


Je to velice otrepane a neoriginalni, ale na konci se slusi podekovat, takze dekuji:

Tobe sestro Kamilo za to, ze jsi prozila celou cestu se mnou.

Vam drazi rodice za to, ze jste pochopili dulezitost meho snu a nesnazili jste se me ovlivnit, prestoze vas stala cesta mnohem vic sil, nez me.

Cele sve rodine za to, ze drzi pohromade a ze se rozrusta i v dobe me nepritobnosti. To si jeste vyridime.

Tobe Stepane za bezmala dvoumesicni prazdniny v pomerne nevhodne dobe.

Vam mili kolegove a vsichni ostatni pratele, kteri jste me celou cestu podporovali svymi komentari.

Firme Altus za lekce anglictiny. Bez toho bych byl v koncich.

Vam, na ktere jsem zapomnel.

---

Photos

Tabor 1: Pasco Pass
Dorazil jsem do narodniho parku Gates of the Arctic, kde me ceka ma vysnena zivotni tura nespoutanou divocinou. Z male vesnicky Wiseman do eskymackeho mestecka Anaktuvuk Pass je to vzdusnou carou 105km pres pohori Brooks Range. Jestli ja jsem to trochu neprehnal.

Tabor 1: Pasco Pass
Je to skoda, ale abych byl lite, nevzal jsem si tentokrat svou zrcadlovku, takze vsechny fotky jsou foceny na kompakt. Wildlife tentokrat necekejte.

Tabor 1: Pasco Pass
Na Aljasce zacalo konecne leto. Snad to nejakou dobu vydrzi.

Paroh z losa
Tohle me bavi fotit, asi se na to specializuji. Nikam to neutika a vali se to vsude.

Gates of the Arctic
Travu tu jak je videt nikdo neseka.

Gates of the Arctic
Ale jakmile se dostanete na hreben, muzete si uzivat dalnici, nez to zase spadne do udoli.

Gates of the Arctic
Vypada to jako hole kopce...

Gates of the Arctic
...ovsem realita je uplne jina. V Gates of the Arctic nejsou zadne cesty. Musite si to proslapnout sami nebo sledovat cesticky zvirat.

Symbolicka navsteva
Tak uz je to tady, rekl jsem si. Priletaji krkavci a cekaji, az budu k jidlu.

Tabor 4: Sedlo nad Clear river
Tak na tomhle miste se zacal lamat chleba. Na mape vypadalo udoli divne, ale kanon s padesatimetrovymi stenami jsem necekal. Musel jsem preplanovat cestu a reku prejit o par mil vys. Bohuzel diky tomu jsem nedosahl tabora 5, coz byl trochu problem, protoze na dalsi den navic jsem nemel potravinovou rezervu. Znamenalo to rozpocitat potraviny znovu a zredit pridely pro nektere dny.

Willow Creek
Nakonec jsem zjistil, ze nejlepsi pristup do udoli je tento potok Willow Creek. Jestli je tohle potok, tak co me ceka dole v kanonu?

Clear River
Zdaleka ne nejvetsi, ale diky tvaru udoli nejnebezpecnejsi vodni tok, ktery jsem prekonal. Dravy proud sahal az do puli stehen. Presel jsem ji 3x: tam, zpet a tam. To abych se dostal na misto, kde bylo mozne kanon opustit, ackoli i to byla temer kolma stran.

Nad Clear River
Prekonavat takovehle lesiky je uplne bezne. Neni to nic prijemneho, ale zvyknete si. Za par hodin jsem byl nahore.

Hreben nad taborem 5
Tak tady jsem byl potrestan za lenost, nedochvilnost a spatne planovani. Touto dobou jsem mel byt o dve udoli dal, tam, co sviti slunce. Misto toho si uzivam docela neprijemne kroupy.

Comments

[Stepan]

Zdravim
Ahoj Honzo, gratuluju ke skvelemu vykonu (a hlavne k tomu ze jsi to prezil :-), ted uz si muzes rikat Zalesak. Svely ze se Ti povedlo pocasi. Mel bys napsat knihu, nebo alespon clanek do casopisu, mas talent. Ahoj, tesime se na Tebe.

[segra]

podekovani :o)
Ja dekuji tobe za to ze jsem mohla byt na Aljasce s tebou i kdyz jen srdcem. Dekuji rodicum za to ze mam nejlepsiho starsiho brachu na svete. Dohanis mi do oci slzy a ja to nemuzu nijak zastavit. Jsem moc stastna ze se ti tvuj sen o kterem mluvis od doby co jsme zacali myslet splnil. Stale jsi rikal ze se jednou na Aljasku odstehujes :o) Bylo Ti mene nez 15 let. Tenkrat jsem tomu ale nevenovala takovou pozornost. Dnes se na to koukam trochu jinak. Bylo by mi strasne kdyby si byl tak daleko. Jsem vdecna za internet a mobilni telefony, protoze clovek s tebou mohl byt v kontaktu prakticky kdykoliv, teda az na poslednich 14 dni kdy jsem skoro denne koukala na internet a vzdy kdyz jsem zjistila ze se tam nic noveho neobjevilo tak mi bylo smutno. Uzivej si tech poslednich nekolik dni a uz se na tebe straaaaaaaaasne moc tesime. Jinak nic nechci, jen to abych te uz mohla poradne obejmout ty muj dobrodruhu - cestovateli a turisto :o)