40. DEN

---

Geo: 43.6488, -7.36904

Poslední víkend, poslední sobota, poslední výšlap s rodinkou, jež mi zajistila jedny z nejkrásnějších chvíl mého života. Na závěr byla naplánována osmikilometrová túra po burelské hoře "Monte Castelo". Naposledy jsem se mohla vidět se známými tvářemi, které se mnou sdílely výlet do přírodního parku, či prožily noc na Svatého Jana (dokonce i starosta se k nám připojil). Autobus nás vyvezl nahoru a nechal napospas mlze, jež nás obklopovala ze všech stran. Naštěstí se zimou jsme problém neměli. I když trasa nebyla tak dlouhá jako minule, cesta nebyla o nic lepší. Buď jsme se "drápali" nahoru po kamenité cestě, anebo sestupovali po nepohodlném terénu. Bohužel mlha nám nedovolila moc velký výhled, takže jsme si museli vystačit se větrnými mlýny, které na mne svojí velikostí působily trochu strašidelně. Nicméně nechtěla jsem vypadat jako "Don Quijote", jenž se mi okamžitě při pohledu na všudypřítomné obry vybavil. Po třech hodinách šlapání (kolem jedné hodiny) jsme dorazili do cíle, kde vítězoslavně svítilo sluníčko. Okamžitě jsem zamířila k výhledce, kde se mi naskytl krásný pohled na jasnou Burelu. Dokonce jsem se snažila najít náš dům, ale Lara mi musela trošku poradit. Postupně dorazila celá naše skupina, což bych považovala za znamení pro začátek oběda, který pro nás byl připravený. Nicméně Španělé nikam nepospíchají, takže jsme se sestřičkou raději využily sluníčka a natáhly se na kamenných stolech. Ve dvě hodiny si na hlad začalo stěžovat již více lidí, a i když byly stoly nachystané, žádný pokyn nepřišel. Místo toho nastoupil 83letý "děda" s kytarou a začal zpívat španělské písničky (dokonce měl i svoje verze dnešních hitů😉. Najednou se zapomnělo na kručení v břiše a lidé se začali usmívat, zpívat či dokonce tancovat, do čehož jsem byla zapojená i já díky mé veselé mamince. Myslím si, že v tomhle se Španělé hodně liší od Čechů, kteří by raději stáli v koutku s pivem ruce. V půl třetí se konečně usedlo ke stolům a všichni se hned dali do připravené kuřecí empanády (lepší než s tuňákem, jež jsem měla také možnost ochutnat). Nicméně já se nejvíce těšila na paellu, kterou jsem před odjezdem ještě jednou musela zažít. Tentokrát jsem měla vynikající verzi s kousky kuřecího a telecího masa, a dokonce byl v nabídce krab. Čtete dobře - já jsem ochutnala kraba! "Kolemsedící" na mne upřeně koukaly, protože můj pohled na klepítka a hlavičku s očíčkama musel být opravdu k pobavení. Absolutně jsem neměla ponětí, jak se tohle mořské stvoření může jíst. Naštěstí se mi to snažil ukázat pán sedící naproti mne (s Larou jsme byly daleko od rodičů😉, který byl nejspíš odborníkem na jezení krabů. Snažila jsem se - nožičky mi křupaly pod rukama a já musela maso vycucávat z tvrdé skořápky. Jelikož jsem stále hladověla, odložila jsem kraba (spíše už jenom jeho část) stranou a raději se pustila do výborně ochucené paelly (skoro jako rizoto s masem, akorát tak stokrát lepší😉. Přidala jsem si třikrát, abych si ji mohla dobře zapamatovat. Následoval ještě typický galicijský dort s mandlemi, ale jak už jsem se jednou zmiňovala, nedá se sníst, poněvadž se skládá snad jenom z cukru... Oběd se táhnul asi dvě hodiny, což nás s Larou zrovna nenaplňovalo, takže jsme znovu prošly všechny vyhlídky, nicméně tentokrát byla Burela schovaná v mlze. Také jsme potkaly veselého starostu, který zrovna poskytoval rozhovor pro místní rádio. Obdivovala jsem jeho dlouhé odpovědi, ale moc jsem jim nerozumněla, protože mluvil rychle a hlavně galicijsky, v čemž zrovna odborník nejsem. Možná jsem o tom neměla tak přemýšlet, protože nakonec přišla řada i na mne! Měla jsem minutku na promyšlení a cítila jsem, jak se mi začínají potit ruce. Nakonec to nebylo tak hrozné, protože se mne vyptávala tak přibližně stejně stará holka s piercingem v nose a použila jednoduché otázky (například - jaký je rozdíl mezi Prahou a Burelou, anebo jak se mi líbil dnešní výšlap). Opět chvilka slávy pro Anetku. Potom jsem se rozloučila s pár známými tvářemi, které se ke mně chovaly velice přátelsky a několikrát mi nabídly, že je mohu kdykoliv navštívit. Rvalo mi to srdce, ale neříkala jsem "sbohem" - určitě se někdy vrátím!
Když jsme dorazili domů, přepadl nás s Larou najednou hlad, a tak jsme se pustily do přípravy sladkého pokrmu "arroz con leche" (rýže s mlékem). Recept je opravdu primitivní a možná se Vám bude zdát kombinace divná, ale se skořicí je to opravdu lahoda.
Také jsme museli pro kufry na půdu, což se mi vůbec nelíbilo, protože to znamenalo, že se velice rychle blíží nedělní balení, z čehož mi naskakuje husí kůže. Naštěstí o letenky se již starat nemusíme, poněvadž jsme je s Larou bez problému vytiskly. Akorát z Ovieda do Barcelony jsem již nesehnala tři sedadla vedle sebe, takže každá sedíme jinde. Avšak jsme přece dospělé ženy - to zvládneme! Když tak mne bude muset při vzletu držet za ruku nějaký (nejlépe charismatický a svalnatý😉 Španěl...

¡Dulces sueños!

---