39. DEN

---

Geo: 43.6557, -7.358

"Hay niebla", řekla jsem poněkud otráveně, když jsem se podívala v kuchyni z okna. Nicméně zkušený tatík vesele odpověděl, že mlha vždycky neznamená špatný den, protože je teprve brzo ráno (čtvrt na deset...). Raději jsem si připravila vynikající snídani (viz foto číslo 1) a přemýšlela, co si vezmu na radnici, kde nás s Larou očekával starosta Burely. Mezitím se opravdu vyjasnilo, takže samozřejmě vyhrály šaty, abych mohla dobře reprezentovat české holky. V půl jedenácté nás přivítal starosta s veselým úsměvem a okamžitě nás pozval do své prostorné a elegantní kanceláře. Prohodily jsme pár slov a každá jsme dostala odznáček charakterizující naší galicijskou vesničku. Samozřejmě bez fotky se celá akce nemohla obejít a já se teď můžu chlubit, že jsem se setkala s nejdůležitější osobou v Burele (což mi určitě hromada místních závidí...). Poté jsme s Larou vyrazily na páteční tržiště, prolezly pár obchodů a navštívily veterinářství, kde sestra vyzvedla zajímavou kočku, která měla jedno oko zelené a druhé čistě modré. Mezitím co se vrátila domů, aby pokračovala v hledání univerzit, já se musela sejít se španělským kamarádem Juanem, jenž pro mě měl přichystaný dárek a také jsem mu slíbila dort z oreo sušenek. Opravdu mne překvapil, když z tašky vytáhl dřevěný rám s kresbou mé podobizny. Ještě nikdy jsem nic takové nedostala, takže jsem moc nevěděla, co vlastně říkat (ani česká slovní zásoba by mi nepomohla...).
Tentokrát jsme obědvali i s maminkou, která dorazila z práce dříve, nicméně k jídlu jsme se dostali až ve tři hodiny, což mi málem přivodilo vyhladovění. Napravil to však předkrm v podobě velkých krevet, které v kombinaci s majonézou chutnaly božsky. Poté jsem měla (již po třetí v tomto týdnu) mořského ďasa, akorát na grilovaný způsob.
Sluníčko opět pobízelo k pláži, nicméně jsem neměla nikoho na doprovod, protože Lara byla již zaneprázdněna a děvčata rovněž, takže jsem sebou (doslova) plácla na ukrytou lavičku na dětském hřišti nedaleko od našeho domu. Naštěstí byla zrovna doba "siesty", což znamenalo naprosté ticho a žádné křičící španělské dítě hrající si na pískovišti. Asi hodinu jsem se takhle smažila (samozřejmě jsem se před tím namazala opalovacím krémem...) a pak jsem pospíchala na domluvený sraz s mamčou, jež mi slíbila výpomoc při nákupu místních typických dobrůtek. Sehnaly jsme všechno a mohly se vrátit domů, poněvadž na programu byla ještě jedna velmi důležitá věc - naučit Anetku dělat španělskou TORTILLU! Všechno jsem si poctivě zapisovala a samozřejmě přiložila i ruku k dílu, takže vznikla moje první "bramborová placka"! Byla jsem na sebe opravdu pyšná a cítila se jako pravá Španělka (recept je opravdu primitivní, ale prostě ty zkušenosti jsou znát...). Hned jsme s mamčou ochutnaly a já musela slíbit, že až v Praze udělám tortillu, tak jí pošlu fotku (určitě to bude brzy).
Na večer jsme byly s děvčaty pozvány do naší oblíbené kavárny od Aróna - Španěla, u kterého jsem měla původně bydlet, ale nakonec mne "vyhrála" Lara. Jeho rodiče byli opravdu příjemní a zvídaví lidé, takže trapné ticho naštěstí nenastalo. Dokonce jsme všechny tři byly obdarovány náramky na památky a typickým mandlovým dortem, u kterého však nevím, jestli dovezu do Prahy, protože zrovna nepatří mezi lehké věci. Navíc si myslím, že moje španělská rodinka si něm pochutná mnohem více, poněvadž my, Češi, bychom z toho mohli dostat cukrovku...
Večer jsem rodiče překvapila mým malým dárkem, abychom když tak stihli vyměnit rámečky za jiné. Nicméně bílá barva se do obývacího pokoje náramně hodila, a i kdyby ne, myslím, že oni by to neřešili, jak jsem vycítila z jejich pevných objetí a pusinek na tvář.
Mé dobrodružství se nemilosrdně blíží ke konci, takže se snažím užít každičkou minutku a nasávat španělský život. Samozřejmě se do svého rodného města nesmírně těším, ale ještě pár hodin zbývá...

¡Buenas noches!

---