Advertisement
Published: December 28th 2014
Edit Blog Post
Tato kapitola zastihne naše hrdiny ve víru předvánočního shonu. Ze slunného (konečně!) severu se nočním autobusem přesunou do deštivého (už zase!) středu Vietnamu. Prolezou bývalé imperiální město Hue, nasednou opět na kola a mezi hroby a podél moře vyrazí na jih. Přehoupnou se přes průsmyk Hai Van, který tvoří geografickou hranici mezi severem a jihem země, a ve městě Hoi An ležícím při ústí Voňavé řeky pak pokojně a celkem tradičně oslaví Štědráka. Sváteční dny si navíc zpestří ČEKÁNÍM NA OBLEK. Hoi An lahodí oku Evropana ze všech vietnamských měst, která jsme dosud viděli, asi nejvíce. Francouzská koloniální architektura se mísí s tradičními vietnamskými, čínskými i japonskými domy (město bývalo významným jihoasijským přístavem), ulice jsou často lemované stromy, podél nábřeží kotví klasické dřevěné loďky a navíc je celé staré centrum uzavřené pro motorovou dopravu (konečně klid!). K tomu všemu se po setmění rozzáří Hoi An tisíci barevných lampionů. Moc hezké. Není tedy divu, že se do města stahují davy turistů a když jdete po ulici, připadáte si spíš jako někde ve Francii či Itálii.
Přemnožení turistů s sebou nese celou řadu průvodních jevů: hromady zápaďáckých restaurací, tucty naháněčů, zvýšené ceny za všechno a taky jedno hoianské specifikum - několik
set krejčovství, která se chlubí tím, že vám do druhého dne spíchnou oblek/šaty na míru. Cena kolem 2500 Kč. Když jsme si o tomhle fenoménu četli v průvodci, nevěřícně jsme kroutili hlavami - kdo by si proboha nechal na dovolené šít oblek, nota bene od nějakého pochybného turisty nahánějícího krejčího? Postupně se to ale Štěpánovi v hlavě rozkládalo a když jsme si našli ubytování u paní, která podle internetových recenzí byla na organizování výroby obleků machr, řekli jsme si, proč to nezkusit...
Naše první kroky vedly do prodejny s látkami. Typ jsme měli hned, jen barvu jsme museli shánět ve 3 různých obchodech a nakonec jsme stejně nesehnali tu, kterou Štěpán chtěl. Trošku tedy upravil své představy a šlo se ke krejčímu. Za tím nás paní Hoa vzala do jedné zastrčené uličky. Ve větší místnosti pracovalo asi 20 vesměs adolescentních kluků pod vedením charismatického mistra. Ten vzal Štěpánovi míry a slíbil, že vše bude hotovo za cca 30 hodin. Naši nabídku, že klidně ještě přijdeme na zkoušku, mávnutím ruky odmítl. Vše bude 100%. Mno. Když se Štěpán druhý den do obleku nasoukal, padla mu jen vesta (ta ale zase byla ušitá jinak, než chtěl). Kalhoty měly obstojné lampasy a
v saku se nedalo předpažit. Prý no problem.
Při příštím pokusu o převzetí zakázky "to ještě nebylo". Potom už byly kalhoty v pořádku, ale sako pořád fungovalo spíš jako svěrací kazajka. Nakonec jsme byli v krejčovství celkem 4x a paní Hoa ještě 2x k tomu. Svůj pobyt v Hoi An jsme kvůli obleku prodloužili o den, ale nakonec Štěpán přeci jen dostal, co chtěl. Takže teď už jen tu vzácnost povozit měsíc po Vietnamu, doufat, že za tu dobu v místním vlhku nezplesniví, a je to!
PS: Rádi bychom ještě děsně strašně moc chtěli poděkovat všem, kteří na blog nějak reagovali či přímo napsali nějaké pikantní novinky z domoviny. Nezdá se to možná, ale tady, daleko od vlasti, nás to dvakrát tolik těší... Některé vzkazy poslané přes blog však, zdá se, nedorazily. Používejte tedy prosím kdyžtak raději e-mail.
Advertisement
Tot: 0.129s; Tpl: 0.013s; cc: 10; qc: 47; dbt: 0.0453s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb