jeden den na dálnici

---

---

Kapitola osmá pojednává o tom, jak se nasi hrdinove preplavi lodi přes Vonavou reku a kolem ryzovych policek a utopenych krys na kolech odjedou do dzungle zapadnim smerem. Přes horska sedla dorazi az na Ho Ci Minovu dalnici, po ktere budou v nasledujicich dnech slapat vstric jiznim krajinam.



Kazdy nas bicyklovy den je jiny, presto však lze vysledovat urcity biorytmus, ktery se opakuje den co den. Tak napriklad dnes, 29. prosince... Rano nas budi nejprve kohouti, potom psi stekani a v šest je budicek posichrovany jeste obecnim rozhlasem. Mesteckem obklopenym dzungli se rozleha nejprve chytlava melodie a pote nadseny zensky hlas, jehoz nadseni neutucha nasledujicich 25 minut. Neni to ale nic proti Bac Ha, kde hlaseni trvalo hodinu. Chvili se jeste povalujeme a opetovne usiname, dokud nedorazi pojizdna prodejna, jejiz mantra nam uz opravdu neda spat. Vstavame, cistime vodu UV lampou a balime. Ve vysledku je to sedm malych zavazadel, ale stejne nam ranni priprava trva kolem tri ctvrte hodiny. Kdyz vse pripevnime na kola, hledame vhodnou snidani. Smazene "koblizky", ktere jsme si oblibili na severu, dnes nenachazime. Nakonec si davame rozpecenou bagetu s trochou syra a spoustou cerstveho koriandru - obvykle volske oko tu do bagety nedavaji.



V pul devate vyrazime, brzy odpovidame na prvni "hello" a zahy oblekame plastenky. Funguji sice dokonale, ale pokozka pod nimi prece jen nedycha uplne optimalne, tak bychom se jim radeji vyhnuli. Ale pocasi nam nedava moznost volby. Dnesni trasa slibuje jedno z nejvyssich dosavadnich prevyseni - 1700 m - tak slapeme o sto šest, abychom to stihli. Po necele hodince uz jen jemne mrholi, tak se radi vzdavame plastenek a zatimco zaciname pozvolna stoupat, poslouchame skreky z dzungle a premitame o tom, jak hrozne musi byt ztratit se v pralese. Vegetace je opravdu bujna a ani z vrcholu kopce neni mozne se rozhlednout po kraji - snad leda, ze by clovek vylezl na strom... To se nas nastesti netyka, silnice je tu jen jedna a nema zadne odbocky. Projizdime zatim dosud nejmene obydlenou oblasti Vietnamu - dlouhe kilometry nevidime zadne obydli. Přes honosny nazev "dalnice" a přes kvalitni stav vozovky je tu provoz naprosto minimalni.



Na patniku je znacena vesnice Dak Zon 8km, Stepan navrhuje dat si v ni svacinu. Stoupani je uz poradne znat a Eliska nedockave pocita patniky (jsou mezi nimi dlouhe kilometrove intervaly) a tajne si maluje, jak se svacina promeni v obed. Ostatne je uz po jedenacte a takova miska horkych nudli by se v dnesnim pocasi hodila. Mijime osamely domek na kopci s nabidkou ryze, do Dak Zonu zbyva 1km. Vesnice se však neobjevila, ani jediny dum, ale na patniku je najednou zcela jiny nazev a cifra 65 km. Po Dak Zonu ani pamatky. Zastavujeme tedy u vodopadu a pripravujeme Eliscinu oblibenou pochoutku. Bageta se podelne rozrizne, pomaze salkem (tedy Vinamilkem, ktery tu prodavaji v malem baleni), naplni cerstvym bananem a tradaa! Chutna uplne jako dort z listoveho testa. Alespon uprostred dzungle... Posilneni pokracujeme ve stoupani. Elisku tesne miji autobus s otevrenymi prednimi dvermi, ve kterych stoji chechtajici se mocici Vietnamec. Vskutku k popukani! Reputaci Vietnamcu zahy zlepsuje pan na mopedu, ktery Elisce nabizi, ze ji vytahne nahoru - staci se ho chytit za rameno. Stoupame dal a podle sloupu elektrickeho vedeni odhadujeme, jak daleko jsme od sedla. Kolem nas se totiz vali mlha, a tak sedlo nevidime.



Na tricatem kilometru se dockame nejen sedla ale i par domu. Stavime u prvniho z nich, jehoz cedule hlasa "nudle, ryze". Stepan zjistuje cenu a pani premysli tak dlouho, ze nam je jasne, ze z toho nekouka nic dobreho. Nakonec ze sebe vysouka "fifty", coz Stepan kategoricky odmita. Normalni cena za ryzi je pro turisty 30 a pro mistni 15, takze 50 je kapanek moc. Na 30 pani pristoupi az po nasem riskantnim trvzeni, za "30 nebo nic". Jsme zklamani snahou vydelat na nebohem turistovi uprostred kopcu a zatimco cekame na obed, prisedne si k nam kamionak, ktery tu odpociva po obede. Mistrne pantomimicky predvadi, ze zatimco my se dreme na kolech, on si pohodlne sedi a toci volantem. Fascinuje ho však, ze Eliska musi mit jiste ohromne lytkove svaly. Jsme radne vyhladli, a tak Eliska, ktera obvykle nad mistnim masem ohrnuje nos, vedle hltani ryze, spenatu a omelety okusuje i kosti. Na polevku se slepicim paratem jsme ale zjevne jeste unaveni malo.



Rozloucime se se zevlujicim ridicem a pokracujeme v dalsim (kratsim) stoupani. Jsme radi, ze jsme nakonec cenu za obed domluvili - ostatnich pár stavení totiz zadne pochutiny nenabizi. Nebe je nadale sede, ale Stepan kdesi spatril kousek modre oblohy a nadsene to oznamuje. Postupne se zacina zdat, ze se rozjasnuje, a to dokonce v nasem smeru! Trochu klesame a najednou se necekane ocitame ve vesnicce, kde pusobime nadseni nekolika detem. Z niceho nic vedle nas bezi kluk na chudach, dalsi, co pohani obruc, a ještě třetí nadsenec, ktery je v sandalech schopen neuveritelne rychleho behu. Babicky se spokoji se ziranim, stejne jako holcicka, ktera sedi na kraji silnice na podomacku vyrobenem "skateboardu".



S novou energii vyslapneme maly kopec, na jehoz vrcholu, jak se zahy ukaze, se nachazi druhe sedlo. Naskytne se nam pohled, ktery nasemu oku opravdu lahodi. Siroke udoli ohranicene mensimi a vetsimi kopci, ktere jsou zalite sluncem. Modra obloha! Zavladne nadseni. Slunce jsme naposledy videli pred deseti dny. Ceka nas nekolikakilometrovy sjezd. Vitr zdviha Stepanovi klobouk, Elisce sukni a naše vlajka vzorne vlaje. Uzivame si slunecni paprsky na nasich lehce vymrzlych tvarich a zaplavuje nas vlna euforie. Na 62. kilometru vjizdime do Dak Glei, ubytovavame se v cistem pokoji a rychle vyrazime na kratkou prochazku, brzy bude tma. Kdyz objevime male jezirko a u nej kavarnu s altankem, nemuzeme uverit vlastnim ocim. Krome mist urcenych turistum jsme tu podobny ukaz jeste nevideli. V poslednich slunecnich paprscich si vychutnavame kavu a jogurt. Vyhladle zaludky tisime ryzi (ano, opet), tela odmenujeme horkou sprchou a tygri masti.



Tak jako jine dny ani dnes jsme nemohli predvivat, co nas ceka, a radovali jsme se, kdyz se nam dostalo to, po cem jsme touzili. Je mozne, ba dokonce pravdepodobne, ze brzy budeme spalujici slunce proklinat a touzit po mracich a mrholeni...

---

Photos

káva na vietnamský způsob - ca phe sua nong
Do horního sítka se naloží cca dvojnásobná dávka místní aromatické kávy, než kolik by si dal doma člověk na turka. Po okraj se doleje vařicí voda a čeká se. Za cca 10 min prokape voda kávou, změnivše se v asfaltózní tekutinu lahodné vůně a chuti. Na dno skleničky se úplně na začátku nalilo salko, které si teď můžete podle chuti s kávou smísit. Aby vám káva, než se překape, nevystydla, měla by sklenička stát v misce s horkou vodou.
V konvičce je silný zelený čaj, který dostanete ke kávě zdarma.