Od Mekongu k Salavíně


Advertisement
China's flag
Asia » China » Yunnan
July 16th 2014
Published: July 25th 2014
Edit Blog Post

Total Distance: 0 miles / 0 kmMouse: 0,0


Kostel v Cizhong z roku 1906Kostel v Cizhong z roku 1906Kostel v Cizhong z roku 1906

Francouzští misionáři tu postavili kostel už o několik desetiletí dříve, ale byl vypálen místními obyvateli. Qingská vláda poté zaplatila novou stavbu.
Po velehorách u Deqinu jsem měl v plánu se přesunout do údolí řeky Nujiang (怒江), u nás známější spíš pod barmským názvem Salavína. Ale jak to udělat? Řeky Mekong a Salavína jsou zde sice míří paralelně na jih, pouhých pár desítek kilometrů od sebe, ale dělí je hřeben hor vysokých přes 4000 metrů, tedy dost přes 2000 metrů nad hladinou těchto řek. Nejbližší silnice spojující tyto údolí vede dobrých 300 kilometrů na jih odtud – tam se mi tedy trmácet nechce. Ale nevadí – pěší cesty tu jsou, tak proč to nezkusit po svých.



Výchozím bodem treku je vesnice Cizhong (茨中), která je zajímavá sama o sobě. V regionu totiž především v druhé polovině 19. století působili francouzští misionáři, kterým se povedlo obrátit na křesťanství množství domorodých Tibeťanů. Výsledkem je tak zajímavá kombinace východní a západní kultury: místní mluví tibetsky, věří v křesťanského Boha, nosí tibetské či moderní oblečení, vyrábějí víno a brandy, zpívají tibetské písně, jedí čínské jídlo, pijí tibetský máslový čaj atd.



Rozhodl jsem si před náročným trekem dát den odpočinku a dobře jsem udělal, zvlášť když ubytování U Pana Učitele Zhanga (张老师客栈) bylo výborné: čistý pokoj, tekoucí voda, dokonce teplá, západní (!)
Kostel v CizhongKostel v CizhongKostel v Cizhong

Účast na bohoslužbě v neděli je hojná, většinu tvoří zpěv (tibetsky)
toaleta, příjemné prostředí a slušné domácí jídlo, to vše za pár babek. Ochutnal jsem i domácí červené víno, které mi připomělo drsné gruzínské víno od bratra Tomáše, a brandy, která ale chutnala spíš trochu jako baijiu. Kromě mě tu bydleli dělníci pracující na stavbě silnice a pak skupinka cizinců: pár anglických učitelů z Bangkoku a pár Američanů z Portlandu, kteří přes čínskou cestovku ve formě čínského páru z Kunmingu putují na kole Yunnanem. Rád jsem si s někým po delší době promluvil i jinak než čínsky...



Před trekem jsem vstal ve čtyři hodiny ráno. Ne že bych chtěl vyrazit tak brzo, ale protože od tří hodin bylo finále mistrovství světa a já zvolil kompromis – připojit se k ostatním u televize na druhý poločas. Zápas byl naprosto jedinečný hlavně kvůli žabičkám, které lezly i do domu, a během zápasu se na Maracaná promítaly jejich siluety šplhající nahoru po obrazovce.



Cestu k Salavíně, ke křesťanským Tibeťanům v Dimaluo (迪麻洛) většina turistů absolvuje s průvodcem, ale já mám veškeré potřebné vybavení s sebou a cestu snad nějak odhadnu. Pan Zhang mě ochotně dovedl k začátku cesty a ukázal, jak zhruba dál: napřed klikatě po pěšině nahoru
První den cestyPrvní den cestyPrvní den cesty

Začalo to poněkud překvapivě: serpentinami podél tlustého vodovodu
a pak po lesní cestě – a stále po stejné straně řeky. Šlo to celkem dobře, takže před jednou hodinou jsem byl o tisíc metrů výš, a říkal jsem si, že bych mohl už dnes přejít průsmykem do povodí Salavíny a do Dimaluo dorazit už zítra (běžně se to chodí tři dny). Vzhledem k dešti jsem se pokud možno uctivě pozval do místní chalupy, kde mi zalili cestovní stravu horkou vodou, nabídli máslový čaj, a poprosili o lék na babiččino koleno. Obydlí i rodina jinak dost připomínaly Tibeťany, u kterých jsem spal u Kangdingu v Sichuanu.



Po obědě jsem prošel kolem několika dalších stavení, včetně právě přestavované horské boudy, kde je možné se ubytovat – to jsem odmítl s tím, že bych chtěl zítra dojít až do Dimaluo, takže se potřebuju dnes dostat dál. Už potřetí jsem ted den slyšel, že cesta dál je prý jasná, není kde zabloudit. A o kilometr dál jsem zabloudil: pěšina vychozená hlavně dobytkem se najednou vytratila, a já ztratil snad hodinu, než jsem přišel na to, že před tím bylo třeba přejít přes most a pokračovat po druhé straně řeky. Začala mě zmáhat únava a zrovna na chvíli přestalo pršet, takže
První den cestyPrvní den cestyPrvní den cesty

Kousek nad Cizhongem
jsem po dalších dvou stech výškových metrech našel na louce místo k stanování, takřka ideální - úplně ploché, aspoň trochu kryté balvany, téměř prosté kravinců a kousek od řeky. Pozorování krav pasoucích se o pár metrů dál přímo ze stanu poskytlo skvělou večerní zábavu.



Druhý den ráno mžilo a nevypadalo to, že to bude později lepší, takže jsem vyrazil dál, s nadějí, že jsem sice první den hřeben nepřekonal, ale i tak bych snad mohl dnes dorazit až do Dimaluo. Cesta brzy začala prudce stoupat a vegetace zmenšovat – jen déšť a mlha neustávaly. Cesta nahoru vedla v podstatě hlavně potokem, občas vystřídaným bahnem, takže jsem si nemohl vynachválit vysoké kožené pohory, kvůli kterým jsem si před tím kvůli váze skoro dvě kila často nadával. Po třech hodinách jsem se konečně doploužil do sedla (4200 metrů), rychle na sebe nabalil třetí vrstvu, vyfotil se a spěchal dolů. Pár set metrů pod sedlem jsem narazil na opuštěnou boudu, ve které jsem si chtěl dát oběd. Ale nebylo mi dáno: vyškrtal jsem bez úspěchu zbytek sice nepromokavých, ale také těžko zapálitelných sirek. Dal jsem si proto kus sušeného jaka od Kangdingu a skoro poslední pozdrav domova, Ledové kaštany, a
První den cestyPrvní den cestyPrvní den cesty

V oblasti naprší tuším přes 3000 mm srážek ročně; lesy jsou porostlé mechem.
vyrazil dál, že mi snad někde nalejou vařící vodu, nebo to nějak dojdu i tak.



Na druhé straně hřebene to vypadalo celkem podobně, ale lidé mi připadali úplně jiní. Narazil jsem na dva mladíky, kteří se bavili tím, že praky stříleli po ptácích. Údolí se krátce poté zploštilo, u jednoho stavení ke mně vyrazili dva psi – po zkušenosti z Kunmingu jsem se měl na pozoru, ale oba se tvářili přátelsky. Nebylo jasné, po jaké straně řeky cesta pokračuje, zvolil jsem tu druhou a oba psi mě následovali. Za chvíli od stavení jakási paní začala něco volat, nerozumněl jsem co, ale zjevně ukazovala, že se mám vrátit. Tak jsem se vrátil ke stavení – ale ukázalo se, že paní volala a ukazovala ne na mě, ale na psy. Po které straně tedy mám jít? Neochotně odvětila, že po té druhé.



Psi šli zase za mnou, po chvíli je paní odvedla zpět. Za půl hodinky jsem je měl zase u sebe. No, je to přece její problém, že si je neumí ohlídat, vracet se kvůli tomu nebudu. V dalším stavení jsem pánovi opět moc nerozumněl, a ani on asi nerozumněl mně. Říkal jsem si, že
První den cestyPrvní den cestyPrvní den cesty

Jedna z mnoha pasteveckých chatrčí. V obou údolích jsou i chaty s ubytováním a sem tam se vyskytne polorozbořená bouda, ve které je možné přenocovat.
v povodí Salavíny asi lidé moc neumí čínsky. Ale ukázal mi, že můžu jít támhle mezi kravami vlevo, nebo támhle mezi prasaty vpravo nahoru. Ale támhle vlevo cesta vedla úplně jasně nikam, tak jsem musel támhle vpravo nahoru. Po chvíli jsem pochopil, že budu muset vystoupat dalších 500 výškových metrů, do 3700 metrů. Byl jsem už dost zmožený a tak byly opravdu smrtící – každých třicet kroků jsem se zastavoval – psi na mě oddaně čekali. Protijdoucí paní s koňmi tvrdila, že to jsou Aluovi psi – Aluo je majitel ubytovny v Dimaluo, kam směřuju, a organizátor horských výprav po okolí. Docela se mi ulevilo a naopak jsem začal cítit zodpovědnost, že je prostě dnes stůj co stůj musím dovést domů.



Doškrabal jsem se z posledních sil na hřeben. Dolů to šlo přece jen líp – snad až moc, protože celá cesta byla pokrytá deseticentrimetrovou vrstvou bahna, udržovaným mírným, ale stálým deštěm. Odhadoval jsem, že mě čeká ještě 1500 až 2000 výškových metrů dolů a podle GPS každou chvíli nedočkavě kontroloval, kolik toho ještě zbývá. Po pár kilometrech pěšina vyústila v kamenitou polní cestu. Bylo to čím dál úmornější, snad i proto se pes č. 1 zastavil
Druhý den cestyDruhý den cestyDruhý den cesty

Při stoupání do průsmyku mě zastihla mlha, takže nebylo vidět prakticky nic, ale aspoň to vytvářelo zajímavé obrazy.
u jakéhosi stanu dělníků – kteří se snažili cestu udržet v jakž takž sjízdném stavu, přes probíhající období dešťů a časté sesuvy půdy – a už tam zůstal. Pes č. 2 se mnou pokračoval dál, a vlastně nevím, jestli bych bez něj došel. Poslední kilometry jsem už ani moc nevnímal okolí, soustředil jsem se jen na to, dojít do cíle. Bylo mi celkem jedno, že v ubytovně moc ochotní nejsou (jde o povodí Salavíny přece), na dotaz čínsky odpovídají mezi sebou cosi tibetsky, takže ani nevím, jestli můj dotaz vůbec zaregistrovali a podobně. Abych si odpočinul a usušil věci, zůstal jsem tam i další den.



Každopádně asi poprvé jsem plně pochopil smysl úsloví „posunout své limity“. Sice moc nevěřím GPS, která ukazuje 55 km, 5 km nastoupáno a 5 naklesáno, ale druhý den jsem určitě sestoupil minimálně 3 km z kopce, nejvíc v životě, a ještě s těžkým batohem. Na nohou jsem to ještě tři dny poté cítil. Pes č. 2 také vypadal docela zmoženě. Ukázalo se, že skutečně patří k Aluově ubytovně; ale na každém kroku mě věrně provázel, spal před mým pokojem a při odjezdu jsme ho museli zavřít do místnosti, aby se se mnou
V průsmykuV průsmykuV průsmyku

V tomto místě je možné se například vyčůrat tak, aby polovina stekla do Tichého a polovina do Indického oceánu.
nesnažil odjet. O psu č. 1 nemám žádné zprávy.


Additional photos below
Photos: 16, Displayed: 16


Advertisement

Na druhé straně, v povodí SalavínyNa druhé straně, v povodí Salavíny
Na druhé straně, v povodí Salavíny

To ještě netuším, že je potřeba přelézt ještě jeden hřeben.
Teď už je dolů... bahnemTeď už je dolů... bahnem
Teď už je dolů... bahnem

První kilometry za druhým hřebenem jsou opravdu skvělé: vytrvalý déšť a kopyta koní proměnily cestu v jedno velké bahno, ve kterém sídlí drobné pijavice.
Poprvé potkávám sesuvy půdyPoprvé potkávám sesuvy půdy
Poprvé potkávám sesuvy půdy

V nejbližších dnech si jich ještě užiju víc než dost – kolem Nujiangu zasype zemina, bahno a stromy nějakou vesnici snad každý rok


Tot: 1.214s; Tpl: 0.056s; cc: 9; qc: 66; dbt: 0.0339s; 1; m:saturn w:www (104.131.125.221); sld: 2; ; mem: 1.5mb