Návrat do netibetského Tibetu


Advertisement
China's flag
Asia » China » Yunnan » Mei Li Snow Mountain
July 13th 2014
Published: July 25th 2014
Edit Blog Post

Total Distance: 0 miles / 0 kmMouse: 0,0


U DeqinuU DeqinuU Deqinu

U mostu přes Mekong se právě staví, cestující ze všech tří stran musí počkat.
Po příletu do Číny jsem relativně rychle projel západní, velehornaté části provincií Sichuan a Yunnan, osídlené hlavně Tibeťany. A do mnoha zajímavých oblastí jsem se nestihl podívat - např. jsem zkrátil trek v oblasti sedmitisícovky Minya Konka, nejel jsem k slavné buddhistické akademii v Sedě a také jsem se vůbec nedostal k nejvyššímu pohoří Yunnanu, šestitisícového masivu Khawa Karpo (či Kawagarbo nebo jinak podobně), čínsky Meili Xueshan (梅里雪山). V červenci je sice období dešťů, takže počasí není zrovna nejlepší na cestování, zvlášť v horách, ale co se dá dělat, když se tam chci podívat.

Nedávno dokončená silnice zkrátila dobu cesty z Kunmingu do místního střediska Deqin (德钦县, vyslovujeme zhruba jako „Děčín“; tibetsky Dêqên či Dechen) na pouhých 12 hodin. Vzhledem k povinné noční pauze tak noční autobus z kunmingského západního autobusáku dorazil na místo už k polednímu - před tím bylo možné obdivovat krajinu, oproti východnímu a jižnímu Yunnanu chladnější a samozřejmě vyšší a hlubší. Deqin sám o sobě není zajímavý, je pouze zastávkou na cestě do Tibetu, pokud tam máte povolený vstup. Ani oční optiku tu nevedou (během cesty se mi rozpadly už jednou spravované brýle), ale lidé jsou tu příjemní - u oběda mě skupinka místních pozvala přisednout ke svému stolu a poté za mě dokonce zaplatila útratu, občas mě někdo s nefalšovaným úsměvem zdravil a i řidiči byli ochotní. Rozhodl jsem se vynechat blízký klášter Feilai Si (飞来寺 čili přilétlý chrám; tibetsky Jowo Namkha Tashi lhakhang), sedl jsem do nejbližšího minibusu ve směru Xidang (西当), zaplatil vstupné do národního parku a u vystoupil u mostu přes Mekong, za kterým jsem chtěl odbočit do vesnice Mingyong (明永; tibetsky Melong). Před mostem právě bojovalo několik bagrů s prudkými svahy, takže jsme všichni čekali – ale aspoň jsem se mezitím dohodl s nějakým pánem z Mingyongu, že mě tam za pouhých 10 yuanů hodí. Navíc mě ještě dohodil do poněkud ubytovny sice poněkud sešlé, ale se sympatickým šéfem a slušnou kuchyní. Voda ve vodovodu sice zrovna netekla, ale zato byl dům vybaven korytem potoka přímo uprostřed sklepa.

Do Mingyongu lidé jezdí jednak kvůli ledovci, a jednak kvůli dvěma buddhistickým chrámům – oboje je těsně u sebe, takže se to dá skvěle zkombinovat do jednoho půldenního výletu. Od vesnice vede nahoru údolím pěší cesta, která se asi v polovině napojuje na bahnitou stezku pro jezdce na koni – velká část Číňanů totiž preferuje tento pomalejší, dražší a méně pohodlný způsob
Horní chrám GontöHorní chrám GontöHorní chrám Gontö

Právě osvícen ledovcem Melong
přepravy. Obojí vede krásným lesem a po asi dvou hodinách se návštěvník octne před menším chrámkem Gonme. Dál to jde vlevo, na dlouhou vyvýšenou pozorovací plošinu Mondro Lakha s krásným výhledem hlavně na ledovec. Ledovec je prý držitelem dvou rekordů – mezi ledovci s podobnou zeměpisnou šířkou je jeden z nejníže položených na světě a ovšem ustupuje-roztává také jednou z nejvyšších rychlostí na světě. Na panelech se dočteme, že čínští soudruzi to celé studují a dělají z toho vědecké závěry. Anebo to člověk může vzít vpravo, o trochu dál a výš k dalšímu, zajímavějšímu chrámku Gontö neboli Miyam gompa.

Oba chrámy jsou cílem tibetských poutníků, podobně jako několik míst v okolí. Masiv Khawa Karpo je totiž - po hoře Kailaš v západním Tibetu, ke které kromě buddhistů proudí ještě davy džinistů, hinduistů, bönistů a turistů – jednou z nejsvatějších hor tibetského buddhismu. Kolem dokola, samozřejmě ve směru hodinových ručiček, vede dvoutýdenní poutní cesta, kterou je potřeba projít třikrát, což tedy rozhodně není žádná sranda. Když poutník nemá tolik času, síly, peněz nebo vůle, vydá se aspoň k několika svatým místům rozesetým po okolí, jako jsou například zmíněné dva chrámy.

Po návratu jsem si dal oběd a vyrazil pěšky směrem k Xidangu (西当, tibetsky Tsachuka). Už z deqinské strany údolí Mekongu jsem si tady na druhé straně vytipoval pěší zkratku vysoko nad silnicí, ale od lidí jsem měl tak protichůdné názory na její použitelnost, že jsem to vzal radši po silnici. Bagry u mostu stále pracovaly, ale aspoň jsem si při čekání popovídal a vyfotil se s partou mladých Číňanů posbíraných snad z celé Číny. Jeden z nich byl jev, o kterém jsem netušil, že může existovat: četl Kunderu. Do té doby jsem opravdu neviděl snad jediného Číňana s knihou (nemyslím si, že všechna ta mládež čumící do mobilů na nich čte knihy) – a tento zjevně četl, a dokonce něco jiného než kung-fu fantasy či červenou knihovnu. A skupina se bavila mimo jiné skládáním básniček - snad tedy Čína ještě není ztracena.

V Xidangu kromě lázní z horkého pramene, chytře rozvedeného i do ubytovny, nic k vidění není: je to jen zastávka k cestě dál. Ta vede napřed tisíc metrů nahoru do průsmyku Nakdzok La, a pak pět set dolu, do dvojice horských vesnic Horní a Dolní Pršipád – Yubeng (雨崩, Lekbam), oddělené divokou říčkou. Velká výhoda je, že ani touto, ani druhou možnou cestou do těchto
Prasátko v XidanguPrasátko v XidanguPrasátko v Xidangu

Z obou stran namočené do čokolády, mmm.
vesnic neprojdou auta (aspoň zatím), takže je tam drahocenný klid. Cestou přes průsmyk nic vidět nebylo, tak jsem to vzal rychle a v poledne jsem zapadl do druhé (dle hesla „první neberem“) knajpy v Horním Yubengu. Tam jsem se připojil ke skvělé společnosti, čtveřici mladých lidí z Guangdongu. Den brali odpočinkově, diskutovalo se o všem možné, pil se čaj, hrály se karty a oběd se protáhl na tři hodiny. Kuchař se jim nezdál dost dobrý a tak jeden z nich jménem Banzhu s dovolením vařil místo něj – a bylo to tak skutečně o dost lepší. Dohodili mi hotel, já pak chtěl ještě využít podvečera k kratšímu výletu a pak že se sejdeme v jedné hospůdce v dolní vesnici.

Asi pět kilometrů skoro po rovině odtud je vodopád s tibetských názvem Babchu, čínsky nazývaný prostě posvátný vodopád – Shenbu (神瀑). Proudí sem nejen tibetští poutníci, ale vzhledem k relativně snadné dostupnosti i hodně čínských turistů. Vodopád má jistě minimálně sto metrů a je ho třeba třikrát dokola obejít, což jsem provedl – naštěstí jsem měl s sebou pláštěnku, nepromokavé kalhoty i dobré boty, jinak bych byl úplně naskrz. Většina turistů neví o chrámku Pema Drubphuk ve skále kousek stranou
V sedle Nakdzok LaV sedle Nakdzok LaV sedle Nakdzok La

Není to tak divoké, jak to vypadá podle fotky.
od cesty: před pár lety v něm otiskl nohu jakýsi indický guru a dnes v něm sídlí mnich.



Další den dva ze čtveřice odjeli, se zbylým párem jsem se vydal k dalšímu poutnímu místu, plesu Chewa Tsho, čínsky nazývaného jednoduše ledové jezero – Binghu (冰湖). Cesta vede napřed sady a poli, pak se vnoří do lesa, přeleze potok, roztříští se na sto cestiček a začne prudce stoupat, opět nádhernými lesy, až na pastvinu Chewa Thangchen, která snad kdysi měla sloužit jako základní tábor pro horolezce prahnoucí po okolních šestitisícovkách. Hlavní, vysoce náročný, posvátný vrchol Khawa Karpo i několik okolních štítů ovšem zůstává nejen kvůli náboženským restrikcím neslezen a pastvina dnes slouží pouze jako bufet pro turisty. O dalších pár set metrů výš už leží zmíněné pleso a je opravu nádherné, z ledovců a skal nad jezerem kolem dokola totiž proudí desítky vodopádů. Právě teď v období dešťů jsou vodopády sice působivější, ale zase kvůli mrakům není moc vidět zasněžené špičky hor, ještě dalších dva tisíce metrů nad jezerem.



Večer jsme se přestěhovali do patra nad osvědčenou hospůdkou v dolní vesnici, ve které jsme den předtím večer poseděli – a ve které mí kumpáni zjevně
Dolní YubengDolní YubengDolní Yubeng

Kdovíproč mi to připomíná Jizerku.
poseděli ještě několikrát před tím. Provozní vyprávěl o dvou Češkách, které před lety provázel po okolí. Vyzdvihoval dvě věci: za prvé neunavitelnost přes všechny nástrahy včetně prý půlmetrového bahna, a za druhé sbírání odpadků podél cesty. Jeho kolega jim prý nabízel manželství - nepochopil jsem, jestli oběma, nebo jen jedné. Připojili se dva jeho kamarádi, jeden společenský alkoholik, který všem naléval jednu rundu za druhou, a druhý výborný zpěvák, který vystřihl několik nezapomenutelných tibetských písní, o horách, o lásce, o pivu, a o lásce k pivu. Ochutnal jsem místní víno, divoké a kyselé, nalévané do panáků, a také pálenku vyrobenou z několika místních přírodních surovin, drahých a ceněných pro své zdravotní účinky: byly to již dříve zmíněná houba rostoucí z housenek – chongcao (虫草), dále houba lingzhi (灵芝) a konečně „sněžný lotus“ xuelian (雪莲).

Druhý den ráno měl sice Banzhu kocovinu a každou chvíli jsem na něj čekal, ale přesto jsme vyrazili na nejnáročnější místní denní túru, k posvátnému jezeru Shenhu (神湖), 1500 metrů nad úrovní Yubengu. Cesta se prudce zvedá po hřebeni, ze kterého by mohly být nádherné výhledy, kdyby je neclonily mraky. Nicméně les kolem je ještě krásnější než dole v údolích, a po chvíli se octnete
Z YubenguZ YubenguZ Yubengu

První den bylo ještě trochu vidět hory, další dny mraky dopoledne zahalovaly vše, odpoledne pak vyšší vrcholy.
v bambusovém háji, což jsem si už dlouho přál zažít. Protože sem moc lidí nechodí, kolem cesty leží jen minumum odpadků, které jsem se snažil po vzoru dvou Češek ještě trochu zmenšit.

Cesta byla naprosto liduprázdná, až u jezera jsme dostihli asi deset dalších turistů, se kterými jsme o posvátném jezeře mluvili den předtím. Mraky se trochu trhaly a s nadějí jsme se tedy vydali ještě výš, něco nad 4600 metrů nad mořem, k hřebenu nad jezerem, za kterým ční skoro dvoukilometrová propast do údolí se posvátným vodopádem. Žádné pročištění nebe nenastalo, ale bylo vidět aspoň směrem dolů – každopádně výhled tu musí být při dobrém počasí úžasný. Po hodině kochání se a marném vyčkávání na případné náhodné projasnění jsme se vydali zpět a bylo to o dost horší než nahoru: cesta je dost prudká a tak ke konci nohy strašlivě bolely – trekové hole tomu příliš zabránit nedokázaly. Všichni nasbírali až nesmyslně velké množství bambusových výhonků, které jsme potom měli k večeři – ale nic extra lahodného to vlastně nebylo.

Ráno jsem se vydal zpátky do civilizace, doslova – v patře nad hospůdkou nebyla k dispozici voda a celou dobu jsem neměl mobilní signál; i když elektřina
Cestou ke Posvátnému vodopáduCestou ke Posvátnému vodopáduCestou ke Posvátnému vodopádu

Jedna z mnoha skupinek mladých Číňanů, které jsem cestou potkával
kupodivu fungovala bezchybně. Cesta do vesničky Ninong (尼农村) v údolí Mekongu tentokrát nevede přes žádné sedlo, ale přímočaře dolů údolím podél říčky, která má většinu času podobu divokých peřejí. Po vyústění údolí cesta vede po strmém svahu takových dvě stě metrů nad Mekongem, pak lze tento veletok překonat jedním z dvou mostů, přeskákat stavbu nové silnice a vlastně nejhorší část cesty je pak na druhé straně: je třeba po prašné silnici vystoupat oněch dvě stě metrů zase nahoru, k silnici. Silnice míří nahoru do Deqinu, ale já se dám na druhou stranu, kousek po toku řeky k vesnici Cizhong, ale o tom zase až příště.


Additional photos below
Photos: 22, Displayed: 22


Advertisement

Posvátný vodopádPosvátný vodopád
Posvátný vodopád

Vodopád je o dost vyšší, než se zdá – postavy stojí takových sto metrů před ním.
V dolním YubenguV dolním Yubengu
V dolním Yubengu

Vpravo provozovatel hospůdky
Pandí oběd?Pandí oběd?
Pandí oběd?

Narazili jsme na zbytky bambusu – vypadalo to přesně tak, jako by tu hodovala panda velká. Ale ty tu jednak nežijí, a jednak se to cestou zpátky vysvětlilo prozaičtěji: výhonky zdejšího bambusu jsou jedlé a pocestní si je prostě občas urvou, vezmou sebou a třeba usmaží ve woku.
Cestou ke posvátnému jezeruCestou ke posvátnému jezeru
Cestou ke posvátnému jezeru

Na loukách ve 4000 metrech roste obrovské množství nejrůznějších květin.
Nad posvátným jezeremNad posvátným jezerem
Nad posvátným jezerem

Výhledy stínily mraky, ale vzbuzovaly respekt: skoro 2000 metrů dolů do údolí a zároveň skoro 2000 metrů nahoru k vrcholům. Tak čirý pocit obrovského prostoru hor jsem ještě nikdy nezažil.
Zasloužená večeřeZasloužená večeře
Zasloužená večeře

Polévka z bílého čínského zelí a rajčat, vzadu čerstvé bambusové výhonky ukořistěné v lese cestou ke Posvátnému jezeru spolu s tučným domácím vepřovým z čínského prasete, vlevo porézní plátky kořene lotusu, vpravo jedna z mnoha zelených listových zelenin, co se v Číně vaří a smaží. K tomu trocha místního vína a pochopitelně čaj.


24th September 2014
Horní chrám Gontö

MAGIC SHOT
Peeping through...discovering majesty. Gotta love Yunnan.

Tot: 1.416s; Tpl: 0.062s; cc: 14; qc: 61; dbt: 0.0348s; 1; m:saturn w:www (104.131.125.221); sld: 1; ; mem: 1.5mb