Advertisement
Published: July 25th 2014
Cesta k Dulongjiangu
Některé sesuvy půdy je možné zvládnout svépomocí.Snad nejlákavějším cílem na mé pouti po Číně byla Řeka osamělého draka, čínsky Dulongjiang (独龙江), a to kvůli její naprosté odlehlosti, tedy viděno z pohledu Země středu. Tato řeka pramení kdesi v Tibetu, směřuje kamsi do Barmy a její údolí je oddělené od už tak těžko přístupného kaňonu Salavíny téměř čtyřtisícovým hřebenem. Dostat se sem z Kunmingu trvá většinou tři dny – pokud jde všechno dobře. Až do roku 1999 sem nevedla silnice, jedinou možností bylo jít pěšky nebo na koni po horské cestě vybudované v 60. letech – před tím to snad nešlo ani tak.
Silnice je dnes už z velké části asfaltová, a dokonce korunovaná tunelem, který byl otevřen letos – a následně zavřen, údajně protože velký provoz silnici poškozoval. Mě ale samozřejmě více lákalo jít starou koňskou cestou, což sice trvá dva až šest dnů (odhady cesty se dost liší a podporují tak její lákavě tajuplný charakter), ale o to to jistě bude zajímavější. Protože pořádné mapy cesty neexistují, už v Kunmingu jsem podle satelitních snímků zakreslil aspoň viditelnou, horní část cesty do OpenStreetMap a stáhl k offline použití do telefonu. Ale i tak nebylo jasné, jestli je to skutečně ona stará cesta a kudy vlastně vede
Cesta k Dulongjiangu
S jinými malý čínský člověk nic nezmůže a je potřeba počkat na těžší techniku. před tím a po tom a především kde vlastně přesně začíná a končí. Večer v Gongshanu (贡山), centru horní Salavíny, jsem pocítil nevyslovitelné štěstí: náhodou jsem při čekání na večeři v restauraci na zdi objevil topografickou mapu širokého okolí z roku 2003, sice nikterak podrobnou, ale snad poměrně přesnou: například na cestě z Cizhongu do Dimaluo bylo jasně patrné, kde překročit řeku na druhou stranu.
Ráno jsem se tedy domluvil s řidičem, že mě vysadí v zatáčce, kde začíná stará cesta – ale po chvíli mě několik lidí varovalo, že cesta je neprůchodná a nebezpečná, a to včetně Alua z Dimalua, který náhodou procházel kolem. Dal jsem se zviklat a vyrazil minibusem. Cesta začala překvapivě asfaltově, až jsme narazili na zával – balvany a kmen a větve borovice. Napřed všichni čekali, až jsem pochopil proč: po pár minutách se ze shora zřítil další strom. Když už svah nad silnicí vypadal stabilně, dali jsme se do odklízení. Náklaďák popotáhl jeden kmen, zdatný chasník se sekerou přemohl během pár minut druhý, zbylé balvany a větve jsme odházeli stranou a po slabé hodině se mohlo jet. Pár set metrů dál se objevil další zával, tentokrát z dobré desítky kmenů a hlíny, takže
Kongdang
Rozestavěné městečko bylo jasné, že tohle vyžaduje těžkou techniku – trvalo přes čtyři hodiny, než jsme mohli vyrazit dál. Další zával už se neobjevil. Horní, kamenitá pasáž cesty, kterou má brzy nahradit tunel, byla úžasná: drsná klikatá cesta, hluboká dna údolí posetá temnými jezírky, jejich strany okrášlené vodopády, déšť bubnující na přední sklo auta, z mlhy vystupující obrovské, prastaré, zkřivené stromy – to vše ještě vyniklo v kombinaci s Karsh Kale, kterého jsem si tématicky pustil do sluchátek, abych přehlušil příšerné čínské techno. Indie je totiž odsud pouhých sto kilometrů a celá krajina na mě působila tak nějak severoindicky, i když jsem v Indii nikdy nebyl.
Do centra okresu, nazývaného buď Kongdang (孔当), což se dá přeložit asi tak jako Dírov, nebo prostě Dulongjiang (独龙江村), jsme dorazili za soumraku. Ještě jsem chtěl obec rychle obhlédnout, ale coby správný zapadákov postrádá veřejné osvětlení, takže jsem to provedl až ráno. Překvapivě tu právě probíhá stavební boom, jakoby aspiroval na to stát se dalším turistickým Lijiangem. Množství turistů se teď dá spočítat na prstech několika málo rukou, ale s otevřením tunelu a také s novou silnicí v údolí Salavíny jich určitě přibyde. Pěkné fasády návštěvnost jistě podpoří, ale problém bude zřejmě s tím, co
Dulongjiang
V celé oblasti s odpadem nakládají velmi jednoduše... je za nimi – např. v hotelu jsem našel už teď potlučené zdi, pochybné rozvody elektřiny a vody, výhled do metr vzdálené zdi atd. Podobné je to ale v nejspíš v celé Číně: hlavně rychle postavit, a že se to pak bude celé roky opravovat, to už není náš problém.
Kolem desáté jsem vyrazil po nové silnici po proudu řeky – pěšky a stopem, neboť najímat sám celý mikrobus se mi opravdu nechtělo. Stopovat tady šlo celkem dobře, přestože frekvence byla asi tak dvě auta za hodinu – Čínani obecně vlastně cizince rádi berou, zvou na jídlo a podobně. Místní mě ale na čínské poměry celkem ignorovali - i když jsem si třeba právě na vařiči ohříval vodu na instantní polívku, tak na mě vůbec udiveně necivěli. Chtěl jsem najít konec staré koňské stezky, ale opatrnými dotazy se mi nepodařilo moc zjistit. Nakonec jsem tedy prostě vytipoval svah, na kterém tak 150 výškových metrů nad silnicí teoreticky měla vést stará koňská cesta, našel úzkou pěšinu vedoucí podél potoka nahoru do pralesa a vyrazil. Dojmy byly dost silné: strašné horko, prudký terén s kluzkou černozemí, neuvěřitelně bohatá a neprostupná vegetace a také velké množství nejrůznějšího hmyzu, který se mě snažil
Dulongjiang
Oblast je úžasná bohatostí vegetace, a ovšem také bohatostí a dotěrností hmyzu. pokousat, vysát nebo aspoň prozkoumat. Zaujaly mě třeba mouchy, které vždy během zlomku sekundy našly malou ranku pod kolenem a snažily se z ní napít krve. Jestli jsem starou koňskou cestu našel, nevím: jakási cesta v domnělém místě vedla, dokonce i správným směrem, a její součástí byly i kameny, cosi jako zbytky mostu a podezřele razantní, zjevně prastaré úpravy terénu. Celé to působilo jako zbudované před stovkami let, a už dávno zarostlé neprostupnou džunglí. Každopádně snahu starou koňskou cestu jsem vzdal: střední horskou část by nejspíš bylo možné projít, ale začátek a konec je úplně nemožně zarostlý.
Záložním plánem bylo dostat se k místu, kde Řeka osamělého draka opouští Čínu – považoval jsem to jakousi analogii k soutoku potoků Osoblaha a Prudnik, ke kterým jsme se před několika lety vypravovali s Očisem a Matesem, jako k nejzapadlejšímu místu v Česku, a považoval za věc osobní prestiže se tam dostat. Dva pánové z Gongshanu na výletě mě hodili až na konec asfaltky, odkud to prý je už jen sedm kilometrů – podle mě to ale bylo tak dvakrát víc. Cesta dál byla sjízdná terénnějšími auty, ale to jsem potkal jen jedno, na rozdíl od několika motorek a stavebních strojů. Cesta
Kauliflorie
Některým, zvláště tropickým stromům rostou plody přímo na kmeni. Co je tohle za strom, to bohužel netuším. postupně klesala k řece a s klesáním se i příroda všude kolem stávala čím dál víc tropičtější. Na cestě mě doprovázely hlasy různých ptáků, velcí barevní motýli, občasný proud vody zeshora přes cestu kamsi dolů a také jakési kýčovitě růžové korálky, poházené všude kolem – a hele, to nejsou korálky, to jsou květy odpadlé nejspíš ze stromů nade mnou!
Už se pomalu začínalo smrákat, když jsem dorazil do Qinlandangu (钦兰当), poslední vesnice, překvapivě o dost větší než bývalé hlavní město okresu Bapo. Zde, asi tři kilometry od barmské hranice, bylo celkem živo a rojilo se to tu stavebními stroji, ale nakonec se mi podařilo najít místo k postavení stanu, u kterého jsem poprvé pořádně ocenil vestavěnou moskytiéru. Dal jsem si večeři, dodíval se tématicky na Apocalypse Now a sladce usnul.
Druhý den jsem vyrazil k hranici. Cestu zde blokoval jeden sesuv půdy za druhým a zatímco do Qinlandangu šlo projet s trochou štěstí i autem, tedy by to nešlo ani na motorce. V půlce cesty se objevil obrovský vodopád, který z výšky určitě přes sto metrů dopadal těsně vedle cesty. S procházením vodopádem mám sice už nedávnou zkušenost z hor Khawa Karpo, ale tenhle vodopád překvapil silným větrem,
který mě málem srazil do řeky. V místě, které leží podle mapy už za hranicí, jsem to málem vzdal: masivní sesuv půdy úplně zasypal cestu, místo které byla vyšlapaná poněkud nebezpečně působící cestička. Ale objevil se klučina s kuší a psem, povzbudil mě a lehce místo přeskákal, tak jsem to zkusil taky a vyšlo to.
U hranice měla být podle necelý rok starého popisu budka s čínsko-barmskými nápisy a čínskou mapou severní Barmy s vyznačenými místy s nejrůznějšími surovinami – což je ostatně zřejmě důvod, proč sem vůbec vede cesta. Ale našel jsem poslední domek na čínské straně, definitivní konec aspoň kdysi sjízdné cesty, pak jakýsi kamenolom a konečně hraniční kámen. Po pěšině za hranici jsem se odvážil několik desítek metrů: Číňané sice legálně mohou myslím na několik hodin hranici překročit, ale u cizinců toto neplatí, i když je to prakticky tolerováno. Dál je pak prý jen 100 km pralesa zcela bez sjízdných cest, a to na území ovládaném nikoli vládou, ale separatisty z Kachinského státu.
Při cestě zpět kolem domku mě jeho obyvatelé pozvali dovnitř: pan celník s rodinou právě měli na návštěvě příbuzné z Kongdangu – asi proto měla mužská část zvejně už takhle
Dulongjiang
V oblasti panuje vysoká míra alkoholismu - pije se pivo a pálenky. po desáté hodině ranní upito. Pan celník zakroutil hlavou nad tím, proč jsem v Barmě nešel dál, ale vlastně dál už jen prales, tak je to jedno. Dostal jsem placky a ať počkám, za chvíli bude oběd. Čekání mi zkrátili čajem a také panákem pálenky z plastového cestovního hrnku, ve kterém byl naložen jakýsi nejasný objekt. Pan celník mi vysvětlil, že to je lebka vrány a že kromě toho je tam ještě cosi malého z hada – bohužel jsem nepochopil, co přesně to bylo. Příbuzní byli veselé kopy a i jídlo bylo zajímavé: jedlé houby sesbírané z místních stromů ušly, drůbeží polévka, ve které jsem rozeznal chuť listů kari, byla vynikající, jen ryba z Řeky osamělého draka byla opravdu odporná.
Nakonec jsem se rozloučil a vyrazil zpátky. Cestou jsem potkal mladý čínský pár, který to vzal se stanem k vodopádu, jako odbočku na cyklistickém výletě do Lhasy, a který se mě úplně vážně zeptal, jestli jsem Barmánec. Řekl jsem si, že se večer musím podívat do zrcadla. V Maku trvalo čtyři hodiny, než se objevilo nějaké auto do Kongdangu, takže jsem ještě rád řidiči za cestu dal 50 yuanů. Další den ráno jsem se s tímhle asi nejzajímavějším koutem
Bapo (巴坡)
V dobách, kdy sem ústila stará koňská cesta, to bylo hlavní město okresu. Nyní překvapivě malá vesnice. Na fotce dole stará zástavba, nahoře nová Yunnanu rozloučil a věnoval celý den cestě do civilizace, konkrétně do Liuku, jehož výškové domy, davy turistů a obchodní ulice ve mně po dvou týdnech ve vesničkách nutně způsobily šok, a říkal jsem si, proč sem proboha ty lidi jezdí, vždyť tu nic zajímavého není; proč nejedou radši k Dulongjiangu!
Advertisement
Tot: 0.069s; Tpl: 0.022s; cc: 10; qc: 25; dbt: 0.0293s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb
rasto
non-member comment
skvele!
pozerat tam apokalypsu a sam, tak nezaspim. to ako noveho votrelca si pustit na islande heh.