Advertisement
Published: July 24th 2014
Předposlední víkend v semestru jsem chtěl věnovat buď poutní hoře Emeishan v Sichuanu, nebo oblasti u Shaxi kousek za Dali. Ale s čínským kamarádem Mingem jsme se dohodli, že pojedeme spolu do města Anshun v provincii Guizhou - je to jen šest hodin vlakem, na Čínu co by kamenem dohodil. Lístek jsme měli na sedm ráno, takže jsem musel vstávat v pět - kdo mě zná, tak tuší, jak jsem z něčeho takového nadšený. Na nádraží nám řekli, že vlak nejede. Sice je to neobvyklé, ale prostě nejede. Žádné zdůvodnění, žádné kompenzace. Naštěstí nám vyměnili lístek na nejbližší další, tj. v deset hodin. Takže jsem mohl spát do osmi, ach jo!
O Guizhou (贵州) se dost trefně říká, že není tří dní, aby během nich nazapršelo, není tří mil, aby na nich nestál kopec, a není tří kapes, aby jedna nebyla prázdná. Je to kopcovitá oblast plná krasů, skoro tak plná různých národů jako Yunnan, a také nejchudší ze všech provincií. Obyvatelé provincie, především Miaové (苗), mají podobnou pověst, jako u nás před mnoha lety Cikáni - horkokrevní, lehkomyslní, nepárající se se zákonem, plní čar, magie a přetvářky. Podle Minga se tady pořád čaruje a docela tomu po tomto výletě
věřím - ale nepředbíhejme. Mimochodem před rokem a půl jsem na skok Guizhou navštívil, a to nádhernou zhuangskou (壮) vesnici Zhaoxing (肇兴) úplně na jihovýchodě - vybavuju si hlavně zvláštní dřevěné domy, rýžová pole, déšť a nepředvídatelnou dopravu. Tenkrát to bylo jen pár kilometrů za hranicemi s Guangxi a říkal jsem si, že se do Guizhou ještě musím podívat pořádně.
Po příjezdu do Anshunu (安顺), jednoho z větších měst provincie, jsme se asi za hodinu dokodrcali městským autobusem na druhý konec města, k západní autobusové stanici, ubytovali se těsně u ní, abychom to druhý den neměli daleko, a vyrazili se najíst zpátky do centra. Ming cestou vyzvěděl, kde se dá dobře najíst, a vyplatilo se: stanuli jsme před dlouhou úzkou ulicí lemovanou po obou stranách stánky s nejrůznějšími místními i nemístními specialitami (a ovšem i stánky s různými hadry a cetkami). Ochutnal jsem tak polévku s jakýmisi rýžovými perlami, rýžový dort se žlutou příchutí a nakládanou směs tofu, vejce, zeleniny a hmoty a la maso. To nejzajímavější jsme ale minuli hned na začátku a dobře, že jsme se pak vrátili: siwawa (丝娃娃). Pozor, nikoli čivava! Je pravda, že v Guizhou se opravdu jedí psi, a to nejvíc z celé
Číny. Ale za prvé, dokonce ani v Guizhou se nejedí čivavy - jak jsem vypozoroval, tak Číňané rozdělují zvířata na dvě skupiny: zvířata k jídlu, a zvířata k obdivování - no a čivavy, podobně jako třeba akvarijní rybičky, patří do druhé kategorie. Za druhé, jídlo jménem siwawa s čivavami vůbec nesouvisí, je dokonce zcela vegetariánské. Na dlaň si dáte tenkou placku z těsta, doprostřed nasypete připravené suroviny podle libosti (tradičně rukou nebo hygienicky hůlkami), pokusíte se to nějak zabalit, namočíte to do sojové omáčky a pokud se vám to v předchozích krocích nerozsypalo, tak to zhltnete.
Kromě siwaw a dalších pochutin je v Anshunu k vidění Bílá pagoda (白塔) na kopečku - ani nám nemuselo být líto, že jsme k ní dorazili po zavíračce, protože je údajně zavřená úplně. Aspoň blízká buddhistická svatyně s názvem Yuantong Si (圆通寺), tedy stejným jako centrální chrám v Kunmingu, a křesťanský kostelík, jsou otevřené. Všude kolem města je spousta kopečků zajímavého, až typicky čínského tvaru, dost připomínajícího homole v oblasti kolem Guilinu (桂林) v Guangxi, které zdobí mj. dvacetiyuanovou bankovku. Přímo v městě se na jeden z kopců dá vystoupit; bohužel jsem zapomněl jméno, ale na vrcholu je miniaturní buddhistický chrámek a dva
památné stromy gingko. Kromě přehrady pak k vidění zbývají snad už jen dopravní zácpy a neustálé renovace ulic, budov a snad i všeho ostatního. Anshunský region se sice od zbytku provincie liší tím, že zde kromě Miaoů žijí také Bouyeiové (布依), ale to laik stejně nepozná, jen užasne nad počtem samohlásek v přepisu do latinky.
Druhý den jsme přejeli autobusem k místu se zlověstným názvem 黃果树景区 čili scénická oblast Huangguoshu. Označení "scénická oblast", často doprovázená hodnocením v podobě čtyř nebo v horším případě pěti Áček, v Číně znamená to, že je to oplocené, skrznaskrz vybetonované chodníčky lemované stánky, platí se nehorázné vstupné a autobusy k tomu po v okolí nevídaně kvalitním asfaltu vozí přinejmenším tisíce převážně čínských turistů denně. Jádrem scénické oblasti Huangguoshu je několik vodopádů u řeky Baishui (白水河) - široký Doupotang (陡坡塘瀑布) a především mohutný Huangguoshu (黃果树瀑布), pyšnící se několika těžko ověřitelnými čínskými nej, určitě stojí za vidění, zvlášť v právě probíhajícím období dešťů, díky němuž jsou vodopády obzvlášť impozantní. Bohužel jsme sedli na lep informacím, že jednotlivé atrakce dělí pěšky nezvládnutelná vzdálenost, takže jsme zaplatili taxikářům paušál za to, že nás budou vozit krásnou krajinou od jedné soustavy stánků ke druhé, aniž bychom z krajiny cokoli
viděli. Ani mi nevadilo, že polovina scénické podoblasti Tianxingqiao (天星桥景区) je zavřená, zřejmě kvůli velké vodě - je to jen takový kýčovitý parčík se skálami, umělými skálami, jezírky a prodejci cetek. Víc mrzela zavřená jeskyně o kus dál, ale koneckonců jeskyně jsou všude na světě podobné a nějakou tu jeskyni už jsem viděl.
Se smíšenými pocity jsme tedy opustili brány scénické oblasti a nechali se odvézt autobusem na křižovatku k blízké vesnici Shitou (石头寨), podle Rough Guide a Wikitravel celkem malebné. Dorazili jsme v pravý čas: místní právě dokončují výstavbu nových domů tak, aby bylo možné jejich přízemí zaplnit turistickými krámy, a aby se v jejich horní části dobře žilo, ale ještě to hotové není. Ming se dal do řeči s dvojicí dětí a že prý nám ukážou starou část vesnice - a hned nad novými domy skutečně stojí starší kamenná výstavba, ve které zatím ještě celá vesnice bydlí. Ještě výše jsou rozvaliny ještě staršího data - vesnice se zřejmě s časem posunuje směrem dolů. Děti nám ještě ukázali menší vodopád pár set metrů za vesnicí - no, menší... i ten je větší než největší český, mumlavský. Kluk nám mezitím vyklopil, že chce být malířem, ale že
se nechce stěhovat nikam do města, protože jen tady na venkově může jíst věci, které si sám v potu tváře vypěstoval, a vůbec život je tady takový opravdový. Když jsme se pak ještě u poněkud rozvodněného potoka výborně najedli u samoobslužného grilu, dojem ze scénické oblasti byl definitivně napravený.
Pro den návratu jsme měli zjištěno, že ve 13:00 jede autobus zpět do Kunmingu, a v rezervě jsou ještě vlaky ve 14:20 a 14:40 - pak už jen noční, na tuto vzdálenost nepraktické. Dopoledne máme tedy ještě čas vyrazit na opačnou stranu, do vesnice s podvojným názvem Tianlong Tunbao (天龙屯堡), kde jsou k vidění jednak domy z dob dynastie Ming, a jednak domorodci, kteří stále nosí oblečení též z dob dynastie Ming, a to prosím dobrovolně. Není úplně jasné, jestli jsou národnosti hanské, jak o sobě tvrdí oni, nebo miaoské, jak by nasvědčovalo vše ostatní. Vesnice je každopádně celkem pěkná a i turistické stánky stojí za vidění - mají tam např. smažené kusy lepivé rýže bohatě zasypané chilli, či antikvární obrázkové knížečky o starých bojovnících, komunistických ocelářích a podobných dobrodružných postavách. Ještě zajímavější než vesnice je nedaleký kopeček Tiantaishan a na něm chrám Wulong (天台山伍龙寺). Úplně jsem si připadal jako
u českého hradu: cesta se klikatí údolím, až se hned nad ní objeví pevnost, s hradbami, schody kolem dokola, dřevěnými podlahami. Jen je provoněn vůní buddhistických tyčinek a hřeben střechy tvoří čínský drak.
Při cestě zpátky jsme čekali mírné komplikace, protože už ranní cesta sem byla před Tianlong Tunbao přerušena kvůli rekonstrukci mostu přes železniční trať: všichni z autobusu vystoupili, přeskákali most pěšky a nastoupili do autobusu čekajícího na druhé straně. Autobus zpátky teď ale nějak nejel a rekonstruovaný most je ani ne dva kilometry daleko - tak jsme si řekli, že tam dojdeme pěšky, třeba to nějak urychlíme. Ale most byl úplně zavřený a že to přes něj nejde. Nakonec jsme dělníky ukecali a pravda že přelézt tentokrát nebylo úplně jednoduché, ale s trochou obratnosti to šlo. Na druhé straně žádný autobus pochopitelně nebyl a tak jsme spěchali dál, až jsme narazili na řidiče zasunutého pod autobus, jak tam cosi opravuje. Začalo to vypadat hrozivě, ale naštěstí se po chvíli objevil jiný autobus a tak jsme asi tři minuty před jednou hodinou přijeli na autobusák, připraveni skočit do spoje do Kunmingu. Ale že tam prý ještě není. Po chvíli čekání nám bylo řečeno, že ne, že vlastně právě
Huangguoshu
Čínané všechno obvykle fotí dotykovými telefony, tady se to ale překvapivě rojilo zrcadlovkami s teleobjektivy.odjel. Za čtvrt hodiny se vyjasnilo, že platí třetí možnost: žádný autobus v jednu hodinu neexistuje a nikdy neexistoval, zato ale jede autobus ve tři hodiny, jasný?
Rozhodli jsme se radši zkusit štěstí s vlakem. Sice nám dvakrát před očima zavřeli okénko s výdejem lístků, ale nakonec se jízdenky koupit povedlo. Ale na tabuli s časem odjezdu svítí "---". Znamená to, že vlak byl zrušen, že se snad ztratil v tomto Guizhouském trojúhelníku, či ho někdo zaklel? Po hodině se ukázalo, že jde jen o zpoždění, které bude činit tři a půl hodiny. Sice jsem moc nevěřil ujišťování paní od dráhy, že zpoždění se určitě nemůže zmenšit, ale riskli jsme to a šli se ještě projít do města, kolem hotelu s příznačným názvem Magical Fuyun Hotel. O tři a půl hodiny jsme pak překvapeně zjistili, že vlak skutečně existuje a že je nám dovoleno do něj nastoupit, a co víc, po půlnoci nás opravdu dovezl do Kunmingu. V docela slušném slejváku jsme po asi půl hodině marného mávání zajistili taxík a já nakonec úplně promočený ve dvě hodiny v noci dorazil do bytu. Říkal jsem si, že do Guizhou se ještě někdy rozhodně musím podívat - čarovné místo!
Advertisement
Tot: 0.172s; Tpl: 0.024s; cc: 13; qc: 66; dbt: 0.0742s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.2mb
Dancing Dave
David Hooper
LOVE IT
Beautiful picture...well done. Keep them coming.