Xishuangbanna: čínský kousek Indočíny


Advertisement
China's flag
Asia » China » Yunnan » Jinghong
June 16th 2014
Published: July 1st 2014
Edit Blog Post

Total Distance: 0 miles / 0 kmMouse: 0,0


Čína má dvě oblasti, které se obvykle považují za tropické. Za prvé ostrov Hainan v jihočínském moři, které je sice jinak dějištěm mnoha sporů mezi okolními státy, ale provincie Hainan samotná je jinak součástí Číny skutečně velmi dlouho. A za druhé jižní část provincie Yunnan, hraničící s Laosem a Barmou, zvaná Xishuangbanna (西双版纳州). Oficiálně je to autonomní prefektura, spravovaná daiskou národností (Dai), což jsou blízcí příbuzní Thajců a Laosanů; vzdáleněji také ovšem Zhuangů, další z oficiálních čínských národností, žijících hlavně v provincii Guangxi (广西). Samotný název Xishuangbanna mi stále připomíná jamajsko-ostravské slovní patvary brutwanna, rastakayakwanna, sfusama atd. od skupiny Buty, ale zdroj jména je samozřejmě jinde, v původním daiském správním členění "dvanáct okresních rýžových polí".

V posledních letech jezdí do Xishuangbanny spousta čínských turistů a správní sídlo Jinghong (景洪) kvůli tomu roste obrovským tempem do šířky i do výšky - zřejmě kvůli atrakcím souvisejícím s tropickým klimatem. V okolí se totiž nachází poslední zbytky tropického deštného pralesa (do kterých Číňané vybudovali chodníčky), v jednom údolí údajně žijí poslední divocí sloni v Číně (které je obtížné spatřit, takže je doplňují show se slony cvičenými) a jsou tu i velmi pěkné botanické zahrady a parky. Nábožensky jde o oblast théravádového buddhismu, tedy stejného jako na jih odtud v jihovýchodní Asii, na rozdíl od mahájánové většiny Číny včetně čchanové (tj. zenové) větve, a samozřejmě vadžrajánového Tibetu. A vzhledem k oficiálnímu statusu prefektury coby daiské jsou všude vedle čínských nápisů (a místy legračně automatických anglických překladů) často také okrouhlé znaky daiského písma, připomínajícího thajštinu. Zkrátka člověk si tu připadá spíš než jako v Číně jako o pár set kilometrů jižněji, ve státech indočínského poloostrova.

Z Kunmingu jsem to vzal nočním autobusem, který jede trasu celkem osm hodin, ale uprostřed cesty údajně z jakýchsi bezpečnostních důvodů na tři hodiny zastaví, takže cesta trvá celkem hodin jedenáct. Noční dálkové autobusy v Číně bývají skutečně spací: místo jedné uličky a sedaček jsou tam dvě uličky oddělující tři řady dvoupatrových paland, bohužel konstruovaných na asijské postavy, takže člověk vyšší než takových 170 cm musí krčit nohy. Bezpečnost sice zajišťují například pásy (kupodivu funkční), ale jinak tyto autobusy nemají skvělou pověst a snažím se jim vyhýbat. Hned po příjezdu na autobusák dálkových spojů jsem šel na nedaleký autobusák místních spojů koupit lístek do městečka Menglun, ale poslali mě na jih města, na jižní autobusák. Tam jsem zjistil, že odtud nejezdí autobusy do Menglun (勐仑), ale do Menglong (勐龙).
U Černé pagody v MenglongU Černé pagody v MenglongU Černé pagody v Menglong

Buddha typu 1: dlouhý, ušatý, s věžičkou na hlavě.
Názvy jsou tady opravdu zrádné, většina vesnic a měst v Xishuangbanně začíná slabikou Meng-, v daištině znamající město. O výletu do Menglong jsem ale taky uvažoval, takže jsem přizpůsobil plány a vyrazil tam.

Nad Menglong (勐龙), městem tvaru křižovatky, se skrývá menší buddhistický chrámek a o kus dál na kopci Černá pagoda, která ovšem není barvy černé, ale oranžovo-zlaté. Cesta mi trvala dost dlouho, ani ne tak kvůli vedru, ale protože jsem se každé tři metry zastavoval a obdivoval exotickou vegetaci a drobné zvířectvo. Po chvíli ale vše nahradily kaučukové lesy, sázené po celé oblasti od padesátých let, kdy byla Čína donucena se v produkci kaučuku osamostatnit; podobně se v Xishuangbanně začal pěstovat i tabák a káva. Stromy kaučukovníku teď pokrývají velkou část celé oblasti - sice jde o lesy, takže to asi nevypadá tak strašně jako plantáže palmy olejné nahrazující pralesy ve skutečných tropech, ale z ekologického hlediska to je také katastrofa. Pár kilometrů na sever od městečka stojí slavnější Bílá pagoda, opět barvy oranžovo-zlaté. Obě pagody mě zaujaly hlavně pustotou - byl jsem tam skoro sám. Jinak toho město moc nenabízí a tak jsem odpoledne stopl autobus a vrátil se do Jinghongu.

Druhý den se mi
U Černé pagody v MenglongU Černé pagody v MenglongU Černé pagody v Menglong

Buddha typu 2: tlustý, blahobytný, usmívající se.
už podařilo ukořistit lístky správně do Menglun (勐仑). Čínská akademie věd na jakémsi poloostrově mezi meandry řeky Luosuo (罗梭江) provozuje rozlehlou botanickou zahradu (中国科学院西双版纳热带植物园). Zahrada je opravdu obrovská, je rozřazená tématicky na spoustu částí typu Cykasy, Energetické plodiny, Palmy, Vonné rostliny, Dipterokarpy atd., s textem v čínštině, ale aspoň názvy jsou uvedené i v latině, takže je možné si informace dohledat třeba na wikipedii. Zahlédl jsem také konečně v akci tu hlučnou potvoru, cikádu. Několik kilometrů na východ je kus údajně původního deštného pralesa, zpřístupněného širokému publiku betonovými chodníčky, a místy osázeného popisky. Prales působil celkem autenticky, zahlédl jsem několik ptáků, ale například i kraba, a zvuky ozývající se z pralesa byly fakt neuvěřitelné, asi protože jsem tam byl těsně před západem slunce. Už se těším na měsíční pobyt v pralese v Indonésii v srpnu.



Zpátky do Jinghongu jsem se chtěl dostat ještě večer a paní na autobusáku mi řekla, že poslední autobus odjíždí v osm večer. Říkal jsem si, že je to na Čínu nezvykle pozdě, až podezřele pozdě, a jak je to skvělé. A večer mi řekli, ať počkám, že snad něco ještě pojede. No a samozřejmě žádný autobus už nejel. Naštěstí v městečku pár hotýlků bylo, sice se mi zlomil klíč v zámku, klimatizace měla zvuk autobusu a hlasitost cikády, a jediné aspoň trochu čisté restaurace byly sečuánské; ale to jsou holt běžné drobnosti při cestování po Číně. Druhý den jsem se chtěl ještě podívat do vzdálenější části botanické zahrady, ale cena kolem 100 yuanů mě odradila a tak jsem naskočil do autobusu zpět do Jinghongu.

Kousek za Jinghongem je Údolí slonů, větší kus pralesa, kde prý žijí divocí sloni, i když zahlédnout se samozřejmě podaří jen pár šťastlivcům. Na autobusovém nádraží se ale paní až zasmála, že si myslím, že tam něco jezdí - holt přístup do spousty míst je pro individuálního turistu obtížný. Ale pokud tam jezdí jen autobusy plné čínských turistů, tak asi není o co stát. Raději jsem tedy šel prozkoumat město - dal si to nejdivnější, co měli v thajské restauraci (nic moc) a šel hledat klášter a park na předměstí Manting (曼听). Park, coby cíl turistických autobusů, jsem našel celkem snadno. Turisté sem jezdí proto, že právě tady se denně konají estrády s Hany přestrojenými za Daie, tancujícími a zpívajícími v krojích, a také Slavnost cákání vodou. Tradičně se tento daiský svátek koná jednou ročně a vypadá prostě tak, že se celé město vzájemně polévá vodou. Pro turistické skupiny v mantingském parku se okrojovaný personál polévá vodou třeba každý den. Naštěstí jsem se něčemu podobnému vyhnul, i když aspoň jsem nahlédl do arény, kde mládenci v cirkusových pyžemech nutí za pomocí jakýchsi bodců slony k tomu, aby hráli fotbal, basketbal a aby se nechali krmit publikem. Zajímavější než park je blízký chrám Zongfusi (总佛寺), připomínající evropské zámky a šokující svou pompézností. V evropských kostelech si vždycky říkám, co by tomu řekl Ježíš; v čínských chrámech si vždycky říkám, co by tomu řekl Buddha.

Zpátky do centra jsem to vzal pěšky, přes další parčík, kde lidé polehávali na trávě (to se v Číně často nevidí, ostatně teď si uvědomuju, že se tu často nevidí tráva), a přes výbornou promenádu podél Mekongu, obloženou všemožnými stánky. Vzpomněl jsem si, že Edward A. Gargan, autor výborné knihy Tajemství řeky, věnované právě Mekongu, se při vhodné příležitosti tak trochu rituálně vody z Mekongu napil. Vhledem k povážlivému zacházení Číňanů s přírodou, potažmo touto řekou, jsem si podobný skutek odpustil a spokojil se s ponořením prstů pravé ruky. Slunce nad Mekongem začalo zapadat a tak jsem se vydal k vyhlášenému centru západních
Co to je?Co to je?Co to je?

V buddhistických chrámech je často 12 klacků s různým konci. Snad se vkládají do rukou svatým? Zatím jsem přesný účel nezjistil.
cestovatelů, café Meimei, dal si rýži v ananasu a ledový (černý!) čaj s mlékem a vydal se k autobusu. Zajímavé bylo opětovné setkání se dvěma Vlámy, se kterými jsem jel předtím i opačným směrem, a které jsem dokonce zahlédl i v café Meimei. Asi ta Čína zas tak velká nebude.


Additional photos below
Photos: 21, Displayed: 21


Advertisement

Lepivá rýže grilovaná v bambusuLepivá rýže grilovaná v bambusu
Lepivá rýže grilovaná v bambusu

Daiská specialita. Někdy může být také vařená v páře, ale takhle má lehký kouřový nádech - vynikající!
Botanická zahrada v MenglunBotanická zahrada v Menglun
Botanická zahrada v Menglun

Tady v sekci stinných rostlin jsem asi půl hodiny hledal vanilku, ale nenašel.
Prales u MenglunPrales u Menglun
Prales u Menglun

Netušil jsem, že urychlovače sahají ze Švýcarska až sem.
Palma škrcená fikusemPalma škrcená fikusem
Palma škrcená fikusem

Fikusy mají tendenci využívat k šplhání do výšky okolních stromů a Čínané se svým citem pro bizarnosti je kvůli tomu zřejmě rádi sází těsně vedle sebe.
Večerní MekongVečerní Mekong
Večerní Mekong

Řeku místní využívají mimo jiné k umývání motorek, rybaření a vodním radovánkám.
Rýže v ananasuRýže v ananasu
Rýže v ananasu

Daiská specialita. Je to možná míněné jako sladký dezert, ale já to měl jako večeři, spolu s ledovým čajem s mlékem (kupodivu černým).


Tot: 0.078s; Tpl: 0.013s; cc: 12; qc: 30; dbt: 0.0411s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1; ; mem: 1.1mb