12. DEN - nejlepší losos a surfování

---

Geo: 43.6557, -7.35803

Den nezačal nijak výjimečně a počasí také nevypadalo jako z pohádky, spíše se jednalo o drama. Nicméně jsem se vyspala do růžova a mohla se vrhnout do sobotního úklidu mého dočasného pokojíčku (dokonce jsem si i sama povlékla...). S tátou Césarem jsme se dopoledne opět vydali na nákup. Nechápu, že nedávná návštěva supermarketu za 130€ nestačila (nejspíš jim všechno spasu...). Když se Lara vrátila z tréninku, mohli jsme se konečně vrhnout na oběd, kvůli kterému jsem již od rána slintala- tatík totiž sliboval lososové steaky! Řeknu Vám, že lepší jste nikdy nejedli.... Vždycky jsem dávala jasnou přednost masu, ale teď bych asi dlouho váhala, protože jsem se olizovala až za ušima a dokonce mi to nahradilo schované (ale slíbené😉 sluníčko. Výborné jídlo opravdu dokáže zvednout náladu.
Tím však den nekončil a mne čekal ještě větší zážitek než byl steak z lososa. V nedaleké vesničce, kam mamča dojíždí každý den za prací, se konaly krátké kurzy surfování. Jednalo se o charitativní událost, při které se vybíraly příspěvky pro postižený Nepál. Jelikož moje sestřička ráda surfuje, museli jsme se také zúčastnit. Dokonce vyšlo slunce a i když u moře hodně foukalo, bylo mi krásně. Navíc z vesnice San Ciprian se vyklubalo ještě kouzelnější místo než nedávná láska Foz! Sice jsme se nedostali do centra, ale stačila mi procházka po travnatém pobřeží a neskutečná podívaná na místní přírodu. Někoho uspokojuje chladný čerstvě vonící lesík s veverkami na stromě, ale já rozhodně dávám přednost "přímořské" krajině, která mi v nynějších dnech dělá všude společníka. Cestou jsem však přemýšlela, jestli také zkusit surfování. Lákalo mne to (v Praze na Vltavě to totiž moc nejde...), ale trochu mi nahánělo hrůzu, jak moc budu trpět, když mrznu i v bundě. Nakonec jsem byla přemluvena slovy maminky, jež mě také psychicky podporovala připraveným ručníkem a přistavěným vyhřátým autem. Nacpala jsem se tedy do neoprenu (spíše lehce vsunula, poněvadž byl trochu větší...) a vyrazila "chytat" vlny. Byla jsem přiřazena do malé skupinky pro úplné začátečníky. Společnost mi dělali 6letí kluci, asi 60letý děda a 12letá roztomilá holčička z Portugalska, která byla neskutečně upovídaná a všechno mi pro jistotu opakovala ještě jednou. Náš instruktor byl opravdu úžasný a trochu bláznivý, ale rozumněla jsem mu (vlastně to ani složitě vysvětlovat nemohl, když byli přítomni i žáci prvních ročníků základní školy...). Nicméně pořád mne neopustila hrůza ze studené vody. Na pláži mi zima nebyla, avšak když jsem smočila holá chodidla v moři (spíše oceánu), ztuhl mi úsměv na tváři... Do vody si nás bral z bezpečnostních důvodu po jednom. Když konečně zavolal moje zkomolené jméno "Anita", sebrala jsem všechnu odvahu a vkročila do ledové vody. Nervozita smíchaná s odumírajícími končetinami ve mně vytvářely vtípky ve španělštině a můj instruktor se při mých poznámkách opravdu bavil. Lehla jsem si na surf a "vyjela". První vlnu jsem musela nechat (byla moc velká😉, takže mě smočila a všechna voda mi samozřejmě vjela pod suprově padnoucí neopren... To, že se mi nepovedlo postavit a další vlnu sjet, není vina moje, nýbrž toho nasáklého těžkého obleku! I přes elegantní žuchnutí do vody, mi moji společníci hrdě zatleskali. Po druhé jsem opět spadla, nicméně po třetí jsem se dokonce dostala na kolena! Tento úspěch jsem oslavila vyhřátým ručníkem a teplým autem...
Musím přiznat, že z pláže to vypadá lehce, když sledujete, s jakou lehkostí se odlepují od prken, ale realita je jiná (stejně jako skoro u všech sportů...). Avšak příště budu lepší! Doufám tedy, že ještě nějaké "příště" bude.
Potom jsme se vrátili domů, jelikož se mi nechtělo s mokrými vlasy a slaným tělem objevovat kouzelný San Ciprian, ale byl mi opět slíben návrat, ve který taktéž budu doufat! Myslím si, že pro dnešní sny mám dosti kvalitního materiálu... ¡Buenas noches!

PS: Fotky ze surfování budu mít v lepší kvalitě - tohle je jenom ochutnávka.

---