5. DEN - A Coruña

---

Geo: 43.3718, -8.39592

Ani o víkendu se neodpočívá - hezky v osm budíček a honem na snídani s čerstvým džusem. Dneska je náš cíl A Coruña, další větší město s pidi letištěm (cca 130 km od Burely). Tentokrát se připojili rodiče a do auta se nacpala i Eva. Na programu byl nejprve obchodní dům, protože ségra Lara potřebovala nové šaty na závěrečnou večeři se třídou, a odpoledne prohlídka města s pobřežím. Nápad to nebyl vůbec špatný, a tak se mohlo vyrazit. Počasí naštěstí bylo na naší straně - A Coruña (ve španělštině La Coruña) celá zářila a teploměr šplhal na krásných 18 stupňů (bohužel vítr od moře na teplotě ubírá...). V obřím obchoďáku jsme dostaly dvě hodiny rozchod (bohužel žádná eura pro dětičky nebyla...). S jistotou jsme věděly, kam půjdeme jako první a zřejmě nic jiného ani nestihneme - PRIMARK, jehož cedule nás "praštila" do nosu již při vjezdu do města. "Jak je to možné?!", honilo se nám v hlavě - Praha, hlavní město, se ani nechystá něco takového otevřít, ale A Coruña s tím problém nemá. Ještě před tím, než jsem tam stihla utratit všechny penízky, jsem pro Adélku ulovila první dáreček... Mezi moje úlovky patří například obyčejné černé tričko s dlouhým rukávem za 2,80€, které se během mého pobytu v Burele bude stoprocentně hodit. Zde jsme potkaly i Báru, která však strávila v obchodním domě celý den. Na místě srazu (po dvou hodinách) samozřejmě Španělé nebyli v domluvený čas, a nakonec jsme na ně narazily, jak si vysmátí teprve začínají zkoušet boty v dalším obchodě. Nicméně si to u nás "vylepšili" obědem, na který nás pozvali - stoly naložené jídlem alá 'sněz co můžeš'. Nevěděly jsme s Evou kam zajít dřív. Nabrala jsem hodně věcí (těstoviny, různé bramborové placky, ale za zmínku stojí asi škeble, kterou jsem měla poprvé! Nebyla špatná, ale doma údajně budeme mít lepší...). Málem bych zapomněla na tu nejlepší věc, která rozhodně oživila moje chuťové pohárky - nejprve pizza OREO, po které šáhla i mamča, protože by byl hřích ji neochutnat, a nakonec oříškové brownies s vanilkovým capuccinem (lahoda...co si budeme povídat, líp jsme se na procházku posilnit nemohli...).
Nacpaní tak minimálně na dva dny dopředu jsme zaparkovali před symbolem města "Torre de Hércules" u pobřeží. Bohužel vítr byl natolik silný, že se nedalo vyjít po schodech nahoru na věž (jaká škoda, ale naše nohy dostanou za dnešek zabrat i tak...). Následovalo povinné foto, na kterém ale stejně není poznat, kdo se ho účastní, jelikož jsme měli vlasy všude. I tak je nálada pořád veselá a můžeme pokračovat dál. A Coruňa nás opravdu okouzlila. Když jsem zde byla poprvé, tak bylo hnusně a pršelo - pěkně nám to zkázilo náladu a chtěli jsme domů. Tentokrát to bylo naopak a my nechtěli opustit tohle místo. Pláž blízko centra stojí za zastavení se na pár minut. Hlavně kvůli tomu, abych si prohlédla ty bláznivý lidi, co se pokoušeli o opálování (dokonce se i koupali!!!). Dále nás uchvátila promenáda podél moře. Záviděla jsem šťastlivcům, co se mohli natáhnout na vyhřátou lavičku a hodit si nohy nahoru, anebo běžcům, kteří se potili na tak úžasném místě jako je A Coruña. I uvnitř města si oči rozhodně neodpočinou, protože pořád musíte sledovat něco - tenhle roztomilý obchůdek...támhle zase malý balkónek...je toho hodně k vidění. Ještě když Vám k tomu hřeje sluníčko do zad a vlévá novou energii do těla - atmosféra k nezaplacení! Krásně unavení jsme se vrátili do auta. Ještě nás čekal nákup v supermarketu (za 130€...to snad nebude jenom týdenní zásoba...). Bohužel mne ještě čekala večeře venku - Bára slavila devatenáctiny (její přítel jí dokonce nechal poslat květinu...), ale všechny jsme vypadaly jak mrtvolky. V 11 v noci jsme se konečně sešly v místní moderní kavárně (domluva Španělů je taky k nezaplacení...). V "kavárně", kde se i vařilo, bylo překvapivě živo (možná jediný otevřený podnik v Burele). Vybraly jsme si "bocadillo" s kuřetem, sýrem a pestem. Byl výborný - rozhodně žádná česká "chudinka" za 150 korun. Naše Španělky mezitím pobíhaly někde po fiestě. Mohly jsme se samozřejmě připojit, ale ani jedná se z nás se necítila (příští víkend bude určitě další...). Obsluha si nemohla nevšimnout, že nepatříme k místním a během pár minut všichni zaměstnanci věděli, že jsme z České republiky a vytahovali se svojí angličtinou (my ale můžeme i španělsky...). Opravdu nás bavilo, jak se pořád ujišťovali, jestli je vše v pořádku, přitom práce málo nebylo. V tu chvíli jsme se cítily fakt důležitě (což mi připomíná, že jsme se stále ještě neobjevily v místních novinách..). O půlnoci jsme naš malý drbací spolek rozpustily a vydaly se radostně k našim postýlkám. Doma jsem ještě potkala zmoklou Laru (zrovna začalo pršet). Šla se pouze převléknout do nového oblečení. S obdivem jsem za ní koukala, když se ochotně vydávala do deštivé a chladné noci - mě nejspíš tohle období teprve čeká... Po dnešních 10 km, které jsem nachodila v moderním obchoďáku a nádherným městě, si zasloužím odpočinkovou neděli!

---