Cesta na východ

---

Ráno jsme vyrazili rozpadlým zigulem nějakýho známýho naší hostitelky do půjčovny. Na výběr máme ze dvou aut. Seat Cordoba a automat od Samsungu. Zkoušíme oboje, Tonda reklamuje, ze se mu v Seatu vzadu nesedí pohodlně. Nikdo jinej ale problémy nemá, navíc se zjistilo, ze sebou nemáme dost peněz na ten automat, takze beztak není co řešit. Vzali jsme teda Seat. Tonda ale prohlásil, ze vpravo vzadu sedět nebude. Zpátky na byt jsme uz v našem autě kupodivu nezabloudili ani jednou. Nalozili jsme bágly a holky a vyrazili. Neujeli jsme ani deset metrů a přišel hlad, takze první cíl byl náš oblíbenej cupáckej stánek s kuřetem. Tentokrát bylo napečeno vše čerstvě, takze to chutnalo moc dobře. Jsme rádi, ze konečně dostáváme pořádnej poměr cena/výkon a vyrázíme z města ven. Jedinej drobnej problém je, ze nikdo přesně neví kudy. Jedeme na východ do centra, do přístavu, kde se brzy bezpečně ztrácíme. Vzhledem k tomu, ze nemáme pořádnou mapu a značení ulic taky není zádná sláva, tak navigujeme pěkně postaru - podle slunce. Zdá se to neuvěřitelný, ale asi po půl hodině cesty na jihovýchod skutečně přijedeme na městskej okruh. Ukazatele klasicky nikde nejsou, tak se ptáme černouška u cesty kde je dálnice.

"Za druhým mostem doprava" vece kolemjdoucí.

Výborně, jedeme pomaloučku, mineme první most, druhej. Hned za ním odbočuje doprava taková malá nenápadná rozbitá cestička jako někam na dvůr - nájezd na dálnici! Bez optání by jsme ten sjezd nikdy nemohli najít. S velkou slávou jsme se teda nakonec dostali na Autopista Nacional, hlavní doprvní tepnu na Kubě.

Hlavní dopravní tepna zrovna dvakrát zivotem netepe. Na silnici jsme v podstatě sami. Az na občasnej náklaďák, většinou ruskej Зил, kterej čoudí tak, ze za ním není ani vidět. Dálnice je poměrně zajímavá zkušenost. První den se stále dokola divíme věcem, které nám později přijdou uz naprosto samozřejmé. Třeba, ze náklaďák se tu prostě předjede zprava, jinak to nejde. Není to problém, pruhy ani krajnice tu beztak nejsou, občas chybí i zelenej oddělovací středovej pás. Nebo ze i dálnice je rozbitá tak, ze občas je třeba pečlivě hledat sjízdnej pruh. Nebo, ze dálnici můze v nestřezeném okamziku křizovat cyklista, kůň nebo traktor s vlečnákem. Nebo, ze se tu vyskytujou uprostřed krajiny mosty přes dálnici, které nevedou odnikud nikam, jedinej vypozorovanej účel byl aby se stopaři mohli schovat ve stínu.

Autostop je vůbec samostatná kapitola, které stojí za to věnovat chvilku. Vzhledem k okolnostem je na Kubě autostop povinný. Kdokoli jede autem a má místo brát musí. Tuto povinnost vinucujou navíc všudypřítomní autostopoví koordinátoři, zvaní podle zlutých uniforem amarillos. Navíc benzín je na Kubě drazší nez v Čechách, takze brát stopaře je i v řidičově zájmu. Stopaři suplujou neexistující ukazatele, na kazdé křizovatce jich je hrozen kolem krajnice v kteroukoli denní i noční (!) hodinu.

Po nějakém čase stavíme na odpočívadle, coz je vhodná přílezitost k nákupu vody a rumu. Tonda a Béda se zamilovali do Habana Club typu añejo reserva, coz je směs víceletejch rumů za 8 cuců (asi 160 korun). Po celej další výlet pod záminkou, ze bez rezervy nelze nikam jet dokupovali novou a novou aspoň jednou denně. Jak to vydzeli celý 3 tejdny je mi záhadou.

O několik hodin později a pár set kilometrů dál začne svítit kontrolka benzínu. Takhle brzo to nikdo nečekal, zřejmě nám do nádrze dali řepku olejku. Bedřich se dušuje, ze musíme ujet minimálně ještě tak 80 km, zrovna kdyz míjíme jednu pumpu. Bereme ho za slovo, dokonce přistoupil na to, ze v opačném případě bude auto sám tlačit. Věří si a hecuje, abych na to šlápnul, zatímco zbytek auta je spíš pro to jet tak kolem stovky abychom šetřili palivem. Jako naschvál teď přestaly bejt kolem benzínky úplně. Konečně se jedna asi po půl hodině objevila, na budíku je uz totální nula, tak tam rychle dojedem, nez si to autíčko rozmyslí. Bereme plnou a jdeme se podívat, čím bychom se mohli naplnit my. Jídlo nepůsobilo moc důvěryhodně, jakési šátečky, po nichz lezly švábi. Tonda si jeden dal (šáteček, švába vynechal), ostatní měli odvahu jen na balenou vodu. Venku před pumpou jsem potkal prodavače cédéček. Protoze jsme zatím jeli za ticha, tak jsem si řek, ze nějaká muzika by přišla vhod. Nějakej kubánskej tradiční zánr a něco moderního.

"Tienes algo típico?" "Sí claro" "Tienes reggaeton?" "Sí mucho"

Chlápek neznal ne jako odpověď, měl opravdu vše od starejch věcí po nový. Koupili jsme teda 2 CD a vyrazili. Nekecal. Reggaeton - latinskoamerická odpověď na hip hop zněl potom v autě az do konce výletu. Tenhle zánr lze poznat velice snadno podle 2 charakteristik: jednak je zásadně ve španělštině a druhak podle nezaměnitelného rytmu BUM pa da pa.

Ihned po pumpě jsme se krásně ztratili a dost dlouho jsme se na dálnici zase hledali, jen co jsme se našli a chvíli po ní jeli, zjistili jsme, ze dálnice končí ve skutečnosti dřív, nez na mapě. Na jedné křizovatce nám policajt domlouvá, ze jsme projeli stopku. Měl pravdu, jeli jsme skutečně asi desítkou. Evidentně je mu to jedno, ale před místním obyvatelstvem pokukujícím kolem je potřeba si uchovat autoritu, takze nám na oko domlouvá a pak nás pouští beze slova dál.

Schylovalo se k večeru, takze bylo na časy najít ubytko. Zajel jsem teda do nejblizší obce na mapě a uz za noci jsme se začali vyptávat na to, kdo tu ubytovává. Ač to zní neuvěřitelně, tak lidi buď nevěděli nebo nás posílali totálně nazdařbůh. Ono by to zas tak moc nevadilo, kdyby všechny ulice neměly povrchovou úpravu středně často pouzívanýho tankodromu. Bláto, balvany, rigoly, zelezniční přejezdy jak taxisův příkop apod. Po asi půlhodince jsme se konečně dostali k jedné paní, která měla na domě napsáno Hostal. Čekalo ale ještě jedno překvápko. Smí ubytovávat pouze Kubánce, cizince v zádném případě ne. Další projev komunismu. Ale protoze s náma měla slitování, tak si nasedla, ostatní se vzadu trochu smrskli a ukázala nám, kde bydlí vesnickej hoteliér pro cizince. Moc jsme jí děkovali, hrozně nám pomohla a nic za to nechtěla, dokonce ani odvézt zpátky domů. Pan domácí jí hodil domů sám na svou Jawou. Pokoje sice nemohli ubytovat 3 lidi, ale jednu noc to nebude problém pro jednoho přečkat na zemi. Navíc vypadaly vylozeně krásně.

Auto jde do garáze a my se jdem najíst na ulici. Město je potemnělý a tichý. Jedině benzínka je otevřena. Kupujeme si pizzu, která vypadá víc jako langoš a rychle jí pojíme. Brrr. Uvnitř sedí neuvěřitelně tlustá světská rodinka. Samej zlatej řetěz, dokonce i malý děti jsou ověšený. Vyšli jsme ven a hned vedle na rohu objevili místní nálevnu. Tentokrát jsme narazili na typickou hospodu pro místní. Sestává ze střechy a barpultu se stoličkama, v místním klimatu nejsou zdi ani okna potřeba. Usedáme na bar a skoukneme sortiment. Jeden typ lahvového rumu a jeden typ rozlejvanej z umělohmotnejch kanystrů. To je značka oblíbená mezi místníma, takze si všichni objednáváme. Dostali jsme skleničky vyrobený z uřezanejch spodků od flašek a kazdýmu barman nalil neuvěřitelnou lampu tekutiny. Cena 4 cupy (v podstatě 4 koruny) za pohárek. Rychle jsme se pobratřili s místníma, poslali pár drinků kolem a rozproudila se druzná debata. Mozná jsme byli první cizinci, se kterejma se místní bavili. Jeden nám vykládal, ze čet povídky malostranský a lítal na migu 21. Pití bylo celkem zrádný, takze jsme se po několika rundách rozhodli jít.

Cestou zpátky Tonda zaslech z jednoho domu muziku a rozhod se tam ihned naběhnout a zkusit, jestli tam neprobíhá nějaká pařba. Hned za dveřma mají Kubánci obvykle obývák, tady tomu nebylo jinak. Místní napřed trochu vyjeveně koukali, ale kdyz viděli, ze je nejdeme ani okrást ani zabít, tak malinko roztáli. Na stole jim stála lahev rumu, která šla rychle kolem dokola, za chvíli uz byli všichni v pohodě a zábava jela. Poté holky prohlásili, ze chtějí spát, takze jsme se rozloučili a šli. Zpátky na domě se nám ale ještě nechtělo spát, takze jsme se rozhodli do obejváku vrátit. Došlo na další rumy a tance s místní paní domácí, parádní večer. Nakonec jsme přece jen zaveleli k ústupu, na první křizovatce se nám Tonda ztratil. Ale tentokrát se mu to povedlo lépe nez předtím za střízliva. Nikdo z náhodných nočních chodců ho neviděl, takze jsme se vrátili bez něho.

Ráno. Kocovina. Tonda se našel. Uprostřed noci ho údajně přines nějakej Kubánec, jehoz dům si Tonda splet s naším. 😊 Chudák asi nechtěl mít popotahování s úřadama. Ještě ze to tak dopadlo. Domácí nejsou vůbec naštvaný a jen se smějou. Jsme rádi, ze to berou takhle v pohodě. Posnídali jsme na střeše domu a vychutnávali si ranní slunečné počasí. Kolem na nás vykukovaly palmy, na střechách domů dováděli psi a zeny věšely prádlo, taková vesnická idylka. Po snídani se loučíme a jedeme dál na východ. Za městem nás čeká polní cesta,které slouzí coby nájezd na dálnici. To vyvolalo novou vlnu veselí a kroucení hlavama. No hlavně, ze jsme si dálnice všimli a jedeme dál. Kolem se objevovali prodavači všeho mozného, někteří se skoro vrhali pod kola.

Kolem poledního uz dálnice opět zmizela a cesta se změnila na normální silnici, která se linula mezi poli s cukrovou třtinou. Zastavili jsme u chlapíka, kterej prodával obrovský bochníky sejrů. Smlouváme o cenu a v tom, chlapík znejistí, rohlídne se kolem a beze slova se dá na útěk. Odhodil sejry a vrhnul se do třtiny. Na cestě hned před náma zastavil bílej policejní zigul, vyskočili z něj 2 policajti a rozběhli se za ním. No tohle je teda soda! Doufáme, ze se mu povede utéct a pomalu se rozjízdíme. Nikoho v tu chvíli nenapadne vzít si aspoň jeden z těch sejrů, který lezej bezprizorně na zemi a který policajti tutově zkonfiskujou az se vrátěj.

Okolo poledního dorázíme do města Camaguay. Tohle město je proslavené svou historickou čtvrtí plnou uzoulinkých uliček a spoustou kostelů. Chytrá kniha praví, ze Camaguay byl původně přístav na severním pobřezí, ale poté, co byl nesčetněkrát vyplundrován piráty ho přestěhovali více jak 100 km do vnitrozemí. Navíc ještě se rozhodli postavit uličky trochu jako bludiště aby mohli zmást a zpomalit případný postup pirátů. Moc to ale nepomohlo, město bylo vyplundrováno i poté. Zaparkovali jsme úplně v centru - to je výhoda země, kde je minimum aut - a vyrazili na prohlídku okolí.

Objevili jsme obchod Panamericana - obdobu našeho Tuzexu z časů komunismu. Dohromady tam toho mnoho neměli, trochu oblečení a televize za 300 cuců. Na náměstí si sedáme u stánku a objednáváme obligátně kuře. Chlápek se vydal k mrazáku, vytáhnul na kost zmrzlý kusy a začal je o chodník rozbíjet. Po asi půlhodině jsme dostali brutálně přesmazený kuřata a trochu rejze. Jak je vidět ne kazdej stánek s pivokuřetem se vyplatí, začínám si spíš myslet, ze poprvé to byla výjimka potvrzující pravidlo. Přitočí se k nám neuvěřitelně tlustá černoška a somruje láhve od piva na vrácení. U baru stojí děda, kterýmu je 73 let, ale vypadá jako štramák, směje se na nás svým umělým úsměvem a tancuje do rytmu kubánský muziky. Dává nám na památku bankovky s Che Guevarrou. Prostě děda jak z pohádky. Chceme platit kazdej zvlášť, coz je ve zdejším kraji něco neslýchaného a vrchnímu tím úplně zkazíme den. Tváří se děsně nasupeně a buší naštvaně do kalkulačky.

Na dalším náměstí se nachází krásnej bar El Cambio, má zdi popsaný fixkama a malovanej záchod. Naproti přes náměstí je kostel s přístupnou zvonicí, odkud je nádhernej výhled na město a jeho kostely. Na ulicích míjíme lékárnu, kde jsou celkem asi jen 3 lahvičky s nějakými preparáty a bezpočet úřadů, kde sedí zenský za dřevěnejma stolama, na kterejch jsou buď psací stroje nebo ani ty ne a bez výjimky nedělají vůbec nic. Dokončujeme prohlídku města, jeden kostel tu má mít svůj dungeon, ale nepovedlo se nám do něj najít vstup a tak odjízídme a pokračujeme dál po dálnici na východ.

Z Camaguay hledáme cestu ven klasicky podle slunce, ale buď protoze uz v tom máme větší praxi nebo protoze se jedná o podstatně menší město nez Havana se nám to daří velmi snadno. Cesta je teď o poznání menší nez dřív a okraje lemují zástupy lidí, cyklistů a koňských povozů. K tomu připočtěte díry v silnici a vyjde to, ze místo přímo jedeme jak na slalomové dráze. Na troubení většinou lidi moc nereagujou. Později odpoledne se nebe zatáhlo a začalo vytrvale pršet.

Za tmy jsme dorazili do městečka a ptáme se na benzínce po ubytování. V obchodě je jeden zákazník, kterej nám řekne, ať jedeme za ním, ze nás zaveze do domu svojí sestry. Sestra bydlí v paláci hned za rohem. Šokuje nás to, jak pár vyvolených bydlí v neuvěřitelném luxusu, zatímco drtivá většina obyvatel zivoří jen o pár metrů vedle ve slumech. Tohle ubytování ještě předčilo to poslední, naše pokoje mají obrovskou koupelnu s bazénem (tomu se ani nedá říkat vana). Jestli to takhle půjde dál, tak na konci cesty budeme spát jako císaři. Večer odpočíváme na terase v houpacích křesílkách a čekáme na večeři. Čekáním si zkracujeme focením záby, kterou jsme objevili na zdi. Nejnáruzivěji se jí snazí vyfotit Béda. Béda je fotograf sice náruzivej, ale taky nejpomalejší na světě a často objekt focení nez se dílo podaří značně znervózní. U lidí se to projevuje tak, ze na fotkách potom vypadaj jako dementi nebo ze se koukaj buhví kam, popřípadě, ze spěj. U zab se to projevuje tím, ze skočí Bédovi na brejle a zůstane tam viset. 😊 Poté skočila do tmy z terasy dolů před dům, nevěděli jsme jestli mají i záby jako kočky 9 zivotů, nebo jestli se pod hrůzném zázitku na Bédovejch brejlích rozhodla spáchat sebevrazdu.

Večeře byla veliká a skvělá. Paní domácí o nás asi moc nestojí, ale bratra nemohla odmítnout a je fakt, ze se snazí. Říká, ze kvůli kontrole musíme ráno vypadnout před osmou ranní, coz není problém, protoze jsme se beztak ještě nevzpamatovali z časového posunu po příletu a všichni se budíme v šest ráno. Tentokrát jdeme spát spořádaně.

Pátý den nás čeká celodenní přesun, na programu není zádné kochání se. Projízídme Holguinem, ošklivým městem plným smradu a špíny. Hledáme pobočky naší půjčovny Havanautos a nacházíme jí u hotelu Pernik. Lepší mapu sice nemají, ale prozradili nám aspoň, ze závěrečná část dnešního naplánovaného úseku z Moa do Baracoa - označeného v naší mapě jako Secondary Road - je sjízdná, ovšem pouze za dne a je nutná maximální opatrnost. Při zkušenostech z místních dálnich mě malinko polévá studenej pot, jak si tak představuju, co nás asi čeká.

V Holguinu jsme objevili stánek s lisem na cukrovou třtinu, kde se dá koupit skoro zadarmno lahodná šťáva z vylisovanejch klacků, dáváme si pár pohárků a šupem pryč. Na okruhu kolem města stavíme holkám na čůrání. Stavíme sporo pořád, tentokrát si vybíráme místo těsně předtím, nez pravej pruh končí a přechází v trávu. Po nějaké době se střídáme za volantem a přijízdíme do městečka Moa, coz je snad nejúděsnější město na Kubě. Samá továrna chrlící dým k obloze, Moa se podobá městu z flimu Kouř. Odsuď začíná rozmlácená cesta az do Baracoa, našeho dnešního cíle.

Jedeme skoro krokem a vyhýbáme se neuvěřitelnejm dírám a rigolům. Kolem nás rychle skončily továrny a hnus a to vše vystřídala dzungle s palmama a hlínou co vypadá jak mletý kafe. Baracoa má být na rozdíl od Moa takovým tropickým rájem, je zde tedy peklo a ráj v těsném sousedství, jen asi 30 km od sebe. Těch 30 km nám trvá asi dvě hodiny a za noci konečně dorázíme do cíle. Ubytováváme se v poměrně hezkém domě v centru, naproti v ulici stojí neskutečné barabizny, obyvatelé sedí na ulici a jeden se nabízí, ze nám bude vzdy přes noc hlídat auto. Pan domácí tvrdí, ze pátý člověk se musí zaregistrovat jinde, ale nevadí mu, kdyz bude spát tady, jen kdyz nebude problém v papírech. Objednáváme si večeři - langusta, popravdě řečeno nic moc, člověk musel s tím zířetem zápasi, aby ho vůbec vyloupnul z krunýře. Zbytek hostiny ale chutná prvotřídně a porce jsou velikánské. Vyrázíme do nočního města. Baracoa zije nočním zivotem, odevšaď je slyšet muzika a ulice jsou plné lidí. Moc se nám tu líbí. Míjíme galerii, kde probíhá vernisáz sošek, jdeme se tam podívat, vevnitř, stejně jako na ulicích hraje kapela.

Nakonec končíme v taverně, kde mají kapelu se skvělým kytaristou, kterému přezdívají Eric Clapton of Baracoa. Kapela fakt šlape, kupujeme jim lahev rumu a oni se s náma bratří. Zpěvák nás představuje zbytku hospody, ze jsou tu turisti ze země Franze Kafky, hlásí, ze Gustáv Husák je blb vůbec je sympatickej. Celou idilu kazí jen otrapové, který se na nás nabalili a somrujou kolu. Tonda jim říká, ze jim koupí pivo, to ale nechtěj, no něco neskutečnýho. Kapela dohrála, jdeme domů, postupně jsme setřásli i příseráky a domů dorázíme uz sami. Jdeme spát.

---

Photos

Vojanda
Uniformy jsou tu desne popularni, od skolacek, pres vojandy po sestricky