Baracoa

---

Ráno jsme se probudili a posnídali na střeše úzasnou snídani, kterou jsme si poručili večer předtím. Zeptali se nás tehdy, co bychom rádi, tak jsme si navymejšleli ledasco. A všechno tam bylo! Bya to paráda. Omeleta, čokoláda, ovocný poháry a hlavně - ten nejlepší pomerančovej dzus, kterej jsme kdy pili. Na Kubě mají několik desítek odrůd pomerančů, většina jich roste v bezprostředním okolí Baracoy, a tomu, co jsme měli ve dzbánech se prostě nic nevyrovnalo. Tahle snídaně přispěla spolu s minulým večerem k tomu, ze jsme svorně prohlásili Baracoa za nejlepší město na Kubě, mj. taky nejdál od Havany a od Fidela.

Ve městě je hned od rána neskutečnej hic. Plouzili jsme se ulicema az k pevnosti Fuerte de la Punta, která hájí vjezd do zátoky, kde se roku 1492 vylodil Kryštof Kolumbus. Tuto událost připomíná dodnes dřevěný kříz uchovávaný na faře vedle rozpadající se katedrály v centru města. Ze zátoky se naskýtá krásný výhled na vrak lodi a stolovou horu v pozadí. Z pevnosti vedou schůdky dolů k moři. Kolem schůdků vytesanejch do skály je spousta pavučin s pavoukama a zřejmě taky plno naštvanejch mravenců, jak jsem zjistil kdyz jsem se při focení pavouků na pár vteřin nechtěně opřel o skalní stěnu.

Zpátky od pevnosti se vracíme podél pobřezí, starou pevnost rychle vystřídal socialistickej realismus, nebejt moře, tak si opět připadám jak v Chánově. Děti si hrajou mezi odpadky a kontrastujou s mořem na druhé straně silnice, obrázek prostě nějak nesedí. My jsme si zato sedli do stánku na nábřezí, protoze další metry uz bez odpočinku ve stínu nešly urazit. Zatímco jsme se chladili stínem a pivem, přitočil se k nám místní bard a začal nám hrát na kytaru. Hrál hezky, jeho kytara stála taky za pozornost, protoze narozdíl od normální kytary měla 3 dvojice strun, coz je údajně nástroj vynalezenej přímo ve městě Baracoa a nazývá se podle počtu strun tres. Jak je chlapík dobrej, tak nás štvou ze stánku, odkud se ho snazej překřičet reprodukovanou hudbou, a to i kdyz je prosíme ať to vypnou nebo aspoň ztišej. Na rozloučenou od nás chlápek dostane 5 cuců, z čehoz ho majitel stánku okamzitě kasíruje o jeden, to je normální drzost, za to jak se k nám choval, inu tak uz to tu prostě chodí, bardovi to evidentně nevadí, tak co.

Odpoledne jedeme směrem ke stolové hoře, je naštěstí pod mrakem. Cesta vede do dzungle po stále méně sjízdné cestě, az na jednom místě potkáváme dzíp, kterej nám oznamuje, ze dál to s naším autem nepůjde. Svezou nás po blátivý cestě az ke vstupu do národního parku a raděj nám, ať si zajdem dnes večer jen ke kaskádám na řece a necháme stolovou horu na zítra ráno. Zní to dobře, kaskády jsme v plánu vůbec neměli, takze aspoň uvidíme něco navíc. Průvodce se nás ptá, jestli umíme plavat, co má asi za lubem? Říká, ze tam bude tak po prsa vody.

Noříme se do dzungle. Průvodce nám ukazuje různý palmy, z čehoz jen některý známe i doma. Z ovoce vidíme mango, kakao, banány, kokosy, kafe, potom je tu spousta různejch jinejch palem, který neznáme. Například palma real neboli palma královská, která se vyznačuje tím, ze má uprostřed kmene bouli a vypadá tak jako had, co sezral zajíce, ale na stojáka. Dostali jsme se k místu, kde se musíme svlíct a přeplavat řeku. Vody není po prsa, ale hodně nad hlavu, chápu uz tu úskočnou otázku jestli jsou mezi námi neplavci. Neplavci mezi námi naštěstí nejsou, voda je krásně osvězující. Foťák nad hlavu a plaveme na druhou stranu. Tam potom lezeme po kamenech k vodní kaskádě. Nahoře ja malej vodopád a krásná tůňka, kde se můzeme vyplavčit do sytosti. Je to nádherný místo, Vodopádem se dá malinko vylézt nahoru a opzít se o skálu a nechat si na záda padat všechnu tu vodu. Má pořádnou sílu. Ze skalky se dá skákat do tůně, je to tam parádní.

Neradi se musíme vrátit zpět a domlouváme se, ze ráno se potkáme v osm hodin na stejném místě a vyrazíme na horu. Večer nás čeká úzasná hostina v podbě ryb, zeleninovýho salátu, rejze s fazolema a jukou, coz je kořenová zelenina, která po uvaření chutná ne nepodobně jako bramborový knedlíky. Dále je podávaj smazený banány a dezert. Neskutečně jsme se přejedli, kazdej jen funí a nemůze se ani pohnout. Jdeme si odpočinout a v devět se smlouváme, ze vyrazíme do večerního města. Devátou hodinu ovšem všichni zaspali, spalo se az do rána.

Další den za kuropění vyrázíme. To kuropění je doslova, protoze si celej pobyt ráno podle zvuků připadáme jako v kurníku nebo v prasečím chlívku. Julieta nám na cestu udělala sendviče a dala 2 flašky toho úzasnýho pomerančovýho dzusu a vyrazili jsme. Na smluveném místě jsme potkali naše průvodce s dzípem. U vstupu do národního parku se mi podařilo se správcem ukecat poměrně výraznou slevu pod záminkou toho, ze jsme platili včera plnou cenu a jsme spokojení vracející se zákazníci. Průvodce nás veme zase do nitra dzungle, po několika metrech brodíme řeku, tentokrát ale na jiném místě, takze voda je jen do pasu. Průvodce se mě ptá, čím to je, ze ze všech národnů, který on kdy prováděl jen Češi nikdy nedávají dýzka. Nevím co na to říct, tak jsem mu nakonec odvětil, ze ne všude je to zvykem. Potom jsme se dohodli, ze mu teda něco dáme, ať změní názor. Uz tady v rovinatejch úsecích je neskutečný vedro, jsem totálně durch, jako bych vylez z pod sprchy. Teplota cca 32 stupňů, stoprocentní vlhkost.

Postupně začínáme stoupat a utrpení je ještě horší, jestlize mě do teď polévali kýblama vody (resp. potu), tak teď uz přes něj ani nevidím. Nestačím si to ani otírat z očí, něco podobnýho se mi ještě nikde nestalo. Snazím se sice pít co to jde, ale není to zdaleka dost. Navíc je teď po včerejším nočním dešti všude spousta červenýho bláta, takze postup nejde zrovna rychle. Z celého výstupu jen na jednom místě fouká osvězující vánek, jinde visí horká deka. Nahoře mám snad o 8 litrů míň. Cestou zpátky jsme se stavili v chýši, kde nám domorodec za dobrovolnej příspěvek dává ovoce, kolik se do nás vejde. Před našima očima mačetou udělal díru do několika kokosů a dále kolovaly různý druhy pomerančů a grepů jakoz i místní banány. Všechno chutná skvěle. Kokosy nevypadaj jako u nás - malý hnědý pecky s pár kapkama mlíka uvnitř, ale jsou veliký asi jako basketbalový míče, a vevnitř je zhruba litr vody. Průvodce nám prozradil mezi řečí, ze se na Kubu řítí další hurikán, to byla čára přes rozpočet, musíme se poradit co dál. Kdyz jsme se důkladně napojili, tak jsme pokračovali v sestupu. Dole u řeky jsme se důkladně vykoupali a já si umyl boty, který uz boty ničím nepřipomínaly. Uvnitř jsem měl bazén, zvenku vypadaly jako koule z bahna. Myslím, ze takovouhle zatězkávací zkoušku uz jen tak nedostanou 😊

Dorazili jsme zpátky do města a začali balit. Pan domácí se připravoval na hurikán a radil nám, ať v Santiagu přečkáme pár těch kritickejch dní někde vevnitř a nikam nevycházíme. Nastala chvíle loučení, protoze tady se nám opravdu líbilo, tak to bylo celkem srdečný. Soused - hlídač a myč auta - dostal od Tondy triko s krátkým rukávem a byl šťastnej jak blecha, naší úzasný kuchařce Julietě jsme slíbili, ze pošleme pohled na vánoce, společně jsme se vyfotili a jedeme směr Guantánamo a Santiago de Cuba. Cesta je teď téměř luxusní. Na Guantánamo dorázíme uz po setmění, podařilo se nám naladit rádio Pentagon, hrající nějaký country. Zatímco město se topí ve tmě, tak nedaleká americká základna svítí do noci. Uz několik desetiletí je základna odřízlá od zbytku ostrova, musí si sama vyrábět elektřinu a odsolovat vodu, ale i přesto vzkvétá. Na jejím území se údajně nachází nákupní střediska, kina, golfový hřiště a - pochopitelně - taky mekáč. Luxus, kterej americký daňový poplatníky stojí neskutečný peníze.

Do Santiaga jsme dorazili v noci. Na adrese, kterou jsme dostali bydlí blb, kterej nás nechce ubytovat všechny pohromadě. Rozhodneme se, ze půjdeme zkusit štěstí jinam, nebudeme přece podporovat takovýhle aparátčíky. Našli jsme dva sousedící domy, kde nás ubytujou, 2 v jednom a 3 v dalším. Patří příbuznejm a odděluje nás od sebe jen nízká zídka. Na večeří nás paní odvedla do nedalekého paladaru, neboli státem tolerované soukromé restaurace u někoho v domě. Jíme na střeše s nádherným výhledem na město. Dali jsme si steak se salsou a vychutnávali si vlahý večer. Hurikán se mezitím pomaloučku blízil směrem od Kajmanských ostrovů ke Kubě.

---

Photos

Domek souseda
Nas nocni hlidac auta

Hatuey
Prvni rebel