Dopoledne v Petchatburi a přesun do Prachuapu

---

Prachuap, pondělí 11.červenec
Ráno jsme se zpocení probudili v Petchatburi pod moskytiliérou a pod větrákem. Ospršili se a zašli na snídani. Dali jsme si jeden continental breakfast. Opět maličký džus, kafe a dva toasty s marmeládou, tentokrát ovšem za 60 bahtů. Silvie si dala kafe a ovocnou mísu. Čerstvé papáje, ananas a meloun.

Po nasnídání jsme vyrazili na okružní prohlídku, gemmu jsme nechali v guesthousu. Cestou
jsme viděli nekolik chrámových škol a školek a místní na motorkách jak k nim vozí svoje děti v uniformách. Potom jsme si zaplatili tuk-tuk (opět jsme museli usmlouvat na čtyřicet) k
hotelu Sun, odkud vede lanovka na chrámovou horu. Asi jsme tu byli i na místní turisty hodně brzo, byli jsme tu sami a lanovka jela kousek na horu jen kvůli nám. Na chrámové hoře opět dvojité vstupné - farangové platí latinkou psaných 150 bahtů, místní thajsky psaných 20... Pomalu se začínám vžívat do thajštiny i místní nátury a uvažování. Naprosto chápu a soucítím zhnusení Thajců nad přiopilými anglány a němci co zaplatí jakkoukoli cenu co je levnější než u nich doma. Aspoň tak si představuji, že to funguje v turistických místech dále na jihu.

Chrámová hora byla zajímavá a pěkná, prošli jsme letní sídlo krále s výstavou cizokrajných
keramik a skla - většinou z Anglie a Japonska. Koupili vodu a prošli se udržovaným lesem
(zálivky jely naplno) k protilehlému kopci se stúpou a chrámy. Opět jsme tu byli prakticky
sami. Objevili se opičky. Byly roztomilé, člověk by si je chtěl pohladit, ale všude byly cedule varující před krmením a přibližováním se k nim. Opičky si normálně lidí nevšímají, jde o to aby se nenaučili že lidé mají v baťohu nějaké laskominy a na lidi nedoráželi. Jednou se Silvie přiblížila docela blízko. Opička se naježila a vycenila zuby. Dokážu si dobře představit, že dokážou být nebezpečné. Sešli jsme z chrámové hory, prošli městem a vrátili se pro Gemmu. Dali jsme si každý banánovo-ananasovou tříšť za 25bahtů a vydali se k stanovišti místních autobusů do Hua-Hin. Nechtělo se nám totiž jít o kilometr dále na nádraží. Po 10 minutách čekání jeden červený bus vyjel.

Po cestě zastavoval na každém rohu, troubil a nabíral další pasažéry. Byl ale pořád hodně
prázdný. Pak jednou zastavil a řidič si u umývátka u cesty nabíral vodu, jinde koupil oběd.
Autobus určitě pojede přes Cha-am, tam vystoupíme a sedneme na vlak. Zaplatili jsme 30bahtů za osobu, vystoupili, zašli do seven-elen pro chlazené zelené čaje a zamířili směrem na nádraží. Tam jsme zjistili, že jsme dorazili 20 minut po odjezdu vlaku naším směrem do Hua-Hin a další spoje byly psány až večer. Najednou však něco hlásili v thajštině. Rychle mi blesklo hlavou, že ani my jsme vlakem nejeli včas, běžel k pokladně, rychle koupil dva lístky třetí třídou po 6bahtech a za chvíli poloprázdný vlak přijel. Nastoupili jsme a jeli asi půl hodiny do Hua-Hinu. Tam jsme nastoupili na červený autobusek směrem na jih, jel přes Khao Tao do Pranburi. Bylo to naším směrem a hlavně po dálnici. Sice si myslím, že nás o 10 bahtů natáhli - platili jsme jako první 30 bahtů a všichni po nás okolo 20. Trochu trapné, nám sice o těch 5 korun nejde, ale jde o princip... V Pranburi nás červený Autobusek vyklopil u kraje dálnice, že prý tady staví autobusy na jih. Otočil se a zmizel. Osiřeli jsme. Asi tak na půl minuty. Pak totiž dorazil modrý autobus a ptal se kam jedeme. Do Chumponu sice nejel, ale jel naším směrem do Prachuap Khiri Khan. Vlezli jsme do něj, byl klimatizovaný, ale tak nějak thajsky. Z klimatizace sice šel chlad, ale jenom symbolicky a taky trošku se záchodovým odérem. Ale OK, 60 bahtů na jednoho. Ve čtyři jsme byli v Prachuapu. Na půli cesty mezi Pretchatburi a Chumphonem. Ujeto cca 300km za 4 hodiny. Na thajské poměry docela solidní výkon.

V seven-elevenu jsme si koupili studené zelené čaje, chlazené Nescafé a hlavně pečivo po 15-17 bahtech na zítřejší snídani (velkou sladkou bulku s mangovo-kokosovou náplní a něco jako dva naše hrozinkové šneky posypané mandlemi). Pak jsme zamířili na promenádu a po ní k hotelu Sun - podle průvodce měl být pokoj se sprchou za 800-1000 bahtů. Jenže po cestě se objevily příjemně vypadající Guesthousy. V jednom měli plno a ve druhém Guesthousu Lily - čisťounkém evidentně čerstvě postaveném - měli volno. Pokoj sice jen s větrákem a společnými toaletami, ale vše bylo vzorné, byly tam i ručníky a nádherná koupelna s WC sdílená jen s jedním dalším pokojem na patře. Navíc jsme dostali pokoj s výhledem na moře a zjistili, že jsme tu úplně sami. (později sice přišel mladý anglický pár, ale ani jsme o nich nevěděli) Dokonce tu mají i WiFi vše za 500 bahtů a když majitelka mne viděla Silvii říkat se smutným výrazem česky "tohle je ale dobrá cena", slevila ještě padesát.

Šli jsme se kouknout na nádraží, koupit lístek na zítra. Vše bylo obsazené, kromě třetí třídy co měla jet 3,5 hodiny (expresní vlak by měl jet cca 2 hodiny, místní autobusky 3 hodiny) a vlaku vyjíždějícího v 23:40. Po celkem dobré zkušenosti s místními autobusky - respektive s tím, že jedou hodně často - prakticky jede pořád něco a na jízdní řády se nehraje - jsme se rozhodli, že zítra zkusíme tuto možnost. Za chvíli jsme viděli, že i jiný cizinec dopadl úplně stejně. Dali jsme se na chvíli do řeči, a on, že už tu je třetí den a že je to toho tu docela hodně k vidění. Těžko říci jestli je fakt dobrý náapad jet do Ko Tao, plného opilých vyřvávajících mlaďochů z Evropy, USA a Austrálie. Na druhou stranu monzun se prý blíží... Dal nám spoustu tipů kam se v Prachupu podívat.

Rozešli jsme se a prošli jsme se po marketu kde nabízeli různě upravené různé potvůrky. Vše jen v thajštině. Nakonec jsme to zapíchli na promenádě v restaruačce kde už seděly 2 další páry cizinců. Silvie si dala smaženou rýži s kuřecím masem a vodu, já smažené krevety a pivo Chang. Platili jsme 200 bahtů, asi o hodně méně než nás čeká na ostrovech.

---