Dopoledne se slony v Ayutthayi a přejezd do Petchaburi

---

Phetchatburi, neděle 10.července

Cestování po Thajsku ve vedrech je docela úmorné. Zvlášť pro nás, co mají na Thajsko ani ne dva týdny. Thajsko je ideální pro hippísáky, co tu cestováním stráví týdny a je jim vlastně jedno kde skončí, protože tu žijí výrazně levněji než doma. I takových jsme pár potkali, zejména včera večer v Ayutthayi nebo dnes večer v Phetchatburi.

Ale ještě zpátky k včerejšímu večeru. Sbalili jsme se a šli od Tonyho k Pouliční lampě, restauraci, která slibovala Internet zdarma. Trošku jsme protáhli obličej, když nás nejprve přesadili od stolu pro čtyři ke stolečku pro dva, ale pak jsme pochopili, že jsme na správném místě, které se rychle plnilo cestovateli-baťůžkáři. Ono tu bylo totiž dnes jídlo zdarma a k tomu ještě dvě živé kapely. Střídali se jedni angláni a jeden postarší thajec z něhož sálalo přesvědčení květinové generace. Večer byl celkem fajn a hlavně jsme víceméně poprvé ochutnali thajské jídlo. V Bangkoku jsme totiž evidentně bydleli ve čtvrti s výrazným vlivem čínské kuchyně. Formou bufetu si tu ve Street Lamp člověk mohl nabrat co chtěl. Chutnalo to velmi zajímavě a ani zdaleka to nebylo pálivé - jen lehce pikantní - asi tak jak doma připravuji sóju na kari. I když je otázkou, zda to jen nebylo přizpůsobené farangům. No to uvidíme urćitě velmi brzy. Zajímavá byla chuť citrónové trávy, která zřejmě má působit jako neutralizátor chutí. No to ještě budu muset přesně nastudovat... Okolo sedělo docela dost cizinců, hodně z Evropy ale všichni prakticky z generace těsně po škole. Jen tu a tam někdo o 10-15 let starší než my. Zhruba v našem věku jsme viděli jen jedny francouze, co si vyjeli i s desetiletými dětmi. Není divu, že když angláni spustili jednu písničku od Beatles ("Lucy in the sky..."), moc lidí se nepřidalo. Pak jsme už jen poslouchali a upíjeli jeden Chang za druhým proložený jedním pivem Leo (trošku slabší). Silvie si dala ještě Liči frappé a kávu a pak se šlo k Toníkovi do hajan. Docela fajn večer.

Druhý den ráno jsem se probudil brzo a přemýšlel jak splnit Silvii přání vidět slony a přitom se přesunout přes Bangkok na jih, k moři. S tím prvním by to snad šlo, ale jak to zařídit s tím druhým, to jsem si nebyl až tak jistý.

Ráno jsme se vydali tuk-tukem ke slonům. Tradiční smlouvání - nejprve že za osmdesát, my řekli čtyřicet a teprve když jsme poodešli o dvacet metrů, že ano. Já vím, smlouvání je místní zvyk, ale jak má člověk správně odhadnout cenu, která je reálná a zároveň dá místnímu akorát vydělat, aniž by byl člověk za blbce, že za tuto cenu se nepokryjí ani náklady anebo, že místního hrubě přeplácí ? Tuším, že se farangové dělí na dvě skupinky - na echt zápaďáky co je jim prakticky jedno kolik platí, protože je to tu tak všechno hrozně levné a pro ty, coo ze zásady nechtějí být okatě obíráni. Jde i o princip, místní nezkazit, tak aby i ti po nás tu mohli rozumně cestovat. Něco málo napoví cena za litr benzínu u pumpy - 30-4é baht za litr a údaj o průměrném denním příjmu Thajce - 100-150 baht.

Inu i ta raní snídaně u Tony s byla pŕíkladem natahováním blbých farangů - objednali jsme si Cappuchino (60baht) a continental breakfast (malá sklenička džusu, dvě topinky z toastového chleba, máslo, džem a káva s mlékem) - celkem za 95 baht. Mno, trošku drahé, myslím si. Ale zrovna v restauracích smlouvání neexistuje. Ještě že jsme si s sebou vzali jeden dragon fruit koupený včera za 10 bahtů na trhu.

Ale zpátky ke slonům - u Tonyho jsme si nechali Gemmu a přijeli jsme hned z rána k místu kde jich bylo hned ustájeno osm. Toto místo bylo původně založeno jako útulek pro nemocné slony, nebo slony co zabili nějakého vesničana a musí být převychováni. Tak tohle jak jsem doufal, Silvie nečetla :-) Takový slon denně sežere asi 150kg potravy a zajistit mu ji není snadné i přesto, že asijští sloni jsou menšími bratříčky svých afrických soukmenovců. A tak jedním ze způsobů jak slonům obstarat žrádlo je nechat se za poplatek se fotit s turisty, nechat ať jim koupí krmení (košík kukuřice s okurky) anebo je rovnou svézt. Této poslední volby jsme využili i my a za 500 bahtů na osobu jsme dostali přiděleného svého slona i s mahamutem. (pravda pro mne hledali odolný kus trošku déle... :-) Na půl hodiny jsme vyjeli Ayutthayským parkem kolem památek. Zážitek z jízdy byl rozhodně zajímavý, i když jsem v duchu litoval všechny thajské krále co se tu a tam museli takto vydat poohlédnout se po své vlastní zemi. Zajímavé bylo sledovat jak sloni svými všetečnými choboty tu a tam šmátrali uvnitř aut se stáhnutým okýnkem. Po skončení projížďky jsme každý svému slonovi (pravda ten můj ležel na zádech, hlasitě odfukoval a čtyři mahamuti mu dávali umělé dýchání... :-) koupili košík zeleniny a šli se dál projít po Ayutthayi.

Cestou jsme se zastavili ve Watu M...t jehož atrakcí je hlava Budhy vrostlá do kořenů. Odtud už se dalo dojít k Tonymu pěšky. Cestou jsme si koupili v Seven-eleven osvěžení - zajímavé - já si chtěl koupit pivo, ale ukazovali mi nařízení v thajštině, které jsem pochopil, že jim zakazuje v určitou dobu prodávat alkohol. Celkem logické - v poledním žáru by tu asi bylo dost opilců... Nejlepší na tom je, že jakmile jsme se za chvíli zastavili naproti Tonyho (z principu vynechaného) u Changa, pivo mi k obědu bez problémů donesli. Na oběd jsme si dala Silvie nudle s vajíčkem a kuřecím masem a já kokosovou polévku (výborná směs zázvoru, citronové štávy, cibulek, chilli a krevet v kokosové omáčce) s rýží. Na pití jsem měl pivo Leo (není tak silné jako Chang, který má 6,5%) a Silvie džus z granátového jablka a kafe.

Poté jsme se dohodli vydat se na Autobusovou zastávku odkud měly vyrážet co hodinu autobusy do Bangkoku. Náš vyrážel v jednu. Chvíli jsme na něj čekali kousek vedle u seven-eleven se zmrzlinou v ruce. Autobus byl klimatizovaný a stavěl podél cest i podél dálnice, takže do něj přistupovali další a další pasažéři. Byl plný, tak, že museli i stát ale narvaný k prasknutí nebyl. Asi okolo třetí jsme dorazili na severníautobusové nádraží Mo-Chit. Docela to byl šok - ani "ň" psáno jinak než thajsky. Zařadili jsme se do fronty na taxíky a jeli se zapnutým taxametrem s chlapíkem, který také jinak neuměl než thajsky. Samozřejmě, toto jsem tušil a těch pár slovíček jako "Rot Faj = vlak" se naučil v autobuse předem. Jenže co jsem netušil, bylo do jaké hrozné zácpy jsme se dostali. Cca 3 kilometry k nádraží jsme jeli 25 minut a za tu dobu naskákala taxa z počátečních 35 bahtů na 95. Dal jsem mu stovku a rozloučili jsme se. (spropitné se v Thajsku nedává, maximálně v takovýchto - zaokrouhlovacich - případech)

Na nádraží jsme měli štěstí, že chlápek za pokladnou měl kolegu co mluvil anglicky docela dobře. Ono totiž teoretických možností jak cestovat bylo mnoho - první třídou, druhou, třetí anebo druhou ve spacím voze, s klimatizací nebo větrákem. Jediným problémem bylo, že lístky do Chumphonu už byly rozebrané, kromě lehátek ve vlaku s odjezdem ve 23:20 nebo sedadel ve vlaku v 19:40. Nechtělo se nám čekat tak dlouhou od půl čtvrté a tak jsem zkoušel se ptát na místa u moře před Chumphonem - Hua Hin a Cha Am, ale nebyl v tom žádný rozdíl. Teprve až jsem zkusil Petchatburi - městečko na půli cesty do Chumphonu nám bylo řečeno, že tam ve druhé třídě místa jsou i když jen ve vagónu s větrákem, ale hlavně, že vlak vyjíždí za dvacet minut ! Kývli jsme, zaplatili 252 bahtů za oba (byl vlak typu rapid) a za chvíli už seděli v poloprázdném vagónu i když ten se pomaličku plnil. Krajina - respektive první hodinu jen Bangkok ubíhala a my opět seděli ve vlaku, šťastní, že jedeme. Okolo se střídala políčka malé rýže s obrovskými poli po sklizni, které hromadně vypalovali. Najednou se setmělo a v dáli se objevily kopce.

Po sedmé jsme dorazili do Petchatburi. V tomto městečku jsou farangové vzácností a tak nás tuk-tukoví nadháněči vůbec neoslovovali svým "Helló, whé á jú góín ?". Budu muset zjistit jak fungují ty sběrné taxíky "dvě lavice", ale ani ty jsme neviděli a tak jsme se vydali do předem vyhlídnutého baťužkářského "Guest house" pěšky. Byla to docela sázka na jistotu, neboť "Guest house" u řeky provozuje i vyhlášenou restauraci, a tak nás i o půl deváté v pohodě ubytovali. Ubytování velmi skromné, pokojík v prvím patře byl jen o málo větší než postel, dole společná sprcha a záchod. V pokoji větrák a moskytiliéry Vše jakž takž. Na jednu noc OK. Cena 240 bahtů za oba. Majitel z Česka ještě hosty nikdy neměl. Zrovna když mu vysvětluji, že Česko, je malinká země co leží v Evropě a je nás mnohem méně než lidí v Bangkoku, dorazili další tři češi (dva kluci Honza a Martin a jeho přítelkyně). :-)

V pokoji jsme poprvé viděli moskytiliéry. Ty moskytiliéry v pokoji mi nedaly spát - i během jízdy ve vlaku jsem si všiml jak se najednou objevili komáři - tak jsem šel koupit do lékárny místní repelenty a vystříkali jsme pokoj a sešli na večeři. Měli jsme už oba pořádný hlad. Na pití jsme si dali dva Changy (kdo asi, že ?) a banánovo-ananasovou a pak banánovo-papájovou ledovou tříšť. Na jídlo jsme měli pikantní salát Tom Yum a místní specialitu salát z banánových květů (sladkopálivá chuť) a dvě misky rýže. U večeře jsme se bavili pozorováním malých gekonků, kteří lezli po stěnách restaurace a lovili hmyz. Dojedli jsme a objevili se Honza s Martinem (jeho přítelkyně leží na pokoji a je nemocná - prý z nachlazení). Chvíli jsme si povídali a pak zapadli spát pod moskytiliéru do pokoje.

---