Toba


Advertisement
Indonesia's flag
Asia » Indonesia » Sumatra » Lake Toba
September 17th 2014
Published: October 11th 2014
Edit Blog Post

Total Distance: 0 miles / 0 kmMouse: 0,0


Snad hlavním zastavením na Cestě banánové palačinky na Sumatře je jezero Toba. Baťůžkáře i další cestovatele sem přitahuje rozlehlé jezero s obrovským ostrovem Samosir uprostřed, kde je levné ubytování, mírné klima, malebné okolí a lážo plážo život (tedy aspoň pro turisty). Všude kolem žijí hlavně Batakové, národ původně animistického, ale nyní křesťanského založení, staví velmi zajímavé domy s vyřezávanými štíty a zahnutými hřbety (podle mnoha pozorovatelů připomínající buvolí rohy), a pěstují zeleninu, rýži a kávu.

Jezero je ale unikátní hlavně svým původem. Před asi 73 tisíci lety se probudil místní supervulkán a došlo k největší erupci, jakou Země zažila během posledních desítky milionů let. Pozůstatek po této katastrofě, šišatá stokilometrová kaldera je nyní zaplavena vodou, jen uprostřed ční rozlehlý ostrov Samosir, a oblast dnes příliš nevypadá jako sopka. Výbuch měl i dost podstatné globální důsledky: stovky kilometrů krychlových sopečného prachu vyvrženého do stratosféry zahalily na dlouhá léta oblohu na celé planetě, takže se celá země ochladila o několik stupňů a došlo k vymírání rostlin a živočichů. Zvýšený evoluční tlak měl pravděpodobně i vliv na lidskou evoluci – studie mitochondriální DNA skutečně v tomto období ukazují na úbytek genetické diverzity našeho druhu. Bez Toby bychom možná neexistovali ani my. Oblast je stále mírně aktivní, občas dochází k zemětřesení a po obvodu kaldery se nachází několik menších sopek; naštěstí je ale aktivita stále jen malá – pokud by se opakovala zmíněná supererupce, byl by dost možná s lidstvem amen.

Většina cestovatelů se ubytovává v osadě Tuk tuk na ostrově Samosir a i já tam zamířil. Ještě před vstupem na loď mě oslovil mladík s nabídkou ubytování a přestože obvykle se skelným pohledem automaticky odmítám, teď jsem kývnul, že se na to podívám. A ubytování bylo výborné, za pouhých 40 rupií jsem měl sám pro sebe bungalov s teplou (!) vodou přímo u jezera, sice trochu dál od centra Tuk tuku, ale měl jsem v těch dnech stále ještě spíš izolační než socializační náladu, takže mi to vyhovovalo. Večery jsem trávil v jídelně nahoře, s nádherným výhledem na záliv a kopce Samosiru za ním, obvykle u poháru čerstvého džusu a jednoho z jídel standardního indonéského menu (nasi goreng čili smažená rýže, mi goreng čili smažené nudle, indonéské kari, gado-gado, chap chay čili zelenina na sladkokyselo s rýží, "pizza" čili tvrdá placka čímsi posypaná, "taco" čili tatáž tvrdá placka, do které je cosi vecpané). Vesnice je jednoznačně orientovaná na turisty, i když právě
ČmelákČmelákČmelák

Na Green Life jsme se tyto obří černé čmeláky opakovaně snažili zachytit na fotoaparát, ale nedařilo se. Až na Samosiru jsem objevil flegmatičtější jedince stejného druhu.
nedaleko mého ubytování bylo k vidění i pár zemědělců a rybářů. A turistů bylo dost málo. Hotely měly problém naplnit kapacitu aspoň zlomkově. Když jsem si chtěl dát někde jídlo, velkou část položek na menu vůbec neměli – suroviny ve spíži by se nevyplatilo udržovat. Bary zely prázdnotou – když jsem si sedl do jednoho podniku k jediné živé produkci v Tuk tuku, první půlhodinu jsem byl sám a teprve když jsem odcházel, byly obsazené aspoň tři stoly.

Jeden z důvodů, proč jsem se těšil na jezero Toba, je možnost půjčit si tu kolo – o to jsem se marně pokoušel na ostrově Weh; na ostatních místech v Indonésii to vůbec nemělo smysl zkoušet. V Tuk-tuku kola mají všude, i když většinou s nefunkční brzdou či přehazovačkou a pochopitelně s malým rámem. Říkal jsem si, že bych mohl celý ostrov objet kolem dokola, ale to je hodně přes 100 kilometrů a tak jsem se spokojil s výletem na sever ostrova a zpátky. Při severním cípu totiž leží vesnice Simanindo s muzeem batacké kultury – přesněji jde spíš o skanzen, v jehož jednom domě jsou rozmístěné prachem zapadané exponáty s notně vybledlými cedulkami v špatně srozumitelné angličtině. Ale je to jedno z mála muzeí na Sumatře, tak zaplaťpámbu aspoň za to. V areálu muzea, mezi domy tradiční batacké vesnice, se také každé dopoledne konají taneční představení. Po zkušenostech z Číny jsem se trochu obával šíleného představení zaměřeného na turisty, které s původní kulturou nemá skoro nic společného, ale velmi mile mě to tu překvapilo – tance působily autenticky, účinkující to snad i trochu bavilo a turistů nebylo několik tisíc jako v Číně, ale čtyři.

Ze Simaninda jsem dál pokračoval silnicí ještě kus na západ. Cesta je pro výlet na kole ideální: vine se podél břehu, chvílemi se otevírá výhled na jezero a drobné ostrůvky hned u břehu a hlavně můžete důkladně prozkoumat místní kulturní krajinu. Silnici lemují zeleninová políčka, chatrče, banánovníky, kokosové palmy a také spousta výstavních hrobek. Děti se právě vracely ze školy a tak jsem každých dvacet metrů s úsměvem odpovídal na uječené „helou“ - tady na Samosiru mě to ještě nepřestalo bavit, to až pak dál na jih. Pár kilometrů za severním cípem ostrova jsem se rozhodl pomalu vrátit a dobře jsem udělal, cestou zpátky obloha začala temnět, až to vypadalo na šerednou bouřku – která se sice nakonec nekonala (na Samosiru mi dokonce myslím snad za ty dny ani jednou nepršelo), ale kdyby se konala, tak by to byl slejvák, jaký se u nás nevídá.

Další den jsem si řekl, co kdybych zkusil ten ostrov přejít napříč. Podle průvodce je vhodné si vzít průvodce a taky to trvá dva dny, ale jít to sám a za den bude aspoň zajímavější. A bylo: už jen začátek cesty jsem hledal víc než hodinu. cesta začínala křovinami s miliony steziček, které se z ničeho nic objevovaly a zase po pár metrech končily. Pán, kterého jsem se ptal na cestu, mě poslal (zjevně záměrně) špatným směrem a pak se mi nabídl jako průvodce. Nakonec jsem takřka zázrakem cestu našel a cestou úžasných výhledů, střídajícími se vyprahlými loukami a stinnými lesy jsem se vyšplhal na náhorní plošinu. Lesy a louky se rázem proměnily ve hvozd, jaký jsem ještě neviděl: vysoké kmeny stromů vzbuzovaly dojem obrovsky otevřeného prostoru a koruny až vysoko nahoře zas tento prostor uzavíraly, protože slunce nechávaly jen lehce prosvítat – celkově les připomínal nekonečnou gotickou katedrálu.

Krátce poté jsem opět tak trochu bloudil – původně zvolená cesta se začala stáčet, až mířila opačným směrem, takže jsem se musel několik kilometrů vracet. Nakonec jsem se po
Pastva mezi rýžovými poliPastva mezi rýžovými poliPastva mezi rýžovými poli

Volavky a buvoli se z jakéhosi důvodu drží pohromadě. Vypadalo to na oboustranně prospěšnou symbiózu, ale kdoví.
dalším bloudění z lesa přece jen vymotal a dokonce i zhruba ve správném směru, soudě podle posunkování s domorodci. Otevřely se přede mnou kávovníkové a papričkové plantáže, o kus dál louky a pár rybníků, až mi to místy připomínalo Vysočinu. No a pak jsem šel pár hodin pěšky po cestě dál a dál, políčka a vesničky se střídaly, občas jsem se musel vracet, protože to dál nešlo, zase mě sice někdo poslal špatným směrem, ale já to po chvíli prokoukl. Už to vypadalo, že to celé dojdu pěšky, když mi kolemjedoucí motocyklista nabídl svezení, které jsem rád přijal. Z komunikace jsem pochopil, že pracuje v bance a právě objíždí vesnice kvůli půjčkám. Nakonec mě dovezl až k pobřežní silnici a takřka posadil do autobusu zpátky k Tuk-tuku – zkrátil mi tak celkovou cestu asi o třetinu.

Další den jsem pak příjemný Samosir opustil a ne moc příjemným nočním autobusem přejel do příjemného Bukittingi. Podaří se orangutanovi utéct z tamního ZOO? Přežije parta hlupáků o hladu pod vulkánem Marapi? A jak chutná ovocný salát v chilli zálivce? Čtěte příště!


Additional photos below
Photos: 19, Displayed: 19


Advertisement

Obecní hřištěObecní hřiště
Obecní hřiště

Buvoli se nepasou jen na rýžových polích, ale třeba i na fotbalovém hřišti. Na dotaz, jestli se tam někdy hraje fotbal, mi pán v místní hospůdce odpověděl, že samozřejmě, že každý rok se tam 17.8. hraje. Pak není divu, že přestože je fotbal v Indonésii vysoce populární, nároďák žádných skvělých výsledků nedosahuje.
Batacké domyBatacké domy
Batacké domy

Specificky zašpičatělé střechy se neobjevují jen na archaických skanzenech a turistických hotelech, ale místní v takových domech skutečně bydlí.
SimanindoSimanindo
Simanindo

Batacké lidové tance
SimanindoSimanindo
Simanindo

Štít jednoho z domů skanzenu
SimanindoSimanindo
Simanindo

Tradiční uspořádání vesnice
Jezero TobaJezero Toba
Jezero Toba

Toba připomíná moře – až tak je tato vodní plocha rozlehlá.
Důkladný odpočinekDůkladný odpočinek
Důkladný odpočinek

S místním plzeňským Bintangem, smaženým tofu a knihou o indonéských entických nepokojích na přelomu století.
Cestou napříč ostrovemCestou napříč ostrovem
Cestou napříč ostrovem

Tuk Tuk z výšky
Cestou napříč ostrovemCestou napříč ostrovem
Cestou napříč ostrovem

Les na náhorní plošině byl zvláštním způsobem poškozen požárem – ale tropická vegetace se nedá.
Cestou napříč ostrovemCestou napříč ostrovem
Cestou napříč ostrovem

V západní polovině ostrova už jasně převažuje zemědělská pahorkatina... V levé části zajímavost: jezírko na ostrově na jezeře na ostrově.
Cestou napříč ostrovemCestou napříč ostrovem
Cestou napříč ostrovem

…ale místy jsou odhaleny zvětralé vrstvy sedimentů pod povrchem.


12th October 2014
Důkladný odpočinek

to by som bral...
to by som bral. aj tu klimu aj ten Bintang, ktory narozdiel od 1664 sa da aj pit!

Tot: 1.476s; Tpl: 0.056s; cc: 16; qc: 73; dbt: 0.0376s; 1; m:saturn w:www (104.131.125.221); sld: 1; ; mem: 1.5mb