Advertisement
Published: November 7th 2014
Edit Blog Post
Kromě Bataků jsou dalším z významných národů žijících na Sumatře také Minangkabauové, jejichž vlast se rozprostírá víc na jih, v západní Sumatře, zhruba kolem města Bukittinggi („Vysoký Kopec“). Na rozdíl od Bataků jsou to Muslimové, domy staví se střechami zahnutými do jiného tvaru a prý i čapky a hábity nosí odlišné, i když to jsem nějak moc nepostřehl. Do Bukittingi jsem se dostal nočním autobusem, ve kterém byla klimatizace nastavená snad na bod mrazu, a na rozdíl od acehské společnosti nebyly k dispozici deky, takže se prakticky nedalo usnout. Kdo mi dokáže vysvětlit, proč to takhle dělají, má u mě drink. Při cestě jsem si ani neuvědomil, že jsme přejeli rovník - vůbec to nedrclo!
Po ubytování v hostelu (v pokoji s Japoncem, se kterým jsem se pak o dva týdny později náhodou setkal znovu v hostelu v Bangkoku) jsem si na dvě hodinky zdřímnul a vyrazil do města. Po Nizozemcích tu zůstal zbytek pevnůstky zvaný nyní Fort de Kock, umístěný v pěkném parčíku, do kterého se platí vstupné – jak jsem totiž po vstupu zjistil, jde o indonéskou verzi ZOO. Bylo děsivé vidět zvířata, jaká jsem nedlouho předtím viděl ve volné přírodě, zavřená v klecích, které naprosto nerespektují jejich
různé potřeby. Například siamang, který snad za celý život nesestoupí ze stromů na pevnou zem, je tu vložen do klícky s tuším dvěma umělými větvemi, které mu sotva umožňují jeho přirozený pohyb po větvích, brachiaci. Taková zvířata se chovají pochopitelně úplně jinak než ve volné přírodě a někdy se jim už ani vzhledem nepodobají. To už snad radši zvířata vycpaná.
Skrz labyrint tržiště jsem prošel na hlavní náměstí, kde to zjevně žilo – poprvé a naposledy v Indonésii, co jsem takový jev uviděl. Desítky prodavačů jídla, pití i blbůstek (typu blikající a hrající věci, co se samy hýbou po zemi); čerstvé absolventky jakési místní univerzity pózující pro promoční fotky; spousty místních, co buď jen prochází nebo se sem přišli uvolnit; samořejmě i turisté a prý také kapsáři. Náměstí dominuje orloj Jam Gadang z roku 1926 a nejspíš právě kvůli tomuto místu se Bukittinggi někdy přezdívá Paříž Sumatry. O kus dál je park v hloubce prožraný takzvanými Japonskými jeskyněmi, zbudovanými coby bunkr za japonské okupace, ze kterého je pěkný výhled do kaňonu za ním. Kaňon lze přejít a podivným ocimbuřeným chodníkem, který tu nazývají Čínská zeď, vystoupat na druhou stranu. Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou a tak jsem pokračoval
dál do vesnice Koto Gadang, proslavené ručním tkaním.
Mezitím se nad celou krajinou snesl mlžný závoj, který utlumil veškeré zvuky. Až kam jsem dohlédl, všude sice rostla rýže, sem tam ozvláštněná palmou nebo minangkabauskou stříškou, ale vypadalo to, jako kdyby začalo sněžit. Všechno dostalo surrealistickou, téměř vánoční atmosféru, bez všudypřítomného zvuku motorek a aut rozhodně lepší. Bylo slyšet snad jen občasná zvolání „helou“, to když kolem mě, osamělého chodce mlžnou krajinou, projela motorka. Ani jsem si neuvědomil, že jsem šel tak daleko, návrat pomocí angkotů mi trval asi půl hodiny.
Druhý den bylo v plánu vylézt na Marapi, jednu ze dvou sopek na jih od města. Začátek není složitý: vstanete pokud možno brzo ráno, angkotem se necháte odvézt do Koto Baru (jen pozor, v okolí jsou dvě místa tohoto jména), dáte si na posilněnou rychlou druhou snídani a vyrazíte cestou kolmo od silnice - západně leží Gunung Singgalang, východně Gunung Marapi. Mlžným závojem prosvítají obrysy sopky na druhé straně silnice, ale výhled je jinak omezený na políčka podél silnice, ze kterých zemědělci sklízí rajčata, tykve, brokolice nebo papričky. Po několika kilometrech se nad silnicí objeví transparent s varováním v indonéštině, že vstupujete do tříkilometrového perimetru kolem aktivního vulkánu;
Asi nejdivnější jídlo, co jsem tu jedl: křupavý porézní krupuk, pomatlaný oranžovou kari pastou a zasypaný nudlemi.o kus dál vás zastaví pán se sešitem, do kterého zapíšete jméno horského vůdce, který vás vede nahoru, případně pokud možno přesvědčivě vysvětlíte jako já, že coby zkušený sopečný lezec jdete bez průvodce; odevzdáte malý poplatek za vstup a pak už vstoupíte do lesa.
V rovinaté části lesa je možné naposledy nabrat vodu, pak cesta začne prudce stoupat. Potkal jsem napřed dvě skupinky mladých Indonésanů s těžkým outdoorovým vybavením, pak v půlce cesty trojici Skotů, vracejících se už zpátky dolů, a překvapivě také skupinku světlých opic, asi hulmanů. Když se les začal vytrácet, objevila se šestice mladíků jdoucích velmi nalehko, jen s barelem vody. Ukázalo se, že jsou dost vyhladovělí a tak jsem obětoval půlku svých zásob sušenek. Pak jsem jim popřál hodně štěstí a vyrazil dál, a mladíci se překvapivě dali za mnou. Snažil jsem se jim otcovsky vysvětlit, že jít bez jídla dál je naprostá blbost a že by se měli vrátit dolů, ale jen se smáli. Nechal jsem je tedy svému osudu a skalnatou strání vyběhl na plošinu těsně pod vrcholem. Hned na začátku mě přivítal náhrobek Abela Tasmana (nikoli mořeplavce, ale turisty zabitého erupcí roku 1996), teplota prudce poklesla, vzduchem čpěla síra a krajina připomínala
Japonské jeskyně
Rostliny tu rostou ze stropu (jsme na jižní polokouli!) a chytají světlo z žárovek. Mars (až na nikoli rudé, ale jen mdlé zabarvení). Dával jsem si velký pozor na to, abych nezabloudil - tyto vrcholové partie nejsou vůbec přehledné, zvlášť když vítr přináší další a další oblaka a z hlubin se valí sirný čoud. Chtěl jsem celý kráter obejít dokola, ale na severovýchodní straně se val ostrých kamenů začal nebezpečně sypat a taky zápach síry narostl, takže jsem se radši pokorně vrátil, kolem kamene se záhadným nápisem "Milan" zpátky k Tasmanovi. Ostatně skutečný nejvyšší bod hory (2891 m) se prý nechází ještě dalších pět hodin prodírání se křovinami dál, naprostá většina návštěvníků se tedy spokojí podobně jako já s o něco nižším kráterem sopky (viz http://www.gunungbagging.com/marapi/).
Cestou zpátky jsem potkal staré známé hladové mladíky, na tábořišti našli opuštěný wok, dokázali pod ním rozdělat oheň, na kterém si smažili jakési údajně jedlé kapradí a kdovíkde vyštrachané chilli papričky. Chtěli po mě další sušenky, což jsem samozřejmě odmítl, a dokonce snad i peníze, což jsem obrátil v žádost, aby mi naopak zaplatili za to, co jsem jim dal před hodinou. Nakonec mi nabízeli pár drobných, které jsem jim s úsměvem vrátil, že je nechci, že jsem to jen zkoušel... Dole v lese jsem zahlédl znovu
Makaci
V Bukittinggi žijí i městští makaci, které si někdy návštěvníků nevšímají, někdy od nich žebrají a někdy se snaží něco ukrást. tlupu opic a také, poprvé na Sumatře, divoká prasata. Zpátky v Bukittingi jsem vynaloženou energii doplnil asi pěti různými pochutinami včetně dlouho toužebně vyhlíženého roti cane (malajského stočeného pečiva) a martabaku (východoislámské slané plněné palačinky). Říkal jsem si, že by to mohla být dobrá průprava na Padang, údajné centrum indonéské gastronomie, kam jsem odjížděl další den.
Advertisement
Tot: 0.191s; Tpl: 0.014s; cc: 16; qc: 57; dbt: 0.1286s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.2mb