Advertisement
Chengdu
Chengduskému Maovi přerostly přes hlavu mrakodrapy a hlavně dopravní zácpy, které v posledních letech mírně utlumilo metro Chengdu (成都) se zdá být příjemným městem. Plno čajoven a v nich plno lidí srkajících celé hodiny z charakteristických šálků zakrytých pokličkou, klábosících o kdovíčem, provozujících karban, šachy nebo mahjong. Za řekněme 10 yuanů (tj. tak 30 korun) dostanete totiž nejen lístky čaje (zde se pije většinou zelený, případně dochucený např. jasmínem), zmíněný šálek (chawan, 茶碗, doslova čajová miska) a pokličku (zabraňující chladnutí a umožňující lístky při pití štěrbinově filtrovat), ale také termosku s dostatečným množstvím horké vody, takže čaj můžete po dopití jednoho šálku opakovaně zalívat do vyčerpání. Seveřané sice prý místní obyvatele i kvůli posedávání po čajovnách nazývají lenochy, ale jim je to fuk.
Chengdu je hlavním městem provincie Sichuan, která je Čechům asi známá hlavně z čínských restaurací v Čechách, které nabízejí jídla „po sečuánsku“ - ve smyslu „to samé co neposečuánsku, ale navíc to pálí“. Sečuánská kuchyně je opravdu pálivá, často víc než českočínská jídla „po sečuánsku“ - pálivé papričky tvoří nedílnou součást jídla, ať už mleté v prášku, v pastě či jako čerstvé kusy. Docela by mě zajímalo, jak jihoasijská kuchyně vypadala před Kolumbem – paprika je totiž původem z Ameriky. Do sečuánských jídel se ale často přidává také sečuánský pepř. Jde o kuličky velikosti
Chengdu
Velikonoce v Číně běžného černého pepře, s malými stopkami, které chutnají jaksi trochu zemitěji než černý pepř, a které i v menším množství způsobují brnění jazyka, případně rtů a dalších částí ústní dutiny (dál to naštěstí nepokračuje). Mezi typická jídla patří mapo tofu (麻婆豆腐, velmi zjednodušeně tofu se zmíněným čili a sečuánským pepřem), sečuánský horký hrnec (火锅, bohužel jsem neochutnal), maso znovu vrácené do hrnce (回锅肉, opět zjednodušeně: předvařené tučné vepřové se nakrájí na plátky a osmaží s česnekovou natí) atd. Po návratu zájemcům uvařím, absolvoval jsem malý kurz - sice to nechutnalo úplně správně, ale myslím si, že vím, v čem byla chyba.
Kromě toho nejdůležitějšího, tedy pití a jídla, je toto desetimilionové město a jeho okolí zajímavé taoistickými a buddhistickými památkami – např. v centru města areál Qingyanggong (青羊宫, chrám modrozelené kozy), kde mají výbornou vegetariánskou vývařovnu, či kus od města svatyněmi posetou horu Qingchengshan (青城山, hora modrozeleného města). Určitě tato místa stojí za návštěvu, ale tichého rozjímání se v dnešní Číně na takových místech nedočkáte – bývají zavalené podle roční doby někdy až neskutečným množstvím čínských turistů, a to bohužel často v organizovaných skupinách. Mezi místa vhodná k návštěvě patří určitě také areál zavlažovacího systému Dujiangyan (都江堰). Sečuánská pánev
Chengdu
Část Chrámu modrozelené kozy byla od nepaměti opakovaně postihovaná záplavami, které skvělým způsobem odstranil v třetím století před n.l. za dynastie Qin císařský zmocněnec Libing (李冰, ne, pokud vím není příbuzný s libereckým Libigem), který je za to od té doby právem oslavován. Důmyslný systém, který při malém průtoku odváděl veškerou vodu jedním korytem, zatímco při velké vodě většinu záplavové vlny odvedl stranou, a přitom rozděloval i naplaveniny, fungoval až donedávna a z provincie Sichuan vytvořil jednu velkou pěstírnu zemědělských plodin. V areálu se kromě mnoha buddhistických a taoistických chrámků, včetně „sochy svatého Libinga“, také asi nejhezčí čínský park, který jsem zatím viděl – a to čínské parky považuju za možná tu úplně nejlepší věc v celé Číně.
Pro všechny milovníky chlupatých zvířat je nutností návštěva místní stanice na záchranu pand – a to pand velkých, těch černobílých, i pand červených, takových menších, které vzhledem víc odpovídají čínskému slovu pro pandu – xiongmao (熊猫, medvěd-kočka). Stanice je jakési zoo kombinované s logistickou společností pro dovoz obrovského množství bambusu a s pandí klinikou pro umělé oplodnění a odchov mláďat. Zvířata se zdají spokojená a na rozdíl od většiny ZOO mají celkem velké výběhy, jen když se chtějí najíst (což zjevně chtějí pořád), tak musí
Qingchengshan
V Qingchengshan se naštěstí nachází i taoisticky nádherně sešlé pavilónky. na oči lidem.
Mezi těmito všemi atrakcemi jsem se především snažil vyrovnat časový šok rozdílu šesti hodin. Kdybych na podzim 2012 už Čínu nenavštívil, tak by určitě nastal šok větší, a to kulturní. Sice tehdy šlo o velkoměsto Guangzhou, provincii Guangxi a Hongkong, ale ty nejšokantnější věci jsou zřejmě všude v Číně stejné a kdo si zvládne např. koupit správné lístky na vlak, nejlépe noční, správně do něj nastoupí a potom cestu absolvuje (o vlacích a dopravě vůbec snad jindy), tak už zvládne asi všechno. Jazykovému šoku jsem se ale nevyhnul – anglicky v Číně totiž mluví snad vůbec nejmenší procento populace ze všech zemí na světě, pokud tedy nepočítám všudypřítomné „helou“. Domluva při kupování SIM-karty mi trvala asi půl hodiny a do teď si nejsem jistý, jakéže to mám vlastně nastavené podmínky. Každopádně osobité příběhy a další druhy šoků už v Chengdu nenastaly – ale už brzy mají přijít.
Advertisement
Tot: 0.131s; Tpl: 0.01s; cc: 14; qc: 65; dbt: 0.061s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.2mb