Do delty!

---

---

V této kapitole se naši hrdinové projedou po pobřežních silničkách a pokochají se výhledy na písčité pláže a opalující se bělochy. Úspěšně se vyhnou ubytování v hotelových komplexech s pokoji za 350 dolarů, poštípou je písečné mouchy a užijí si rozlehlou pláž, na které budou jen oni a odpadky. Lodí se potom přeplaví do oblasti delty Mekongu, předposlední části Vietnamu, kterou stihnou před odletem prozkoumat.

Po čtyřech dnech jízdy podél pobřeží jsme po poledni dorazili do přístavního města Vung Tau, odkud jsme mínili odjet lodí dále na západ. Naštěstí jsme v jedné vesnici cestou potkali španělské cyklisty, kteří jeli Vietnamem v opačném směru, a tak jsme si mohli vyměnit cenné zkušenosti, mezi něž patřila informace o tom, odkud loď vyjíždí. Po příjezdu do města jsme tedy šli téměř najisto do přístavu, kde jsme zjistili, že příští loď vypluje v osm hodin příštího dne. Následně jsme našli vykachlíkovaný pokoj v ubytovně, které šéfovaly dvě ženy - jedna velmi milá, druhá poněkud komisní. Po projížďce městem, pozorování originálního způsobu plavecké rozcvičky a pikniku s krmením krys, jsme se posadili ke stolku na dvoře našeho ubytovacího zařízení, abychom vyřídili komunikační resty. Dlouho jsme tam však sami nezůstali... Zatímco Štěpán psal inzerát ohledně zamýšleného prodeje našich kol, Eliška čile konverzovala s oběma ženami. Neuměly sice ani slovo anglicky, ale Eliščina vietnamština, pantomima a kreslící schopnosti však zjevně dosáhly vrcholové úrovně, takže živá konverzace trvala více než dvě hodiny, během kterých se probralo kde co a i z komisní paní se stal náš spojenec.

Ráno jsme obdrželi 3 litry pitné vody (ta tu z kohoutku neteče) a starší paní nedala jinak, než že nám ukáže, odkud loď odjíždí. Přístav byl nedaleko, my neuměli vysvětlit, že už jsme si místo předem obhlédli, a tak jsme vedli kola vedle paní v kloboučku až do místa, kde jsme sondovali den před tím. Čekalo nás však velké překvapení. Byl odliv, voda byla ta tam a lodě stály v nevzhledném bahně. Tato skutečnost překvapila nejen nás, ale i naši průvodkyni. Na rozdíl od nás ale byla schopná během minuty zjistit, odkud loď za těchto podmínek odjíždí. Pronikavým hlasem si přivolala motorkové taxi, na které naskočila a my taxi sledovali (to už jsme si nacvičili s mniškami). Docela jsme spěchali, taxikář nás nešetřil, ale i přesto jsme si stihli uvědomit, kolik času nám paní svou asistencí ušetřila. Asi po dvou kilometrech jsme přijeli do přístavu blíže moři, ve kterém stálo několik plavidel... ve vodě. To už vypadalo nadějně. U modré lodi jsme se s paní rozloučili, ona odjela zpět na moto-taxi, zatímco my se jali naloďovat.

Kola, tašky i nás jsme na palubu dostali po prkně, které se prudce svažovalo z vysokého mola. To však nebylo nic proti transportu těžkých motorek, ke kterému sloužilo totéž prkno. Ukázalo se, že loď vyplouvá až za hodinu, měli jsme tedy dost času na pozorování okolí. Co se dá v takovém přístavu pozorovat? Kupříkladu vodní taxíky - pramice, na kterých se vesluje nohama! Neuvěřitelné předměty přepravavované z lodí na zem. Nebo vystrašený Vietnamec, kterého po prkně museli postrkat jemným násilím. Největší zábavu nám ale připravili rybáři, kteří zakotvili hned vedle nás a hleděli si své práce: podpalubí jejich bárky bylo zalité šedou tekutinou, ze které pomocí košů doslova kydali nevzhlednou směsici mořských plodů a odpadků. Čas od času se v koši ocitl mořský úhoř nebo chobotnice - ti putovali do kanystru, většina odpadků do bedny a zbytek, t.j. rybičky a podivné stonožky zůstaly v koších. Z těch se transportují do speciálních sil, kde se nechají jaksi vyhnít, a šťávička, která z nich při tom teče, se lahvuje a prodává jako chutná rybí omáčka, ale to už by byl jiný příběh...

Když jsme nakonec vypluli, tak jako ostatní cestující jsme se uvelebili v podpalubí, pojídali vařené banány, vyhlíželi z drobných okének a pospávali na zemi. Když loď z ničeho nic zastavila uprostřed ničeho, stejně jako většina ostatních jsme se prudce posadili a vyhlíželi nějaké vysvětlení. Nenajeli jsme na mělčinu, ani nám nedošla nafta - z jiné bárky k nám přistoupila nová cestující. Během následující hodiny už nikdo neusnul, takže se mohla rozběhnout čilá konverzace mezi námi a dalšími cestujícími. Opět bez angličtiny... Nejvíce jsme si oblíbili 74letou Babal s jedním zubem, která po zbytek plavby důvěrně cosi Elišce šeptala a minimálně 10x nám zdůraznila, že až dorazíme do cíle, zve nás k sobě na rýži s vepřovým, přičemž se pokaždé rošťácky rozesmála.

Po třech hodinách plavby jsme se vylodili v Vam Lang. Všechno dobře dopadlo! Jen Babal odjela na motorce, aniž by nám zamávala....

---

Comments

[Veronika Vé]

wau
No já jsem čekala, že rybí omáčka nebude zrovna z "kvalitních surovin" ale tohle je maso !!! Blink...

[elistep]

rybky
maso to je, ale kupodivu ani to, že jsme suroviny viděli na vlastní oči, nám nebrání si užívat konzumaci výsledné rybí omáčky - je totiž fakt dobrá!