Advertisement
Published: January 15th 2015
Edit Blog Post
Kapitola jedenáctá naše hrdiny provede zbytkem Centrální vysočiny. Projedou kávovými i pepřovými plantážemi, ocitnou se mezi nízkými keříky čaje i rozeklanými kaktusy rodícími "dračí ovoce", při prudkých stoupáních po osamělých asfaltkách se zaposlouchají do zvuků džungle, aby nakonec dlouhým 90kilometrovým přejezdem sjeli skoro až k moři a v rustikální rodinné restauračce vše zajedli smaženou pikantní rybou a spláchli jedním dobře vyhlazeným Saigonem. Štěpán se dlouze napil z plechovky piva a zacal vypravet.
"Jo, mne vousy nikdy poradne nerostly. Spis jen takovy rosti to je, kdyz se to necha prerust. No ale stipe to a kouse az az. A protoze naposledy jsem byl u holice o Vanocich, uz par dni jsem nejakyho toho lazebnika vyhlizel. Furt ale nic. V Buon Ma Thuot jsem podnikl takovej zoufalej pokus - vyskytovalo se tam kolem naseho hotelu spousta techhletech "bjuty selunu", a tak jsem myslel, ze do nejakyho zajdu. Byly to ale divny podniky. Sedely v nich vetsinou Vietnamky v podezrele kratkejch zupancich, pilovaly si nehty a vubec to vypadalo spis jako takovy maly hampejzy..."
"No a tak jsem se zaradoval, kdyz jsem včera večer objevil normalni holicstvi hned přes ulici od naseho hotelu. Po veceri
jsme tam tedy zasli. Teda trochu jsem se zarazil, kdyz se z utrob baraku vynorila takova asi 20tileta holka (jeste nikda me zencka neholila), ale pak jsem si řekl, ze nebudu mit tyhlety predsudky, a zeptal jsem se, za kolik me oholi. Zeptala se, jestli chci i vycistit usi (to tu delaj - uz jsme to videli), ale ja jen ze oholit. Tak prej za 20 korun. Kejvl jsem ze jo a lehl si na kreslo a ona se do toho pustila."
"To holeni ji teda moc nešlo. Furt mě znovu znovu opatlávala pěnou a dřela břitvou. Nakonec s tim byla hotova a ja myslel, ze uz koncime, ale ona mi jeste holila celo (jsem nevedel, ze mi tam něco roste) a taky vymackla asi dva bedary (s odpustenim) no a pak chvili něco strachala u pultiku pod zrcadlem a vytahla asi 4 nastroje ruznejch tvaru a dylek, nasadila si celovku a pritahla si stokrli k mymu pravymu uchu."
Stepan se rozvážně zhluboka napil a pokracoval.
"No stourala se mi tam asi 10 minut. Trochu to skrabalo, trochu lechtalo a ona porad něco vyndavala a otirala to o papirek. A pak
se presunula k druhymu uchu a nasledovala stejna procedura. No nevim, ale prislo mi, ze ji to vylozene bavi. Kdyz byl vypucovanej i druhej zvukovod, jeste mi ucho primackla palcem a nekolikrat na nej zaklepala a pak teda konecne rekla, jako ze hotovo. Triumfalne mi taky ukazala, co všechno z usi vytahala, a byla toho docela hromada. Ptal jsem se, kolik jsem teda dluznej (kdyz to bylo holeni i cisteni), ale ona trvala na ty puvodni dvacce. Za tri ctvrte hodiny? No dobre.
Sel jsem pak domů a rikal si, jestli to vlastně bylo rozumný nechat si ve Vietnamu čistit uši, když jednu z hlavních nepříjemností tady představuje pouliční hluk, kterej člověka budí už tak od šesti od rána (no a když se zkombinuje s nějakým večerním karaoke v okolí hotelu, zbývá na spánek povážlivě málo času), ale zážitek to byl znamenitej."
Štěpán se zasněně poškrábal v uchu, položil prázdnou plechovku od piva na podlahu restaurace (kam patří veškerý odpad) a uzavřel své vyprávění.
"No a že nejsem škrt, nechal jsem jí desítku vod cesty."
Advertisement
Tot: 0.119s; Tpl: 0.012s; cc: 10; qc: 31; dbt: 0.0298s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb