Buddha, banán, bosorožec

---

---

V desáté kapitole pojedou Eliška se Štěpánem dále jižním směrem po Ho Či Minově dálnici, vdechnou půl kila železitého prachu rozvířeného autobusy, vypijí kokosové mléko z několika kokosů a nakonec prožijí nakupovací extázi ve velkoměstě Buon Ma Thuot. Eliška si koupí novou helmu, Štěpán plášť na přední kolo a bicykly dostanou dvouhodinovou koupel a olejovou masáž.

S výjimkou občasných snah trochu se obohatit na bělochovi jsme se během pěti týdnů setkali jen s přátelskými lidmi ochotnými pomoci. V posledních dnech však naše kontakty s místními byly intenzivnější než obvykle...

Během tří dní jízdy po Ho Či Minově dálnici jsme bojovali se silným větrem dujícím z protisměru a s častým zúžením vozovky z důvodu stavebních úprav. Když jsme tedy dojeli do Pleiku a ti aktivnější z nás zahlédli nedaleko střechu pagody, těm lenivějším se na průzkum památek nechtělo a toužili spíše po sprše. Té se jim dostalo a pak už jsme pěšky mohli vyrazit na průzkum. Ukázalo se, že jsme objevili buddhistický klášter. Jako obvykle se kolem nás po chvíli utvořil hlouček dětí a jiných zvědavců, mezi nimi ovšem také mladá mniška, která ovládala anglický jazyk a provedla nás klášterem, ve kterém momentálně žije 20 mnišek a malých mníšků. Na večeři jsme si pochutnali v klášterní vývařovně - jídlo bylo lahodné a navíc zaručeně bezmasé, takže jsme nemuseli obezřetně zkoumat, co že to vlastně jíme. Jako moučník jsme obdrželi sklenici sojového mléka. Hořce jsme litovali, že s sebou nemáme pohledy Prahy, které jinak máme stále po ruce a používáme je jako malý suvenýr pro ty, se kterými se dáme trochu víc do řeči. Domluvili jsme se proto, že se v klášteře druhý den ráno zastavíme.

Když jsme ráno přijeli s obtěžkanými koly, trvala mniška na tom, že nám musí ukázat svou školu. Až poté, co jsme souhlasili, se ukázalo, že škola je vzdálená 7 kilometrů. No, co je to pro nás, že? Nasedli jsme tedy na kola a mniška nám dělala eskortu na motorce. Ve škole, která byla momentálně prázdná, protože výuka probíhá odpoledne, nás přivítala paní učitelka, která dost válela anglicky, byla děsně milá a lecos zajímavého jsme se od ní dozvěděli. Kupříkladu to, že kdyby chtěla ve škole zřídit chrám, musela by nejdřív celý dům věnovat státu... Poté, co nás pohostila papájou a banány nedala jinak, než že se musíme jet společně podívat na krásné jezero. Je to prý jen kousek. A tak jsme se opět vzdálili našemu plánovanému cíli a vyrazili na sever, tentokrát v doprovodu dvou motorek... Jezero však rozhodně stálo za to. Bylo rozlehlé a voda v něm nevietnamsky čistá. Koupat se v něm však rozhodně nelze - nemá totiž dno! Než jsme se rozloučili, věnovala nám paní učitelka asi 3 kila banánů a kokosové sušenky.

Po tomto poklidném inspirativním setkání jsme se vrátili zpět do města (celkem jsme si tímto průzkumem zajeli 20 km, ale ten den nás čekala poměrně krátká trasa), naobědvali jsme se a vyrazili na jih. Zatímco pak Štěpán prozkoumával tradiční hřbitov, seznámila se Eliška s chlapíkem na motorce a než Štěpán provedl fotodokumentaci, probrala s ním základní vietnamskou konverzaci. Závěr byl lehce nejasný, každopádně když jsme se opět rozjeli, vyrazil chlápek s námi. Přestože bylo zjevné, že naši slovní zásobu jsme už vyčerpali, pokračoval za jízdy v rozsáhlém vietnamském výkladu, během něhož ukazoval na stromy a rostliny, z nichž některé otrhával a následně žvýkal... Zanedlouho přibrzdil u jednoho z domků a tentokrát jsme pochopili, že se jedná o jeho dům a on nás zve na návštěvu. Chvíli jsme se snažili vzdorovat, protože už bylo po poledni a z plánované trasy jsme dosud ujeli asi 2 kilometry, ale chlapík pro to neměl pochopení... Usedli jsme tak na dvorku vedle jeho dvouleté dcery, manželky a další ženy. Po chvilce chlapík přinesl rozbitý kufřík a začal z něj vytahovat pozoruhodné neidentifikovatelné předměty a pyšně nám je předváděl. Jediné, co nám bylo z jeho "výkladu" jasné, byl jejich zaručeně blahodárný vliv na potenci. Nakonec jsme v jednom ze záhadných předmětů rozpoznali roh nosorožce... Jaký byl původ ostatních věcí, z nichž některé dostal Štěpán na ochutnání a jiné chlápek zapaloval, nemáme nejmenší tušení. Ve strachu z dalších možných kufříků jsme se omluvili, rozloučili a vydali se opět na cestu. K našemu překvapení však chlápek nakopnul svou motorku, pokračoval v krasojízdě s námi a radil, kudy máme jet. Drandili jsme po malé silnici prakticky bez provozu, která se vinula malebnými vesničkami. Škoda jen, že vedle nás neustále čadila chlapíkova motorka. Vydržel to asi 10 kilometrů - ukázalo se, že nám chtěl ukázat cestu zpět na dálnici... U dálnice jsme se tedy rozloučili již navždy a my po ní pak uháněli do cíle, seč nám síly stačily - moc času do setmění už nám nezbývalo. Věděli jsme však, že to bez problémů zvládneme - měli jsme přeci v tašce 3 kila banánů...

---

Photos

jedna tvář dálnice
panenský široširý asfalt

druhá tvář dálnice
jeden prašný pruh a spousta prachu kolem