Advertisement
Published: November 25th 2008
La Habana
Stara amerikaPár měsíců uplynulo, zastesklo se mi po španělsky mluvících zemích, takze, kdyz Tonda přišel s nápadem na Kubu, tak mi to přišlo jako výbornej nápad.
Slovo dalo slovo, postupně se vykristalizovala sestava Tonda, Mašu, Bedřich, Helí a já. Ráno jsme se sešli na letišti a vyrazili směr Paříz.
Hned na Ruzyni jsme si nakoupili Plzeň a udali tón zbytku výpravy. Cesta do Havany na palubě Boenigu 747 byla především dlouhá. A nudná. Tonda prohlásil, kdyz letušky řekly, ze pivo není, ze uz se zabozroutama nikdy nikam nepoletí. No minimálně to bude muset vydrzet ještě cestou zpátky. Prej se jim Kubánci na palubě opíjeli. A nebo jsou drzgrešle. A nebo obojí. Jediný rozptýlení na palubě představoval film Mama Mia ve španělštině, coz byla opravdu soda. Pili jsme proto místo toho u aspoň rajčatovou šťávu a čekali az to budeme mít za sebou.
Konečně Havana: oprejskaná letištní hala, dva pásy na zavazadla a fůra lidí co na ně čeká. Stojíme u pásu, pár báglů opravdu přijelo, ale zdaleka ne všechny. Brodíme se vřavou zmatenejch lidí a hledáme. Pár zřízenců vylozilo bágly z pásu na podlahu, ovšem stále chybí asi dva. Nakonec jsme je objevili na pásu letadla z Milána. To je ale
chaos. A to to teprve začíná 😊
Vyzbrojeni zavazadly jsme se vrhli do fronty na směnárnu. Kuba je plná věcí, které jinde nenajdete. Na Kubě se platí dvojí měnou. Kubánské peso (CUP) je oficiální původní měna. Domorodci v ní dostávají výplatu, není mnoho věcí, které za ni lze pořídit. Paralelní měna je Konvertibilní peso (CUC), to se zavedlo v době, kdy se Fidel definitivně rozhod zatočit s dolarama a natisknout si vlastní papírky, který sváze s dolarem v poměru 1:1 Za cucy nakupujou cizinci. Jeden cuc je 24 cupů. Ceny v cupech jsou v podstatě na evropské úrovni, takze pro domorodce vydělávající dolar denně nedostupné. Na výběr tak mají buď směšně levné cupácké státní obchody, ve kterých ale není co koupit nebo cucácké obchody, které si nemůzou dovolit. Zpět do směnárny. Měním tisíc euro a dostávám spoustu cuců a pár cupů. Obojeho je asi pěticentimetrovej štos, připadám si jak vekslák. Cucy putujou do pravý kapsy a cupy do levý. Holkám vyměněj o 10 cuců míň. Tak jsme se poučili velmi rychle, ze se nás budou snazit všichni a všude obrat. Dobrá zkušenost pro pozdější časy!
V Havaně by jeden marně hledal spojení do centra, takze vše řešej taxíky.
La Habana
Domorodec v bytu podedenem po smetance uprchle po roce 1959 Taxikáře organizovali jakýsi pohůnci s vysílačkama, který nás ovšem přehlízeli jak lány. Zřejmě čekali, az jim zaplatíme. Nakonec se mi povedlo se dostat přímo do jednoho tága dřív nez pohůnkovi a domlouvám cestu. Uháníme nočním městem, Havana je potemnělá, ulice nejsou skoro vůbec osvětlený a auta to se svícením taky nepřeháněj. Asi viděj jako kočky. Konečně jsme dorazili na ubytko. Karel Wolf nám doporučil ubytování u český expatky Heleny, která zije v Havaně uz zhruba 50 let se svým muzem Caesarem. Caesar byl údajně první nebo druhej Kubánec v ČSSR, zřejmě s ním tehdy udělala štěstí. Ještě dnes se mají na místní poměry velmi dobře. Helena nás pohostila 15letým rumem Metuzalém, krásně se táhne. Domácí ubytování je nejrozšířenější formou noclehu pro cizince. Vzil se pro něj název
casa particular. Dozvěděli jsme se, ze Fidel nařídil, ze na pokoji nesmí být víc, nez dva lidi. Takze spíme dva v jednom a tři v druhém u Heleniny kamarádky Berthy, jeden člověk na černo.
Z toho všeho cestování mi vyhládlo a tak jsme se s Tondou a Mašu vypravili hledat něco k snědku. Na hlavní ulici jsme potkali stánek s pivem a kuřetem. Všude plno místních, takze to vypadalo, ze si hned
napoprvé uzijeme místní kultury. Objednali jsme si jedno pivokuře a čekali. Pivo přišlo hned, kuře trvalo. Vzhledem k zízni jsem si všim, ze to pivo značky Polar se vůbec nedá pít az kdyz jsem ho skoro vypil. Ostatní si toho všimli trochu dřív. Inu za 9 korun, co by člověk chtěl. Druhou značku, která stála dvojnásobek bylo Mayabe. To se pít dalo. Všichni místní pili Polar. Evidentně se tu hraje na volty a na cenu, chuť nikdo zas tak moc neřeší. Hodili jsme do sebe smazený kuře a rejzi s černejma fazolema a popovídali jsme si s místním opilcem jménem Neso. Neso činí Mašu nabídku k sňatku. Říká jí
"Avion, fšš. Avion, fšš" Jako ze za ní přiletí do Prahy. 😊
Druhej den ráno se rozhodujeme, ze si dneska dáme takovej úvod do Havany a zítra si půjčíme auto a vyrazíme na východ. Město si pak pořádně prohlídneme před odletem. Snídani jsme si odbyli na pumpě. Sendvič a hroznej krabicovej dzusík. No tak na poprvé jsme se dost spálili. Hledáme bus do centra. Naslepo jsme nastoupili do narvanýho busu 222, jehoz řidič se dušoval, ze jede do
Habana vieja neboli starého města. Ani po nás nechtěl zaplatit. Cizinci stejně
La Habana
Kun je nejbeznejsi dopravni prostredek autobusem cestovat nesmí. Jeli jsme asi 10 minut směrem do centra, ale kyz pak autobus náhle zabočil, tak jsme zpanikařili a vystoupili. Ocitli jsme se na ulici neznámo kde. Soudě podle smradu jsme museli bejt na veřejnejch záchodech a ne na ulici. Kolem dokola rozpadající se vybydlený koloniální domy - neodmyslitelnej kolorit města. Kdyz po revoluci utekly z ostrova svobody téměř 3 miliony lidí, pozval Fidel lůzu z venkova bydlet do hlavního města. A tohle je výsledek - totální Chánov.
Nastupujem do jiunýho busu, opět tvrdí, ze jede co centra a pokračujeme az na konečnou na vlakovém nádrazí. To opravdu lezí nedaleko centra. První den se nemůzeme nabazit pohledu na v šechny ty Dodge, Chryslery a Pontiacy ze čtyřicátejch a padesátejch let. Megaauta, který drzej pohromadě snad jen uz silou vůle. Některý jsou sice opravený pěkně, ale většina se rozpadá. Cestou míjíme trznici, nějaká zelenicna a hlavně maso. A smrad. Chlazení nikde zádný, v ponurejch chodbách si na pultech hoví prasečí hlavy. Tonda se ztrácí. Hledáme ho asi 10 minut, prošli jsme trh z obou stran a nikde nejde najít. Nakonec se odněkud vynořil, do teďka nevíme kde to vlastně byl. Pomalu jsme došli ke
Capitolio Nacional, před kterým
chlápoek s Che Guevarrou na triku prosí o oheň. Tonda mu připaluje a chlapík se hned chce fotit. Potom chce peníze. Dobrá záminka, ale ze vypadá fakt pěkně, dokonce zasalutoval, tak mu dáváme pár peněz a jdem dál. Teď v předvečer oběda uz nám zase vyhládlo a začali jsme usilovně hledat kde se najíst. Minuli jsme pár podniků, ale podle hesla "nevlézt na špek hned prvnímu" hledáme dál. Nakonec nás ukecá mladá černoška a končíme v podniku, kde není ani noha. Teda az na deset servírek, který se kolem nás točej, povídaj si a vůbec se maj dobře. Totální leháro. Obsluhuje nás jen ta jedna. Obejdnali jsme si něco k jídlu a ona se hned zeptala, jestli si na nás můze dát pivo. Můze. Za chvíli přišla nějaká její teta a dala si na nás pivo taky. Oběd byl předrazenej, malej a hnusnej. To jsme se nechali zase napálit. Budeme s tím muset něco dělat, takhle to dál nejde...
Zašli jsme do
El Floridita přijít na jiný myšlenky. Sem chodil Ernest Hemmingway a tady vymysleli koktejl
Daiquirí. Všichni si ho dáváme, ostatně jako kazdej tady. Je to fakt dobrý, ani se tomu Hemmingwayovi nedivim, ze sem nabíhal. Akorát dřív
Chanov
Takhle dopadlo spousta skvostnejch domu tu asi neměli klimatizaci, která nás vyháíní. Jdeme o bar dál, v Monseratu mají místo klimošky otevřený okna a vštráky a tak se tam zabydlujeme. Kapela je tam taky, ostatně jako všude na Kubě a hraje místní evergreeny:
Guantanamera a věci od Buena Vista Social Club. Vedle nás sedí Brit červenej jak prasátko s obrovskou černoškou, která mu děla celej večer společnost. Pro místní holky je kazdej gringo terno, je to šance utýct pryč z Kuby, takze spousta turistů sem jezdí hlavně za sexem. Plno těch holčiček vypadá na 14 let. Plno těch holčiček má taky jistě celou škálu zajímavejch chorob 😊
Dali jsme si nejrůznější koktejly a něco k večeři. Obejvil se děda s doutníkama, před kazdýho polozil jeden a šel pryč. Nevěděli jsme jestli je prodává neboi jestli to je pozornost podniku. Tonda prohlásil, ze smrděj jako pochcanej pes. Jdeme pryč, naúčtovali nám 50 cuců míto 44. Tentokrát uz - proškoleni - přepočítáváme všechny účty. Kde se vzal, tuse vzal - děda na ulici a chce peníze za doutníky. Protoze je ale máme slíbený od Heleny, tak je dostal zpátky. Mezitím se setmělo. Ani centrum Havany nevybočuje z řady a topí se ve tmě. Všichni ti černoši
Metvej pes
...stejne jako v jizni Americe i tady je jich spoustu nejsou navíc v noci vůbec vidět, coz jim ale nebrání se promenovat po ulicích. Nechápu, jak to tu řidiči dělaj, ze nikoho nesrazej. Nastoupili jsme do autobusu a snazíme se vytušit kde to vlastně jsme. V Havaně nemaj cedule s názvama ulic, místo toho maj na nározí patníčky ne nepodobný hraničním kamenům s číslama ulic po stranách. Nevýhoda je, ze v noci to vlastně není vůbec vidět. Místní nám naštěstí poradili kdy vystoupit.
Tonda je chtivej pivka, takze nabíháme do jednoho místního "diska", kde je ale zima jak v mrazáku, takze stejně rychle zase zdrháme. Celej večer nakonec završilo pár Mayabe u stánku. Stejně jako u toho včerejšího tu maj zvláštní umělohmotný stoly spojený se zidlema. Nevýhody to má ty, ze pět lidí si ke stolu nikdy nesedne a navíc, kdyz někdo zničí zidle, tak si nesedne nikdo ...
Druhej den byl taky vcelku rozpačitej, ale rozhodně plnej nevšedních zázitků, zítra vyrazíme pryč, hlavní město většinou nemá mnoho společného s tím, jak vypadá zbytek země, tak se na to těšíme.
Advertisement
Tot: 0.091s; Tpl: 0.012s; cc: 8; qc: 24; dbt: 0.0285s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb
Drik
non-member comment
Super pYíspvek, má to eávu ! Jen si Yíkám, e to neni úpln nejlepí místo na svt. Snad to bude mimo Havanu lepí !!! Prosim T, zaYa m tam, ae mi to chodí na mail.