Dvojkolo

---

Po dlouhém spánku a vydatné snídani připravené paní domu jsme se s Virginii dohodli, že půjdeme k oceánu. Rodinný taxikář prokličkoval hustou sobotní(!) dopravou a ocitli jsme se v parčíku nad srázem k oceánu. Rozhodně mně moc tichý nepřišel, vlny byly obrovský, čekali tam na ně zástupy surfařů. Podle mě se vedle sebe na ty vlny nemohli vejít, ale já tomu prd rozumím. Sešli jsme se tam s Virgininou nejlepší kamarádkou a dali jsme si oběd s výhledem na oceán.

Po obědě jsem si všiml, že tam půjčují kola, nebo něco co se kolům velmi podobalo. Přehazovačky nefungovaly a řetězy neviděly olej určitě několik let, ale co, na dobrým kole můžu jezdit doma. Roztomilé bylo, že Virginie neuměla jezdit na kole. No asi to tady bude normální, cyklistů jsme potkali jen pár a v 10 miliónovém městě přeplněném auty nebude moc míst, kde se může dítě učit na kole. Po pár pokusech, kdy jsme Virginii ve třech drželi kolo a ona ječela hrůzou, jsem se rozhodl pro plán B. Dvojkolo. No stejně to pro Virginii byla pořádná zkouška odvahy. Vůbec neuměla držet balanc a já si připadal jako provazolezec, co bojuje s rozhoupaným lanem. Děsilo ji, když jsme jeli rychlosti unaveného slimáka a asi nechápala, že čím se jede pomaleji, tím míň je kolo stabilní. Moc jí taky nepřidalo, když na ni malá holčička na kole ukázala a řekla mamince něco ve stylu:“Koukni mami, ta velká neumí na kole“. No její kamáradka měla taky plný oči hrůzy a přes zoufale pomalý tempo jsme jí dost ujížděli. Pokusy o přehazování jsem po chvíli vzdal a stoupnout jsem si do šlapek taky nemohl, protože pak Virginie málem seskočila z kola. No nakonec se uklidnila, když pochopila, že to zase taková věda není a začala mi věřit. Nakonci už i držela balanc a dovolila mi naklopit kolo v zatáčkách.

Po této, pro holky, adrenalinové záležitosti jsme šli městem směrem k domovu. Všiml jsem si, že čtvrť Miraflores má svoji vlastní policii. Spíš to bude něco jako mobilní hlídači, ale měli uniformy, auta a někteří dokonce segway. Většina větších domů, včetně toho našeho, má svého hlídače. Z toho usuzuji, že cena lidské práce tu bude velice nízká. Také to asi znamená, že zločinnost tu bude asi dost vysoká. No jde to odhadnout i z všudy přítomnych ostrnatých drátů, železných hrotů na plotech, drátů nabitých elektřinou nebo z mříží na oknech i ve vysokých patrech. Ze stejného důvodu, se asi Virginia snaží volat co nejčastěji taxikáře kterého zná.

Jako veřejná doprava tu asi nejvíc slouží autobusy. Kdo si ale představuje jednobarevné uniformní autobusy, tak je na velkém omylu. Jsou to autobusy všech velikostí, tvarů a barev a taky ve velmi různém stavu opotřebení, popřípadě rozpadu. Viděl jsem autobus, kde se cestující snažili za jízdy spravit dveře tak, aby nevypadly, ty dveře samožejmě. Nemám pocit, že by měly čísla, nebo že by byly nějak centrálně organizovány. Co mají společného je matróna vykukující z předního okna a vybírající peníze. Zdá se, že i místní se musí matróny ptát kam autobus vlastně jede a občas to matróna vyřvává pro lidi na zastávce.



Nevím na co tady auta jezdí, ale moc voňavý to není. Většina aut tady si může nechat o splnění Euro 4 leda tak zdát. Z některých aut se kouří tak, jako by jezdily na uhlí a špatně jim spaloval kotel. Dost tu převládají asijská auta, ale viděl jsem i dost fordů a pár evroských aut. Doprava tu není pro žádné měkoty a z pražského zlozvyku, vlézt do silnice s tím, že auto zastaví, mě tu rychle vyléčili. Tady kdo má auto ten je šéf.

---