Advertisement
Published: January 23rd 2015
Edit Blog Post
Stanování na pláži den po úplňku nemělo chybu. Ani moře nás nevytopilo! Jen jsem se v noci probudila zimou: jak jsem právě zjistila, můj levný spacák moc nehřeje... na druhou stranu nejsem z cukru a hned co vykouklo slunce, ohřálo nás svými paprsky. Ten pocit, když se můžete na opuštěné pláži mazat opalovacím krémem, nezatěžkáni oblečením horní poloviny těla😊
Slunce tu jinak svítí o sto šest. Úplná tma nastává asi v 10 hodin večer a ranní světlo vykoukne kolem páté, ne-li dřív.
De facto spolubydlící Kiwi občané sbírali mušle k jídlu, my, naplněny slunečním optimismem, že 'hrnec na jejich uvaření seženeme' jsme dostaly výslužku a hurá na cestu.
Stejnou silnicí zpět, malá zastávka v hippie městě Takaka, kde jsem si koupila knihu za $10 (bez knih totiž není žádná dovolená & co dělat, když si zapomenete čtečku u couchsurfing hostitele v Napier!? Čtete blogy a dozvíte se😊), životopis Chrise Gardnera.
Benzínu máme polovinu nádrže, ty kopce a skopce nízké spotřebě nenahrávají, obzvlášť, když do toho kopce navíc vezete tři německé občany s krosnami😉 navíc, s naší Toyotou se teprve seznamujeme, ale nevadí, polovina je fajn.
Jedeme dál. Hlavní dálnice je jednoproudovka, toť dopravní situace na Zélandu. A pro připomenutí tisíc a
jedna cedulí, ať Jezdím vlevo, ať Nepiju, když budu řídit, ať Se zastavím, když budu unavená... Děkuju pěkně. Ještě chybí cedule: 'Těch přejetých zvířátek si nevšímejte!' Oposum, taková ta kryso-liško-cosi, dovlečený z Austrálie, tu nemá predátora a jaksi se přemnožil. Vedle ragby, ve kterém Kiwi lidé vynikají, trénují i na mistrovství přejíždění oposumů. Já jsem v tomto ohledu, přiznávám, žabař, nepřejela jsem ani jednoho jediného. A vážně: Mají jich tu tolik, že jejich mýcení skutečně vítají.
Provazový most Buller Gorge po cestě se vstupenkou za $10 nemohl ujít naší návštěvě. Obzvlášť když je spojený s okružní trasou procházky, na které nás zřaly 'sandflies' (něco jako komáři, ale horší) a kde nám ukázali domek těžařů zlata. To nechcete! Žádná okna, prťavá komůrka, kamna jen na ohřev vody a tvrdá postel. Není všechno zlato co se třpytí. Jinak krásná barva řeky!
Pokračujeme dále a ručička benzínu se začíná uchylovat ke spánku. Hledáme příhodné místo pro kempování, ale podél 'dálnice' se pouze sem tam nachází odstavná plocha, nic skrytého...
Namísto k západnímu pobřeží (směr Westport) jedeme po méně hlavní silnici na Reefton, doufajíc, že nalezneme kempovací plochu nebo pumpu. A NIC! Zásoba benzínu klesá a pumpa NIKDE! Na to se prosím na
Zélandu připravte a svou hladinku si hlídejte.
Konečně!! město Reefton a benzín za $1,92 za litr. Bolí to, při vzpomínce na australských $1,2 v Sydney, ale bereme plnou, 40 litrů. Mimochodem, Reefton bylo první město jižní polokoule, kam byl zaveden elektrický proud v roce 1888. Slunce už pomalu zapadá a elektriky není ani tady nazbyt; Kemp 10km jižně od města naše záchrana. Kempování na Zélandu už totiž není 'to, co bývalo'. Teď už se musí kempovat jen na vyhrazených místech, případně mít svou toaletu (to nemáme, naše auto je skvělé, ale toaletu nám nedali). Kempy Department of Conservation (DOC) jsou ale téměř všude. Existují 4 typy: basic, kde není skoro nic ($0), standard, které se mezi sebou co do kvalitu diametrálně liší: suchá toaleta/ normální toaleta, tekoucí voda/ žádná voda. Někdy BBQ... jejich cena je $6. Scénický má ještě lepší vybavení, například kuchyňku (bez vařičů), cena $10. A ten nejlepší, jehož jméno jsem zapomněla a jehož služby jsme nikdy nevyužily, stojí $15. Člověk platí formou samoobsluhy: ze stojanu si vezme pytlík, napíše své údaje, vloží peníze, polovinu si vystaví za okno nebo na stan a spokojeně si jde odpočinout. Ne tak my. Provoz auta nám pumpoval (přesněji řečeno vypumpovával) rozpočet,
takže jsme jely s úmyslem 'Neplatit!'.
A vskutku, budíček na šestou ranní a během půlhodiny sbalené odjíždíme kempovacím poplatkem nevyždímané. Směr ZÁPAD!
Advertisement
Tot: 0.136s; Tpl: 0.027s; cc: 11; qc: 49; dbt: 0.0573s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.1mb