Hobit: Neocekavana cesta aneb Ja na Zelandu

---

Proc jsem se pro cestu na Zeland rozhodl jsem uz zminil v clanku o Australii. Moniku jsem sice nepotkal, ale alespon mi dala tipy na to, kam vyrazit. Po zvazeni kam se mam sanci realne dostat, jsem ten tyden rozkouskoval po dvou dnech a vysledna podoba Zelandu tedy byla ta, ze dorazim v noci do Christchurch, stravim tam den a další rano se presunu do Wellingtonu, odkud preletim do Queenstownu a potom zpet do Christchurch, tam noc a dopoledne domu.

Dluzno rict ze ty pozemni presuny nebyly uplne nejidealnejsi, protože Christchurch – Wellington znamenalo 5 hodin busem a 3 hodiny trajektem a Queenstown – Christchurch plnych 8 hodin v busu. Z nejakyho divnyho duvodu byly vzdycky na data co jsem potreboval letenky drahy, oproti tomu na bus z Queenstownu jsem chytil akci, takze za 30NZD jsem se svezl pres pul jizniho ostrova..

Trochu me mrzelo ze na Zelandu nemam zadny stycny bod a proto jsem zapatral na facebooku, kdo z Cechu se v mistech kde budu ja, vyskytuje. Odpovedel mi Zdenek, který ma ve spolecnych pratelich prave Kaju ze Sri Lanky, zase nahoda, tak ze se sejdeme v Christchurch na pivo, cili jsem se tesil.

Prilet do Christchurch byl asi v jednu v noci a uz v prstu od letadla mi bylo jasny, ze to nebude zase takova sranda. Sydney jsem opoustel za asi 25 stupnoveho tepla, v Christchurch venku informacni tabule hlasila 5 stupnu. A moc zimniho obleceni na Maledivach stejne nemam, takze když jsem po projiti imigracniho videl sochu tucnaka, co zve k navsteve Antarktidy a Cinany v zimnich bundach a kuliscich, ven se mi nechtelo. Kor kdyz jsem netusil jak se dostat do města a k hostelu, co jsem den predtim bookoval (ja na Zelandu rezervoval vse den predem, clovek nikdy nevi jestli nekde nezustane viset). Ja mel dziny, kosili a pres ni lehkej svetr – to nejteplejsi co jsem nasel. Na letisti jsem opet koupil vodafonackou SIMku, vymenil americky a australsky dolary za novozelandsky (s jinejma clovek nepochodi) a nasel venku malou kurarnu, tak jsem si ještě dopral pet minut klidu, nez zacnu hledat odvoz.

Jak to s odvozem bude jsem po pohledu na jizdni rad autobusu pochopil rychle – nezbyde nez se pripojit k jednomu ze „shuttlu“. Drahy, ale na druhou stranu člověka hodi tam kam potrebuje, me asi dvacetiminutova jizda prisla na 24NZD. Pres den je to pry levnejsi, protože jezdi busy za 8NZD. No nevadi, hlavne ze je v aute teplo a nemusim to resit. Nastupuju tedy do vanu pro 8 lidi, dve mista jsou uz obsazene a po chvili se k nam pridavaji další 3 lidi, coz je uz pro ridicku asi akorat, protože hned vyrazime. Ubytovani jsem na Zelandu resil v hostelich, nemelo smysl bookovat normalni hotel, když jediny co potrebuju je sprcha a postel, pres den budu stejne nekde pryc.

Za asi dvacet minut tedy stavime před hostelem YMCA Christchurch, takze vystupuju, platim a jdu se ubytovat. Checkin rychlovka, vsechny udaje uz mají z netu, takze jen zaplatim noc a dostavam klic od pokoje. Tam si jen hodim kufr a jdu si ještě dolu před hostel zakourit a koupit něco k piti. Jeste pisu Zdendovi ze jsem teda na miste a az on bude mit chvili, ze muzem na to pivo. Jelikoz bylo něco kolem pul treti, ani jsem uz neresil sprchu a sel se zavrtat do postele na pokoji s dalsima deviti klukama. Jeden ze spani chrape, druhej prdi, treti sel blit, tak presne takhle si tu hostelovou idylku predstavuju. Spani me ale nastesti premohlo rychle a vzbudil jsem se az rano v 9. Soucasti hostelu byla i kavarna, kde měli i dobře vypadajici tousty, takze snidani jsem spachal na miste a mohl vyrazit na prohlidku města.

Jak je asi znamo, tak v unoru 2011 Christchurch zasahlo zemetreseni, které město zdevastovalo k nepoznani. Ja byl neskutecne prekvapenej co jsem videl, snad polovina města je stále uzavrena plotem, ještě porad se strhavaly ponicene budovy a místo normalnich obchodu se v centru prodava v prepravnich kontejnerech, které jsou jako obchody zarizeny. Kdyby clovek nevedel proc, je to i zajimavy napad, ale tady me to spis desilo, tohle jsem fakt necekal. Ne ze bych mel zkusenosti, ale takhle nejak si predstavuju valecnou zonu, zvlast s plotem s napisem „Extreme danger“, za kterym jsou videt ruiny. Tohle se ale tyka především centra města, ostatní casti jsou porad krasny (jako vsechno co jsem na Zelandu videl) a i tak je to hezky město. Trochu jsem se po nem rozkoukal, když mi pise Zdenda, kdy mam cas, ze se tedy muzeme potkat. Odpovidam ze muzeme klidne hned, zkratka jak se to hodi jemu a tak se za asi pul hodiny potkavame na krizovatce. V jedne z kontejnerovych kavaren si davame kafe a pak se vydavame do parku (ohromnej), muzea (dokonaly) a dojde i na to pivo, takze den utekl velice prijemne. Jeste se bavime o tom, ze poslední noc na Zelandu budu taky v Christchurch, tak ze ještě něco spachame az dorazim z Queenstownu. Byl jsem fakt rad, protože po pul roce samomluvy nejdriv muzu inteligentne pokecat s Moncou v Sydney a stejne tak tady se Zdendou, no parada. Skoda ze po trase uz další Cesi nejsou..

Vecer se vracim zpet na hostel a cestou ještě kupuju veceri v supermarketu. Pro sichr kontroluju odkud mi rano jede bus do Picktonu, kde se nalodim na trajekt do Wellingtonu. Mel jsem zato, ze jsem vedel kde to je, ale kdepak. Autobusova zastavka spolecnosti Interlcity není primo na autobusovym nadrazi, ale nekde na druhy strane, coz pro me znamenalo si ještě trochu privstat, abych to podle Google maps (zaplatpanbuh za ne) nasel vcas, měl jsem tam byt o pul sedme. Spat jdu teda relativne brzy a v deset uz nevim o svete. Rano před sestou odevzdavam na recepci klic a jdu hledat autobus. Podle map by to mělo byt cca 2 km, takze nikam nespecham, casu dost. Cestou odbocim jen asi trikrat, jinak je to porad rovne, takze najit to spravny místo není az tak slozity, za dve minuty pul sedme uz stojim před budkou s napisem Intercity, nachazim se v seznamu cestujicich (hura!) a dostavam palubenku do autobusu. Ten ma vyrazit v sedm, takze mam ještě cas si zakourit a dat si kafe, které hned vedle vari. Za deset sedm prijizdi nas autobus a nas ceka pet hodin jizdy, vcetne tricetiminutove pauzy na obcerstveni v Kaikoure. To byl mimochodem jeden z tipu Moniky, ze se odtamtud jezdi pozorovat velryby, ale uprimne tam bylo počasí ze by clovek nevyhnal psa, takze na velrybu bych taky nespolihal, cili jsem byl i rad ze me to nezlakalo. Ryb mame na Maledivach az az.

Jinak cesta ubiha velice prijemne, v busu je teplo, sedim sam a hlavne... „ty panoramata“.. Jizda Novym Zelandem je doopravdy neuveritelny zazitek a kolikrat jsem se pristihl ze koukam s otevrenou pusou z okna. Aspon neslintam. Pet hodin uteklo neskutecne rychle a bus nas vyhazuje primo v Picktonu u trajektu, který nas odveze do Wellingtonu. U kasy jen ukazuju pas pro kontrolu jmena, dostavam palubni listek, odbavim kufr (jo, taky me nenapadlo ze i na vetsich lodich se kufry odbavujou), udelam par fotek a uz se jdeme nalodovat. Trajekt do Wellingtnonu je ohromny, jen pro cestujici ma ctyri patra, plus je pod nami spousta aut, kamionu a motorek. Samozrejme je na palube x restauraci, obchod se suvenyry, detske kino, herna, zkratka dost věci na to, aby cesta utikala. Ja se staram hlavne o adapter na novozelandske zasuvky, jelikoz australsky adapter mi do nich nepasuje a potrebuju si urgentne dobit mobil, jelikoz v nem mam jak nazev a adresu hostelu, tak samozrejme mapy. Ve stanku se suvenyry uspeju, sice místo 13NZD co jsem videl v Christchurch me stoji 28NZD, ale co se da delat, vetsinu casu tedy travim u zasuvky. Coz az tolik nevadi, jelikoz zhruba hodinu po vypluti uz není moc na co koukat.

Po ceste si vzpomenu na podstatnou věc, a to, ze na letisti v Christchurch jsem si vymenil jenom cast penez s tim, ze zbytek vymenim nekde ve meste za lepsi kurz. Zapomnel jsem na to a tak mi v penezence po koupeni adapteru zbyva 43NZD, coz mi na zaplaceni hostelu na dve noci nestaci. Tam chteji 60 dolaru. No nic, jedu prece do hlavniho města, tak nekde vymenim, smenarnu jsem na trajektu nepotkal. Po trech hodinach plavby kotvime ve Wellingtonu a po vyzvednuti kufru si za dva dolary kupuju listek na autobus do centra. Bus nas za deset minut vyhazuje u vlakoveho nadrazi a opet hledam hostel. Ukrutne fici, hodne lidi rikalo ze Wellington je vetrny město, ale je to vazne sila. Teplomer ukazuje sedm stupnu a ten vitr tomu moc nepridava. Hostel by mel byt podle mapy tak pul hodiny chuze, po ceste koukam kde bych vymenil peníze. Ac je teprve před pul sestou, vsechny banky i posta uz mají zavreno, coz nevypada dobře. Rikam si ze urcite nejsem první kdo bude mit tenhle problem, tak to na hostelu nejak vyresim. Hostel skutecne nachazim něco před sestou a lezu dovnitr. Na recepci je slecna, která mi ale rika, ze USD neberou a potvrdi mi to, co jsem tak nejak tusil, ze vsechny instituce co mi jsou schopne peníze vymenit, otevrou az rano. A dal ji to nejak extra nezajima, takze beru kufr a hledam po Wellingtonu cokoliv, kde by mi dolary vzali, ale naprosto bez sance. Po hodine a pul to vzdavam a jdu promrzlej na hostel se domluvit.

Na recepci uz sedi kluk, který tomu zrejme veli. Nejdriv se ptam, jak daleko je letiste, ze tam smenarna byt urcite musí. On ze je to asi pul hodiny autobusem, takze jestli chci, ze ma zastavku za rohem. Uprimne se mi na letiste nechce, tak navrhuju, ze bych zaplatil jednu noc a rano az otevre banka, tak si vymenim a zaplatim druhou. To ze pry není problem. No hura, ja mam zmrzlej mozek, ale napadnout to mohlo je taky, ze jo.. Nacez se zacne hledat moje rezervace.. Chlapec ji nikde nemuze najit, z cehoz je teda dost nervozni a prestava byt prijemnej. Potvrzeni s cislem rezervace mam bohuzel na e-mailu a telefon komplet vybitej. Za dolar tedy muzu na pocitac a na mail. Jenze to bych nesmel pouzivat Gmail s dvoufazovym overenim. V praxi to znamena, ze pokud se clovek prihlasuje z jineho pocitace nez normalne, prijde mu na mobil textovka s bezpecnostnim kodem který je potreba opsat, něco jako internet banking. Coz je debilni když telefon, na který ma textovka prijit, je na Maledivach.. No nadaval jsem v duchu hrozne... Tak jsem ho poprosil jestli si nemuzu nabit mobil, ze tam to potvrzeni mam urcite. Mobil nabijim tak akorat, aby se mi zapnul a vitezoslavne hlasim cislo rezervace. Nic. To uz mu rikam ze to je fakt divny, ze jsem tady před dvema hodinama byl a ze jeho kolegyne to normalne nasla a chtela me zacheckovat, ale ze jsem odesel shanet ty peníze. To ho malem trefilo, ze je pry kolegyne blba ze mu to nerekla, protože ona me v systemu uz zacheckovala, takze moji rezervaci mezi temi, kdo ma teprve dorazit, celkem logicky nemohl najit. No během minuty jsem mel kartu od pokoje a konecne jsem si mohl jit odpocinout. Ve Wellingtonu jsem bookoval smiseny pokoj a když jsem dorazil na pokoj, byla tam jenom jedna Anglicanka, která taky zrovna dorazila. Dali jsme se do reci a rikala ze ma byt vecer u pristavu nejaky ohnostroj, tak jestli se jdu podivat. Rikam ze ze vseho nejdriv chci horkou sprchu, veceri a potom se uvidi. Vecere probehla z ekonomickych duvodu u Mc Donaldu (dikybohu za nej), jelikoz po platbe hostelu se mi v penezence krcila jedna novozelandska desetidolarovka, coz fakt není mnoho, a na Zelandu obzvlast. Ale dva cheeseburgery a stredni colu jsem za to poridil, takze jsem se trochu zaplacnul a zbyl mi cas i na ten ohnostroj. Potom jsem uz ale doopravdy sel na pokoj, protože jsem toho mel plny kecky. Asi v jednu rano me probudil prichod nalite poloviny pokoje, pet znamych, co se hrozne dohadovali, takze nejakou pulhodinu nespal nikdo. Nastesti i je to prestalo bavit a do rana byl klid.

Rano jsem z hostelu vyrazil hned v devět vymenit peníze, zaplatil druhou noc v hostelu a vyrazil do města. Foukalo porad desne, ale aspon vylezlo slunicko, takze se to relativne dalo vydrzet. Na hostelu me ještě pobavil kluk co nam zrovna uklizel pokoj, se me ptal odkud jsem, tak jsem se hrde priznal a pry odkud je on. A on ze ze Sri Lanky. Ja se jich nezbavim!! Tak jsem se slusne zeptal „Kohomada?“ a on z toho byl uplne paf ze se ho bilej pta, jak se ma. Sinhalsky vic neumim, tak jsem konverzaci zdvorile ukoncil a vyrazil pryc. Uplne jsem zapomnel ze je ve Wellingtonu pry uzasne muzeum, takze me jako první atrakce napadla lanovka, něco jako na Petrin, do botanicke zahrady nad Wellingtonem. Cestou ještě snidam bulku se slaninou a syrem a kafe. Lanovka jezdi kazdou chvili za 10NZD zpatecni listek. Z lanovky je vyhled luxusni a po vyjeti nahoru ma clovek vyhled na cele město i se zalivem. Prekvapive tam foukalo min nez dole. Botanicka zahrada ve Wellingtonu je ohromna a na projiti to je tak na ctyri hodiny, stoji to za to. Neco po druhé odpoledni jsem sjel dolu do města a premyslel kam se ještě podivam. Nejdriv jsem se tedy sel ohrat do Burger Kingu a zjistit, odkud a v kolik mi rano jede bus na letiste, preci jen byl odlet do Queenstownu lehce před devatou. Mladik na recepci včera nelhal, bus byl skutecne prakticky za rohem od hostelu a idealni spoj byl v sedm deset, coz by tak nejak slo. Jeste trochu prolejzam město, ale nakonec jdu zpatky na hostel, je fakt klada.. Ono uz je taky skoro šest vecer, takze po sprse jdu vedle hostelu na veceri a po ni uz jen na pokoji koukam na net co je u nas novyho. Jeste si stihnu pobalit věci a v devět chrnim.

Budik zvoni před pul sedmou a vicemene celej pokoj ještě spi, takze rychle probehnu sprchou, oblecu se a mizim pryc. Checkout je během patnacti vterin vyrizenej a ja za sebou opet tahnu kufirek a mirim k autobusu na letiste. Ten za chvili prijizdi, platim 8USD a za dvacet minut tam jsme. Prvni věc co uvnitr letiste vidim je ohromna socha Gluma potapejiciho se pro rybu. No jasne, za chvili ma premieru Hobit, tak tim zijou, je to roztomily. Najdu si prepazky Jetstaru, vyuziju samoodbavovaci kiosek a pak uz jen odevzdavam kufr zrizenci na checkinu. Boarding by mel zacit o pul devate, mam tedy necelou hodku cas. Letiste ve Wellingtonu není nijak veliky a tak se muj pruzkum omezil na koureni před halou a pozorovani letadel pres sklo v hale. Jeste si vsimam ze při priletu vidi cestujici ne napis „Wellington“, ale „Middle of Middle-Earth“, coz mi prijde uzasny. Neco před ctvrt na devět hlasi, ze nas let ještě nevyrazil z Christchurch, procez nas odlet bude zhruba o dve hodiny opozden. Bezva, jdu si pro sendvic do Subway. Je desne malej, ale jako snidane akorat. Kdyz to zkratim, tak nam odlet posunuli ještě nekolikrat, finalne jsme nastupovali do letadla kolem pul druhé odpoledne. Mezitim jsem si dal alespon Heinekena, ale stejne jsem vetsinu casu sedel u zasuvky a na tabletu koukal na Dva a pul chlapa.

Jakmile jsme se ale zvedli do vzuchu, zacal ten nejhezci let, který jsem kdy v zivote zazil. Hydroplan na Maledivach? Oproti letu Wellington – Queenstown dost chaby a nudny zazitek. Tohle byla fakt krasa, sestrihal jsem z toho video, který to asi popise lip.

Pristani v Queenstownu bylo uzasny nejen kvuli tomu ze se pristava v udoli mezi horama, ale i proto, ze po vystupu z letadla bylo místo wellingtonskych osmi stupnu rovnych sestnact. Trochu jsem se bal ze jak Jetstar honil ve Wellingtonu cas, ze nenalozili vsechny kufry, ale svůj jsem na pasu nasel a mohl jit hledat bus do města. Pred letistem staly shuttly co jsem znal z Christchurch, tak jsem si řekl ze „tohle ne“ a na autobusovy zastavce zjistil, ze další spojeni je za 20 minut, naprosto idealni. V kurackym prostoru jsem si zapalil a po chvili se A320 Jetstaru, kterou jsem priletel, vydala na další cestu a videt ji startovat proti tem horam, no neskutecna věc.

Bus prijel, zaplatil jsem obligatnich 8NZD a uz jsem si jen uzival jizdu do Queenstownu, o kterem mi Monika rikala, ze to je neskutecne nadherny město. O cemz jsem byl presvedcenej uz jen z toho pristani, ovšem po prijezdu do centra jsem se zamiloval na první pohled. Takhle presne si predstavuju idealni místo pro ziti – maly mestecko, okolo vysoky hory, jezero, naprosta a stoprocentni dokonalost. Znovu jsem s despektem pomyslel na Maledivy. Hostel jsem mel tentokrat hned za rohem od zastavky, takze jsem ho ani dlouho nehledal. Ac patril stejne firme jako ten ve Wellingtonu, Nomads Backpackers, tady byly holky na recepci nekolikanasobne prijemnejsi nez v hlavnim meste a i celkove byl ten hostel o kategorii vys. Za stejny peníze. Ono ale kdo by v tomhle raji nebyl prijemnej. Pokoj jsem booknul opet smisenej a jen jsem na nej mrsknul věci a vyrazil ven. Hostel je prakticky hned u jezera, takze jsem se vydal kolem nej, kde je i mestsky park. Regulerni pohadkovy místo, minimum lidi, ticho, uzasny. Konecne jsem mohl chodit jen v kosili. Naproti me jsem videl, ze na jeden z kopcu vede z města lanovka, tak jsem se sel podivat, coze za atrakci to je. Cekal jsem ze nahore bude jen rozhledna a klasicka obcerstvovacka, ale kdepak – mají tam i bobovku, bungee jumping a moznost pujcit si kolo a sjet cely kopec dolu. Plan na další den byl tim padem dany a ja se vydal zpatky na hostel. Cestou si ještě kupuju vanilkovou Colu (jak je mozny ze se neprodava celosvetove??) a na pokoji je uz nejakej Francouz, tak se davame do reci. Po chvili prichazi ještě jedna Irka a dva Australani, celkem fajn lidi. Docela rozdil oproti Wellingtonu. Nechci chrnet az do poledne, takze si uz jen vedle hostelu davam pizzu a jdu chrnet.

Ne ze bych vstaval nejak pozde, ale po devaty uz bylo. Tak jsem se nasnidal a vyrazil k lanovce na Bob´s Peak. U kasy zjistuju, ze kombinace lanovky a bobovy drahy vyjde daleko lip koupena dohromady, tak si rovnou beru tri jizdy. V kabince lanovky jsem sam, takze se ani nestydim za to ze zase hraju Kelisovou a cucim na uzasny vyhled, který z lanovky je. Mijime stanoviste bungee jumpingu a za chvili jsem nahore. Vyhled je doopravdy luxusni, tak fotim a vydavam se na bobovku. K te vede ještě od jeji spodni stanice další kratka lanovka. Vozejcek mam zahaknutej na sedacce a za chvilku jsem nahore. Sjezd trva asi jen dve minuty, ale mají tam dve trasy, jednu pro zacatecniky, kterou musí každý při první navsteve sjet povinne, ta je spis takova vyhlidkova, a druhou, trochu rychlejsi. Cestou člověka ještě foti automaty a fotky z jizdy se nechaji vytisknout u dolni stanice. Koukam na to a nechci. Ale rozhodne chci jet znova, tentokrat uz muzu na rychlejsi drahu. Svisti to krasne a celou dobu je videt jezero a město pod nami, uzasny. Po druhé jizde si davam na chvili pauzu a kafe na terase mistni restaurace. Hazim pozdrav na facebook a vyuzivam poslední jizdu, opet na rychlejsi draze. Bungee se mi skakat nechce, ještě o něco min se mi chce si sednout na kolo, takze nasedam na lanovku zpatky do města. Kupuju suvenyry, pisu pohledy a hlavne fotim, Queenstown je opravdu fotogenicky místo. Jdu se ještě projit okolo jezera a uz bude skoro vecer, tak si vedle posty davam v prijemne hospode pivo a lehkou veceri. Opet hledam odjezd busu, který me rano odveze do Christchurch. Nastesti není daleko od hostelu, takze mi bude bohate stacit vypadnout před pul osmou, jelikoz ve ctvrt na devět odjizdime a Intercity nas tam chce mit pul hodky před odjezdem nastoupeny. Pisu ještě Zdendovi do Christchurch, ze tam budu něco kolem pate odpoledne, tak jestli bude mit chut něco spachat. Dorazi mi odpoved ze v pohode a at neresim spani, ze muzu spat u nich na baraku, piva koupime a bude to v klidu. S vdecnosti to prijmam, bude to lepsi nez spat v YMCE. A uz pomalu balim a chystam se spat, at to rano neprosvihnu.

Na stanovisti busu jsem rano ve trictvrte na osm jedinej a tim myslim uplne. Trochu me to znervoznuje, preci jen aspon ten bus bych tam cekal. Nastesti se objevuje ještě nez dokourim, ridic si me odskrtava v seznamu a jako na povel se trousi další cestujici. Po osme skutecne odjizdime a me je to hrozne lito, mel jsem se vykaslat na Wellington a letet z Christchurch do Queenstownu hned. Ale co se da delat. Cesta je jako minule velice prijemna, ted to mame dokonce i s vykladem ridice, který ma svoji praci evidentne rad, kazdou chvili poslouchame historky bud z mist kteryma projizdime, nebo jeho zazitky s cestujicimi, povetsinou je to vtipny povidani.

Jelikoz je cesta dlouha, delame technickou zastavku na obed a obcerstveni u jezera Tekapo. Neda se vybrat lepsi místo, je to opet nadhera, prakticky jako vsechno co jsem ze Zelandu videl. Po trictvrte hodine pokracujeme dal směr Christchurch, kde brzdime něco po pate odpoledni.

Volam Zdendovi, ze jsem dorazil a ten me smeruje k jejich baraku. Nanestesti delam machra ze vim, ale jdu presne opacnym smerem, coz mi dojde asi po dvaceti minutach, kdy opet zbabele taham z kapsy mobil s mapou. Nicmene se nakonec potkavame. Zdenda bydli v baraku ještě s mistnima a klukama z Litvy nebo Estonska, ted si to fakt nevybavuju, ale to pobalti vim. Rozhodujeme se ze pujdeme nakoupit piva a k veceri si koupime burgera v hamburgerarne a nemyslim tim mekace. Na vypravu do hamburgerarny ještě balime do batohu lahev vina a pridava se k nam i Ryan, mistni co bydli se Zdendou. Burgery jsou super, jime je na parkovisti za supermarketem a k tomu vino. Potom jdeme do obchodu s alkoholem pro piva a co nevidim – Budvar. Ceskej Budvar. Je rozhodnuto, bereme karton, Zdenda pribira Cactus, coz je něco v plechovce s vodkou, uz moc nevim. Prakticky si moc nevybavuju co se delo pak, utrzkovite ze pijeme na byte, hrajeme poker, potom ma Ryan napad ze nas vytahne za devkama, coz odmitame, ale chceme ještě pit, tak jdeme do jednoho z podniku, kde ale servirka pojme podezreni ze toho uz mame dost (a to si pamatuju ze fakt ještě ne), procez nas vyhazovac velice slusne zada, abychom se sli alespon naproti do Mekace najist a potom si muzeme dat pivo. Ani nevim jak jsme to nakonec zvladli, ale vim ze doma kotvime celkem jiste a ještě se domlouvame na rano, protože Zdenda vstava do práce (teda v tu chvili by rad), tak rikam ze je to v pohode, me to leti az v poledne, tak ze si dojdu na bus sam a poficim. Nejak si tak vsichni polehame a najednou je rano.

Spim v obyvaku, ale věci mam u Zdenala v pokoji, tak se tam vkradu a Zdenda chrni. Je něco po osmy a to, podle toho co vecer rikal, uz mel pomalu makat. Vzhledem k ty nesrovnalosti se ho ptam jestli je ok, ale z odpovedi „huahuahuhuhmm..“ moc moudrej nejsem, tak se jdu radsi osprchovat. Jen co vylezu ze sprchy tak slysim Zdendu prchat po schodech, klepe na koupelnu „ze ty vole zaspal a musí ficet“, takze se loucime velice neformalne, on s nateklejma ocima, ja s rucnikem kolem pasu, ale loucime. Ja pomalu balim, protože mi bus jede něco po desaty a mezitim se budi jeden z pobaltskych kluku. Davame si ještě cigaro, colu a dokonce me ještě hazi na bus, abych se netahal s kufrem. Na letisti jsem za pul hodiny a jelikoz Singapurci prave pristavaji, jdu se k plotu podivat, jak budou parkovat. Potom se jdu odbavit a jelikoz nemam na jidlo ani cokoliv jinyho pomysleni, uz jen cekam na odlet. Ten probiha prakticky na minutu presne a za pet dvanact se vydavame na jedenactihodinovy let do Singapuru. Hrozne me mrzi ze ta dovolena nemohla byt delsi, ale aspon vim kam se znova mrknu. Jak Australie tak Zeland jsou neskutecny země kde jsem potkal uzasny lidi. Predevsim Kaje ze Sri Lanky, Monce ze Sydney a Zdendovi z Christchurch patri neskutecnej dik a ti mají tu nejvetsi zasluhu na tom, ze to byly dva naprosto neuveritelny tydny. Tak uvidime co bude priste.

---