Severní Moluky 05-25/02/2015


Advertisement
Indonesia's flag
Asia » Indonesia » North Maluku » Ternate
August 24th 2015
Published: August 24th 2015
Edit Blog Post

Total Distance: 0 miles / 0 kmMouse: 0,0

Moluku Trip

Kompletní cesta po Molukách

20150206_16562220150206_16562220150206_165622

B777-300ER v Singapuru
Po loňskym roce, ve kterým se cestování pro mě smrsklo jenom na prohlídku pařížskýho letiště, to už letos cestu chtělo. S Martinem, kolegou mým drahým, jsme tedy na Palmovce v nonstopu jednoho sobotního rána odsouhlasili Indonésii. Od Air France byly letenky do Jakarty, sice z Lipska, ovšem kdo by si tím kazil výlet, ale v Jakartě se nám rozhodně zůstávat nechtělo, neboť výlet byl plánován jako třítýdenní. Ani jeden z nás není příznivce turistů a všeho s tím spojeného a tak řešíme, kam se v Indonésii podívat, abychom hodně viděli, potkali minimum turistů a moc to nestálo. Přemýšlíme nad Borneem, Sumatrou, ale nejsme si jistý, zda je to na tři týdny úplně OK. Papua nám bohužel nevychází časově, tedy nechceme-li tam letět. Při pohledu na cenu přeletu fakt nechceme. Trajekt je jednou za 10 dní a riziko, že to taky jet nemusí a třeba nestihneme let zpátky je takový, že ač neradi, Papuu taky vyřazujeme. Zvažujeme Sulawesi, ale nakonec nám do oka padne souostroví Moluky. Martin hledá na internetu a vypadá to, že především na severních Molukách se to turistama úplně nehemží a po zkouknutí cen přeletů je rozhodnuto. Budou to severní Moluky.

Pátého února tedy vyrážíme. Vstávám ve dvě ráno, jelikož vlak přes Drážďany do Lipska odjíždí o půl páté a ve čtyři máme sraz s Martinem na nádraží. Ne že bych toho kdovíjak naspal, k mým dobrým zvykům patří balit na poslední chvíli, takže den před odjezdem po práci jdu ještě do Nebe na Náměstí republiky s Karolínou na tři drinky (a nechávám tam jízdenky na vlak, což ale zjišťuju hned po odchodu, takže otočka zpět a.. jsou tam) a doma jsem okolo devátý. Večeře, Simpsonovi a balit (naprostá analogie s odletem na Maledivy, kdy jsem věci na rok začal balit cca 4h před odjezdem, takže sám sebe nepřekvapuju). Špatná zpráva je, že baterka u foťáku je nafouklá jak mimino po kojení (nebo Martin po pátým pivu) a ten pohled se mi vůbec nelíbí. Jen tak pro formu jí dávám do nabíječky (pro sichr na chodbu kdyby náhodou bouchla), ale kdepak.. Ani po hodině nabíjení foťák neožívá a tak se smiřuju s faktem, že Indonésii odfotím na mobil. Každopádně mi před půlnocí stojí u postele sbalená krosna, venku mírně sněží a já zabírám alespoň na ty dvě hodiny. Budík skutečně za chvíli nekompromisně řve, dávám sprchu, zavírám okna, vypínám topení a chytám noční tramvaj na hlavák. V té
20150207_00020920150207_00020920150207_000209

Jakarta Airport
mi bleskne že to ještě chtělo vynýst koš, nicméně co se dá dělat, buď to jen po návratu vyvětrám, nebo koš odpochoduje sám.

Ve čtyři se s Martinem skutečně na nádraží potkáváme, kouříme, ujišťujeme se že máme všechno a vyrážíme k vlaku. Je to spoj z Budapešti do Berlína, nicméně místenky do Drážďan máme a tak se v přetopeném vagonu uvelebujem, dáváme pivo, ale aspoň na mě to stejně po chvíli padne a chrním. Mě se spí dobře, Martin vznáší námitky proti sedadlům, že jsou prý na prd, ale za mě OK. Za dvě hodiny a kousek jsme v Drážďanech, kde máme 30 minut na přestup na místní spoj, co nás hodí až na lipské letiště. Tam dorážíme před půl desátou a tak odbavení stíháme ideálně, náš let do Paříže by měl startovat v 11:30. Check-in na Darwin Ariline alias Etihad Regional ještě není otevřený, dopíjíme tedy piva co jsme měli na cestu a Martin dokonce udělal bagety, takže to máme i se snídaní. Odbavení se otevírá, pomalu dojídáme, dopíjíme a jdeme si vyzvednou boarding passy. Vcelku milá paní nás odbavuje jenom do Paříže s tím, že do Jakarty se musíme odbavit ve Francii, krosny ale dostávají tag až do cíle, takže hurá.
Samotné letiště v Lipsku je celkem nuda, prakticky nic zajímavého na ukrácení volné chvíle do odletu jsme nenašli ani nevymysleli. Koukáme maximálně na nabídky buy&fly, kterých je tam požehnaně, to vlastně v Praze ani nemáme mě napadá. No, taky zajímavá možnost na dovolenou. Blíží se jedenáctá a tak procházíme bezpečnostní kontrolou, která je německy precizní, Franzovi v rukavičkách neunikne nic. Ale procházíme a míříme ke gatu, vzhledem k tomu že poletíme ATR72, je to remote gate alias bus k letadlu. Boarding začíná chvilku po jedenácté a u letadla máme pocit, že vidíme nakládat naše krosny, takže z Lipska odlétáme s dobrým pocitem, navíc prakticky načas.
Samotný let má trvat asi dvě hodiny a na starosti nás mají dvě letušky. Holky jsou příjemné, směji se a jako občerstvení nabízí minihousku (ale fakt mini) se salámem nebo sýrem plus klasický výběr nealka, beru colu, Martin se pídí po rajčatovém džusu. Regionální Etihad si získává plusový bod tím, že letušky s nabídkou pití chodí vícekrát. Jinak ale let není ničím zvláštní a tak před půl druhou odpolední dosedáme na runwayi letiště Charlese de Gaulla.

Tam nás čeká šestihodinové čekání, jelikož let do Jakarty se zastávkou v Singapuru odlétá v 19:30. Ačkoliv jsem na prohlídce pařížského letiště byl a tudíž bych se měl orientovat, po vystoupení z letadla mírně tápeme kudy ven a nakonec se z příletové do veřejné části dostáváme dost nepravděpodobným východem a spíš omylem, než že bychom věděli co děláme. Po povinné rauchpauze jdeme ukořistit palubenky do Jakarty a narážíme na drobnost, že my odbaveni nejsme, zatímco kufry ano. Odbavujeme se totiž u samoobslužného kisoku a dokonce se nám daří ulovit dvě místa vedle sebe na dvojsedadle (letíme triple sedmou, která má konfiguraci 3-4-3, ovšem v zadní části je pět řad s konfigurací 2-4-2, což je pro nás ideální, já mám nejradši sedadla u okna kde se vyspím, zatímco Martin uličku). Součástí samoodbavení je ale přirozeně i dotaz na zavazadla, kde odklepnem že je máme, ovšem kisoek nám tím pádem tiskne i baggage tagy, které jaksi nemáme kam dát, neboť naše krosny jsou, jak doufáme, někde v útrobách letiště. Po krátké debatě vyrážíme k infostánku Air France, kde situaci vysvětlujeme. Obsluhující slečna to s úsměvem řeší, tagy nám bere a naše letenky v systému páruje s krosnama odbavenýma z Lipska a za pět minut je hotovo. Původně jsme v mezičase plánovali návštěvu muzea letectví v Le Bourgetu kam od letiště jede přímý bus a je tam vystavený Concorde, ale venku není kdovíjak teplo, jsme navíc i celkem líný a tak tuhle variantu necháváme na cestu zpět, jelikož i tehdy máme šestihodinový prostoj. Čas si tedy krátíme jak to jen jde, kouřením, listováním v Lonely Planet, srovnáváním cen piva v jednotlivých trafikách (nejlevněji vyšel Relay), občerstvením v McDonaldu a vzhledem k free wifi po celém letišti brouzdáním po netu. Před šestou je venku už docela tma a vydáváme se tedy skrz bezpečnostní kontrolu k odletové bráně. Kontrola není tak pünktlich jako v Německu, pročež nechávám v batohu tablet s tím, že před žabožroutama se neskloním. Slečna u kontroly se ale ptá jestli v batohu tablet nebo notebook mám, takže hned měknu a tablet vybaluju, což Martin po průchodu kontrolou komentuje slovy „Ještě máš zelený rty!!“.
Letištním vláčkem jedeme na část terminálu, kde je už naše B777-300ER připravena. Do boardingu zbývá skoro hodina, v trafice tedy kupujeme poslední pivo se kterým se zavíráme do kuřacké kabinky a potom sedáme ke gatu. U každé řady laviček je jedna zásuvka, ale nepovedlo se nám rozchodit ani jednu. Když jsme tak pozorovali ostatní, asi je to vážně potřeba zkoušet, bezradně se rozhlížejících lidí s nabíječkama v ruce tam bylo víc.
Konečně začíná odbavení a mě tak napadá, jestli Air France na tuhle linku nasazuje Boeing s novým interiérem, což by dávalo smysl kvůli Singapuru, nebo něco staršího, což bych čekal do Jakarty. Vcházíme do letadla a.. Je to voňavka. Fungl nový interiér vypadá skvěle, nacházíme místa, házíme nad hlavy batohy a sedáme. Sedačky jsou super, mezi nimi jsou i zásuvky a samozřejmostí je televize v každým opěradle. Začínáme rolovat a koukáme na klasický instruktážní video. Ze všech co jsem viděl, má Air France ve videu letušku rozhodně nejhezčí. Venku je už regulérní tma a my čekáme na prahu runwaye na povolení k odletu. V tomhle letadle nás čeká 11 a půl hodiny do Singapuru, kde budeme mít cca hodinu a půl na protažení a potom další hodinka a půl do Jakarty. Triple sedma se dává do po runwayi do pohybu, oba motory jedou na plný výkon, V1, a o chvilku později, se zpožděním necelých patnácti minut oproti plánu, už zvedáme nos a jsme ve vzduchu. Postižen mým oblíbeným seriálem o leteckých katastrofách jen tak kouknu z okna a vidím kousek od nás jasně bílý světlo, který se ale vůbec nevzdaluje, pročež mi secvakne, že to někdo zvoral a na nás se evidentně řítí jinej, přistávající stroj. Zjišťuju, že slovní spojení „ty vole“ (což by eventuálně byly moje poslední slova) dokážu říct během jedný sekundy třikrát. Během druhý sekundy mi dochází že jsem blb a že je to naše poziční světlo na křídle.
Uklidňuju se a zkoumám nabídku IFE od Air France. Ta je i na tak dlouhý let více než dostatečná, těší mě hlavně, že mají Pulp Fiction, který jsem neviděl ani nepamatuju. Servis Air France začíná krátce po odletu. Co říct k posádce.. Jedním slovem perfektní. Naši sekci mají na starosti dva stewardi, oba okolo čtyřiceti, sympaťáci. Jako první nabízí pití a crackery, Martin si dává pivo, já beru colu a víno. Samotná večere následuje hned po prvním servisu, na výběr byla ryba nebo hovězí, ačkoliv než k nám došli, ryba byla fuč. Což ani jednoho z nás nemrzí, hovězí s rýží bylo super. K tomu fasujeme ještě salát, camembert, pečivo, cheesecake a ovoce. Po stránce cateringu taky není co vytknout, na tácech po nás nezbylo prakticky nic, i v tomhle bodu splnilo Air France na jedna. Ani po sklizení večeře posádka nezalézá, naopak třetí kolo je ve znamení digestivu. Steward se slušně ptá „Do you want a cognac, Sir..?“, ale podívá se na mě a komentuje to „Oh yes, you want a cognac..“ a už ho mám před sebou. Martin bere hruškovici, navzájem ochutnáváme a shodujeme se, že od Air France jsme čekali průměr, ovšem tohle je fakt dost nad ním, nemůžeme říct ani popel, starají se vzorně. Jelikož je ale pozdě, kabina přechází do nočního režimu, my se balíme do francouzských dek a hodláme spát. Na spaní si pouštím právě Pulp Fiction, ale dostávám se sotva k hranolkám v Amsterdamu a chrním.
Probouzím se chvilku před snídaní, tedy po nějakých devíti hodinách letu. K snídani je klasika – vaječná hmota, klobásky v rajčatové omáčce, pečivo, jogurt, camembert, džem, kafe a džus. Jídlo opět bez námitek. Za zhruba hodinu po sklizení začínáme klesat k Singapuru. Podle flightdiary to bude moje pátá návštěva a přiblížení k letišti poznávám. Řada lodí čekající před přístavem, zahlédneme okruh F1 a za chvilku již sedáme na Changi. Pokračujeme letadlem dál, nicméně vystoupit musíme, jelikož se bude střídat posádka a uklízet kabina. Po výstupu dostáváme transferové kartičky a informaci, kdy musíme být zpátky. Martin se jde trochu opláchnout na záchod a jdeme samozřejmě na cigaretu. Changi má otevřené kuřárny a tak na nás dýchne rovníkové klima a mě je zase hrozně dobře. I Changi nabízí free wifi a tak svoji aktuální polohu hlásím na facebooku po letenkářsku, sdílím písničku od Pet Shop Boys „It´s a SIN“ (pro neletenkáře – SIN je zkratka singapurského letiště).
Díky horšímu počasí po cestě jsme dorazili s mírným zpožděním a tak nemáme tolik času, dohormady v Singapuru trávíme cca hodinu. Hričounovi slibuju že mu ukážu kuřáckou zahradu, ale ke gatům „A“, odkud jsem onehdy letěl do Austrálie, to je daleko, takže se vracíme k naší bráně a odbavujeme se na přískok do Jakarty.
Ze Singapuru to je cca hodinu a půl trvající let, na němž nás bude doprovázet jiná posádka. Ta je stále dobrá, ale na tu původní nemá, chlapci byli daleko lepší. I tady ale dostáváme super občerstvení – plátky lososa se salátem, pečivo, camembert, jakousi buchtu a samozřejmě pivo. Netrvá dlouho a začínáme sestupovat k letišti Soekarno Hatta, alias k Jakartě. Tam přistáváme po půl sedmé večer místního času.

Po přistání jdeme nejprve vyřídit víza. Našince přijde vstupné do Indonésie na 35USD. Platí se cash a je rozhodně lepší mít to přesně, jelikož nazpět by nám eventuálně
20150208_11480820150208_11480820150208_114808

Fort Tolukko
vrátili indonéské rupie, které sice potřebovat budeme, ale kurz je prý děsný. Jinak už tady vidíme klasickou dělbu práce platnou v celé jihovýchodní Asii. Jeden člověk u okénka jenom přijímá platbu oproti potvrzení že vízum bylo zaplaceno a druhý víza vydává a lepí je do pasu. Vším procházíme úspěšně a když se na zavazadlovém pásu objevují naše krosny, oddechneme si a vstupujeme do Indonésie.

Hned na letišti máme několik úkolů – za prvé vyměnit peníze. Na letišti je spousta směnáren a fakt, že poměr nákup / prodej je u všech dost přijatelný nás vede k závěru, že to žádná extra lichva nebude a vyměňujeme prakticky všechny dolary. A řadíme se tím pádem do klubu místních milionářů (1 milion IDR jsou cca 2000CZK), což obratem oslavujeme prvním podrovníkovým pivem a já si jako standardní suvenýr kupuju místní SIMku. Dalším důležitým úkolem je potkat se se třetím členem našeho výletu. Jirka, Martinův kamarád a zubař, se k nám připojil cca dva týdny před odletem a sehnal dobrý spojení přímo z Prahy s Lufthansou, která přistávala cca hodinu po nás. Čekání na něj nám rozhodně nevadí, jelikož náš let na severní Moluky letí až v 01:30 ráno a teď ještě není ani osm. Nemůžeme sice nikde najít konkrétní info kdy a zda už jeho stroj přistál, ale kluci na sebe čísla mají, takže kotvíme v kuřácké části před letištěm a Martin čas od času vchází do haly kontrolovat přiletivší, jestli někde doktera Gigiho neuvidí (dokter gigi je indonésky zubař). Taktika slaví úspěch a při druhé otočce vevnitř skutečně Jirku přivádí, seznamujeme se, sdělujeme si dojmy z cesty a řeč dojde i na antimalarika. Jako poslední záchranu s sebou máme Malarone, což je věc účinná, ale celkem drahá, pokud bychom ho zobali preventivně, tak nás jenom tohle vyjde na 4 000 korun. Máme ho tedy s sebou jenom pro případ nouze a jako prevenci začínáme brát doxycyklin, což se ukazuje jako dostačující. Jirka má s sebou dokonce adrenalinovou injekci kdyby náhodou, takže jako zdravotník funguje perfektně.
Začínáme řešit, jak se přesunout na terminál 3, odkud by nám měl podle všech dostupných informací z webu letět spoj na Moluky, na Ternate. Přemýšlíme že to vezmeme pěšky, pak ale na internetu nacházím info, že mezi terminály jezdí zdarma shuttly. Samozřejmě se nabízí i taxikáři že nás tam za 50 000IDR hodí, ale my jsme dost lowcostoví cestující. Shuttle jede cca co čtvrt hodinu a za okamžik se objevuje. Cesta na terminál 3 trvá asi deset minut, ale po příjezdu nás mírně znervózňuje fakt, že terminál není otevřený. Těžkou hlavu si z toho neděláme, je teprve po desáté večer a času je tedy dost, shodujeme se na tom, že to asi otevřou až na odbavení. Před terminálem si dáváme čaj, něco k jídlu, kouříme a bavíme se jak to asi bude vypadat. Průběžně se chodíme i dívat ke vchodu, ale tam se žádná změna neudává. Po jedenácté mi to začne být divný a při další obhlídce se ptám místního zřízence, v kolik hodin se otevře odbavení na Batik Air, se kterým letíme. Chvíli na mě kouká, ukazuju mu letenku, což chápe a sděluje mi, že to změnili a všechny letadla Lion Air a Batik Air teď odlétají z terminálu 1, terminál 3 je především Air Asia. Vracím se zpátky za zbytkem a sděluju jim tu novinu, ještěžě jsme si nevzali toho taxíka. Čas je pořád solidní a tak i necháváme jeden shuttle ujet, protože byl celkem plný a stejně se nám nechtělo popoběhnout. Na terminál 1 dorážíme po půl dvanácté. Stavíme hned na kraji terminálu a nám to samozřejmě letí ze druhého konce, což představuje dalších dobrých 10 minut chůze. Check-in nicméně nacházíme, odbavujeme se, platíme odletovou taxu ve výši 40 000 IDR a můžeme si vydechnout. Na lavičce. S pivem, prvním společným.

Boarding na let do Ternate začíná krátce před jednou hodinou ranní. Je to opět remote gate a k letadlu se jde po svých, což vůbec nevadí. Let je totiž operován Boeingem 737-900NG, což je nejnověší model této série, takže si jej alespoň můžu vyfotit z dálky, je to krasavec zvenčí i zevnitř (a je dobře poznat podle wingletů, má je dost možná největší z narrow-body jetů). Samotný let z Jakarty na Ternate trvá zhruba tři a půl hodiny, během kterých opět překročíme rovník, tentokrát samozřejmě směrem nahoru, ale také další dvě časová pásma, plánovaný přílet je něco okolo osmé hodiny ranní tamního času.
Batik Air jsme brali jako lowcost, čemuž i cena odpovídala, ale byli jsme mile překvapeni. Business třída se nás sice netýkala, ale udělala dojem. S evropskými lety, kde se za business většinou považuje to, že akorát nechají prostřední sedadlo na trojce volné, se to vůbec nedá srovnávat, tohle by bylo důstojný i na dálkovku (tipuji že tak nějak vypadá například Fly Dubai) – na každé straně dvě pohodlná křesla s luxusním rozestupem. I ekonomická třída nezklamala, letadlo vonělo novotou, každý měl svoji obrazovku, zásuvku, super. Na tomhle letu nesedíme spolu, ale nikomu z nás to nevadí, stejně chceme aspoň trochu spát. Z Jakarty se odlepujeme ještě o chlup dřív, než bylo plánováno. Dalším překvapením u Batiku bylo regulérní jídlo – hovězí maso v (zřejmě) kari omáčce s rýží balenou v banánových listech a mangové želé. Nic světobornýho, zvlášť po letu s Air France, ale jednak to mile překvapilo a jednak to nechutnalo tak zle. To už ale náš Boeing, razící si cestu nocí na severovýchod Indonésie, překračuje rovník a já aspoň ještě na chvíli usínám. Z posledních sil odmítám nabídku bonbonů od vedlesedícího kmeta.

Probouzím se když je už za oknama světlo a to znamená, že se blížíme k Ternate. Mapka letu na obrazovce přede mnou to potvrzuje, do přistání zbývá něco okolo dvaceti minut. Pod námi jsou už vidět indonéské ostrůvky a stewardky sbírají před přistáním odpadky z průběhu letu. Vzhledem k výšce letu je znát, že sestup k letišti Sultan Babullah v Ternate jsme už zahájili a přistávat budeme co nevidět. Ternate je malý ostrov a bývalé hlavní město provincie severní Moluky a přistání registrujeme vlastně
20150211_10465720150211_10465720150211_104657

Anto - náš průvodce po Morotai
až na poslední chvíli, jelikož se blížíme nad vodou. Dotýkáme se runwaye, brzdy brzdí, brzdící klapky letí nahoru a piloti nastavují zpětný tah. Odbočujeme z runwaye na parkovací místo a my pomalu vystupujeme z letadla. Je krátce před osmou ráno a jsme v cíli. Suma sumárum nám s Martinem cesta trvala přes 40 hodin, hrubým odhadem bylo těch hodin cca 43. Zbývá si jen vyzvednout krosny. U pásu se tlačí spousta lidí, nicméně naše věci vidíme. Při odchodu z příletové haly po nás ještě chtějí u každého vidět baggage tag z krosny a pas, jestli to sedí. Sedí, můžeme ven.

O severních Molukách toho na webu není z turistického hlediska až tolik napsáno, zdaleka nejvíc informací čerpáme především z Lonely planet, vydání je sice staršího data, ale rámcově nám slouží. Například víme, že nemá cenu si do města brát transport hned z letiště, jelikož je to kvůli poplatku za vjezd k letišti drahé. Házíme na záda krosny, kupujeme si vodu a vydáváme se po silnici směrem, kde tušíme město. V Ternate jsou dva druhy transportu, ojek, což je klasický skútr a řidič vždy vezme samozřejmě jednoho člověka, nebo bema, což je auto pro asi sedm osob a takové MHD – za 5000IDR sveze kamkoliv po městě. Jdeme po silnici k městu a hned nás staví starší pán, představující se jako mr. Saaf, na skútru, ptá se odkud jsme, kam máme namířeno a tak. Na rozdíl od jiných zemí jako je Sri Lanka se s vámi místní nedávají do řeči jen aby z vás vytáhli peníze. Jednak sem tolik turistů nezavítá (i když do Ternate stále víc než do míst kam jsme se vydali pak), takže je to pro ně pořád trochu zvláštnost a v těchhle končinách málokdo mluví anglicky a kdo ano, rád si s cizincema angličtinu procvičí a pochlubí se, že umí. Což je sympatický. My naopak chytáme základy indonéštiny, protože bez tý to nepůjde. Po krátkém rozhovoru s panem Saafem pokračujeme k městu, za pár minut se ale proti nám řítí bema a v ní mr. Saaf, že nám ji sehnal ať nemusíme pěšky. Vřele mu děkujeme, bema ho vyhazuje u jeho skútru co nechal u cesty a my pokračujeme za randálu disca (oni to milují) do centra města, kde budeme shánět hotel. Nějaké tipy na hotely v Ternate máme z Lonely planet, takže zhruba víme, kam jít. A už umíme první souvislé indonéské věty - „Ada kamar tiga orang?“ „Berapa?“ (Máte pokoj pro tři lidi? Za kolik?) V prvních dvou hotelech se ale nechytáme, jsou plné, štěstí máme až ve třetím, kde je trojlůžkáč za vcelku dobrou cenu.

Plán další cesty je, že se v Ternate zdržíme jednu noc, druhý den dopoledne koupíme letenky z Ternate do Jakarty, jelikož ty ještě nemáme, sbalíme se a vyrazíme lodí na protější, velký ostrov Halmahera do hlavního města severních Moluk, Sofifi, odkud plánujeme ihned chytit auto, co by nás odvezlo na sever ostrova do města Tobelo (to by měly být asi čtyři hodiny), odkud budeme další den pokračovat na ostrov Morotai, který byl za druhé světové války vojenskou základnou USA a kromě toho nás zaujal příběhem japonského vojáka Nakamury, kterému nikdo o konci konfliktu nreřekl a tak na Morotai kvasil ještě 30 let po válce a schovával se, než ho našli a dostal oficiální rozkaz ke kapitulaci. Sice ho vyznamenali, ale prý nikdy nepochopil, proč se Japonsko vzdalo. No a potom to vezmeme zpátky jak to vyjde, jediné, co chceme určitě, je vylézt u Tobela na sopku Dukuno. A zbytek jak se nám bude chtít a co se dozvíme, že je zajímavý vidět.

Ubytováváme se, majitel hotelu mě ještě veze na skútru udělat kopie pasů, že je potřebuje a mě je zase fakt jak na Maledivách. Plno skútrů, troubení, takovej sympatickej mumraj. Kluci mezitím na hotelu dávají sprchu (tady jsme ještě sprchu měli, ale samozřejmě se nebavíme o teplé vodě), já potom taky a zatímco Jirka si na chvíli lehá, my s Martinem jdeme prozkoumat město, především, kde koupit letenky a kde se najíst. Bílá tvář v Ternate (teda... vlastně všude) znamená, že vás každý zdraví „Halo Mister!“ a najde se jich dost, co se chtějí fotit. O tom ještě bude řeč. Ale není to vlezlý, je to naopak celkem příjemná změna vidět, že se všichni usmívají (v tomhle je tahle část světa skvělá), takže i my se usmíváme a zdravíme. Postupem se učíme i zdvořilostní fráze „Apa kabar?“ (Jak je?), na což se odpovídá „Baik, baik.“ (jakože super). Nacházíme dokonce i cestovku a doufáme, že tam anglicky mluví, protože naše indonéština je zatím v dost teoretický rovině a na koupení letenek rozhodně nestačí. Máme štěstí, jedna slečna anglicky mluví obstojně a s tou tedy letenky handluji. Zjišťujeme zatím jenom ceny, protože Jirka se domů kvůli práci vrací o tři dny dřív, tak řešíme, jestli letět s ním do Jakarty, nebo zůstat o den dýl v Ternate a na Jakartu si nechat dva dny. Dostáváme nějakou nabídku a odcházíme s tím, že ráno příjdem některou z možností koupit, až se domluvíme.
Vyrážíme se kouknout do města a první zastávka je supermarket, abychom byli v obraze stran cen základních věcí jako je voda atd. (u letiště jsme za flašku platili 10 000IDR, tak ať víme jak se to pohybuje v reálu). Supermarket nacházíme, děláme si základní přehled, ale.. Pivo nemají.. Ternate je převážně muslimský město a tak tady tenhle sortiment nevedou, co naplat. Kousek od supermarketu jdeme kolem solidně vyhlížejícího podniku a dáváme si naše první jídlo, kuřecí kari s rýží. Dostáváme k tomu vodní špenát a když na stole vidím pappadam, což je takový.. Já nevím.. Cracker.., jsem zase zpátky v Male, tam jsem se jich najedl... Po jídle jdeme zkouknout na hotel Jirku, ten je už vzhůru, takže ho informujeme o letenkách, dohadujeme variantu pro všechny schůdnu a to sice tu, že do Jakarty poletíme ráno s Garuda Indonesia, Jirka má odlet večer, takže s námi pojede do města, najdeme pro nás s Martinem hotel a ještě koukneme třeba na trh a Jirka nás poté opustí, zatímco my budeme mít tři dny v Jakartě. Tím to uzavíráme a jdeme ještě do města. Jelikož jsme u rovníku, smráká se okolo šestý a my se pomalu vracíme na hotel s tím, že ráno vstaneme, dáme si snídani, koukneme na trhy, koupíme letenky a kolem poledne vyrazíme na Halmaheru. Kluci mají trochu spánkový deficit, takže to zalomí relativně brzy, zatímco já čtu na terase Lonely Planet a sůvím, spát jdu kolem půlnoci.

Ráno, přesně jak jsme řekli, dáváme sprchu a vyrážíme kouknout na místní trhy. Opět nás lidi zdraví, my koukáme co všechno prodávají a že toho je – ryby sušený, uzený, čerstvé ovoce (btw jeden by si myslel že například banán je celkem univerzální slovo, ale kdepak.. s banánem v indonéštině člověk neuspěje, tam se mu říká pisang), koření a do toho skútry, bemy a všeobecný ruch. Zastavujeme se u jednoho stánku, kde nám nabízejí salak, ovoce, abychom to vyzkoušeli a jelikož nám chutná, bereme ho asi kilo, je plný vody, bude se hodit. Do řeči se s námi dává anglicky člověk, co se představuje jako mr. Dino a ptá se kam pojedeme, kde bydlíme a tak. Nakonec nám nabízí, že může sehnat na odpoledne auto a že jestli nespěcháme, sveze nás kolem celého Ternate. Nechce za to nijak horentní sumu a tak po krátké poradě nabídku přijímáme s tím, že ale musíme nejdřiv koupit ty letenky, což není problém. Dávám mu moje indonéské číslo, předběžně se domlouváme na jedenáctou u hotelu a odjezd z Ternate tím pádem o den posouváme.
Míříme tedy k cestovce, kde jsme včera byli, ale ejhle. Za pultíkem sedí slečna, kterou sice ze včerejška známe, je krásná, ale bohužel anglicky nemluví. Nějak si ale rozumíme, že kolegyně je doma, ale že ji zavolá, ať počkáme (a tomu říkám proklientský servis!). S Martinem tedy před cestovkou kouříme a ještě než to dokončíme, přijíždí naše osobní travel consultantka s omluvou na rtech. Nám čekání nijak nevadí, takže se usmíváme a sdělujeme jí, co za možnost jsme vybrali. Cena je naštěstí stejná jako den předtím, takže letenky hned bookujeme a kupujeme. V mezičase zjišťuji, co za GDS používají a když mi ukáže Amadea, mám tak trochu nutkání si kolegiálně zamachrovat a udělat nějaký ten vstup sám. Nakonec se omezuju pouze na info, že jsme vlastně kolegové, že v ČR dělám to samý, což dělá dojem. Než jsou letenky vystavené tak se bavíme ještě o pracovní době, jestli někam jezdí na dovolenou a tak. Zjišťujeme, že u soukromých firem víkendy nejsou, že se pracuje normálně a že za rok mají té dovolené asi deset dní. Huh. A že nejdál byla právě na Halmaheře, kam máme namířeno. No, hezký. Po chvíli letenky platíme, děkujeme, fotíme se s nimi a mizíme na hotel, protože na jedenáctou to máme tak tak. Jirka nám po příchodu sděluje, že hotel je v pohodě, že to prodloužil do zítra a Dino se objevuje vzápětí s bemou.
Vzhledem k tomu, že Dino je neřidič, máme i šoféra, který ale nemluví anglicky, takže nám dělá křoví. Jako první zastávku máme Fort Tolukko, fotogenickou, portugalskou pevnost (Ternate byla dříve portugalská kolonie). Je z ní hezký výhled na jednu stranu Ternate a vidíme i Halmaheru. Jinak pevnost a především její zahrada je stále udržovaná, takže je to jedna z věci, které za vidění stojí. Pokračujeme dál po silnici k lávovému poli. Nad městem se totiž tyčí sopka Gamalama, která je stále aktivní. V prosinci 2011 začala chrlit popel, lávu a prach do výšky okolo 2km, což jí vydrželo skoro 20 dní, během toho zahynulo 7 lidí a stovky lidí bylo díky sesuvu půdy bez domova. Dnes je již celé město na „bezpečné“ straně sopky, takže něco podobného by se opakovat nemělo. I tak ale v prosinci 2014 muselo být letiště v Ternate pár dní zavřené, jelikož na runway dopadlo pár centimetrů popela, a sopečný popel není nic, čím by letadlo chtělo proletět, nebo na tom přistávat (viz let British Airways 9). Při pohledu na lávové pole si říkáme, že to musela být síla, proti takové mase lávy a kamenů se asi moc dělat nedá.
Naše okružní jízda pokračuje zálivem, jehož jméno si bohužel nepamatuju, nicméně stavíme zde na koupačku a osvěžení v podobě čerstvého kokosu a smažených banánů („Vypni ten vařič posero.. Ty banány smrděj jak psí kšíry..“ „Brzdi, brzdi plešoune! Tohle je recept mý mámy!“ tak jen pro ty co to taky napadlo), který jsou vynikajicí. V Indonésii jich mají mimochodem skoro 30 druhů a právě tyhle, víc škrobový, jsou za syrova celkem ekl, nicméně smažený chutnají skvěle.
Přesouváme se ke kráterovému jezeru, které nemá svůj přítok, ale veškerá voda v něm je z deště, eventuálně podzemní vody. Údajně u něj žijí krokodýli, ale dolů se nesmí (ani moc nedá), takže se nemůžeme přesvědčit. Další zastávkou je pozdní oběd v restauraci u moře, kde dovádí
114114114

Dukono
indonésaňata v bazénu a na hřišti, zatímco my si obejdnáváme „ikan goreng“, neboli smaženou rybu s rýží. Nic proti rybám až tak nemám, ale postupem výletu jsem už cokoliv začínající na „ikan“ začal považovat za sprostý slovo, neboť že bych rybu musel denně, to ne. Alespoň na ně dávali skvělou omáčku z chilli, cibule a rajčat, výborná věc. Cestou z oběda si všímáme plachet rozložených na silnici a ptáme se, co to je. A on byl na plachtách rozložený hřebíček a muškátový oříšek, takže místní jej takhle suší a prodávají. U tý silnice... No, dejme tomu. U auta se nám ještě porouchává zámek u dveří a tak zatímco jej řidič opravuje, místní děti se seběhnou k našemu autu a mají hroznou srandu z toho, že si je fotíme. Zámek se ale vzdává a tak opět sedáme do auta k poslední zastávce, kterou je pevnost u přístavu, kousek od města. U ní nás potkává skupinka místních mladistvých a probíhá další kolo focení. Nezdržujeme se tu dlouho, už je šero a tak dokonáváme okruh kolem ostrova a vracíme se do města. Martin ještě u Dina zjišťuje, jestli se fakt v Ternate nedá koupit pivo. Dino na to, že pod rukou ano a
120120120

Lávové pole na Dukonu
veze nás ke stánku, kde pod pultem plechovky mají. Jenomže jedna třetinka stojí 70 000IDR (asi 140 korun), takže to s díky odmítáme, což Martin později komentuje slovy, že ještě dva dny a vypije tu dezinfekci, co jsme si koupili na ruce.
Dino nás vrací na hotel, my mu děkujeme, platíme a ještě se ptá, kdy se do Ternate vrátíme. Což v tuhle chvíli těžko říct, tak se loučíme s tím, že čísla na sebe máme a dáme si kdyžtak vědět.
Po lehké večeři jdeme všichni spát, protože druhý den bychom už fakt měli vyrazit na druhou stranu.

Tím, že máme v Ternate všechno vyřízené, můžeme do Sofifi vyrazit prakticky okamžitě. Dáváme si tedy snídani, kafe, pomalu balíme kufry a prosíme majitele hotelu, jestli by nám sehnal tři ojeky co nás vezmou do přístavu, odkud jede loď do Soififi (v Ternate jsou tři přístavy a přeci jen si chceme být jistý). Což je zařízeno téměř hned a pro jistotu se ještě stavujeme v bankomatu a vybíráme nějaký cash, protože kdovíjak to na protější straně s těmahle službama bude, tak ať máme jistotu. Některý bankomat funguje, jiný ne, Jirkovi dokonce banka blokuje kartu (ale až potom co si vybral), nicméně na cestu jsme připraveni. V přístavu se o nás strhne skoro bitka. Cenu víme předem, takže se jenom ujišťujeme, zda 50 000 IDR platí a ono ano. Jelikož je tam lodí víc, tak nás většina chce ujmout, nejurputnější kapitán nás nakonec bere. Ani nečekáme jestli se loď naplní, prostě jedeme. Cesta z Ternate trvá rychlolodí ani ne hodinu. Přemýšlíme jak tam nějaké auto do Tobela najdeme, ale v těchhle krajích to nebývá problém, což se hned po našem příjezdu potvrzuje. Hned jak vystoupíme z lodi, slyšíme „Tobelo? Tobelo?“ Tak hlásíme že jo, že „tiga orang“ a jak řekl Martin - „tady v tý Asii to prostě jde samo“. Ujímá se nás mr. Ichan, v jehož SUV je už tři a půl místního, tři dospělí a jeden prcek, co taky potřebují na sever. Víme že za cestu by se mělo platit asi 100 000IDR na hlavu, což platí. Ichan má evidentně mistrák Halmahery v Tetrisu, protože ač tomu moc nevěříme, všechny naše i jejich kufry do auta skládá tak, že můžeme vyrazit. My s Jirkou zabíráme zadní řadu auta, před námi sedí výše zmíněná sestava a vedle Ichana dopředu sedá Martin. Ichan mluví anglicky dost málo, o to víc se ale především Martin, který je u něj, snaží indonésky a podstatnou část cesty se docela dobře bavíme. Nás dost překvapuje kvalita místních silnic, kam se hrabeme my. Ichan říká, že jsou postavený nedávno. Cesta do Tobela ze Sofifi trvá asi čtyři hodiny a zhruba v polovině stavíme na oběd. Ikana jsme měli naposledy včera, tak samozřejmě bude i dnes.
Spolucestující vysazujeme ještě před Tobelem, kam dorážíme okolo čtvrté odpolední. Ichan nás veze kolem celého města, neustále na někoho pokřikuje a máme dojem, že se chlubí že má v autě tři bílý. Ale je to sympatický. Ptáme se jestli ví o nějakým rozumnym hotelu, on že jo a hází nás přímo k němu. Mají dvoulůžák a za třetí postel by se muselo celkem dost připlácet. Ptáme se, jestli by to šlo i bez tý postele, protože tušíme, že dojde na nafukovací karimatku, kterou má Martin v batohu. Prý to není problém, takže zůstáváme, loučíme se s Ichanem a jdeme na obhlídku Tobela.
Už v autě proběhla diskuse na téma „Ada bir di Tobelo?“, tedy jestli je v Tobelu pivo. Ichanova odpověď „Banyak!“, tedy že spousta, nás chladnými nenechává a tak hned vyrážíme do krámu. Mají ho a dokonce z lednice. Sice to
140140140

"This boat is for 20 people!"
není laciná věc, ale pořád lepší než v Ternate.
S koupeným pivem si sedáme na molo do přístavu a koukáme jak v Tobelu končí den. Ten následující plánujeme vyrazit na Morotai, v hotelu si ještě ověřujeme čas lodi, měla by jet v 9 ráno, což souhlasí s tím, co víme. Už se docela těšíme, že někde zakotvíme na dýl než na noc, ale ono je vždycky lepší dojet co nejdál a pak se pomalu vracet. Vyrážíme na večeři a registrujeme další dopravní prostředek, bentor. Je to motorka, která má vepředu přidělané dvě sedadla se stříškou, takže dva lidi se vejdou dopředu a jeden za řidiče, takže pro nás ideální. Kluci si v restauraci dávají humra, já už nic žijícího ve vodě nechci a tak beru zavděk kuřetem s rýží. Obojí splňuje očekávání. Spát se nám ještě nechce a pídíme se po nějaké zábavě. V těchhle zemích je oblíbená kratochvíle karaoke, což jsou tady víceméně jediný podniky, kde je možný si dát pivo u stolu. Vzhledem k tomu, že alespoň základně indonésky umíme říct kam a za kolik, chytáme bentor, aby nás k nějakému karaoke klubu odvezl. Hází nás sice ke karaoke klubu, ale tam je možný si jenom pronajmout pokoj,
146146146

Tugutilská holčička
kde se zpívá, jako restaurace to nefunguje. Doporučují nám ale jiný podnik, kam nás bentor odváží. Před vchodem slyšíme, že někdo vevnitř je, takže ačkoliv se nám zdá že je tam tma, jdeme dovnitř. Za velké pivo chtějí 90 000IDR, ale co, říkáme že pro jednou se to dá. Registrují nás i místní co zpívají a přichází za náma, ať si taky něco zazpíváme. Martin se vymlouvá že on dává maximálně Tři sestry, Jirka to taky odmítá a já říkám, že zazpívám jedině It´s my life od Bon Jovi. Tuším že to asi budou mít a ono jo, za chvilku mi chlapec přináší mikrofon a začínají první riffy. Osazenstva naštěstí není moc, ti co jsou, tak zaznamenávají, že zpívá „orang bule“ (cizinec) a podporují mě. Malinko mě mate, že slova ke karaoke jsou nejspíš dělaná doma na koleni, protože text na plátně se do značný míry s originálem rozchází, ale já si jedu to, jak to znám. Písnička má celkem úspěch a proto hned další začíná hrát „Always“. Je mi trochu blbý mikrofon odhodit, takže zpívám i tuhle. Po potlesku už ale fakt říkám „terima kasih“, tedy že děkuju a odebírám se k našemu stolu a pivu, které dáváme ještě
148148148

Tugutilové
jedno. Ještě po nás chtějí abychom zpívali nějakou indonéskou, ale na tu si fakt netroufáme. Dopíjíme a vracíme se zpátky na hotel, jelikož zase tak dlouho spát nemůžeme.

Ráno vstáváme v sedm, střídáme se ve sprše a kolem osmé bereme bentor do přístavu, odkud jede rychloloď na Morotai. Lístek stojí 100 000IDR a za dvě hodiny bychom tam měli být. Všechno probíhá bez komplikací, na lodi se dělíme se spolucestujícími o salak který máme ještě z Ternate a po jedenácté jsme na Morotai. Tam se rozhlížíme co a jak, protože o ubytování tady nemáme vůbec žádný info. Říkáme si, že to projdeme a uvidíme. Během chvíle u nás brzdí skútr s hezkou slečnou, Novitou, která umí anglicky a ptá se co hledáme. Když říkáme že spaní, tak nám dává vizitku, že dělá na resotu (jediný na Morotai). Že tam jezdí hlavně indonésani, ale že nás klidně ubytuje. No jo, ale milion rupií za noc nám fakt přijde hodně, takže to s díky odmítáme. Nabízí nám alespoň, že nás její kamarád vezme do turistické kanceláře, kde nám aspoň dají mapu Morotai a tak. To říkáme že super, že nejdřív najdem bydlení a pak že se ozveme. Bydlení nacházíme záhy v
154154154

Vaříme Tugutilům guláš
domě, co se jmenuje „Losmen Marina Putri“. Anglicky sice nikdo nemluví, ale domlouváme se relativně rychle, že nás v jednom pokoji nechají. Je tam sice jen jedna velká postel, takže počítáme s karimatkou, ale holky nám bez řečí nesou jednu velkou matraci, že to není problém. Super. V koupelně už sice není sprcha, ale klasická indonéská věc, kohoutek, pod ním velký kýbl a polejvátko. Což stačí. Odcházíme na oběd, tentokrát si dokonce rybu můžeme vybrat z „mrazáku“ (polystyrenový box s ledem) a ryba se za chvíli peče na grilu. Po obědě píšu Novitě kde jsme a ona že super, že pošle kamaráda Harise s bentorem a že mě tam zaveze. Kluci chtějí zůstat na pokoji, takže jedu sám. Trošku nás přítomnost turistické kanceláře překvapuje, ale říkám si že uvidíme. Haris se za chvíli objevuje před domem a cestou alespoň trochu vidím město, ptám se co je tam zajímavýho a tak. Do kanceláře dorážíme, ale jsem dost možná první turista, který tam dojel. Kancelář je prý nová a mapy má u sebe jeden člověk, co je pryč a není jistý, jestli se vrátí dneska, nebo přijde do práce až zítra (a zase si vzpomenu na Maledivy!). Říkám že v pohodě, alespoň
159159159

Chlast spojuje!
si fotím nástěnnou mapu Morotai, abychom alespoň rámcově věděli, kde co je. Po návratu svůj úspěch konzultuju se zbytkem výpravy a shodujeme se, že se alespoň koukneme na pláž, kterou jsem po cestě míjel. Bereme bentora a jedeme se kouknout. U pláže je památník nezávislosti Indonésie a je tam rozestavěné velké muzeum 2. sv. války. Zdaleka ale funkční není. Vracíme se zpátky na náměstí Daruby (hlavního města Morotai), kde si k nám sedají dva mlaďasové, co umí anglicky. Nakonec nám slíbí, že seženou někoho, kdo by nám Morotai trochu ukázal. Po chvíli doráží Anto, který částečně pro turistickou kancelář pracuje, anglicky mluví a má upřímný zájem nám Morotai ukázat. Je to sympaťák a vlastně hned nás chce vzít do aktuálního muzea druhé světové (které se bude stěhovat právě do výše zmíněných nových prostor). Bereme, všichni kluci jsou na motorkách, takže se k nim přidáváme a vyrážíme k muzeu. Bohužel je zavřené a tak se domlouváme, že se tam podíváme ráno. Cestou zpět se stavujeme alespoň u australského hřbitova ze druhé světové a Anto nám podává fundovaný výklad. Dorazíme zpátky do Daruby a ještě projevujeme přání, že by bylo ideální, kdybychom si zítra mohli všichni půjčit motorky, jestli to jde. Morotai ale tak daleko s turismem není, takže motorky bychom si museli půjčit od místních a k našemu překvapení Anto dva stroje sežene. Nám to nevadí, budeme se střídat. Loučíme se tedy s tím, že se ráno potkáme před „naším“ domem.
Na večer už program máme, neboť Novita psala, abychom se alespoň přijeli na resort kouknout a dali si tam večeři, že to prý tak drahý není. Nápad nezavrhujeme, je to sice kus za městem, ale dvacet minut na bentoru a jsme tam. Škoda že jsme přijeli za tmy, moc toho z resortu nevidíme, ale aspoň si s Novitou povykládáme o její práci, naší práci, najíme se a bohužel i tady je karaoke a ti dva spolucestující excentrici samozřejmě neopomenou zmínit můj včerejší výkon a musím opět zpívat. Vzhledem k tomu, že kromě nás už nikdo na večeři není, to ještě relativně jde. Celkově vzato večer příjemnej a kolem desátý se vracíme do města.

Ráno nás vítá Santi, možná nejhezčí slečna co jsme tam poznali a která v tom domě bydlí, snídaní, takže s díky bereme a vyčkáváme příjezdu Anta. Ten se dostavuje i se dvěma místníma, co nám půjčují motorky a můžeme vyrazit. První zastávka je tedy muzeum, které je už otevřené (Anto zřejmě zařídil) a dostává se nám výkladu o tom, jakou úlohu Morotai v rámci Pacifiku za druhé světové války hrálo. V roce 1942 jej nejprve napadli Japonci v rámci bojů o tzv. Nizozemskou východní Indii (název nemá se současnou Indií nic společného – Nizozemská východní Indie byla holandská kolonie právě na území dnešní Indonésie od 19. století), kde šlo hlavně o ropu a nerostné suroviny. Japonci tehdy zaznamenali dost zásadní vítězství, kdy se jim celou kolonii povedlo dobýt a ztratili přitom „jenom“ cca 650 lidí, oproti dvou a půl tisícům mrtvých (a asi 60 000 zajatých) na straně spojenců. Jenomže jelikož Morotai mělo dost strategickou polohu, především při bojích o Filipíny, které jsou nedaleko, cca od září 1944 až do konce války probíhala bitva o Morotai. McArthur si tenhle ostrov vybral jako základnu pro vzdušné i námořní síly právě k bitvám u Filipín. Vzdušná základna, která na Morotai byla, byla Filipínám nejblíže a ačkoliv Japonci bojovali, letiště i námořní základny spojenců se dařilo držet v chodu. Japonci se nicméně k obyvatelům Morotai nechovali rozhodně s nějakou úctou a místní je dodnes v lásce nemají. Řada z nich je zcela evidentně japonskou krví říznutá, takže je celkem představitelné, co se dělo. Součástí muzea je i sbírka autentických předmětů, co provozovatelé muzea našli, ať se už jedná o lahve Coca-Coly, nebo zrezlý kulomet. Nové muzeum je, jak jsem psal, nedokončené, ale vypadá skvěle a určitě to bude zajímavá věc pro turisty. Až ho dostaví.
V muzeu trávíme asi hodinu a potom vyrážíme na motorkách k Antovu tatínkovi, který obhospodařuje sad / plantáž s kokosy, mangy, papájou, bánanama, hřebíčkem atd. Já osobně například hřebíčkovník vidím prvně v životě. Dostáváme samozřejmě ochutnat, Anto se šplhá pro manga, kokosy a dostáváme i čerstvě utržený ananas. Nic z toho se celkem samozřejmě nedá srovnávat s tím, co si koupíme tady, tohle je naprostá pecka. Jdeme se podívat i dál na plantáž, kde nám Anto ukazuje muškátový ořech ještě na stromě, ochutnáváme kakaový bob (vůbec nechápu koho napadlo že to po zpracování bude sladký, takhle začerstva to není nic moc) a i chlebovník vidíme. Na motorkách pokračujeme dál k místu zvanému „air kaca“, což je místo, kde na Morotai nejraději odpočíval a přemýšlel generál Mc Arthur, dnes je to památeční park. Anto má prakticky po celém Morotai rodinu, zastavujeme tedy co chvíli u bratranců, sestřenic, tet, strejdů a všech možných příbuzných na focení. Místní jsou neskutečně milí, na jedné zastávce sháníme chlebovník, který nám smaží a jíme ho společně s domácím chilli dipem, luxusní věc, nezůstává po nás ani kousek.
V rámci konverzace Martin projevuje přání jet další den na ryby, na což se Anto tváří kladně, že se to dá zařídit. Po návratu do Daruby tedy vracíme motorky a jdeme zjišťovat, zda by bylo ráno možné na ryby vyjet. Nakonec se za přijatelnou cenu s jedním místním domlouváme s tím, že ráno v devět vyrazíme. Super.
Vracíme se zpátky k našemu bydlení, kde sedí celá rodinka, u které bydlíme. Zvou nás ať si s nimi sedneme, což neodmítáme. Vzhledem k tomu, že nikdo z nich moc neumí anglicky, spíš vůbec a nikdo z nás neumí moc indonésky, spíš vůbec, celá komunikace probíhá hlavně skrz slovníček, ruce a nohy. Nicméně s nimi trávíme asi dvě hodiny, překvapivě dobře se bavíme, každý dostáváme „air jahee“, což je de facto káva se zázvorem (před spaním samozřejmě ideální) a někdo navrhuje na další večer karaoke. Vidět Martina, který se snaží indonésky vysvětlit že zpívá, jako když tahá kočku za ocas, patří k veselým momentům večera. Kluci nicméně vytahují kterak jsem zpíval v Tobelu a na resortu a i přes moje lehké námitky s karaoke souhlasí. Já nakonec taky, jdou s námi čtyři holky a tak nechci kazit zábavu. Po několika pokusech si i pamatujeme jejich jména. Jelikož jsme v Indonésii, zkouším, zda mají hřebíčkový cigarety a mají. Jenomže bez filtru, takže ani tu jednu nedokončím, protože chci ještě chvíli žít. Po asi dvou hodinách se odebíráme do pokoje s tím, že na zítra karaoke platí. V pokoji ještě kluci vraždí komáry kterých je tu požehnaně, ale máme toho tak akorát, že stejně všichni zalehneme a spíme.

Ráno máme opět připravou snídani v podobě žluté rýže, nepletu-li se. Posnídáme a čekáme na Anta. Ten doráží a jdeme na domluvenou loď. Martin má s sebou prut, my to budeme zkoušet na silon. Nepovažuju za nutné si na celý den na moře brát čepici nebo cokoliv na hlavu, pročež ten den vyhrávám hned dvě soutěže – o nejvíc spálenou kůži a současně i o prvního, co bude mít v prstu zaseklý háček. Vyjíždíme na malé loďce, počasí je nádherný a moře naprosto klidný. Kromě nás tří jede samozřejmě Anto, kapitán a jeho pomocník, svádíme tedy rybářskou soutěž Indonésie vs ČR. A dlužno říct, že národu děláme ostudu, zatímco místní za celou dobu vytahují cca 30 ryb, za náš tým zaznamenává čestný úspěch pouze Jirka s jednou rybou, ačkoliv se s Martinem hodně snažíme. Lovíme cca čtyři hodiny, po kterých kotvíme u ostrova Dodola, kde hodláme mít oběd. Je to místo jako z plakátu, bílý písek, průhledná voda a modrá, vymetená obloha. Opět Maledivy jak vyšitý. Zatímco se kocháme, kapitánův pomocník kuchá ulovené ryby a kapitán rozdělává oheň. Ryby budeme mít naprosto napřírodno – pouze vykuchané, hozené do ohně. Ještě se v ohni mrskají. Po upečení se jen opláchnou mořskou vodou a dlabeme. K rybám zakusujeme ságo, což je jedlý střed ze ságové palmy. A přesně tak to chutná, jako dřevotříska nebo piliny. Dáváme si ho jen trošku, především ze slušnosti. Po obědě se vydáváme na obhlídku ostrova, ostrov je to neobydlený, ale vidíme skupinku potapěčů, co se u břehu vyloďují.
Po prohlídce nás ještě Anto bere na další ostrov, vesnici, kde místní dělají lodě, takže vidíme krásnou ruční práci, žádné stroje, ale vše je dělané postaru rukou. Cestou domů malinko sprchne, za což jsme rádi, a stavíme ještě na ostrově Zum Zum, kde je socha generála McArthura. Ony tam jsou ve skutečnosti dvě, jedna, starší, vypadá spíš jako karikatura, kdežto druhá, důstojnější, se už McArthurovi dost podobá. Na Zum Zum přemýšlíme, zda pojedeme z Morotai už další den pryč, nebo ještě jeden den zůstaneme. Anto nabízí, že by sehnal auto a mohli bychom se jet podívat na sever ostrova. Nepůjde to úplně dokola, protože silnice se teprve staví, ale dojedeme kam to půjde. Po krátkém rozmýšlení bereme a zůstáváme tedy ještě jeden den.
Do Daruby připlouváme po sedmé večer a tak trochu doufáme, že holky nebraly to karaoke moc vážně, ale kdepak, po příchodu domů tam jsou všechny, připravené. My se tedy snažíme alespoň trochu zkulturnit ať se za nás nestydí a vyrážíme. Aby se zamezilo nepřístojnostem, jde s námi i jejich babička (nebo teta, těžko říct). Klub, kam máme namířeno je ale zavřený a tak holky obratem shání auto a jedeme do jiného, menšího klubu. Tam si za pivo účtují kolem 100 000 IDR, ale samozřejmě si ho dáváme. Je teplý, brr. Nicméně se stále bavíme rukama, nohama, eventuálně přes google translate. Holky po chvíli berou mikrofon a já se tomu už nevyhnu, opět Bon Jovi. Pak se tak trochu střídáme, ale kromě Always, kde mě kluci vydatně podporují, a It´s my life dojde ještě na Teenagers od My Chemical Romance. Hričoun po mě ještě chce něco od System of the Dawn, ale... To ne. Večer nám každopádně utíká rychle, babička s námi šla evidentně jen naoko, protože se po hodině vzdaluje, my si ještě dáváme pivo (tedy myslím nás, holky by si prý taky daly, ale ne na veřejnosti), čemuž se holky diví, jestli prý nejsme opilí. Tomu se celkem smějeme a ujišťujeme je, že dvě piva Čechy nepoloží. Potom se ale už vracíme domů, protože toho máme za celý den na sluníčku plné kecky.

Ráno po snídani vyrážíme tak, jak bylo dohodnuto, na sever ostrova, respektive tam, kam to půjde. Samozřejmě stavíme u Antových příbuzných, kde se fotíme a u jedné rodinky Anto nabízí, že se u nich cestou zpátky stavíme na tuňáka. Nabídku přijímáme a těšíme se. Cestou se stavujeme u sochy již zmíněného vojáka Nakamury, prohlížíme si zrezlé Shermany americké armády, které po válce zůstaly na Morotai, až se dostáváme na pláž Berbere, což je víceméně poslední místo, kam se dá bez problémů dostat autem, pak je už cesta horší. Svačíme čerstvou papáju, kterou Anto někde utrhnul, koukáme jak místní dělají kokosový olej a samozřejmě dojde i na koupačku. Pláž je krásná, ale ve vodě není moc co vidět, přeci jen to není záliv. Anto někde bere kus dřeva a serfuje, překvapivě to funguje. Na pláži trávíme asi hodinu a poté se vydáváme nazpět k rodince, která nám připravila čerstvého tuňaka s chilli a vařenou cassavou, což je něco jako naše brambora, hlízovitý kořen, co se buď vaří, nebo smaží. Ani oběd se neobejde bez povinného focení, které nám půlhodinu zabere, jak vesnička vypadala ospalá, tak se najednou našla spousta lidí, co se chtějí fotit. Ale držíme a stále se usmíváme. Je už odpoledne a tak se vydáváme zpět do Daruby, kde jsme za cca tři hodiny. Byl to dost odpočinkový den a Anto nám ještě ukazuje, kde v Darubě se dá koupit pivo za normální cenu, tedy normální na Moluky. Škoda že si vzpomněl tak pozdě. Tak jako tak večer trávíme v našem baráčku s pivem, místní nám ještě donesou na ochutnání „captikus“, což je pálenka z palmového vína, o kterém ještě bude řeč. No, večer se dost protahuje, ale je poslední, takže si jej užíváme a spát jdeme kolem půlnoci.

Další den nám loď do Tobela jede v 11 hodin, jsme s Antem domluveni, že nás vyzvedne. Ráno si tedy ještě dáváme snídani, srovnáváme se nějak za ubytování, ještě si děláme poslední fotky a už se tak trochu sháníme po Antovi. Kolem půl desáté Anto nikde, posíláme mu SMSku, že jdeme do přístavu pěšky, kdyby náhodou byla loď plná, ať se tam dostaneme. Anto nás dohání ještě před přístavem s omluvou, že zaspal. Pro dopravu do Tobela jsme tentokrát nezvolili speedboat, ale klasickou velkou loď, která jede sice o hodinu déle, ale stojí polovic a vůbec si ji chceme vyzkoušet. Anto vše v přístavu zjišťuje, loď plná není a tak si ještě dáváme před lodí drink a pomalu se loučíme. Před jedenáctou mi ještě píše Santi, jestli jsme už odjeli. Píšu že ne, načež se ptá, jestli bychom pro ní neměli něco na památku, tak odpovídám, že maximálně český peníze, z čehož má radost a tak se ještě otáčí v přístavu na skútru. Anto nás doprovází až na loď, kde se finálně loučíme, děkujeme za super péči a jak se loď chystá k odplutí, máváme.
Tahle loď je super v tom, že na rozdíl od speedboatu je tady hrozně místa, ve dvou řadách jsou k dispozici žíněnky na spaní, čehož využíváme a většinu cesty do Tobela prospíme. Za 50 000IDR super.

Do Tobela se dostáváme okolo jedné odpolední. Hledáme nějaký hotel, že zkusíme i jiný, než jsme byli předtím, chceme zkusit, jestli za rozumný peníze nedostaneme někde tři postele. To se nedaří, takže končíme v hotelu na hlavní ulici a karimatku fasuju já.
Pídíme se po nějakém průvodci, jelikož tady máme v plánu vylézt na sopku Dukono a také potkat Tugutily, původní místní obyvatele, o kterých nám říkal Anto na Morotai. Tam je průvodce potřeba, jelikož mluví jejich řečí. Na recepci máme kliku, že slečna mluví anglicky a slibuje, že se po průvodci poptá. Což plní a tak se navečer potkáváme s Ankerem, mlaďasem, co nás je ochotný na sopku vzít a poptat se po někom, kdo by nás vzal za Tugutily. Se sopkou, jak říká, je jediný problém, a to je auto, z Tobela se musí cca hodinu autem pod sopku a pak pěšky. Říká ale, že to zkusí během večera zařídit, dáváme si navzájem čísla, že si dáme vědět a odjíždí. V hotelu prodávají pivo, dáváme si jej tedy na oslavu, že to docela klape. Do řeči se s námi dává angličan bydlící v našem hotelu. Když mu říkáme že jsme z Čech, chvíli kouká a prohlásí „Fuck me! Another Czechs?“ a vypadne z něj, že včera z tohohle hotelu nějací čtyři Češi odjeli. Tak se tomu celkem smějeme, že v celým Tobelu je osm turistů – my tři, anglán a další čtyři Češi. Tenhle pán nás za chvíli opouští, jen aby se za dvacet minut vrátil, že ti kluci jsou kousek od nás v indonéský obdobě mekáče. Vyrážíme za nimi, seznamujeme se, jsou to čtyři kluci z Pardubic, co mají druhý den taky namířeno na Dukono a že vyráží o půl šestý ráno, tak že dneska ponocovat nebudou. My říkáme že jsme zrovna přijeli z Morotai a že Dukono za nás není úplně jistý, neboť se Anker neozývá. Ale že uvidíme. Loučíme se, jdeme na pokoj a zatímco kluci jdou spát, já ještě zůstávám vzhůru na terase. Asi v jednu ráno mi přijde SMSka od Ankera, že auto sehnal a že by o půl šesté ráno vyrazil (ono je ideální vyrazit brzo, aby člověk nešel v pařáku). Budím tedy kluky a ptám se, co mu mám napsat. Ani jeden se netváří nadšeně na to, že bychom měli za chvíli vstávat, tak se rozhodujeme, že budeme dělat jakoby nic, že už spíme a výlet o den odsuneme. Anker si to ale vykládá tak, že jedeme a o půl šesté zvoní dole z recepce. Martin za ním jde a nakonec se vrací s tím, že tedy vyrážíme. Dáváme rychlou snídani a mažeme. Ptáme se, jak dlouho to tak trvá a Anker že tak dvě, dvě a půl hodiny nahoru a to samé dolu. Rozhodujeme se, že jídlo si teda dáme až po návratu dolů, každý si bereme akorát tři 1.5l vody a mě z posledního večera zbyly v batohu malý chipsy. Cestou k sopce se stavujeme pro průvodce, který zná nahoru cestu a také u seismologické stanice, která monitoruje jednak aktivitu Dukona a jednak turisty – každý kdo jde nahoru, se musí zapsat. Vidíme, že kluci z Pardubic už vyrazili, ale jak by ne, my vyjeli až před sedmou. Průvodce neumí anglicky, tak se bavíme s Ankerem, který nám po chvíli chůze ukazuje sloupec kouře ze sopky, ale je dost daleko, takže si nemyslíme že jdeme zrovna tam. První hodina chůze je celkem sranda, bavíme se, dokonce i na jednu cigaretu dojde a i když je to dost do kopce, celkem to jde. Optimismus neztrácíme ani druhou hodinu, kde už jde cesta sice do kopce, ale vzápětí se jde dolů, do vyhloubeného koryta, jen aby se zase šlo nahoru a to se každou chvíli opakuje. Pořád se jde džunglí a tak je alespoň stín. Ankera necháváme někde vzadu, tvrdí, že si vyvrtnul kotník, zůstáváme tedy sami s průvodcem, který anglicky neumí, ale i v žabkách běhá jak kamzík, zatímco my se sice držíme statečně, ale vzadu. Po asi třech hodinách chůze se na jedné odpočinkové pauze indonésky ptáme, jak je to ještě daleko. A prý asi dvacet minut. Což už dáme a tak nás to naplňuje optimismem, ačkoliv toho začínáme mít plný brejle. Po půl hodině, snad ani nemůžu říct chůze, protože k výšlapu je už nutný používat i ruce, je to prý pět minut. Nakonec se dostáváme na planinu, kde je spousta sopečného prachu, takže máme dojem, že už to musí být blízko. Průvodce ale se slovy „orang!“ (lidi!) ukazuje na vrchol za lávovým polem, kde se naplňujou naše nejhorší představy – ano, jsou to Pardubáci, kteří jsou nahoře a nám tak na vrchol zbývá ještě minimálně hodina přes lávové pole. Máme chuť toho kamzíka zabít. Rozhodně se ale nehodláme vzdát před cílem, takže šlapeme přes lávové pole, které nejvíc ze všeho připomíná Mordor. Zhruba v jeho půli potkáváme pardubáky, kteří už šlapou dolu, takže se dáváme do krátké debaty a zjišťujeme, že i jim průvodci řekli že nahoru to jsou dvě hodinky, takže nadáváme a smějem se tomu společně. Kluci nám ještě zachraňuji život, když nám věnují něco z jejich zásob tatranek apod., takže už víme, že to nějak dojdeme.
Na vrcholu Dukona se ocitáme okolo jedné odpoledne, takže po nějakých pěti a půl hodinách výšlapu. Máme toho plný kecky, ale výhled je impozantní, obzvláště do kráteru, který je ve chvíli, kdy jsme dorazili, naprosto čistý, což se ale během chvilky mění a my tak vidíme erupci doopravdy zblízka. Naštěstí to není láva a kameny, ale funí jen prach, ovšem do úctyhodný výšky. Z kráteru jde kravál a horko a z jeho okraje máme trochu respekt, protože spadnout tam by rozhodně nevyžadovalo kdovíjaký umění a byla by to určitě konečná – člověk by se buď upekl, nebo udusil během chvíle. Nahoře trávíme cca půl hodiny focením a odpočinkem před sestupem, jelikož ten bude stejně náročný jako výšlap nahoru. Pomalu se tedy vydáváme dolů. Martin po cestě v jedné průrvě skáče dolů v domění, že je to pevná zem, ale zahučí do bahna a zbytek cesty absolvuje v mokrých botech, takže dolů dorazí s rozmočenýma a rozdeřenýma nohama. Cesta dolů dává skutečně zabrat zhruba tolik co nahoru a zvlášť poslední hodina, kdy jdeme prakticky pořád jen rovně palmovým hájem, je nekonečná. Nakonec se ale dolů dostáváme v pořádku, hodinky ukazují lehce po půl sedmé. Suma sumárum jsme za deset a půl hodiny ušli cca 30 km s překonáním zhruba 1100m výšky. Cestou na hotel v autě toho máme tak akorát, ale už víme, že to byl z celý dovolený asi největší zážitek. Rozhodně si ale netroufáme druhý den vyrazit dál za Tugutily, máme čas a tak prosíme Ankera, jestli by nám někde nesehnal motorky, že si dáme odpočinkový den. To se opravdu daří, takže další den trávíme pouze pojížděním po okolí a navečer se scházíme s Alexem, který je nás ochotný za Tugutily zavést. Jsme skoro na severu Halmahery, a jako nejschůdnější cesta se nám jeví odjet ráno autem, nasednout na loď, přejet záliv a opět sednout na auto, které nás za Tugutily dopraví. Ráno tedy vyrážíme a po cestě vidíme v dálce Dukono, které opět soptí. Po zhruba dvou hodinách jízdy stavíme na místě, odkud bychom měli odjet na druhou stranu zálivu. Alex jde shánět loď a my si mezitím dáváme snídani. Náš průvodce po zhruba půl hodině přichází s tím, že sehnal velkou loď, pro dvacet lidí. Díváme se po sobě, že takový luxus snad ani není potřeba, ale jdeme se podívat na molo. Indonésani jsou sice malí, ale loď co čeká, uveze hádáme tak osm, devět lidí max. Nebo taky nás, krosny a Alexův skútr. Nakonec se k nám přidává ještě jedna místní a my tedy vyrážíme na cestu přes záliv. Ta by měla trvat něco přes hodinu, voda je naštěstí klidná, protože naše bárka na nás kdovíjak stabilně nepůsobí. Asi ve tří čtvrtinách plavby, kdy nám do uší konstatně řve motor, najednou motor ztichne – došel benzin. Děláme si srandu, že budeme muset Alexovi vycucnout něco z nádrže jeho skútru nebo pádlovat, ale pod podlahou se ještě nachází kanystr s benzinem a tak po dotankování úspěšně dorážíme na druhý břeh zálivu. Tam vytahujeme krosny i skútr a po nákupu zásob instatních nudlí („co kdyby..“) přesedáme do dalšího auta, které nás veze za Tugutily. To jsou původně originální obyvatelé Halmahery, kteří žili v pralese a živili se převážně lovem, jenomže jak pralesa ubývá, Tugutilové jsou z něj vytlačováni do vesniček, které jim zřizuje místní vláda výměnou za les. Už tedy ani u nich nevidíme ten super originální život, někteří mají dokonce diesel agregátory na elektřinu, mobil, nicméně návštěva jejich vesnice je zajímavá. Po příjezdu s nimi Alex dohaduje, zda tam můžeme chvíli zůstat, s čímž za úplatu souhlasí s tím, že ale v jejich chatkách místo není, na což jsme ale vybavení – my s Martinem máme stan, Jirka hamaku. Rozbalujeme tedy naše tábořiště a okamžitě se stáváme atrakcí, jelikož stan vidí Tugutilové pravděpodobně prvně. Po utáboření se vydáváme k řece, kde se omyjeme a pokračujeme k další části kmene, jejichž styl života se alespoň trochu víc blíží originálu – vidíme obydlí tak, jak by to mělo být a Tugutily v originálních úborech. Na druhý den dohadujeme, že se s nimi půjdeme podívat do lesa na kontrolu pastí. Souhlasí, ale s tím, že půjdeme za nimi, jelikož jsme v lese hluční (= praskají pod námi větve apod), tak ať neplašíme zvěř. Večer sedíme u kerosinových svíček, palmového vína a kytary, na kterou se střídá Alex a místní. Taky začíná dost lejt. Po desáté jdeme spát a vzbouzíme se až ráno, kdy už jsou místní seběhnutí okolo divočáka, kterého někdo z nich v noci ulovil. Slibujeme, že jim z části uděláme guláš, jelikož na ten jsme vybaveni, což je přijato. Po snídani, polívce se žábou, vyrážíme do lesa. Držíme s místními krok, ale jakmile zajdeme hlouběji, kde je plno mazlavého bahna po včerejším dešti, už se nám ztrácejí a i Alex na nás většinou musí čekat. Bohužel prales je hodně vytěžený, takže o primárním pralese, v jaký jsme doufali, se nedá mluvit, je to spíš takový smutný. Po asi třech, čtyřech hodinách chůze, kdy jdeme střídavě v botech a střídavě naboso, protože to bahno neskutečně lepí, bychom měli být u pastí. Bohužel asi i díky dešti jsou pasti prázdné a ani k nim nesmíme kdovíjak blízko, aby tam nezůstal náš pach. Smrad. Takže sice vidíme velký kus vytěženého pralesa, hodně jsme se prošli, ale to je tak vše. I tak ale nenadáváme moc, nemůže být každý den posvícení. Na cestě zpět se stavujeme v jednom z tugutilských příbytků u řeky, kam si jdeme omýt nohy a Alex dělá alespoň ty nudle. Řeka je přehrazená a ve stojaté vodě jen asi metr po proudu koukáme na rozkládajivší se zbytky divočáka, pročež říčku okamžitě křtíme na Kancovku. Martinovi ještě něco v lese brutálně požralo nohy a roztrhl si hřbet ruky o liánu, takže ohledně mytí v Kancovce máme na jeho adresu trochu připomínky, nicméně i Alex vodu, kterou zalévá nudle, bral odtud, takže je nám to ve finále už trochu jedno. A asi pořád lepší než mít na nohou to bahno. Po nudlovém odpočinku vyrážíme zpět k vesnici, kam dorážíme těsně před setměním a ještě se jdeme omýt do regulérní řeky, protože sprcha tu celkem přirozeně není. I druhý večer u Tugutilů probíhá stejně – večeře, tentokrát vařený divočák, ryba a rýže, palmové víno a opět kytary a zpěv. Na další den prozatím plán nemáme s tím, že se ráno uvidí.
Třetí den to chvílemi vypadá na déšť, chvíli líp a navíc máme pocit, že někdo z místních onemocněl, protože nám Alex oznamuje, že tuhle, poslední, noc budeme spát v jiné vesnici, v regulérním domě, nějak nerozumíme proč, ale asi je tam fakt někdo nachcípaný, tak si to nechtějí vzít na triko. Ještě před odjezdem tedy děláme ten slíbený guláš, bohužel velká cibule je k nesehnání a tak na banánových listech krájíme minicibuli asi hodinu, než jí je uspokojivé množství. Guláš se ale pod Martinovým velením začíná v kotlíku na ohništi celkem uspokojivě rodit, což je přirozeně pro všechny místní atrakce. Vzhledem k tomu, že maso bylo z divočáka už vařené (po ulovení se většina masa rovnou vaří, protože ledničku neznají a v tomhle stavu to maso přeci jen vydrží déle), tak se z něj dalším provařením dělá trochu jiná konzistence, než na jakou jsme tady zvyklí, a vůbec guláš chutná dost jako z konzervy, nicméně úspěch slavíme – všichni se tváří, že jim jídlo chutná, někteří si přidávají a tak jim tam necháváme aspoň koření, kdyby někoho popadla touha to zkusit znovu. Po obědě balíme tábořiště a čekáme na odvoz do jiné vesnice, který zanedlouho doráží. Jedeme na korbě za skútrem a začíná pršet, takže těch cca 40 minut je celkem dlouhých, ale úspěšně se dostáváme na místo. Tam nás ubytovávají v domě, patřící rodině tugutilského náčelníka a jdeme si prohlédnout sady, plus pálírnu captikusu – pálence z palmového vína, se kterou máme už zkušenosti z Morotai. Je to fakt jednoduchý zařízení – žádný měřáky, nic – dole v kotli se vaří palmové víno (které se mimochodem získává taky dost jednoduše – ve vrchní části palmy se nařízne její kůra, pod kterou je už lehce zkvašená šťáva, přiloží se bambusová trubka, kterou „víno“ stéká do kanystru, jednodušeji to už nejde), pára jde jednou bambusovou trubkou nahoru a když zkondenzuje, druhá trubka ji zase svádí dolu do nádoby. Pijou to všichni, ale žádnýho slepýho nevidíme, takže to asi mají vychytaný. Nebo jsou odolný. Po prohlídce si pro nás ještě vesničani přichystali ukázku bojových tanců a tradiční hudby, čemuž se zájmem nasloucháme. Kupujeme 20 litrů vína a 5 litrů captikusu a tak se večer protahuje. Já se ještě dopouštím drobného foux-pas, když k tanci vyzvu i jednu z místních, což se ale.. Fakt nedělá. A pohled jejího, nejpíš manžela, to potvrzuje, takže beru zpátečku a zůstávám jenom u konverzace, která je přijatelná, stejně jako focení. Tanec ale ne, tak.. Nevim. Mícháme další a další Halmahera-libre, alias captikus s místní variantou Coly a pak jeden z místních nabízí, že nám ukáže svoje kraby. Ty jsme tu ještě neviděli, tak se jdeme podívat. Chová je v kýblích, cokoliv na chov musí to být kulatý, jinak to proštípnou a zdrhnou.. Jedná se mimochodem o kokosové kraby, kteří jsou schopní vylézt na palmu, tam uštípnout kokos, slézt dolů a dostat se do něj, takže s nějakou plastovou bedýnkou moc problém nemají. Kluci se snaží kraby probudit, Jirka si je chce natočit v akci a tak Martina ponouká, aby je trošku šťouchnul. Jenomže není moc čím a Martin má respekt z toho, dávat k nim prsty. Nakonec se jednoho kraba snaží vybudit k aktivitě šťoucháním foťákem. Napoprvé krab klepe klepety naprázdno, pak se mu lechce povede Martinův foťák chytit, ale ani to není pro Martina varování, a tak napotřetí už krab nečeká a proštípne Martinovi na jedné straně displej a na druhé straně hliníkové tělo foťáku. Všichni z toho mají ohromnou srandu a jelikož to má Jirka natočené, bavíme se tím ještě dlouho. Vlastně dodneška. Martin si naprosto vážně krabího drzouna objednává ke snídani. To už ale jdeme opravdu spát, další den se musíme dostat do Ternate, jelikož ráno nato nám letí spoj do Jakarty.
Ráno ale dojídáme zbytek guláše a Martin jen nerad nechává na místě nevyřízené účty s krabí populací, nicméně musíme jet. Loučíme se tedy s vesnicí, děkujeme za pohostinnost a vydáváme se na cestu do Sofifi, odkud chytíme loď do Ternate. Po chvíli jízdy ale zjišťujeme, že evidentně nejsme jediní, kdo včera večer pil, protože jízda našeho řidiče je i na místní poměry dost o držku. Když píchne kolo, je to pro nás i trochu vysvobození a Martin Alexovi, který jede za náma na skútru, říká, že s tímhle typem dál nejedeme, ať sežene jiného řidiče nebo auto. I Alex vidí že řidič fakt není OK a k našemu překvapení během půl hodiny přijíždí náhradní auto a tak původního řidiče necháváme osudu. A asi i Alexe, o kterém jsme si mysleli, že jede za náma, ale zřejmě tam zůstává s řidičem. Do Sofifi dorážíme o cca tři hodiny později, prakticky právě včas na loď do Ternate. Opačným směrem jsme brali rychloloď, teď hodláme zkusit sice pomalejší, ale velkou loď, která stojí polovinu toho, co speedboat. Odjezd by měl být za půl hodiny, děkujem tedy řidiči že to zvládnul, kupujeme pití, lístky a jdem se nalodit. Tady je na lodi i restaurace, která nabízí prakticky pouze jeden druh polévky, dáváme si všichni a dobře děláme – je skvělá. Cesta do Ternate trvá touhle lodí cca hodinu a půl. Náš původní plán, tedy ubytovat se ve stejném hotelu, kde jsme bydleli po příletu, ale bere za své, jelikož zjišťujeme, že hotel je zavřený, Martin má teorii, že to po našem odjezdu zavřeli a z našeho pokoje dělají pomník. Tak jako tak musíme shánět jinou střechu nad hlavou. Obcházíme tedy město a u druhého hotelu máme štěstí – trojlůžák mají a za přijatelnou cenu. Ubytováváme se a jdeme se najíst, tentokrát je to kuřecí a jehněčí sottay, které jsme zkoušeli už v Tobelu. Po telefonu nás ještě nahání mr Dino, který nás po příletu vzal okolo ostrova, chce se ještě vidět a povyprávět, co jsme na Molukách zažili, dáváme si tedy sraz u nás v hotelu alespoň na kafe. Vyprávíme asi hodinu, ale pak už musíme jít spát, protože ráno musíme z hotelu okolo šesté nejhůř, náš let s Garuda Indonesia je plánován na 08:10 a my si fakt nejsme jistí, jestli budou ty prohozená jména a přijmení vadit nebo ne. Na recepci ještě zjišťujeme, jestli nám jsou schopní na šestou sehnat tři ojeky, snad by to prý neměl být problém. Jdeme tedy spát s tím, že ráno sbalíme a vyrazíme.
Ráno se skutečně balíme, ale před šestou na recepci nikdo není a hotel zamčený. Chvíli zkoušíme vydržet, ale pak se rozhodujeme nějakým způsobem odejít a chytit nějakou dopravu na ulici. Hledáme cestu ven, což ale někoho z hotelu probouzí a tak se ven dostáváme legální cestou a nakonec ani ty motorky nemusíme shánět, recepční je někde splašil. Odjíždíme na letiště, kde jsme ještě chvíli před otevřením check-inu. Kluci si dávají snídani, já ani hlad nemám. Martin si začíná stěžovat, že ho ta rozkousaná noha od Tugutilů nějak divně svědí, takže řešíme, jestli provést amputaci ještě v Ternate nebo počkat do Jakarty. Rozhodujeme se že to ještě vydrží a pomalu se vydáváme k odbavení. Tam k naší úlevě probíhá vše bez problémů a tady dokonce platíme odletové taxy dvě – jednou 5000IDR a podruhé 11000IDR – proč to nejde vybrat najednou, kdo ví. Každopádně se krátce po osmé naloďujeme do B737 od Garuda Indonesia směr Jakarta.
Servis od indonéského národního dopravce je standardní, dostáváme snídani a i tenhle Boeing je vybavený IFE v každém sedadle, pro uběhnutí cesty tedy koukám na Něco na té Mary je. Je to ale indonésky osekaná verze, alias přes prsa černý čtverec a u některých scén chybí obraz úplně s vysvětlením, že tuto scénu nemůžou ukázat, což mě docela baví.
Překračujeme rovník a v Jakartě sedáme po necelých čtyřech hodinách, ale díky časovému posunu je tu okolo desáté ráno. Jirka letí večer s Lufthansou domů, ale chce se s námi ještě mrknout do města. Bereme tedy auto, které nás odváží do Jalan Jaksa, což je pro baťůžkáře asi nejznámější oblast v Jakartě k bydlení. Hledáme hotel ve kterém s Martinem tři noci strávíme a po prohlídce několika zařízení kotvíme, Jirka si k nám na pokoj ještě hází krosnu a jdeme zjistit, jak se co nejrychleji dostat na trh, o kterém jsme v Lonely Planet četli, aby si Jirka něco odvezl domů. Nakonec bereme tuk-tuk a jsme tam za slabých dvacet minut. Spíš než trh je to takové vetšnictví, kde jsou nesmyslně nadsazené ceny, podle průvodce je reálná prodejní cena asi 10% z toho, za kolik to chtějí prodat. Nakonec to jako první zkouší Martin u dřevěné masky, za kterou si prodejce říká 150USD. Tomu se smějeme a jdeme dál, ale stánkař za námi jde a zlevňuje, zlevňuje, až Martina ukecá na 15USD, což dává. Jirka taky něco vybírá a jdeme si dát něco k jídlu. Po jídle je už skoro čas vyrazit zpět k hotelu, aby Jirka stihnul dát sprchu a ještě společný, poslední pivo. Tuk-tuk nás bere zpět na Jalan Jaksa a na pivu ještě Jirka Martinovi ošetřuje ruku, která přestává vypadat dobře. Na víc už ale není čas, Jirka se loučí a na ojeku mizí na autobusák a poté na letiště, my s Martinem zůstáváme naprosto sami. Prozkoumáváme okolí Jalan Jaksy, dáváme večeři a pivo, pak další a další a poprvé na dovolené se fakt hodně picnem.
Ráno vyrážíme do města, zkoumáme jak funguje místní hromadná doprava. Je to levná záležitost, městský vlak stojí 2000IDR (cca 4CZK), takže jedeme směrem, kde tušíme centrum. Vlak je klimatizovaný, ale venku je vedro, ve kterým se moc chodit nedá. Vystupujeme na konečné, která je kousek od toho historičtějšího centra, nás nakonec zláká muzeum bankovnictví, protože je tam chládek a trávíme v něm skoro dvě hodiny. Podle mapy tušíme, že jsme kousek od náměstí s trhama, jdeme se tam tedy podívat a rovnou to spojujeme s obědem. Martina navíc začíná trochu brát noha, která začíná taky vypadat dost prachbídně, ale Martin statečně šlape. Chceme ještě vidět muzeum námořnictví, kam na druhý pokus trefujeme. Muzeum je bohužel oficiálně zavřené, jak nám místní pracovníci říkají. Odcházíme tedy kouknout alespoň na vyhlídku co u něj je, za zády ještě od místních slyšíme „Děkujeme“(to čumíme), ale pak se jeden z průvodců za námi vydá, že nám tedy muzeum ukáže. Dostáváme obsáhlý výklad o historii námořnictví nejen Jakarty, ale celé Indonésie, v muzeu je spousta lodí používaných na Borenu, Sumatře, Molukách a je to vůbec zajímavý zpestření odpoledne, dobrou hodinu tam trávíme. Průvodce nás bere dál za rybářema, což je takový městečko ve městě (taková Sapa bych řekl), nabízí projížďku, ale to odmítáme, nechce se nám dávat peníze zrovna za tohle. Ještě nás víceméně donutí jet se podívat na čínský chrám, což je zajímavý v tom, že je vmáčklej mezi regulérníma domama. Poslední věc co po něm chceme je, aby nám někde ukázal lékárnu, kde, jak doufáme, něco na Martinovu nohu seženeme. Tak nás ještě nasměruje k obchoďáku a máme mírnou debatu o penězích, protože ačkoliv se tvářil že je mu jedno kolik mu dáme, našich 100 000IDR je mu najedou málo. Dostává další pade navíc a radu, aby to příště řekl narovinu, že pak není nutný se dohadovat. Nicméně to byla jediná taková situace, kterou jsme za celou dobu zažili. Lékárna je bohužel zavřená a tak se rozhodujeme jet zpátky k hotelu, dát si večeři a holt uvidíme, co bude s nohou ráno.
A není to dobrý. Ráno už má Martin nohu napuchlou a tak mažeme do nemocnice, kde nakonec trávíme většinu dne a tu druhou na hotelu, protože naprosto objektivně se s tímhle chodit nedá, maximálně na jídlo a je celkem jasné, že i poslední den bude odpočinkový a budem rádi, když to Martin dá na letiště. Poslední den tedy trávíme co nejdelší dobu na hotelu, kde sice musíme ve 12 vyklidit pokoj, ale necháváme si tam krosny a čas do odjezdu busu na letiště trávíme v restauraci. Busy jezdí na letiště co 20 minut a za necelou hodinu tam jsme. Do odletu našeho letu přes Singapur do Paříže máme asi tři hodiny a ještě není ani otevřený check-in, takže jen tak posedáváme.
Nakonec se ale dočkáváme, odbavujeme se a dáváme dohromady poslední cash, jestli nám to ještě dá na dvě piva. Jen tak tak, ale dá. Po deváté večerní jsme ale už na palubě a míříme do Singapuru, kde bychom měli mít asi hodinu a půl na protažení. Servis od Air France opět super, v Singapuru organizace transferových cestujících opět perfektní. Jediné co, že na téhle cestě jsme neměli štěstí na dvojsedadlo vzadu a tak sedíme každý jinde, já u okna, Martin na druhé straně do uličky, hlavně aby si natáhl tu nohu. Nakonec ale jedenáctihodinový let za podpory Brufenu zvládá. Let celkem utíká a já si uvědomuju, že tohle je první let v životě, zvlášť takhle dlouhý, který je komplet v noci. V Paříži přistáváme před osmou ráno a pořád je tma. Nás čeká šestihodinový čekání na let do Lipska (teď trochu litujeme, že jsme nekoupili EasyJet, který letí skoro o hodinu dřív a hlavně do Prahy), ale CDG je na to zařízené – prakticky celou dobu čekání trávíme na gaučích, které jsou pro délečekající cestující k dispozici. Po poledni se ale zvedáme a jdeme si vyzvednout boarding passy na poslední let dovolené Paříž – Lipsko. Narozdíl od letu do Paříže, který jsme letětli ATR, tenhle let je operovaný Saabem S2000, takže si přidávám další typ do sbírky. Ještě v jednom se tenhle let liší od prvního – tady máme jenom jednu letušku a místo minihousky dostáváme jenom oříšky a vodu. Ale co. V Lipsku jsme o 20 minut dřív oproti plánu a tak si děláme naděje, že stihneme dřívější vlak do Prahy a nebudeme muset dvě hodiny čekat. Ještě než nás bus zaveze od letadla k terminálu, naše krosny už krouží po pásu, takže je jen bereme a jdeme na vlak, který je hned na letišti. Vše krásně stíháme a tak se přes Drážďany dopravujeme domů o dvě hodiny dřív, což celkem oceňujeme, jelikož ráno nás zase čeká realita v práci. Po třech týdnech se nechce ani jednomu. Vidět Moluky byla určitě v rámci Indonésie super volba, není to část zkažená turismem a pokud by bylo víc času, rozhodně by to stálo za combo s Papuou. Třeba příště.
PS: Martin si nakonec z Indonésie odvezl denge (stejně jako Jirka), ale co měl v té noze mu ani na Bulovce neřekli. Nebo si to nechává v tajnosti, ale nohu má.

Advertisement



Tot: 0.191s; Tpl: 0.082s; cc: 9; qc: 54; dbt: 0.0418s; 1; m:saturn w:www (104.131.125.221); sld: 1; ; mem: 1.6mb