Den 9. - Národní park Tongariro

---

Dnešnímu brzkému vstávání předcházely nálety obřích brouků, kteří nám v noci naráželi do oken pokoje. Ráno potom všude po kempu ležely desítky možná stovky mrtvolek této oblíbené pochoutky Maorů. Docela v jídle experimentuju, ale tohle bych chroupat nechtěla.

V 6:30 místního času se část naší skupiny rozhodla zdolat sopečné pohoří s názvem Tongariro. Už předem nás na to naše průvodkyně Petra připravovala. Museli jsme mít celodenní zásoby vody, protože po cestě nebude možnost ji doplnit, vybavili jsme se také opalovacími krémy s vysokým faktorem (nejméně 50) a jelikož zde není vůbec žádný signál, museli jsme celou trasu cca 20 km zdolat za 8 hodin, abychom byli ve smluvený čas na smluveném místě, tak aby nás Petra mohla vyzvednout a dovézt zpět do kempu.

Nejvyšším místem, kam jsme se měli dostat byl tzv. Red Crater, měřící něco kolem 1860 m. Výchozí bod byl ve výšce 1120 m. Prochází se ze začátku téměř měsíční krajinou, ale brzy vidíme, jaká krása se v ní ukrývá. Spousta menších jezírek vznikla v některých vyhaslých kráterech. V dálce jsme mohli pozorovat největší kraterové a vlastně celkově největší jezero Nového Zélandu - Taupo. Vypadalo to jako mořské pobřeží, ale nebylo.

V podstatě celý sestup (museli jsme sejít až do 760 m) jsme absolvovali na sluníčku, nahoře opravdu nic neroste, níže pak začínají růst keře. Vše co vypijeme, tak vypotíme, ale i přesto na každé zastávce s wc zastavujeme. Je totiž přísně zakázáno vyměšovat kdekoli jinde.

Závěr cesty byl nekonečný, chodidla už pálila, začínali jsme si říkat, jestli uvedená míra nebyly míle. Naštěstí ne. I když zde používají obojí, na silnicích i na pěších cestách jsou uvedeny kilometry. Stejně jako na silnici je třeba se na cestách držet vlevo, což nám ještě trochu dělá potíže.

---