Fraser Island - 5 úžasných dnů na písku a slunci s hříšně dobrým jídlem a vědou!

---

Fraser Island je největší písečný ostrov na světě - hlavní silniční tepna je vedená podél oceánu na písečné pláži, pískem se chodí nebo brodí po všech cestách i necestách, písek po chvilce naleznete všude. Díky biologickému předmětů jsem tu mohla strávit 5 krásných dní, během nichž jsem se dozvěděla něco o místní fauně a flóře, jako pravý výzkumník jsem sbírala vzorky květin, v rámci anti-arachnofobie-terapie (něco mezi in vivo a desenzitizací) jsem sbírala pavouky do zkumavek a po identifikaci je všechny zase vypouštěla na svobodu, často se nacpávala výtečným jídlem, viděla spoustu zvířátek, koupala se v nádherných jezerech, poznala milé lidí, udělala mnoho fotek a ještě víc a v tomto blogu se vám pokusím těchto 5 dní, během nichž jsem zažívala pocit absolutního štěstí, zprostředkovat.

Naše skupinka sestávala z 59 mezinárodních studentů a asi 8 či 9 vyučujících - jeden profesor a zbytek doktorandi či studenti PhD. Všichni vyučující byli perfektní- 'easy-going'=v pohodě, neformální, odborníci ve svém oboru, kdykoliv připraveni zodpovědět všechny naše otázky (i nás nebiologů). Taky si mezi sebou dělali ze sebe stále legraci. Přes vysílačky, které používali v autech během výletů nebo kdykoliv, když nebyli všichni pohromadě, se oslovovali vtipnými přezdívkami (třeba hlavní profesor=big daddy) a napodobovali anglické přízvuky - novozélandský přízvuk jednoho tutora (o novozélandském přízvuku napíšu více v lednu, kdy tam budu cestovat) a australský s použitím všech možných slangových výrazu (blog s australštinou již brzy na pultech tohoto blogu). Vstávali s námi brzo a chodili spát pozdě, skvělí. Mezi studenty byla jedna Australanka (v minulosti byl tento předmět prý zakázán pro místní a určen jen mezinárodním studentům; teď už to neplatí, ale mistňáci o něm většinou neví) a další národnosti: nejvíce Američanů, pak Brazilci, Britky, někteří studenti z Norska a dalších severských zemí, Německa, Kanady, Irska, jeden kluk že Singapore, Francie, Skotska a já a další Čech. Určitě jsem něco zapomněla a taky - neptala jsem se všech devět a padesáti studentů..Pěkná paleta 😊

Bydleli jsme v kempu Research and Learning Centre University of Sunshine Coast v 'Dilli Village' obehnaným plotem (s cedulí "Be dingo safe" na všech vrátkách), někteří v budovách, já ve stanu. Díky spánkovému deficitu z předchozích dní (odevzdávala jsem svou první anglickou práci), rannímu vstávání a neustálému programu zahrnujícímu dlouhé pochody) jsem spala jako dudek. 😊 Kuchyni vládli 2 mistři, milí pánové, kteří nás doopravdy rozmazlovali. Přikládám fotky, fotila jsem všechny unikáty včetně každodenních po-večeřových dezertů.

Na ostrově jsme neměli wifi a telefonní signál fungoval na občasné odeslání zprávy, což podpořilo dokonalost tohoto pobytu. Žádné emaily, facebook, kontrola školních či pracovních povinností, 'povinné' ohlašování se domovu - všichni jsme si to pochvalovali, ten pocit svobody. Znáte ho, ne? Nebo už ani ne? Doporučuju zažít.

Něco k bezpečnosti na ostrově: v okolním oceánu je milión a jeden žralok a další nebezpečné potvůrky, proto se v něm nesmí koupat (na ostrově je ale dost krásných jezer, bez jedovatých potvor a někdy se želvami😊). Pes dingo je divoký pes, který vypadá trochu jako kříženec psa a lišky, podle mě. V každém případě je masožravý a živí se středními savci. Pokud ho člověk potká a zůstane sebevědomě stát, případně zvedne ruce nad hlavu a zakřičí, dingo uteče. Když se ale člověk vydá na útěk a dingo pozná strach, s velkou pravděpodobností zaútočí i na člověka. Všude jsou tedy výstražné cedule, které říkají: nekrmte dinga, nechoďte sami a neutíkejte před ním, stručně řečeno: "Be dingo safe". Zajímavosti je, že na Fraser Island je nejčistší rasa dinga, protože psi a kočky mají na ostrov vstup zakázán, takže od pradávných času zůstal dingo ve stejně podobě - to je unikátní, snad asi jediné místo na světě. Jinak jedovatí hadi, pavouci, štíři a další kravinky jsou 'normálka', takže bezpečnost především a může se jít poznávat.

Kvůli písku je třeba vypustit pneumatiky, aby měly větší povrch a snáze se s nimi jezdilo. I tak to bylo mnohdy dost náročné, nejhorší na suchem písku, další věc je oceán, který neustále mění povrch, tvoří převisy a nečekaně díry, a vítr, který písek čechrá. Jízda připomínala safari a - nejsem už nejmladší - můj žaludek si to moc neužíval....což ovšem neznamená, že bych se vzdala jakéhokoliv jídla. 😉

Na ostrově jsou 2 stejně typy lesů jako na hlavním australském ostrově: sklerofyl s eukalypty a akáciemi a deštný prales. Veškeré rostliny jsou dost obdivuhodné, protože písek představuje snad nejhorší možnou půdu pro růst čehokoliv - nehostinná půda, která neudrží živiny ani vodu - ta proteče. Kořeny rostlin jsou proto většinou dost dlouhé, aby dosáhly do nižších, živinami naplněných, pater a/nebo si k tomu vyvinuly další mechanismy získání či zadržení vody či živin, buď stavbou (třeba tvarem listu) nebo symbiózou s dalšími organismy. Chytrolínové.

Byli jsme rozděleni do dvou skupin, obě skupiny měly stejný program, jen jedna polovina ho měla dopoledne a druhá odpoledne a naopak - to kvůli kapacitě aut, kterými nás rozváželi. Polovina dne byla 'práce' (=sbírání vzorků, měření atd.), druhá 'zábava' (=koupání se v jezerech), mezi tím jsme došli nebo byli dovezeni do kempu na oběd, poslední den jsme měli oběd v krabičce.

Navštívili jsme jezero McKenzie, křišťálově čisté jezero, kde žije jediný druh želviček na světě - černé želvy (když jste biolog, tak tenhle unikát oceníte víc, pro mě to byli prostě 'roztomilý želvičky'). Byla jsem trochu dál od břehu, spíš chytala bronz a hledala želvy, když kolem mě proplavala jedna vyučující, že chce přeplavat na druhou stranu.....po chvíli přemýšlení jsem se k ní rozhodla připojit, a tak jsme za cca 25-30 minut hrdě stanuly na druhém břehu vzdáleném 800 metrů. Dokonalost - málokdo sem doplave, takže jsme byly skutečně samy.

Taky jsme se vykoupali v jezeře, které má barvu čaje (nebo krve😉) - to kvůli kůře stromů tea-tree. Vodu jsem ochutnala a očichala a voněla i chutnala jako obyčejná voda, pff.

A v neposlední řadě (návštěvu jezer jsem napsala chronologicky nazpátek, nevím proč😊) jsme zašli do jezera Wabby obklopeného písečnými dunami.

Krása nesmírná. A milion fotek k tomu.



Předcházející dny jsem blogovani flákala (psala jsem tu práci a i následující dny budu mít šrumec ve škole - poslední 3 týdny semestru, během kterých musím napsat 3 práce, týdenní kvízy, 1 test, vyplnit 1 pracovní sešit a vytvořit 1 prezentaci), ale myslím na vás a připravují další blogy. V pátek jedu do Noosa Heads, oblíbeného místa v Austrálii mnoha lidí, o tom napíšu následující týden po mém návratu. Taky sbírám materiály k tématům 'australština (australská angličtina)', 'obyvatelé Australie' a 'voda v Austrálii'. Podle zájmu můžu přihodit něco k univerzitě.

Suma sumárum: už se mi tu fakt líbí, hlavně škola a skvělí lidi, co jsem poznala, ale Evropa je můj domov, takže se nebojte, že bych se vám nevrátila. Třetího února roku dva tisíce patnáct jsem v matičce Praze jako na Šemýkovi.

Pac a pusu,

vaše Kristýnka (tuhle zdrobnělinu už jsem setsakramentsky dlouho nepoužila😉)



P.S. Tento blog píšu 1. října, dnes byl horký den: 27°C a to je stále teprve jaro. Hilfe! Ptáci křičí a brání svá teritoria nebezpečnými výpady proti nebohým cyklistům, mravenci (nejen v kredenci, ale i v knihovně) se množí, dny se prodlužují a můj pobyt tady se zkracuje. Ach.

Povrch nerovny

Duny, australské rádio a naši vyučující s vysílačkou

Nic pro arachnofobiky

Uz tuplem nic pro arachnofobiky

---

Photos

slunce se probouzí
sun's waking up