Istanbul

---

Po nějaké době jsem opět na cestě. Těším se na putování po Turecku společně s Monou, která dorazí z Teheránu. Zamluvil jsem jeden z hostelů ve čtvrti Sultanahmet o kterém vím jen podle fotek, že má terasu s výhledem na moře a na památky v centru. Mám přiletět až odpoledne, zatímco Mona má dorazit autobusem někdy brzo nad ránem, takže jsem ser pokusil domluvit, že jí na pokoj pustí hned jak to půjde a než dorazím si aspoň může dát šlofíka.

Ještě v chobotu po výstupu z letadla jsem zaregistroval, že se znatelně oteplilo. Na letišti jsem chtěl koupit tureckou simkartu, ale nepovedlo se, pán v telefoním stánku totiž simkarty nevedl, pouze kupóny. Tvrdil, že ve městě nebude problém jí koupit. Tak snad bude mít pravdu, doma mi totiž Selma tvrdila, že v Turecku trvá vyřídit pay as you go kartu až 3 dny.

Hned v letištní hale bylo metro, který na rozdíl od toho londýnskýho bylo krásně prostorný a hlavně klimatizovaný. V Turecku se jezdí na žetony, na distanci nezáleží. Jak jsem zjistil, tak některý automaty vrací peníze, jiný ne. Po pár stanicích si ke mě přised kluk a hned ho zaujal můj přívěšek Zaratruštry na krku. Ptal se jestli vím co to je a odkud to mám. Ukázalo se, že týpek je z Iránu a do Turecka jezdí nakupovat džíny. Jsem zvědavej kolik lidí si toho přívěšku všimne!

Přestoupil jsem na tramvaj, která je taky klimatizxovaná, nízkopodlažní a poměrně luxusní a dojel až do centra. Hned na zastávce na mě vykoukly Haya Sofia a Modrá mešita. Obě dvě jsou užasný stavby, zaujmou na první pohled obříma rozměrama a Modrá mešita navíc tím, že není modrá.

Podle instrukcí z internetovejch stránek jsem šel až do hotelu, byly velmi podrobný, takže když jsem došel až na konec stránka a zvednul hlavu z papíru, tak jsem stál přímo před vchodem. Na recepci mi řekli, že Mona dorazila a je v pokoji. No sláva, až do teď jserm si vlastně nebyl jistej, jestli se jí povede v pořádku dorazit. Celej výlet jsme museli dokonce o něco odložit, kvůli tomu, že má doma předvolání k soudu, s čímž byly spojený i popotahovačky kolem pasu a různý obstrukce, který si mi už naštěstí neumíme představit, ale v Iránu jsou bohužel každodenní realitou. Mona je souzená za to, že se angažovala v charitě pomáhající opuštěnějm dětem. Dávat těm malejm chudákům vzdělání a právní uvědomění je prej ilegální. Asi proto, že s taskovejma dětma má pask režim mnoherm větší šanci je zmanipulovat do loutek poslušnejch příkazů vrcního imáma.

Zatímco jsem si dal sprchu, tak se Mona probudila, dorazila údajně už ve 4 ráno a na pokoj ji pustili až v jednu odpoledne. Vyrazili jsme na obhlídku města. Vzhledem k tomu, že Istanbul má 13 milionů obyvatel je centrum města poměrně malý, určitě ne větší, než ze Smíchova na Ohradu. Navíc vše podstatné se nachází v evropské části.

Pomalu jsme se procházeli skrz centrum k moři, kde vládně čilej mumraj a jsou cejtit pečený ryb, a dále přes most do čtvrti Galata. Obě strany mostu se ježí rybářskejma prutama - pro místní je rybaření miniaturních rybyček z průlivu evidentně oblíbenou kratochvílí. Galata je čtvrť na severním břehu která ze všeho nejvíc připomíná svejma činžákama město někde v Německu nebo Francii. Je to bývalá židovská čtvrť dnes zhusta posetá barama, klubama a hospodama. Na ulici panuje velmi čilej ruch a na nárožích hrajou lidi na nejrůznější evropský nebo asijský hudební nástroje. Ochutnal jsem první Efes a konstatoval, že je pitelnej. V přilehlý uličce dav a kapela povzbuzovaly tanujícího staříka, kterej to roztáčel na chodníku a pěkně si to užíval.

Při zpáteční cestě jsme se zastavili na vodnici u zdi paláce Topkapi. Zdejším názvoslovím se jí říká nargile, arabsky je to šíša a persky kalian, jedná se ale o jedno a totéž. Kolem nás se motalo plno koček - Turecko musí bejt kočičí ráj. Jsou absolutně všude a město jim patří. Setmělo se a mi došli pomalu zpátky na hotel. Při večeři v celý čtvrti vypad proud, takže jsme dojedli při svíčkách a se svíčkou se odebrali i na pokoj. Parádní zakončení prvního dne!

Druhej den jsme zaspali na snídani a tak jsme si dali snídaňo-oběd o dům vedle a vyrazili do Haya Sofia na prohlídku. Chrám je plnej turistů, ale dóm je tak velikánskej, že se v něm dočista ztrácej. Kolem dokola visí jména dvanácti imámů, na nichž jsem si chtěl oprášit svoje znalosti arabskýho písma. Turecko sice přešlo s ataturkem na latinku, ale záležitosti kolem koránu zůstávají v klikihákách. Jenže ten kaligrafickej skript je teda opravdu oříšek. Mona to čte jakoby nic a já tam nikdy nic neviděl. Vysvětlila mi, že ty písmena jdou jednou zprava doleva, jindy zeshora dolů, jindy zleva doprava, prostě jak se to malíři zrovna zlíbí. No a pak v tom má chudák Evropan něco hledat, že jo.

Uvnitř chrámu byl krásnej chládek, zato venku panovalo vedýrko. Uvelebili jsme se po vzoru místních na trávník do stínu stromu a pozorovali cvrkot. Turci mají o dost jiný pojetí osobního prostoru. Tedy jestli vůbec maj něco jako osobní prostor ve slovníku, tak je rozhodně řádově menší než v Čechách. Všude kolem se vyvalovaly muslimský rodinky, školní zájezdy a toulaví psi. Rodinky sestávají typicky z obtloustlý babky, která se ři chůzi kymácí jako námořník, zamotaný do šátku a šlehající těžko roluštitelnýma pohledama, dcerky buďto taky způsobně v baloňáku a šátku nebo už v evropským stylu a taťka, buďto starší mnodel s knírem a omšelým sakem nebo mladší bez kníru a ve fotbalovým dresu. Aby se neřeklo, že se nemějí odvázat, tak se všichni zujou. Do toho pobíhají všude přítomní prodejci čaje s velkou termoskou, tácem a skleničkama. Zajímavě to kontrastovalo s majestátní vyhlídkou na chrám a mešitu vykukující za velikánskou fontánou. Čaj se řekne turecky čaj a káva se řekne káva.

Palác Topkapi je bývalé sídlo moci. Scházeli se zde ministři a bylo to rovněž sídlo Janičářů. Janičáři byli ti podurčenci, co jsou jak známo horší Turka. Jednalo se o křesťanské děti zajaté při válečných výpravách a poslané do Istanbulu na převýchovu. S vymitým mozkem potom rozsévali hrůzu v řadách svých pokrevních bratří. Uvnitř paláce je několik krásných nádvoří a plno zeleně. V podstatě to jsou takové zahrady. Krom toho se zde nachází ještě harém a komnaty kde se dnes vystavuje něco z otomanského bohatství. Obzvláště výstava tehdejšího oblečení je zajímavá, hlavně pak nepravděpodobnýma proporcema rukávů. Buďto měli osmani ruce 2 metry dlouhý nebo se jednalo o projev tehdejší módy.

Pod palácem Topkapi se nachází park s názvem Gulhane. Znamená to prý květinová zahrada, i když kytky tam žádný nikde nerostou. Chodník uprostřed lemujou malinký sochy lvů, velký asi jako pes. O právo sedět jim na hřbetě se neustále perou místní mrňata, což je roztomilý sledovat.

Na večeři jsme zašli do jedné z nesčetných restaurací lemující náměstí Sultanahmet. Mezi hosty a obsluhou jsme byli jediný, kdo nemluvil plynně německy. Anglicky se naštěstí v Istanbulu po turečtině a němčině taky domluvíte. Navečer jsme se prošli podél mořskýho břehu až k majáku. Mezi moře a městský hradby se ještě vmáčkla čtyřproudová silnice, chodník a vlnolamy na kterejch místní rybaří a potěr peče na uhlíkách. Škoda jen za tu silnici. Oproti dnu jsou večery příjemně chladný, rozhodně to snese dlouhý rukávy. Příjemná změna.

Třetí den jsme vyrazili na Danovo doporučení na výlet na ostrovy. Tramvají jsme přejeli most a vystoupili kdesi jde jsme tušili podle mapy přístav. Tušili jsme ho špatně. Ulice nás vracely zpátky k mostu. Objevili jsme jednu pasáž v domě co vypadal jako, že se v něm už aspoň 50 let nebydlí, i když v přízemí pasáže svítilo pár ponurejch kanclů. Nad nima ve světlíku visely zaprášený klubka kabelů vedoucí skrz velokou díru uprodstřed zdi bůhví kam a nad tím vším měly hnízda holubi. Napodruhé jsme jeli až na konečnou a tentokrát už do přístavu dorazili.

Loď jede zhruba hodinu a půl a staví napřed v asijský části Istanbulu a potom postupně na čtyechi z ostrovů v Bosporu. Poslední ostrov je největší a na něm jsme vystoupili. Hned v přístavu je plno restaurací a proože bylo akorát v předvečer oběda, tak jsme si na nábřeží dali rybu. Nad hlavou nám lítali racci a čekali kdo jim co hodí. Od moře foukal vítr tak silně, že neustále převrhával náš slunečník. Číšník dělal jakoby nic, takže když na nás spadnul potřetí tak jsme si radši sedli jinam. Nenecháme se přece zabít. Ryba byla dobrá a veliká, takže jsme jí dali napůl. Z přístavu vedou malý uličky dřevěnejsch domků v koloniálním stylu nahoru do kopců. Vidali jsme se jednou z ulic až nahoru do sedla, lidí postupně ubývalo až jsme nakonec osaměli. Lidi vystřídali volně se pasoucí koně. Nebo spíš takový herky ubohý, zanedbaný to byly. Bylo mi jich docela líto. Domky byly přilepený na kopci ve svahu a plno z nich mělo od cesty k domu kromě schodů ještě i výtah. Připomínalo to trochu zmenšenou lanovku na Petřín nebo takovej ten invalidní výtah co se montuje do domů se schodištěm.

Sedlo v kopcích nad městem pokrýval háj cypřišů. Byla tu rozpadlá obrovská dřevěná stavba, o níž jsme si mysleli, že je klášter, ale ukázalo se, že klášter je úplně jinde. Před touhle rozpadlinou stál zaparkovanej kočár s koněm a filmovej štáb tu natáčel další díl nějaký turecký romantický telenovely. Silně namalovaná holka ve svatebních šatech se zasněně koukala kamsi do budoucnosti. Nechali jsme jí koukat a procházeli se hájkem. Asi po hodině jsme se vraceli zpátky do vesnice, holka se stále zasněně koukala, jen trochu změnila polohu. Štáb jí do toho hrál turecký vypalovačky aby se vcítila do role. Cestou dolů ze svahu jsme minuly skutečnej klášter, kvůli kterýmu jsme sem původně vlastně šli. Stál skovanej stranou za jedním domem a nebyl skoro vidět.

Zpátky v přístavu jsme byli akorát na čas. Loď se zrovna chystala vyplout, tak jsme museli rychle běžet k automatu na žetony, nikde nebyl, našli jsme kasu, dostali žetony, rychle běželi k turniketům a stihli loď jen tak tak. Usadili jsme se na palubě na zemi na zádi, kde ješte bylo místo. Jak se loď otáčela a manévrovala z přístavu, tak začala voda stříkat přes záď na palubu tak, že všichni lidi co stáli u zábradí byli rázxem úplně durch. Při zpáteční cestě nás sledovali rackové. Nalítávali na lidi na zádi a čekali na to co jim kdo hodí. Na dalších ostrovech se nahrnuli davy Turků. Rázem bylo po romantice, pro cestující nebylo pomalu kam se postavit. Skorem to připomínalo odpolední špičku při cestě z práce až na to, že každej třetí Turek kouřil. A když Turek kouří, tak pálí jednu za druhou. To byla teda síla.

Zpátky na pevnině jsme vyrazili tramvají na bazar. Bohužel podobě jako hrady a zámky, mají asi i bazary v pondělí zavřeno. Zašli jsme teda aspoň do španělský restaurace, kde při servírování španělskejch tureckejch jídel říkají věci jako "pizza margarita" aby zmátly nepřítele. Hned před restaurací venku stál stánek se zmrzlinou. Tenhle stánek je opravdová atrakce, kterou by si nikdo rozhodně neměl nechat ujít. Zmrzlinář je oblečenej do vesty z flitrama a třpitkama, na hlavě má fez a dlouhou tyčí pro přitáhnutí pozornosti hraje na poklice jako na bubny, míchá v díži zmrzlinu a následně s ní jako s těstem točí nad hlavou. Zájemci o zmrzlinu pak předvede žonglovací show při níž několikrát jakoby málem na hosta zmrzlinu převrhne. Pánové uskakujou, dámy pištěj a všem se to ohromě líbí. Večer jsme se zastavili na vodárnu, která byla připravená ne s vodou, ale s mlíkem, příchutí a cukrem a napěchovaná byla tak, že vydržela přes hodinu. Za tmy jsme se vrátili na hotel a na střeše potom z terasy vyfotili modrou mešitu, jejíž kopule a minarety svítili v záři reflektorů. Nad mešitou kroužilo ve stoupavejch proudech hejno ptáků. Oproti temný obloze krásně svítili jejich křídla osvětlený světlem zespoda.

Příští den večer jsme chtěli vyrazit pryč, takže jsme se jen tak poflakovali po bazaru. Ten je poměrně hodně turistickej, narozdíl od těch v Iránu. Další odlišností je to, že uličky vněm vedou zásadně pravoúhle, takže je nemožný se v něm ztratit. V těch Iránskejch, kde se každá ulička ztáčela a kroutila pro změnu nebylo možný se neztratit. V severní části bazaru jsou obchůdky s čajema a kořením, při zpáteční cestě se tu musím zastavit. Zamířili jsme opět do Galaty. Podél moře jsou nalevo stranou turistickýho ruchu krámky prodávající lodní řetězy a kotvy. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Vedle byly obchůdky s lodníma lakama a pán co z pigmentů míchal barvy. Vedle toho stánek s pomerančovou štávou vymačkanou přímo před očima. narozdíl od turistickejch oblastí ale stála jen jednu liru místo čtyř. A chutnala úžasně. Poobědvali jsme v restauraci ve spodním patře mostu. Hezky ve stínu a od moře foukal svěží vítr. Každej se nás ptá odkud jsem. Když řeknu že z Čech, tak pokejvaj hlavou, řeknou jasně (Milan Baroš) a pak následuje otázka odkud je Mona. Je evidentní, že z Čech není. Turkům (apoň části) íránskej prezident Ahmadínežád imponuje. Mají rádi silný figury. Že je to prevít je až tak moc nezajímá. Po poledním lenošení u vody následovalo leháro na Taksim square. Leháro se protáhlo, takže jsme museli nasadit urychlenej přesun zpátky. V mumraji autobusů jsme vybrali ten, co říkal, že jede na Topkapi a vyrazili. Autobus přejel úžinu a zamířil místo doleva doprava. Neblahé tušení se potvrdilo. Pohled do mapy nám potvrdil, že Topkapi je kromě paláce v centru taky název čtvrti, která ale leží úplně jinde. Naštěstí jsme to zjistili včas a stihli ještě přestoupit na trmavaj, která nás hodila zpátky do centra. Když jsme dorazili na hotel, tak na nás už čekal minibus, kterej nás měl odvézt k autobusu. Musel jsem stihnout nejrychlejší návštěvu záchodu v dějinách hotelu a vyrazili jsme. Busík čekal sice už o sto metrů dál, ale čekal. V turecku se vůbec čas moc neřeší, dokud nejsme všichni, tak se nejede.

Autobus byl poměrně luxusní, každá sedačka má televizi na který běží na deseti kanálech různý turecky pořady. Anglicky nic, takže pro našince z toho vyplívá buďto sledovat život v přírodě, kde zvuk není potřeba, nebo sledovat kanál řidiče (kamera namontovaná nad řidičem) a představovat si, že řídím nebo tu věc vypnout. Zvítězila poslední možnost.

---