Van

---

Před cestou do Vanu jsme se vyrazili posilnit do místní jídelny na buriani, což jsou kousky masa mezi dvěma tureckejma chlebama. Jídelny na výcghodě Turecka fungujou tak, že v přízemí jedí jenom chlápci a v prvním patře potom ženský nebo rodiny. Dalším místním obyčejem je, že když jdete s někým do restaurace, strhnce se na konci boj o to, kdo bude platit. Vyhrát tenhle souboj bez znalosti turečtiny dost dobře nejde, takže jsme ani jednou nedostali příležitost zaplatit. Před odjezdem jsme ještě zaskočili koupit Moně letenku do páteční Teheránu, což nám dalo příležitost zjistit, že ve zdejším kraji nejsou směnárny. Jejich funkci tu přebrali místní zlatníci.

Dolmuš do Vanu byl narvanej po střechu, kromě sedadel se sedělo ještě na štokrdletech v uličce, což není nic příjemnýho, když cesta trvá přes čtyři hodiny. Silnice jsou zde v dezolátním stavu a protože rok 2011 je rokem volebním, je to důvod začít všude stavět. Ne že by se něco dostavělo, ale buduje se po celé zemi o sto šest. Polovinu cesty jsme proto jeli po provizorní šotolině nebo v levým pruhu.

Po několika hodinách jsme spatřili vanské jezero a konečně se mohli normálně nadechnout. Venku panovalo příjemný jarní počásko, větřík pofukoval a oproti pekelný víhni předchozích dnů jsme si připadali jako v ráji. Po příjezdu do Vanu řidič rozvez každýho cestujícího až domů, a protože my doma nikde nebyli, tak jsme zůstali jako poslední cestující a dohodli se, aby nás vysadil v centru.

Na ulici jsme se nechali ukecat a ubytovali se v hotelu Aslan, kterej vítězil nad jiný cenou. Nutno dodat, že to bylo tím, že záchody byly na chodbě a smeták a hadr pokoje asi taky dlouho neviděly.

Radši jsme vyrazili do města. Po dnech poustevničení jsme konečně byli někde, kde bylo jednak příjemně a druhak tu existoval noční život (heeej!) Mona si vybrala pěkný černý šaty a lodičky, který jsou zde skoro za hubičku, rovnou se v kabince hodila do gala a vyrazili jsme na večeři do restaurace Tamara v nóbl hotelu s tlustejma kobercema všude na chodbách. V restauraci mají specialitu, že každejstůl má uprostřed gril, kde si děláte co jste si vybrali. Ogrilovali jsme si nějaký plátky masa a zeleniny, k tomu jsme měli obří porce zeleninovýho salátu, tureckej ekmek a pár klasickejch lahůdkovejch salátů. Chtunalo to všechno báječně. O patro níž jsme objevili překvapivě podařenou imitaci anglický hospody, ovšem na rozdíl od anglický hospody v týhle hospodě obsluhovali u stolu. Na druhou stranu autentická byla i cena.

Hotel byl hnedle v sousedství svatebního salónu, tedy místa, kam se chodí slavit po obřadu, hraje tam muzika a tancuje se. Pro sapní to není zrovna ideální poloha, ale zato si uýijete autentickou atmosféru krudský svatby, aspoň zprostředkovaně. Tohle období je pro svatby ideální, nemine proto den kdy nevidíme aspoň jednu svatbu.

Ráno jsme se vydali k ostrovu Aktamar. K názvu ostrova se pojí zajímavá legenda v níž se praví, že před dávnými a dávnými časi žil byl u vanského jezera jeden chudý rybář. Jak to tak v podobných situacích bývá, chudý rybář se nám zakoukal do Tamary, bohaté dcerky, žijící na ostrově uprostřed jezera. Tamara k sobě naváděla za noci rybáře signálem svíčky ze svého okénka. Oboum láska kvetla do doby, než se o tom domáknul pan otec a nepřístojnosti jim zatrhnul. Tamaru zavřel pěkně pod zámek, počkal až na jezero přijde bouře a na rybáře políčil past. Zapálil světýlko a nalákal nebožáka na útesy. Rybář vysílenej vlnobitím po najetí na útesy utonul a těsně předtím hlesl "Ach Tamaro!". Když se to nazítří Tamara domákla, samým žalem se vrhla ze skály za svým rybářem a utopila se taky. Zkomolením výkřiku vzniknul název ostrova Aktamar. Nebo tak nějak podobně, na detailech ostatně nesejde a klidně to mohlo být všechno kdoví jak.

Dneska na ostrov místo rybářskejch bárek jezdí přívoz a ostrov už nikdo neobývá. Nachází se tu trosky křesťanského ortodoxního kostela a zátočina, kde se dá koupat. Koupání tady jinak zvykem není. Voda chutná slaně a ještě po dalších minerálech.

Cestou zpátky se náš řidič pokoušel udělat kšeft místním kobercářům. Starší chlápci prodávaj turistům a chudinky mladý holčičky z nemajetnejch rodin zatím tkaj ručně koberce a na chlápky vydělávaj.

Večer jsme zašli s dalšíma lidma odsouzenejma k nocování v hotelu Aslan na jídlo do podniku s imitací kaskád na Pamukale. Nevěda co si objednat z tureckýho menu bez obrázků jsem číšníka poprosil ať mi přinese to, co má pán od vedlejšího stolu. Pán od vedlejšího stolu měl specialitu podniku (Iskander) a volba se ukázala jako senzační. Poškmáknul jsem si parádně.

Po večeři přišel čas najít místo kde mají čaj a nargile. Místo se nacházelo v posledním patře domu na hlavní třídě. Nahoru se dalo jet výtahem pro tři, kam se vmáčklo nás šest jen když všichni vydechli a jelo se. Z posledního patra čajírny byl výhled na posilovnu naproti přes ulici, což byla docela sranda. Rozvalený v kředsílkách jsme sledovali namydlený borce jak dávaj kila na benči a vychutnávali si čajík. Slovo dalo slovo a k lepšímu přišli historky z cest.

Naprosto nejlepší měl Mohsen, kanaďan bangladéšskýho původu, kterej vyprávěl svojí anabázi o cestě z Ekvádoru přes Kolumbii domů do Kanady. Historka byla tak neuvěřitelná, že se o ní nemůžu nepodělit:

Před nějakou dobou jsem se vracel po cestách po Ekvádoru domů do Kanady. Letenku jsem měl z Quita přes Bogotu do Toronta a odtud domů do Vancouveru. Měl jsem tehdy háro a navíc po několika tejdnech jsem byl celej zarostlej, takže jsem působil jako Neandrtálec, navíc s kytarou na zádech ještě říznutej mexickym mariachim, Z nějakýho důvodu mi vystavili palubní lístek jen do Bogoty a řekli mi, že tam mi vystaví lístek na zbytek cesty. Po příletu do Kolumbie jsem šel k přepážce Air Canada a měl radost z toho, že z asi dvou set lidí ve frontě jsem na druhým místě. Jak tak stojím ve frontě, přijde k přpážce paní v uniformě a z papíru přečte jméno - moje jméno. Přihjlásím se a vidím, že na papíru kromě mýho jména žádný další není. Následovalo obligátní: "Mohl byste prosím vystoupit z řady a vzít si Vaše zavazadla?" Paní mě zavedla spletí chodeb do podzemí letiště do vyšetřovacího ajnclíku ochranky, kde se chlápci zvyklí bejt nepříjemný začali hned ptát: odkud jestli letím z Ekvádoru, proč přes Kolumbii, co jsem tam dělal a co s sebou vezu. Ptali se na každou maličkost pořád chtěli vědět jestli něco pašuju až nakonec prohlásili, že tu mají nejlepší mašinu na světě, která umí odhalit veškerý nelegální látky a že mám poslední možnost říct co vezu. Tou dobou už jsem byl fakt dost bytočenej a nahecovanej, tak jsem jim řek: "Víte co, tak když je ta mašina tak dobrá, tak ať schválně zkusí něco najít v mejch báglech." Mašina nic nenašla, pustili mě teda pryč, ale neřekli mi kudy jít a já omylem skončil venku před halou. Musel jsem se zase probojovat zpátky ale tentokrát už jsem byl ve frontě poslední. Protože jsem neměl žádnej dárek domů, koupil jsem v bezcelním prostoru parfém Calvin Klein, nechal si ho zabalit a orazítkovat od Air Canada a letělo se domů. V Torontu potom nastal problém, protože parfém byl moc velkej. To, že byl balíček zapečetěnej od Air Canada je nezajímalo. Chtěl jsem si to teda poslat poštou do Vancouveru, ale v Torontu není na letišti pošta. Navoněl jsem se aspoň sám a půlku parfému vylil do záchodu abych měl jen předepsanejch 100 ml. Jenže problém není v množství tekutiny, ale ve velikosti nádobky. V zoufalosti největší jsem dal parfém policajtce a řek jí ať udělá radost někomu koho má ráda. Po příletu domů do Vancouveru už všechno vypadalo v pořádku, když v tom u výdeje zavsazadel najednou kolem mě a člověka co stál hned vedle vyrost kruh policajtů a toho dalšího člověka se zeptali jestli se zrovna vrátil z vězení s maximální ostrahou v Kolumbii a on na to že ano. Prohlásil jsem, že k němu nepatřím, vzal si svůj bágl označenej celníma cedulkama jako nebezpečnej a upaloval domů.

---