Kars & Ani

---

Ráno jsme zašli ve Vanu do snídaňový ulice, kde všechny kavárny nabízej za pár šušní snídaně šampionl, kde najdete úplně všechno. Od vajec, přes uzeniny, ovoce, zeleninu, mléčný produkty, pomazánky, med, ořechy, prostě mazec.

Bohatýrsky jsme posnídali a zbalili si věci na cestu. Před odjezdem autobusu jsem zjistil, že nám došel toaletní papír, tak jsem se ho vydal hledat po okolí. Naučil jsem se tak během pár minut víc turecky než doposavad, holt když člověk musí, tak to jde samo. V Turecku na autobusový nádraží svážej minibusy od cestovních agentur, kde si koupíte lístky. Protože nikdy nejedou na čas a většinou na kažýho počkaj, tak jsem hledal a hledal až jsem nakonec zakoupil nejmenší balení osmi papírů a pospíchal zpátky, kde už Mona nervózně vyhlížela jestli jsem se ještě do odjezdu stihnu vrátit nebo ne. Ale jak jsem řek autpbus počkal, takže bylo vše v pohodě. Při cestě velkým autobusem každou chvíli obchází v uličce pohůnek a na ruce leje cestujícím smradlavou vodičku, což jsem já teda odmítal, protože mi vůně chemickejch květin nějak nejede.

Z Vanu do Karsu je cesta pěkně dlouhá a celá rozestavěná, takže se jede víc po staveništi než po silnici. Navíc jsme poprvé zažili vojenský kontroly. Turecká armáda se snaží v Kurdech vzbudit dojem, že neustále všechny sleduje. On to není jen dojem, ale realita. Odposlouchávání telefonů je běžná věc, pohyb každýho se sleduje a zaznamenává a lidi to nemají lehký. Ale lepší se to, například ještě před deseti lety se vůbec nesmělo nahlas říct, že existujou Kurdové, kurdština a Kurdistán. Dneska se bere na vědomí, že Kurdové existujou, ale učit se ješě ve svém jazyce nesměj a na Kurdistán jsou zatím Turci hodně alergický a mluvit o něm zatím není radno.

Vojenská kontrola funguje jako za bolševika na hranicích. Tedy pasová kontrola a prohlídka zavazadel. Vedle cesty stál zaparkovanej obrněnej transportér a v pozadí se bělal sníh na vrcholku sopky: nádherná kompozice, který jsem nemoh odolat. Bohužel za mnou seděl nějakej kretén bonzáckej, kterej hned běžel naprášit vojákům, že jsem jim vyfotil plechovku, takže byl malér a musel jsem kapitální foto smazat. Z blbečka se o pár hodin pozdějc když jsem zastavili před kasárnama vyklubal lampasák v civilu, takže to byla opravdu smůla, že si v celým autobusu sed zrovna za nás. Nu co.

O další půlhodinu později se nám pro změnu rozsypalo cosi v motoru. Starej turek mi prozradil, že motor má problém, čímž chtěl říct, že se nám roztrhnul klínovej řemen. Sehnat novej a nasadit trvalo zhruba hodinu a půl. Do Karsu jsme dorazili zhruba v sedm večer a šli se ubytovat k Husajnovi, Kurďákovi mladšího věku (typoval jsem ho na míň než 40 let) kterej se svou ženou bydleli v činžáku nedaleko středu města.

Husajn pracoval jako inženýr, jeho žena jako archeoložka. Byli moc hezkej párek, svojí zálibu v archeologii denodenně uplatňovala na plotně, kde vařila v hliněným hrnci vzor cca 1000 n.l. tedy doba kdy bylo v rozpuku sousední Ani.

Po ubytování a večeři jsme byli pozvaný na svatbu, takže jsme si vzali naše nejlepší oblečení (dlouhý kalhoty a pohorky) - v mém případě mělo do společenskýho kostýmu daleko, ale lepší než kraťasy a sandály - a šlo se. Svatba byla jako řemen, oslavovalo dobře přes dvěstě lidí. Tancovaly se tradiční Kurdský řadový tance, vzali mě do kola a narozdíl od minule mi to aspoň ukázali, takže jsem se tentokrát chytal. Teda chytal jsem se do doby než tempo zrychlilo natolik, že už jsem nevěděl která bije.

Řadový tance střídaj sóla pro jednotlivý rodiny, který tancujou s penězma v rukách který nakonec tance předaj novomanželům. Na svatbě se pochopitelně nepije alkohol, o to víc se tancuje. Bylo to zajímavý zpestření naší cesty.

Další den jsme taxíkem jeli na Ani: staroarménské hlavní město, dnes už přes tisíc let pouze ruiny kdysi majestátního sídla. Ani se dá jedním slovem popsat jako bombastický Na ploše několika hektarů je v poli lučního kvítí rozeseto mnoho trosek kostelů, chrámů a katedrál. Celá oblast je ze tří stran chráněná kaňonama a z jedný strany mohutnou hradbou, Naproti přes údolí leží dnešní Arménie, ovšem Arméni ostrouhali a můžou leda závistivě nakukovat z dálky, protože hranice mezi Tureckem a Arménií je uzavřená kvůli rozporům ohledně genocidy z počátku dvacátýho století.

---