36. den - SAN JUAN

---

Geo: 43.6558, -7.35798

V devět hodin jsem vyskočila z postele jak srnka, co se těší na čerstvou ranní travičku - v mém případě snídani (možná jste toto přirovnání nikdy neslyšeli, nicméně můj styl psaní není nijak vymezen, ani omezen..). Těsně po mně překvapivě vstala i sestra, která však musela na trénink, jak jsem později zjistila. I já se vydala ven za typického "burelského" počasí (dusno a zataženo), abych dokončila zadaný úkol - zjistit za jak dlouho projdu Burelou z jednoho konce na druhý. Když se budete stále držet hlavní silnice, stačí Vám 45 minut (já to stihla rychleji, poněvadž nechodím vycházkovou chůzí jako běžný člověk...).
K obědu žádná typická španělská pochoutka nebyla, ale i tak vepřové špízy se zeleninou patří mezi ty lepší pokrmy. Ještě že jsme byli schováni doma za tlustými zdmi, protože do restaurace bychom asi s našími stravovacími způsoby nemohli... Jako obvykle jsem vzala špíz do ruky, a vidličkou jsem chtěla všechno sesunout na talíř, nicméně to nešlo tak hladce. Tatík zkusil stejný způsob se slovy, že je třeba více síly - během pár vteřin se válel první kousek masa na podlaze místo na talíři. Tak jsem zkusila jíst alá Lara, která kousala do špízu jako do kukuřice (ale u toho je člověk ještě špinavější...). Nakonec jsem nějakým zázrakem dostala jídlo ze špejle a mohla spokojeně jíst (alespoň jsem se konečně stravovala jako Španělé - pomalu). Na přílohu nezbyl čas, avšak na křupavou bagetku jsem si taktéž nevykla.
Odpoledne jsme jeli vyzvednout mamču do továrny, kde pracuje jako účetní (jestli jsem to dobře pochopila..). Lara totiž chce pořád řídit, takže proto najednou takový zájem místo sezení ve vyhřátém koutku na sedačce. Doma se maminka pustila do typické buchty "bizcocho" - španělská vláčná bábovka, o které jsem se již jednou zmiňovala (tentokrát však bude s příchutí jablka...). V tichosti jsem přihlížila, ale stejně jsem moc nedokázala vnímat, protože v posledních dnech stále myslím na blížící se osmnáctiny. Opravdu nevím, co budu dělat, až mi na paty bude dýchat čtyřicítka či dokonce padesátka - já mám krizi už teď! Samozřejmě se tomu směju, poněvadž se nic nezmění (prsa mi bohužel přes noc nevyrostou...) - pořád budu ta malá holka, co vypadá spíše na patnáct (akorát tahle roztomilá dívenka už bude nést odpovědnost sama za sebe a klidně může jít "sedět"😉. Nicméně vraťme se k tomu, proč se najednou utahaná mamča pustila po práci hned do pečení. V noci z 23. na 24. června se po celém Španělsku slaví "San Juan" - lidé se sejdou s přáteli na pláži, kde skáčou přes ohniště a podle tradice si pochutnávají na sardinkách či makrelách. Naše rodina byla rovněž pozvaná do jednoho "domku" blízko burelské pláže "La Marosa". A vychování hosté přece nepřijdou pouze s prázdnými žaludky...
V osm hodin jsme se všichni sešli na poměrně velké zahradě, kde již byl připravený táborák pro oheň, což je základem pro noc "Svatého Jana" (San Juan). Kousek vedle stál roztomilý "domek" s papírovými zdmi a jednou místností, která sloužila jako kuchyňka. Součástí také byla dřevěná verenda, kde byl umístěn dlouhý stůl pro všechny přítomné (cca 15 lidí😉. Bohužel jsem musela čekat až na desátou hodinu, kdy začalo hodování (mezitím jsem musela čichat připravující se maso a ryby...). Cítila jsem se fakt báječně, protože jsem rozhovorům celkem rozumněla a navíc jsem byla často chválena za mojí výbornou španělštinu ("měla" jsem nos hodně nahoře...). Chvilku po desáté jsme opravdu začali večeřet! Byla chutná makrela s vařenými brambory a salátem (kdyby měla méně kostí, nezlobila bych se...). Poté samozřejmě následovaly různé druhy "postres". Já však musela vyzkoušet jablečnou bábovku od maminky a "tarta de queso" ("sýrový" dort). Přece jen musím přiznat, že ta druhá zmiňována věc mi chutnala více, jelikož nebyla skoro vůbec sladká, jak je ve Španělsku velkým zvykem (dokonce jsem i vyšťourala recept od pyšné majitelky, a mamča mi slíbila, že ho ještě do mého odjezdu vyzkoušíme upéct). Ve dvanáct hodin, kdy už taborák nehořel jako o život, se začalo přes oheň skákat! Ale nebojte - vytvořila se hromádka, přes kterou skákaly ženy, a ti statečnější se vrhali do vyššího levelu, až naskakovala husí kůže. Podle tradice každý musí třikrát, aby měl po celý rok štěstí (já skočila asi 7x - tak uvidíme...). Najednou všichni přítomní začali zpívat narozeninovou písničku a přinesli mi malý roztomilý "dort" (kousek sýrové pochoutky se svíčkou ve tvaru otazníku). Měla jsem slzi v očích a opravdu jsem byla šťastná. Nevím, jestli to bylo náladou, ale moje španělština najednou nabrala úplně jinou úroveň a já se v klidu bavila s jednou roztomilou paní, jež se mi hodně věnovala, a sympatickým postarším pánem, ze kterého se později vyklubal samotný starosta Burely!! Dokonce mne pozval v pátek do své kanceláře, aby mi udělil nějaký malý dárek na památku. Nemohla jsem uvěřit svým uším - takže já se vesele bavila s tak "důležitou" osobou... Další úžasná španělská "fiesta", jež se mi zaryla do paměti (tento večer hodnotím jako nejlepší večer mého pobytu). Myslím, že děvčata nic takového neměla, takže opravdu moc děkuji za svojí rodinu! Zatím moje 18. narozeniny začaly báječně!

¡Besos y abrazos!

PS: Venku během odpoledne jsem narazila na tři zaparkované luxusní karavany, které upoutaly moji pozornost - cizinci v Burele? Přiblížila jsem se, abych zjistila více ("přiblížit se" v mém případě znamenalo postavit se hned vedle, jelikož jsem u sebe opravdu brýle neměla..). F jako Francie! Nevěřila jsem svým očím, ale pravda se potvrdila, když se najednou vynořil majitel se silným francouzským přízvukem. Očividně si všimnul mého překvapeného výrazu a začal si hrdě poplácávat hruď se slovy "Francía...Francía". Najednou se mne začala vyptávat na cestu malá příjemná žena s lámavou angličtinou, která se také vylezla podívat ven. Pomateně jsem kroutila hlavou. Nakonec jsme se společně zasmáli, že zrovna v Burele na sebe narazí dva cizinci...

---