Asia 2013 - Week VI. | Travel Blog

Europe » United Kingdom » England » Greater London » Hampstead
May 19th 2013

Published: May 24th 2013

20.5.

Změna počasí a další cestování si vybírá svou daň. Nejen provoz venku, ale i zima, která se vkrádá přes nezatěsněná stará dřevěná okna mě budí nedospaného celkem brzy. Spím v pokoji, který má také okna hned na hlavní cestu Falloden Way, takže ráno je tam celkem hluk. Již včera večer se ochladilo, když to porovnám s Cornwallem. Vyřizuji si věci na internetu a píšu poslední týden svého blogu než vyrazím až odpoledne ven. Před odchodem ještě potkávám Hanku a Honzu, kteří si přijeli pro svá zavazadla. Odlétají dnes do Brna, stejným letem jako já ve středu. Byli si ještě ráno nakoupit v Lilly Whites, to je asi šesti-patrový obchoďák zaměřený jen na sportovní věci, který jsem jim doporučil. Člověk tam sežene opravdu cokoliv na jakýkoliv sport.

Dnes jsem domluvený na večer s Jamesem v našem bývalém studentském podniku Metropolitan Bar na Baker Street. Je to kousek od muzea voskových figurín Madam Tussaud'sstejně jako muzea Sherlocka Holmese. Předtím se ještě stavím do svého oblíbeného ,,Chinese" občerstvení poblíž King's Cross, kde jsem kdysi také chodíval občas na oběd. Ze stanice King's Cross vyjíždějí vlaky do Paříže a taky zde bohužel proběhl teroristický atentát v metru roku roku 2007. Již mi to připadá jako věky, byl jsem tehdy v práci. V železářství jsme se schovávali v přízemí, poslouchali malé rádio, venku jako by se zastavil svět a mezi spolupracovníky nastala panika, měli strach o své blízké. Cítil jsem se tehdy jakoby za války.

S Jamesem se potkávám v 7. večer před barem. Jde přímo z práce. Jako jeden z mála mých spolužáků pracuje v bankovním sektoru, i když tím není moc nadšen. Spravuje portfolia movitých lidí, kteří potřebují své peníze investovat. Dorazil samozřejmě v kvádru a vypadá unaveně. Zavzpomínáme na staré časy, kolik se od té doby změnilo a co dělají naši spolužáci. Většina je nezaměstnaných nebo ještě pokračujících v magisterském studiu, avšak jedná se jen o dva spolužáky. V Anglii není pravidlem jako v Čechách, že student hned pokračuje na magisterském studiu. Většinou si vystačí s bakalářským a magisterské si rozšiřují až při zaměstnání s nějakým konkrétním zaměřením týkající se jejich práce.

Po několika hodinách se loučíme, dostávám k narozeninám letos první přání a jedu směr Market Place. Ilča mi psala už kolem osmé večer, že jde spát, byla unavená. Lidé jsou tímto hektickým stylem života v Londýně vyčerpaní. Nedávno jsem byl do tohoto koloběhu taky vtažen, ale člověk si to tak moc neuvědomuje, když tady žije:-)

21.5.

Ráno se ještě na poslední chvíli domlouvám s dalšími kamarády nebo bývalými kolegy. Atif, kolega z Robert Dyas neměl včera čas, takže se dnes k němu stavím do prodejny na Baker Street, kde jsem během studia pracoval na poloviční úvazek. Nemohl jsem si nikdy stěžovat na vztahy na pracovišti. Vedení vždy bylo ochotno měnit mé šichty podle toho jak jsem měl školu. Nikdy to nebyl problém, vždy se nějak přizpůsobili. Bylo mi několikrát řečeno, že je to z důvodu, že si mě váží jako zaměstnance. To se u nás taky moc nenosí a přitom to zvedá pracovní morálku a výkonnost dle mého názoru:-)

Jdeme s Atifem na oběd, má pauzu asi hodinku v práci, takže se jde do Met Baru, stejně jako včera s Jamesem. Velkoryse mě pozve, i když ani neví, že mám narozeniny. Zavzpomínáme na staré časy a také se zajdeme podívat do samotné prodejny. Moc se tam nezměnilo, dokonce potkávám i několik kolegů, s kterými jsem kdysi pracoval.

Odpoledne jsem domluven s Ilonou, jdeme pro změnu do mé oblíbené Thaiské restaurace v severo-západní části Londýna, Kilburnu. Zde jsem pobýval asi dva léta, nějakou dobu i s mou bývalou přítelkyní. Ilona se za ty léta také velice změnila a dokázala si vybudovat po absolvování vysoké školy v UK i svou vlastní firmu, která se ji rozrůstá. Nejsme spolu dlouho a já směřuji do dalšího bývalého bydliště v Londýne a to Tufnell Parku. Zde jsem bydlel až do konce pobytu v UK. Jsme domluveni s Julesem, jenž byl můj spolubydlící. Černoch původně z Manchasteru zde pracuje pro charitu Red Cross. Jdeme do Blue Moon a Bostonu, kde on ještě nikdy nebyl, i když je to pro něho po cestě domů.

Poté už jsem celkem znaven s neustálým potkáváním se s kamarády a kolem osmé večer již směřuji zase za Ilonou. Tentokrát ještě nespí a píše mi, že viděla někde v jejím sousedství odložený nějaký kus nábytku. Další rarita, která je klasikou v Anglii je doložený nábytek. Díky tomu, že v této zemí mají lidé mnohem více peněz na obměnu zařízení bytů nebo domů, často si kupují nový nábytek a ten starý dají na ulici, většinou si ho někdo vezme. Ten na který ale měla zálusk již tam není když dorazíme, takže smůla.

Jdeme zpět do bytu a tam mi předá u sklenky vína jako dar na narozeniny knihu a vonné svíčky z Japonska. Jsou mi povědomé a později zjistím, že jsou to úplně ty samé, které jsem kdysi přivezl přítelkyni z Japonska:-) Kecáme i s její spolubydlící, která se stěhuje do jiné části Anglie. Byla celkem ráda, že jsem ji tehdy před dvěma lety nastínil studium v Anglii. Prvně z toho měla obavy jako mnoho dalších, ale teď je ráda jako mnoho dalších, že poznala studium v cizí zemi:-D Pro mě samotného bylo studium velkým přínosem, mohu porovnat i odlišné systémy výuky u nás a také přístup lektorů. Připadá mi, že v Anglii se nelpí tolik na toho kolik toho student ví, ale hlavně aby to uměl aplikovat v praxi. Razí se spíše pravidlo, že člověk musí vědět kde si příslušné informace najít než aby si je všechny pamatoval. U nás mi to připadá spíše jako omílaní učiva, které je třeba už dávno neaktuální jen z důvodu, že právě ten vyučující konkrétní učebnici sám napsal...

Další známka rychlého života v Londýně je, že i když sedíme spolu v obýváku a jakoby oslavujeme, obě jsou buď pořád na mobilu nebo notebooku. Jakoby tady člověk už nedokázal být chvilku bez nejnovějších výdobytků dnešní doby. Nakonec můj poslední večer mého putování dopadne dobře, děvčata napomenu aby se mi věnovaly:-)

22.5.

Budím se do svého narozeninového dne a hned mám na mobilu několik narozeninových přání. Dáváme si ráno s Ilonou snídani, Adele již nepotkám, ještě totiž spí. Po snídani vyrážíme společně na metro. Ilona jede do práce a jí na nákupní ulici Oxford Street. Chci si koupit pár věcí na sebe, protože v Česku je celkově oblečení předražené a ani tam není žádný výběr, protože se u nás nevyprodávají celé kolekce několikrát ročně. Po těch letech v cizině mám jakousi averzi kupovat u nás téměř cokoliv:-) Ať už je to oblečení, mobil nebo cokoliv jiného.

Nicméně nebudeme negativní, protože dnes jsem zase o rok mladší:-D I když je dopoledne všedního dne, je tady celkem šrumec, v obchodech zatím ale klid. Koupím si pár věcí včetně trenek a pospíchám zpět do severního Londýna pro svá zavazadla a směr letiště. Po cestě zpět do Market Place si uvědomuji jaká je to ztráta čas dojíždět do práce nebo vlastně kdekoliv MHD dopravou. Je to však nejrychlejší způsob až na kolo na krátké vzdálenosti. To jsem využíval každý den, dojížděl jsem do práce i do školy. Za ty roky jsem v Anglii měl 5 kol, jestli dobře počítám. Některé celkem herky, které jsem buď dostal nebo koupil za pár liber. Bohužel mi tři z nich ukradli, ně vždy mou vinou:-) Zbývající dva jsem si přivezl domů a do dnešních dnů je neustále využívám.

Na letiště jedu prvně autobusem 102 směr Golders Green a poté dálkovým spojem společnosti National Express na letiště Luton. Malé letiště na severu tohoto velkoměsta je jedno z pěti, které spojuje Londýn s okolním světem. Odbavení proběhne v pořádku a již sedím u Guinesse a svého počítače v místním baru. Je čas na shrnutí celého mého putování...

SHRNUTÍ

Naše putování jsme začali v Malajsii, byli jsme se jen podívat u páté nejvyšší budovy světa a to Petronas Towers (451.9m ), avšak návštěvou jsme poctili až vysílací věž a zároveň nejvyšší vyhlídkový bod pro veřejnost v Kuala Lumpur a to KL Tower vysokou 421m, jenž je sedmou nejvyšší věží tohoto typu na světě. Jezdili jsme po levé straně bez mezinárodního řidičáku v zemi, kde stála plná nádrž něco málo přes 400kč. Kromě hlavního města jsme navštívili čajové plantáže, motýlí a jahodové farmy v Cameron Highlands. Zajímavé bylo i nahlédnout pod pokličku výroby kondomů a chirurgických rukavic. Jakožto bývalá Britská kolonie, angličtina je zde velice rozšířena a na relativně vysoké úrovni v porovnání se zbytkem Asie.

Čína co se týká jazykové vybaveností angličtinou je na tom naopak velice chabě. Asi právě díky počtu obyvatel, které se každou sekundou neskutečně zvyšuje a dosahuje již téměř 1.4 miliard se Číňani v porovnání s Evropany chovají celkem vulgárně a arogantně a to se promítá i do vůle se naučit cizí jazyk. Na druhou stranu jejich pracovní píle, nasazení a neustálý ekonomický vývoj a pokrok se jim nesmí nechat upřít. Jejich tradice a nádherná místa odpočinku v podání okrasných zahrad jsou nedílnou součástí jejich kultury. Kromě jednoho ze sedmi divů světa, Velké Čínské zdi, jsme navštívili i města Suzhou a Peking. Jeli jsme rychlovlakem, který spojuje tyto dva města rychlostí přes 300km/h. Necelých pět hodin trvá ujet vzdálenost 1379km! V Pekingu jsme viděli nejen Zakázané město a další pamětihodnosti, ale i olympijský areál z roku 2008. Pochutnávali jsme si na místních specialitách jako Pekingské kachně i na vzdory obav ze současné kuřecí epidemie. Již bez mých kolegů jsem navštívil nejlidnatější město Číny, Šahghaj, jež je počtem obyvatel dvakrát vetší než ČR. Disponuje i největším přístavem na světě. Aby těch superlativů nebylo málo, cestoval jsem zde i nejrychlejším traťovým vozidlem na světě, vlakem Maglev, který spojuje mezinárodní letiště s centrem města.

Saigon mě přivítal vlhkým klimatem, ruchem na ulicích a neustále obtěžujícími prodejci. Jinak je to město plné kontrastů s prvky bývalé koloniální francouzské okupace. Vietnamská minulost je poznamenána ale i válkou s američany, díky níž Vietnamci vystavěli i velice sifistikovanou síť tunelů Cu Chi. Zde jsem si vyzkoušel i zprofanovanou válečnou zbraň z amerických akčních filmů M16. Po krátké návštěvě Ho Či Minova města vyrážím autobusem do Kambodže. 545km mi trvá dvěma spoji více než 16 hodin hlavně díky chabé infrastruktuře a žádnému pouličnímu osvětlení, které v noci již tak pomalou jízdu ještě komplikuje ! Jak markantní rozdíl je to v porovnání s rychlo vlaky v Číně.

Kambodža mě přívítala na svých pozemních hranicích strašně vyprahlým klimatem. Phnom Penh je další turistické hlavní město, které žije non stop. Zde jsem navštívil odstrašující památníky lidské nenávisti a genocidy ze sedmdesátých let, která byla horší než u nás během druhé světové války. V kontrastu s těmito hrůzami bylo pro mne jako balzám na duši město Siem Riep, neboli brána k největšímu chrámovému komplexu na světě a to Angkor Wat. Naprostá chudoba této země, kterou se někteří našinci dokonce bojí i vidět je vyvážena štěstím v tvářích místních lidí, kteří si váží života ve svobodné zemi bez válek.

Na konci svého asijského putování jsem ještě znovu navštívil Vietnam, konkrétně deltu známé řeky Mekong. Zde jsem zažil ryzí surovost a krutost života lidí žijících v chatrčích a slamech, kde děti mají neskutečnou radost z obyčejné plechovky koly. Viděl jsem jak se místní lopotí za pár dolarů denně na polích s cukrovou třtinou. I smrt v podání hrobů vystavěných přímo na zemědělské půdě mne celkem šokovala stejně jako krmení krajty živou slepicí. V naší západní civilizaci nevidíme a hlavně nechceme vidět to jak se nám dostane maso na talíř, zde je to však součást života. Pro mne samotného byla obrovská i když trochu divná zkušenost dát si humra, kterého jsem si vytáhl z akvária na večeři. Nejsme na to zvyklí, nebo se jen bojíme vidět skutečnost?

Na cestě zpět do Evropy jsem strávil několik dnů v Anglii, mém druhém domově:-) Když mám tu možnost, nikdy mi to nedá a rád se tam zastavím. Po mém nejdelším letu v životě, který trval 13 hodin, největším dopravním letadlem na světě Airbusem A380 jsem mohl porovnat jednu z nejvyspělejších ekonomik s těmi nejchudobnějšími v Asii. Je to až k neuvěření, že lidé, kteří žijou v UK na podpoře si mohou dovolit více, než lidé, kteří pracují v rozvojových zemích na plný úvazek. Chudoba je velice relativní a to čemu se i v Česku říká chudoba může být dobrý životní standart na druhé straně naší krásné planety.

Navštívil jsem celkově pět zemí na dvou kontinentech a absolvoval jsem osm přeletů letadlem. V mé ušmudlané obálce jsem měl za své putování sedm měn. Platil jsem malajským Ringgitem, vietnamským Dongem, čínským Yuenem, kambodžským Rielem, americkými Dolary a britskou Librou. V pasu jsem měl dva cestovní turistická víza, jedno pracovní a několik razítek. Do Malajsie a Anglie nejsou víza potřebná. Viděl jsem okolní svět z nejvyšší observatoře na světě z výšky 474 m. Cestoval jsem vlakem, letadlem, pronajatým autem po levé straně vozovky, taxíkem, místní lokálkou, metrem, rychlo dráhou Maglev, autobusem, minibusem, tuk tukem neboli rykšou, mopedem, lodí i trajektem a v neposlední řadě také na kole a pěšky. Odhadem jsem těmito dopravními prostředky urazil více než 36 tisíc kilometrů. Jen pro porovnání, obvod zeměkoule na rovníku je asi 40 000 tisíc km:-)

Asia 2013 - Week VI.

Copyright Notice: All Rights Reserved