Asia 2013 - Week IV.


Advertisement
Cambodia's flag
Asia » Cambodia » North » Siem Reap » Knar
May 5th 2013
Published: May 7th 2013
Edit Blog Post

<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">6.5.

Ještě jsem se nezmínil o samotném<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;"> městě <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Siem Reap, které slouží jako brána do Angkor Vat. Ještě na začátku 20. stol. byl Siem Reap jen shlukem malých vesnic, které přirozeně obklopovaly waty (buddhistické kostely) kolem řeky Siem Reap (provincie, město i řeka mají stejný název.) V roce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1907 navštívilo znovuobjevený Angkor Vat <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">dvě sta turistů během tří měsíců. V současnosti více než <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">dva miliony turistů ročně a jejich počet údajně každoročně stoupá o dvacet procent. Je těžké určit jakékoli hranice města, stejně jako počet obyvatel. Siem Reap nemá klasický plán rozvoje, jak jsme tomu zvyklí např. v Evropě, rozrůstá se většinou zcela živelně a neexistuje sčítání lidu. Počet obyvatel se proto jen odhaduje mezi <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">100.000 až 130.000 osobami. Centrum města je vybudováno v klasickém francouzském koloniálním stylu, ale najdeme zde také značný vliv čínské architektury. Usídlení čínských přistěhovalců značně ovlivnilo a ovlivňuje tvář Kambodži. Proto například <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Khmérové nazývají své novodobé kostely pagodami (správně však "<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">wat" případně "<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Prasat") Většinu obchodu v Kambodži rovněž ovládají potomci čínských usedlíků.

Siem Reap je dnes bezpochyby nejrychleji se rozrůstajícím městem v Kambodži. Proto zde bez problémů najdete pětihvězdičkové hotely, kde klidně zaplatíte za jednu noc až tři tisíce dolarů. Bekpakeři jako třeba já, co mají hlouběji do kapsy, se však nemusejí obávat, že by nenašli střechu nad hlavou. Jsou zde stovky menších hotelů, hostelů a guesthousů (např. ten, kde spím dnes v noci), kde se cena za nocleh pohybuje od pěti do třiceti dolarů.

V Siem Reapu neexistuje kino, divadlo či jiná zábava. Noční život se odehrává převážně v uličkách kolem <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Pub Street a v <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Angkor Night Market. Pub Street není oficiální název (většina ulic nemá název nebo jsou jen očíslována), ale spontánně vzniklá přezdívka. Jak samotný název napovídá, je to díky značné koncentraci restaurací a barů nejen v samotné ulici, ale také v malebných úzkých uličkách kolem. Zde jsem taky dnes odpoledne dorazil po svém úmorném putovaní na něco na zub.

A teď už konečně k samotné dnešní výpravě. Začala na můj vkus celkem brzo. Mobil drnčí ve 4.30. Sbalím si pár věcí a v té chvílí si uvědomuju, že jsem nenabil baterky do foťáku. Hned to strčím do zásuvky aspoň na chvíli. Kromě opalovacího krému si vezmu ještě nějaké jídlo a hlavně vodu, bez té tady neudělám ani ránu. V 5 už na mě čeká řidič Sumba, který na mě čekal i tu hodinu předevčírem na autobusáku po půlnoci. Teď zase kvůli mě musel vstávat tak brzo, protože mě hodí i s kolem na východ slunce u Angkor Vatu. Je to vyhlášená událost na všech cestovatelských forech.

Jedeme tuk-tukem ranním Siep Reapem a jen co vyjedeme je všude živo. Přidržuji kolo aby při nějakých výmolech nevypadlo, je chladněji než přes den, ale stále vedro a dusno. Dokonce místní obchůdky jako by buď už otvíraly, nebo teprve zavíraly? Není mi to jasné, ale vím, že tady se na nějakou pracovní dobu nehraje, spíše jak potřebuje zákazník. Důkaz toho je i to, že mě zavezl bez problémů tak brzo ráno i když to stálo jednou tolik co přes den, 4 dolary. Vyložíme společně kolo, které si jen tak naoko přimykám zámkem a jdu na to.

U západní brány jsou již kolem <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">5.30 davy turistů. Připadá mi, že tady kromě pracovní doby neexistuje ani pracovní týden a víkend. Dle poptávky zákazníků jsou tady kdykoliv a kdekoliv. Dobře už zjistili, že zápaďáci pijí ráno kafe, samozřejmě ho tady prodávají, jako by tady byl nějaký Starbucks:-D

Kolem celého areálu je vodní příkop. Zde se pořizují nejlepší snímky Angkor Vatu, když za ním vychází slunce. Zároveň se odráží na hladině vody a podle některých snímků, které jsem viděl na internetu, může jít o magický úkaz když do toho zahraje i obloha. Procházím bránou a již je celkem světlo, ale slunce nikde. Jdu teda zpět ven k vodnímu příkopu, kde také čekají turisté na svou příležitost. Fotím pěkný východ slunce, ale připadá mi, že nemám takový pohled jako na internetu.

Slunce vyjde rychle a také rychle stoupá, stejně rychlo jako v těchto končinách zapadá. Udělám několik fotek a za chvíli se již valí turisté přes bránu zpět. Jak psali v průvodcích, po fotografování se lidé budou vracet do jejich hotelů na snídani a je tomu tak. V té chvíli přichází nejlepší chvíle na prozkoumání samotného komplexu. Procházím opět dovnitř, ale jdu boční cestou, po hlavní se pořád valí davy. S politováním zjišťuji, že jsem čekal u špatné vodní plochy, vyfotím si to tedy už po rozednění.

Poté, když vidím ty davy, hledám si radši místo, kde bych si mohl na chvíli zdřímnout. Pod stromem na mě začnou lézt celkem velcí červení mravenci, asi čtyřikrát větší než u nás. Teď již chápu, že místní si vždy natahují síťe pod stromy, aby po nich nelezla nějaká havěť. Vidím v dálce velké kameny, jeden mi teda bude sloužit jako dočasné lože:-) Chvilku se na něm převaluju, vůbec mi nevadí. že jde o kámen, stejně jsou i přes noc rozehřáté. Nemůžu usnout tak se po nějaké době vydávám do chrámu, bohužel jsou tam pořád turisté jak na jiných památkách během dne, nedostaneme se mi toho privilegia jako před 800 lety, že ho budu mít sám jen pro sebe jak psali.

Po prohlídce vezmu kolo, je už kolem deváté ráno a slunce je vysoko na obloze, teplota jak u nás v největších vedrech přes poledne! Natírám se krémem na svém dámském kole s nízkým sedátkem, které mi Sumban přivezl, vyrážím směr chrámy, které jsem včera neměl tu možnost prozkoumat. Dnes se vydávám na delší trasu, přes 30km dlouhou, na které doufám nebude všude masovka jako na té kratší včera.

Projíždím kolem Bayonu jako včera a tentokrát pokračuji rovně, tam kde se dělí obě trasy. Po chvíli se opravdu terén trochu mění a nejezdí zde spousta minibusů jako na malé trase. Pokračuji dále, projíždím přes severní bránu a najednou si všimnu na mapce, že v další odbočce je malá objížďka směrem k chrámu <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Prasat Tonle Sngout. Už tady začínají ty prasata :-D

Zatím se jednalo o asfaltku, ale tato boční je typická šotolina, s rozdílem, že zemina je zbarvena červeně. Po chvíli se mi otevřou do široka oči. Najednou projíždím typickým venkovem, o pár set metrů turistická oblast Angkoru nemá vůbec dočinění s místním životním stylem. Najednou už jsem na této cestě turistou jediným. Všechny děti na mě mávají a zdraví, dokonce i ty, které mohou mít sotva 5 let umí říct <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">,,Hello". Je to moc pěkný pocit, ale zároveň smutný.

V tu chvíli si to ale užívám. Některé děti možná vidí poprvé v životě bělocha. Dospělí se ze svých verand také smějí a všichni pozdraví. Je to hřejivý pocit u srdce. <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Hello je tady prostě univerzální slovo. Příjemná změna je, že mi tady nikdo nic nenabízí. Občas vidím i překvapené pohledy... Když kolem mne projíždějí na kole místní puberťáci, taky mě zdraví a třeba se ptají, odkud jsem. Bohužel neví, kde Česko je, vystačím si s Evropou.

Pokračuji dále po rozpálené cestě, kde teplota na slunci může být přes 40 stupňů. Je to úmorné, ale krajina je úchvatná. Kromě slamů projíždím i jejich typickým venkovem. Vyprahlá země ještě několik měsíců nepozná pořádnou vlhkost, než přijdou monzunové deště a zaplaví celou zemi. Naskytne se mi také pohled na místní, kteří v jezeru koupu skot. Zatím jsem tuto scénu znal jen z TV. Byl to obrázek jako z nějakého dokumentu, v nesnesitelných vedrech potřebuje i dobytek svlažit. Fotím si tuto scénu a v této chvíli na mě volá místní omladina na kolech. Ptám se na cestu, protože nechci sjet moc z hlavní cesty. Podle mapy se ti kluci moc nevyznají, ale ví, kde je další Prasat i když tenhle celkem daleko od hlavní cesty. Pře další pagodou to stočíme úplně na nějakou místní zkratku, tady už teda určitě žádný cizinec nikdy nepáchl :-D

Najednou jedeme po pěšině, která chvilku vede kolem několika opuštěných domů a potom už jen přes pole a řídké porosty, občas se tady pasou vychrtlé krávy. Dojedeme k ruině chrámu zarostlé stromy, který není ani nijak označen. Udělám si pár fotek a chci aby mě vzali k tomu Prasatu, který jsem původně hledal. Říkají, že je to daleko a že na něm není nic vidět. Poté přijde to, na co jsem celou dobu čekal :-D Starší kluk vytáhne papír s krásným povídání v angličtině, jestli mu nemůžu přispět na pomůcky do školy atd. Říkám mu, že peníze dostane, až mě zavede k tomu druhému chrámu. Jsem uprostřed divočiny, sám bych se odsud asi nedostal.

Jedeme kousek dále, druhý klučina už na svém kole pokulhává. Na to, že se v této vyprahlé zemi narodili se potí skoro jako já. Starší mi říká, že tudy se dostanu na hlavní cestu, když pojedu dále stejným směrem. Už se začínám orientovat když v tom ten menší někde zabočí a ztratí se v nedohlednu, asi poznal, že ze mě moc nevyrýžují. Ten druhý s nevolí se mnou jede až na cestu, kde jsem se poznali. Připadá mi, že místní omladina je celkem lenivá :-D Projíždíme kolem školy, která mě zaujala když jsem kolem ní předtím projížděl. Tentokrát mi to nedá a zajedu do dvorku, děti hned zbystří a začnou mě zdravit nebo se jen upřeně dívat:-D Můj průvodce tiše čeká u brány, nechce přijít o svůj výdělek. Jedná se o jednopatrové budovy jak jsem již několikrát viděl v koloniálních filmech. Vidím venku jednoho učitele, tak ho oslovím, ale neumí anglicky. V tom se za mnou najednou objeví znovu můj průvodce, který mi připomene, že přes poledne mají učitelé pauzu.

To mě přivádí k mému malému průzkumu a proč mě vůbec ta škola oslovila. Byl jsem zvědavý, jaké je v této zemi vzdělání. Poté, co jsem se na to ptal několik místních, jsem měl trochu rozporuplné informace možná kvůli jazykové bariéry. Sám klučina mi říkal, že se chodí na turnusy, což je pravda, kvůli vedra:-D Mají školu od 7 do 11 a druhý turnus od 1 do 5. Ptám se ho na spoustu věcí a chci z něho dostat kdy on chodí do školy. Dnes je tady nějaký státní svátek, ale malé děti ve škole jsou, takže jsem trochu zmaten...Ptám se také z důvodu, že v průvodcích nabádají těmto dětem nic nedávat. Pokud mají pravidelný přísun dolarů od cizinců, nic je již do školy nemotivuje.

Nakonec se tedy žádného učitele nedočkám, dám mému průvodci asi dolar a několik tisíc těch jejich, pěkně poděkuje a hned se vytratí, asi hledat další oběť :-D Ještě projíždím poslední slamy, kde lidé žijí na hromádce s havěťí, dětí si hrajou někdy u cesty v odpadcích než se nakonec dostanu na hlavní trasu. Tam jsou turisté odděleni od této reality a zaslepeni místními chrámy a přitom asi vůbec netuší jak lidé v této oblasti žijí.

Nakonec již vůbec necítím lítost s místními. Viděl jsem tam více štěstí, radosti a soudružnosti než v naší vlasti za dlouhou dobu. Těžko se to srovnává, myslím si ale, že jsou mnohem šťastnější než my Evropané. Nic nemají a taky asi tolik netouží po materiálních věcech. Jak říkal Slávek, neboli přezdívaný <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Slováku v Číně ( což mu už asi napořád zůstane), lidé v Čechách se pořád porovnávají se sousedy, stále chtějí mít lepší auto, místo bytu dům. Udělá je to ale nakonec šťastnějšími? Toť otázka... Slovákův příklad mluvil za vše. Jeho známý, movitý člověk žije v neštěstí a přitom si materiálně může dopřát cokoliv.

Trošku filosofie přece neškodí:-D Vraťme se ale k našemu putování po chrámech, aby si na své přišli všichni. Následuje <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Prasat Prei. Popravdě mě v tu chvíli chrámy moc neříkají, přemýšlím nad tím co jsem viděl. Musím říci, že se mé zážitky neustále stupňují. Chramý jsou nádherné lidské počiny, avšak poznat do toho život místní komunity mi otevřelo oči více než samotné budovy. ¨

Slunce praží a ja šlapu další kilometry směr Neak Poan. U tohoto chráme se zastavím jen zběžně, spíše si doplním vodní zásoby, což jde vždy jen u chrámů. Koupím za dolar šest půl-litrovek, což je prý lepší cena než by dostali místní podle jednoho hlídače. Dostane se mi také dalšího kulturního šoku. Malý klučina, který na mě upírá smutné oči mi chce prodat pohlednice. Na otázku odkud jsem mu odpovídám, že z Evropy. Když mu řeknu že z Česka, řekne mi hlavní město a z kapsy vyšátrá nějaké koruny:-D Na to, že může mít kolem šesti let umí hodně dobře anglicky. Když nechci nic koupit, chce ode mě aspoň nějaké další koruny nebo jinou měnu. Chce tímto asi překvapit i další turisty. Rád bych i jemu něco dal, ale kdybych obdarovával každé škemrající dítě, přišlo by mne to na majlant.

Další zastávka je menší chrám <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Ta Som. Vedrem jsem již celkem vyčerpaný, ale líbí se mi, že je tady méně turistů. Jedná se o menší komplex ale pro změnu více zarostlý. Jsou zde i z pohlednic známé stromy prorůstající chrámy. Příjemná změna až na děti nabízejíci suvenýry. Nejmenší sotva mluví, ale už nosí košíky s nějakýma drobnostmi. Na zpáteční cestě se nevracím po hlavním chrámovém chodníku, která je vždy uprostřed, ale jdu radši kolem boční stěny, kde nikoho nepotkám.

Po chvíli cyklistiky mám možnost vidět řeku, vyprahlé pláne a termitiště prorostlé stromy. Rád bych si zde udělal pauzu, ale i ve stínu je nesnesitelně. Pokračuji teda dále, kde už jsou opravdu většinou jen místní. Občas nějaký ten minibus plný Japonců nebo tuk tuk vezoucí zápaďáky, většinou Američany.

Odpočinu si až v chrámu <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">East Mebon, který je nápadné okrové barvy. Naštěstí je pod mrakem a tak si tedy sednu do stínu a odpočívám. Projdu si chrám, kde mi v jedné z jeho svatyní nabízí místní hlídač abych si koupil vonnou tyčinku a pomodlil se k Buddhovi.

Od rána mám už v nohách přes 20 km ve čtyřicítkách od pěti od rána, takže už se těším na odpočinek. Přemůžu se po cestě ještě navštívit velice jednoduchý chrám <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Prasat Kravan. U něho se podivují japonské turistky, že mám kolo <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Made in Japan. Sám jsem si toho nevšiml. Zde si dobře popovídám s hlídačem, který se me samozřejmě ptá, kde pojedu zítra, už jsem si zvykl, že mi nabídne své služby jako průvodce. Už jim radši říkám, že zítra odjíždím, protože se na to ptá každý hlídač. Dozvěděl jsem se od něho, že má dvě práce, samozřejmě kromě toho, že by mě celý den provázel ve svém volném dni a vydělal by si za to asi 300kč. Jako hlídač má měsíčně 3000kč, což je tady normální plat! K tomu všemu ještě chodí každý večer v 6hod. na výšku. A potom, že to ,,<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;"><em style="mso-bidi-font-style: normal;">není v Čechách jednoduché " jak se často říká...

Z posledních sil, ale aspoň už bez sluníčka v zádech, protože kolem čtvrté odpoledne se konečně ochlazuje a lidé se začínají probouzet k životu jedu zpět. Zamířím opět tam, kde jsem byl včera, protože se mi nechce nic hledat a objednávám si to samé jako včera:-)

Dnešní den byl z mého putování nejzajímavější. I když celé puování mělo něco do sebe, nepoznal jsem nikdy v jednom dni tolik místních a ,,nevytáhl" jsem z nich tolik informací. Když přijedu večer k Hakovi červený od slunce, jsem rád, že odložím kolo a dám si sprchu. Vím o této zemi a jejich lidech a kultuře zase o něco více než včera a těším se na zítřek, kdy vyrážím do hlavního města této nádherné a zároveň chudobné země.

<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">7.5.

Ráno mě čeká jen nakupování nějakých suvenýrů, jízdenky a odpoledne již odjezd do Phnom Phenu. Protože je dopoledne je na místním trhu málo lidí a prodejkyně rády zmiňují, že jsem jejich první zákazník:-D Také se pitřebuji změnit dongy na dolary. Ve směnárně pracuje plešatá stařena, která má všechny zuby černé a neumí ani slovo anglicky. Na kalkulačce mi ukazuje kolik dostanu. Jsem na městě na kole a když se vrátím zaplatím za ty tři noci i skolem 27$ a ještě si odpočinu, než odpoledne zamířím pro něco k snědku a na minibus, který by měl dorazit na místo za 5 hodin, tedy v 8 večer.

Phnom Penh (khmersky: Phnum Pénh) je hlavní a největší město Kambodže, politické, hospodářské a kulturní centrum. Díky tradiční khmerské a francouzské architektuře je lákavým turistickým cílem. Počet obyvatel činí <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">862 000. Nachází na soutoku řek <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Mekong a <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Tonlesap v kambodžské provincii <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Kandal, průměrná nadmořská výška se pohybuje okolo 12 m. Podnebí je po většinu roku horké a vlhké, v lednu se průměrná teplota pohybuje okolo 26 °C, v červenci pak okolo 27 °C. V lednu spadne průměrně pouze 5 mm srážek, v červenci 170 mm, nejdeštivější je však říjen, kdy spadne průměrně 260 mm srážek. Co se týká architektury, roku 1870 se otevřela první kamenná budova, <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Královský palác a brzy poté se začali stavět tzv. <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">,,Chinese shophouse-style". Po roce 1880 se začaly objevovat první koloniální budovy i když většina byly stále dřevené a bambusové chýše.

Phnompenh byl založen v roce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1372. Statut hlavního města získalo v roce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1443, kdy sem přenesl hlavní město své říše z <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Angkoru král Čau Ponchea Jat. Od roku <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1525 město o tuto pozici však přišlo, říši totiž ovládli Thajové. V roce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1866 vrátil Phnompenhu statut hlavního města král <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Norodom. Během druhé světové války obsadili celou zemi včetně hlavního města Japonci, tím se stát vlastně dostal pod nadvládu dvou zemí-Japonska a Francie. V roce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1945 tato <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">„dvouvláda“ skončila, v srpnu téhož roku vyhlásil princ Norodom Sihanuk nezávislost. O dva měsíce později, 5. října 1945, však Phnompenh dobyli francouzští vojáci, hlavně pak parašutisté, které vedl generál Leclerc, od ledna 1946 se Kambodža opět stala francouzským protektoratem. Pozici hlavního města nezávislé Kambodže získal Phnompenh opět až <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">9. 11.1953, zasloužily se o to především neustálé partyzánské boje vlastenců. Další bouřlivý okamžik v historii města a celé země nastal v březnu<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1970, když došlo ke státnímu převratu generála Lon Nola, vojenský režim byl o pět let později svržen, jenže k moci se dostal komunistický režim <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Rudých Khmerů, v jehož čele stanuli Pol Pot a Ieng Sary.

Během vlády Rudých Khmerů byla velká část městského obyvatelstva vystěhována na venkov, došlo však například také ke zrušení peněz, celkem byla v celé zemi vyvražděna přibližně jedna třetina veškeré populace, byly zabity 3 miliony lidí. Přítrž řádění Rudých Khmerů učinila až intervence vojsk komunistického Vietnamu, vietnamská vojska v lednu <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1979 obsadila Phnompenh, stáhla se až po deseti letech, v září <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1989.

Po cestě konečně lepším dopravním prostředkem, než jsem se tady dostal a to minibusem Ford, poznávám <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Vutha. Umí solidně anglicky a pro mne je to opět příležitost se dozvědět něco více. Zjišťuji, že je obchodní zástupce, který prodává místní kávu. Také mi osvětluje jak je to celkově se školstvím, konečně mi t někdo pořádně vysvětlí. Kromě turnusů jak jsem se již zmínil jsou na výšce dva semestry, což není nic neobvyklého. Spíše mě zaráží, že v tom letním mají jen jednu hodinu denně. Asi to bude tím, že je tak strašné vedro.

Cesta Fordem opravdu utíká rychleji, řidič se s tím neštve a jede kolem 120, překračuje tak rychlost i o 60, ale v případě dopadení mu hrozí pokuta asi jen $2 v podobě úplatku:-D Občas musí prudce zabrzdit, protože mu do cesty vleze dobytek. Cesta ale rychle utíká a s jednou přestávkou, kde Vuth chce své ženě koupit plechovku nějakých osmažených cvrčků, které se prodávají na ulici. Já si radši koupím nanuk a jeden i pro něj, když je to jeden z mála lidí, kteří se mnou nechtějí nějakým způsobem vytáhnout dolary...

Ptá se mě, co chci v Pnom Penh vidět. Jde mi samozřejmě o místa bývalé genocidy, která se tady odehrávala ne zase tak dlouho tomu za tichého přihlížení západního světa. Viděl jsem již dokument o Rudých Khmérech v televizi a do dneška na to nezapomenu. Až mi běhá mráz po zádech, když si představím, že zítra se na ty místa podívám osobně. Vuth to vystihl dobře, když řekl, že tento režim byl horší než Hitler a já si uvědomil, že má pravdu. Khmérové vyvražďovali hlavně svůj národ kromě těch, kteří se jim připletli do cesty. Je to důvod, proč jsou po třiceti letech místní tak vděční za to málo co mají?

Během řeči také zjistíme, že pracuje ve stejné ulici jako je můj hostel <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Spring Guest House , který jsem si včera večer na poslední chvíli zarezervoval. Ulice jsou tady také podle čísel, tahle je ještě k tomu 111. Tento vyšel také asi na 120kč. Vuth mi po příjezdu domlouvý tuk-tuk, poprosil jsem ho ať to řidiči vysvětlí, když v té ulici pracuje. Jedeme večerním městem, ale už je samozřejmě tma v 6.30.

Projíždíme i kolem stadionu, který jsem viděl na mapě. Guest House je v boční uličce, hned vedle nějaké místní levné vývařovny horší kvality, kde bych nešel, neboť by následoval zase záchod. Když čekám na recepci na svůj klíč, venku vidím proběhnout krysu.

Pokoj je jednoduchý, ale čistý a s dvou-postelí. takže jsem spokojen. Samozřejmě, že jsem si musel připlatit za klimatizaci, asi se to zde dělá běžně, mají levné ceny na internetu, ale jsou pouze s větrákem a to by mi moc neštymovalo se celou noc koupat ve vlastní šťávě, stačí mi to přes den:-) Jediné co me překvapí, je kamarád ve skříni. Malý Gekon, ještěrka, které tady vídávám každý den na stěnách je najednou můj nový spolu-nocležník. Chytnu ho za ocas a rychle mu ukousnu hlavičku aby se netrápil než ho celého pozřu:-D ...dělám si samozřejmě legraci, pustím ho ven z okna.

Večer už se ptám jen na recepci kde si případně zapůjčit kolo nebo skútr, ten mi tady ještě chybí do mé sbírky dopravních prostředků. Své vlastní kola nemají a skútry taky ne, takže jdu na pokoj a nechám to na ráno.

8.5.

Vstávám kolem 7 ranní abych si půjčil kolo nebo skútr a objel si místa, kde se odehrávaly jedny z nejhorších činů lidské rasy v historii. To nám ten den ale pěkně začíná:-D

Na recepci je zase někdo jiný a jenom mě navedou, kde se půjčují kola, moped nechci riskovat z důvodu chaotické dopravy. Ptám se v několika obchodech s bicyklama, bohužel je ale jen prodávají a poprvé mě i překvapuje, že nejsou ochotní a nemluví anglicky. Nakonec mi nějaká starší tlustá paní, která před takovým obchodem sedí nabízí kolo za $2 na den. Samozřejmě jde zase o dámské s nízkým sedátkem :-D Hledám ještě jinde, ale pak se k ni vracím. Jako zálohu chce 35 dolarů, tolik nemám i když jsem si teď měnil. Dávám ji teda Dongy, neví kurz, tak se jde zeptat do vedlejšího obchodu. Nakonec mi tam asi její syn, který zrovna opravuje nějaké kolo namontuje i košík na řídítka, kde si dám fotoaparát a vodu.

Vyrážím směr k hlavní cestě, která by mě měla vyhodit na výpadovku z města, směr Vražedná pole. Bohužel značení je špatné a někdy žádné, když v tom narazím na muzeum genocidy, které jsem chtěl navštívit dnes odpoledne. Když už jsem tady tak odstavím kolo, stejně už jdou teploty zase ke 40 stupňům, i když je sotva 10 dopoledne.

Muzeum genocidy <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Tuol Sleng připomíná nejtemnější stránku kambodžských dějin. Původně střední škola byla za režimu Rudých Khmerůpřeměněna na tajnou a obávanou věznici S-21<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">.Muzeum zůstalo připomínkou krvavého režimu, jemuž padlo za oběť více než dva miliony lidí. Rudí Khmérové sem v letech 1975-78 sváželi jedno nákladní auto za druhým ze všech koutů země. Během necelých čtyř let zde bylo vězněno, mučeno a posléze popraveno 17 000 vězňů. Likvidace nepřátel lidu probíhala systematicky - vyvražděna byla vždy celá rodina včetněprávě narozených dětí. Mučení sloužilo k tomu, aby se z obětí vymlátilo "přiznání" a jména dalších nepřátel režimu, kteří byli následně zatčeni a rovněž umláceni k smrti.

Rudí Khmérové zavedli ve své nejznámnější věznici následující desatero:

1. Musíš odpovídat přesně na mé otázky, nesmíš se vyhýbat odpovědím.
2. Nepokoušej se skrývat fakta a vymýšlet si pro to záminky, máš přísně zakázáno mi odporovat.
3. Nebuď pošetilec, který si myslí, že je chlapík, když se odvážil mařit revoluci.
4. Musíš okamžitě odpovídat na mé otázky bez toho, že bys marnil čas přemýšlením.
5. Nevykládej mi jak o svých amorálnostech, tak o podstatě revoluce.
6. Když jsi bičován anebo dostáváš elektrické šoky, nesmíš křičet.
7. Nic nedělej, seď a čekej na mé příkazy. Jestliže nejsou příkazy, zůstaň v klidu. Když ti přikážu, abys něco udělal, vykonej to rovnou a bez protestů.
8. Nedělej pochvalné poznámky o Velké Kambodži ve snaze skrýt svou zrádcovskou tlamu.
9. Jestliže nebudeš dodržovat všechna tato pravidla, dostaneš mnoho, mnoho ran elektrickým proudem.
10. Jestliže neuposlechneš jakéhokoliv bodu z mých nažízení, dostaneš buď deset ran, anebo pět šoků elektrické výplaty.

Samotná návštěva začíná budovou A, kde se dozvím také o přednáškách týkajících se historie tohoto areálu. Mám štěstí, dnes je zrovna středa a za půl hodiny to začíná ve třetím patře. Promítají se tam hrůzostrašné fotky otevřených masových hrobů a dozvím se ještě, že přežilo pouze sedm lidí, jeden z nich je prý dnes tady s námi v muzeu, mám z toho zvláštní pocit, poznám totiž člověka, který si prošel peklem a přežil to!Z návštěvy Tuol Slengu přechází skutečně mráz po zádech, ukazuje neuvěřitelnou surovost a zrůdnost <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Pol Potova režimu. Kdo se jednu ocitl v tomto pekle, měl minimální šanci na přežití, většina vězňů skončila v hromadných hrobech na nedalekých Vražedných polích, kde se nakonec vydám až odpoledne.

Procházím i další budovy, ve kterých na rozdíl od budovy A nejsou jen mučící cely někdy ještě s krvavými skvrnami na stropě, okovy na připoutání vězně na železném lůžku a velkou fotografií již umučeného vězně, ale i fotografické výstavy jak obětí tak i představitelů režimu.

Občas si vyposlechnu i nějaké detailnější když jde kolem mě nějaká organizovaná skupinka. Po prohlídce prvních dvou budov a přednášky jsem zničen nejel psychicky, ale i vedrem fyzicky. Našel jsem naštěstí jeden kohoutek s tekoucí vodou, takže se opláchnu. Poté přicházím k nějakým obchůdkům, kde je i velký plakát SURVIVOR neboli přeživší <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Bou Meng. Kolem skupinka amerických důchodců. Stala se z něj atrakce. Podepisuje své autobiografie, které stojí 10$. Fotím se s tímto staříkem, který přežil jen z důvodu, že uměl pěkně kreslit, než se však přišlo na jeho umělecký cit, byl mučen stejně jako ostatní.

Po této hrůzostrašné vzpomínce na minulost jsem zamířil zase na hotel, protože jsem byl z toho vedra unaven. Dal jsem si sprchu a poté vyrazil do <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Coffee shopu, což byl obchod a zároveň fabrika na kávu, kde pracoval Vuth. Ukázal mi jak třídí, praží a balí kávová zrna. Všechno je to káva buď z Vietnamu nebo okolních zemí jako jsou Laos a Kambodža. Na to, že je 100%!k(MISSING)áva bez nějakých příměsí mi připadá její cena levná, začínám uvažovat o exportu do naší vlasti:-)

Odpoledne, když je trochu pod mrakem, vyrazím na kole do asi 11km vzdálené vesnice, popraviště známé jako Vražedná pole. <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Vražednými poli v Kambodži jsou nazývána místa, kde bylo za vlády Rudých Khmérů v letech <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1975 – 1979 zabito a v masových hrobech pohřbeno velké množství lidí. Z celkového počtu 7 miliónů obyvatel Kambodži bylo za občanské války zabito více jak <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1,7 miliónu lidí. V průběhu genocidy byla také systematicky vyvražďována inteligence národa. Byly uzavřeny hranice, zrušeny peníze a potlačována instituce rodiny. Byla zavedena pracovní docházka <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">12 – 16 hodin denně. Byla vysídlena města a lidé byly vystěhování do vesnických gulagů. Sebemenší prohřešky vůči ideologii, opuštění vesnice nebo tábora a za nepovolené kontakty s rodinou nebo příbuznými byly trestány smrtí. Před brutální smrtí utlučením holemi na vražedných polích byly odsouzenci vězněni a brutálně mučeni ve věznicích jako třeba <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">S-21 jak jsem již zmínil dříve. Po celé zemi probíhaly hromadné popravy. Po nich byly oběti naházeny do hromadných hrobů. Zastřelením se popravovalo jen v prvních měsících, pak se náboji začalo šetřit. Nejběžnějším způsobem popravy se stalo utlučení motykou či jiným zemědělským náčiním či srážení jedním úderem bambusové hole. Častou smrtí bylo rovněž i zahrabávání do země zaživa či podřezání palmovým listem. Aby toho nebylo málo, zajištění popravy pro ty, kteří přežili utlučení různými zemědělskými nástroji. Hitler hadra!!!

A teď to nejhorší. Samotná návštěva. Cesta na kole mi trvá možná hodinku pomalé jízdy v tropickém vedru, teplota tak 40 a chaos na cestách, kolem mne projíždějí cizinci většinou v tuk-tuku, takže vím, že jedu správně, nenašel se ale žádný odvážlivec jako já, který by jel na velocipédu :-D Stojíme na začátku prašné cesty vedoucí k majestátnímu bílému pomníku, Stúpě. <span>Stúpa<span> je <span>buddhistická sakrální stavba sloužící pro uchovávání buddhistických <span>relikvií, typicky ostatků svatých či samotného <span>Buddhy. Nejstarší stúpy se nacházejí zejména na <span>Indickém subkontinentu, dále pak v asijských zemích, kde má buddhismus vybudovanou tradci. Stojí uprostřed pole o velikosti parkoviště před supermarketem, nemilosrdně obehnaného ostnatým drátem. Číňané zde kdysi pohřbívaly své mrtvé. Od stupy lze přehlédnout celý areál. Krajina je zprohýbaná, stromy bizarních tvarů a cukrové palmy vytváří oázy stínu. Idylka. Dokud si člověk nevšimne, že vysoké vitríny ze všech čtyř stran stupy plní rozpukané lebky. A dokud nezjistí, že roztomilé prolákliny jsou masové hroby.

U dalšího hrobu stojí vitrína s vražednými nástroji – sekerami, motykami a kdovíjakým nářadím. Kulky byly příliš drahé. Po tom, co se masový hrob naplnil, se jáma zasypala chemikálií D.D.T. Ta měla eliminovat pach z rozkládajících se těl a také usmrtit ty, kteří náhodou přežili. Nad jícnem hrobu audio průvodce vysvětluje, že na sklonku vlády Rudých Khmerů – v r. 1979 osvobodila zemi vietnamská armáda a vytlačila je do džungle na hranice s Thajska. Prohlídka pokračovala k uměle vytvořenému jezírku, kde si návštěvník může ze sluchátek poslechnout půlhodinové pásmo příběhů těch, co přežili. Do paměti se mi zarylo vyprávění muže, kterého dozorci nutili tlouct malého chlapce a jíst vlastní exkrementy ale i příběh ženy, které před očima zabili dítě.

Jedno z posledních stanovišť, zpátky před stupou, mne zanechalo otřeseného jako zrovna zapadající slunce. Byl to asi nejsmutnější hrob, zde zabíjeli ženy a dokonce děti u velkého stromu, který je ověšen nejakými náboženskými relikviemi. Radši nebudu ani psát jakým způsobem je zabíjeli, pro zájemce mohu doplnit tyto hrůzy osobně. Vražedných polí jako Choeung Ek se na mapě Kambodži červená víc než 300.

A nakonec si pojďme říci ještě něco o samotných <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Rudých Khmérech. Byla to ultralevicová strana, které po celou dobu vlády uplatňovala proti svému obyvatelstvu vládu brutálního teroru. <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Pol Pot, hlavní představitel Rudých Khmérů je někdy popisován také jako <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Hitler Kambodže. Rudí Khmerové vládli v Kambodži do roku 1979, kdy se byli nuceni po Vietnamské invazi stáhnout k partyzánskému způsobu boje. Jejich základny byly v Thajsku a v thajsko-kamboždském pohraničí. V roce 1980 navázali styky s USA, které jim poskytovaly tajnou vojenskou, finanční, potravinovou a materiální pomoc. Nadále jim byla poskytována i všestranná pomoc z <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Číny. V roce 1982 se Rudí Khmerové proti Vietnamem dosazené vládě opět spojili s kambodžským králem <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Norodomem Sihanoukem. V Kambodži znovu probíhala občanská válka, v níž se Rudým Khmerům už nepodařilo zmocnit vlády, ale ani vládnímu vojsku se je nepodařilo zlikvidovat. Válce učinila přítrž Pařížská dohoda, podepsaná 23.října 1991. Ani potom se však Rudí Khmerové nevzdali ozbrojeného odporu. Západní země a Čína prosadily v roce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1992 v <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">OSN mírový plán pro Kambodžu. Rudí Khmérové v něm byli zahrnuti jako bojující frakce. V roce 1993 bojkotovali volby. To se ukázalo jako velká chyba, hnutí začalo stagnovat a i jeho členové začali pociťovat únavu z nekonečných bojů. V roce 1996 Pol Potaopustilo několik vyšších funkcionářů včetně Leng Saryho a 4 000 mužů, což byla polovina vojska. Bohužel až v posledních pár letech začaly procesy s představiteli hnutí na mezinárodní scéně. Byl vytvořen zvláštní tribunál, který odsoudil několik hlavních viníků genocidy. Žádný z nich nedostal trest smrti a Pol Pot si v poklidu zemřel přirozenou smrtí ještě než začaly tyto procesy. Jediný s představitelů se k této genocidě přiznal a omluvil. Ostatní to stále schvalují na své podřízené.

Po této šokující návštěvě ještě poslouchám v audio průvodci ještě několik písní jako rozloučení s tímto památným místem a jdu se z blízka podívat na stupu plnou lebek. Pro dnešek mi těch lidských činů nenávisti již stačilo. Mementem pro mne zůstává, co jsme jako lidé za rasu, jestli takovéto věci dokážeme dělat. Zasloužíme si vůbec tuto krásnou planetu?:-)

Večer se jdu nakonec projít k řece, jen co vyjdu z hostelu, začnu se hned potit. Je to dále než jsem si myslel a musím se také ptát na cestu, takže mi to trvá se dostat kde chci. Na nábřeží se nechám zlákat do jedné místní vývařovny. Je tady jedna vedle druhé a v každé se číšníci snaží nalákat hosty dovnitř, prostě něco jako v Čechách :-D Konečně zkouším jejich <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Amok, což je pálivá omáčka se zeleninou, masem a samozřejmě rýží, podobná zdejším currym. Je to samozřejmě výborné, radši si ještě řeknu, že to má rád pálivě, takže mi automaticky přidají nějaké čili papričky. Po cestě zpět se ještě projdu kolem nábřeží, kde konečně vane aspoň trochu větřík a potom již jdu zpátky pěšky. Po cestě ještě vidím nasvícený královský palác, památky mě již ale dnes nic neříkají. Jsem vyčerpán fyzicky i psychicky. Každý den se jakoby stupňoval, začíná to nabírat grády a doufám, že i pro mé čtenáře :-D

<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">9.5.

Ráno mám domluvenou schůzku s Vuthem v Coffee Shopu. Včera mi ukázal výrobu jejich kávy a dnes jsem domluvený, že si přijdu nějakou koupit. Moc dlouho se tam nezdržím, protože již v 11 hod. mě vyzvednou u hotelu. Další již čtvrtým důvodem proč mít rád Asii je místní zákaznická péče. Nejen, že když si člověk kupuje samotnou jízdenku na autobus, dostává zdarma láhev s vodou, pro zákazníka si i přijedou a zavezou ho minibusem nebo tuk-tukem na místo odjezdu. Před odjezdem se ještě najím v nějaké levné restauraci v mé ulici a již čekám na odvoz.

Odjíždíme se zpožděním, protože pro mne přijeli až v 11.30. Na recepci mi naštěstí ochotně dvakrát do této firmy zavolali, jestli náhodou na mne nezapomněli.

Autobus směr Saigon je téměř plný. Mám místo vedle vietnamce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Huonga. Zjišťuji, že je to podnikatel, který kšeftuje s hutními materiály a zařízením. Jeho angličtina je chabá, avšak vynahrazuje to jeho zápal pro věc a optimismus. Je hodně zvědavý co dělám já a také si vyměníme vizitky. Ví o tom, že je v Česku hodně vietnamců a také říká, že jsme hodně rozvinutá země, což je příjemné slyšet.

Po několika hodinách cesty, těsně pře Kambodžkými hranicemi stavíme v podobné vývařovně jako po cestě tady. Tentokrát si již dávám pozor a vím, že si zde nic nedám. Nechci skončit zase s průjmem na záchodě, když mě čeká ještě asi šest hodin cesty:-D Huong je velice přátelský a sám mi nabízí jednu z jeho baget, které si pro tento případ koupil, i když jsem se ho o nic neprosil. Laskavost místních mne vždy zahřeje u srdce. Dáváme se teda společně bagetu ani nevím s čím a na oplátku mu zase koupím něco na pití.

Přijíždíme prvně k Vietnamským hranicím. V autobuse jsme tentokrát jenom tři zápaďáci. Dvě děvčata, podle přízvuku angličanky a já. Ve frontě na hranicích se spolu bavíme a holky mají strach, že nám průvodce vzal v dobytčáku pasy. Uklidňuju je, že je to běžný postup. Ke Kambodžkým hranicím obklopenými kasiny přijíždíme o chvilku později, jsou od sebe přece jen trošku vzdálené.

Přechod <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Bavet jsme bez problému absolvovali a já se loučím s královstvím, které na mě definitivně zanechalo nesmazatelné stopy. Hlavně z důvodů obrovských kontrastů. Na jedné straně strašná chudoba a nepořádek, na druhé nádherné kulturní dědictví této země a vstřícnost místních obyvatel mi bude vždy připomínat také jejich utrpení, kterým si v minulosti prošli.

Cesta pokračuje příjemně, nemohu však psát svůj blog, jelikož cesty jsou hrozné a skáče to stejně jako na našich dálnicích:-D Již jsme probrali s Huongem asi vše co se tak běžně probírá, když se potkají dva cizinci. Vystupuje dříve než já, v jiné části Saigonu. Cesta nakonec trvá jen kolem šesti hodin, což mě příjemně překvapuje. Když jsem jel opačným směrem, zpoždění kolem dvou hodin bylo běžně, avšak to jsem si ještě neuvědomoval, že je to také z důvodu tmy. V noci zde neexistuje žádné pouliční osvětlení, takže řidiči jedou opravdu pomalu, tzn., že méně než povolených 60km na dálnici :-D

Přijíždímě na jakoby podobné místo odkud jsme vyjeli. Hned nás všechny začnou otravovat řidiči tuk-tuků a taxikáři. Než se pořádně rozkoukám, kde vlastně jsem, nechám se ukecat jedním, který je tady na svém mopedu. Ze začátku to na mě zkouší, že chce 200 000 dongů (ubereme tři nuly). Prvně se mu vysměju, protože jsem nasraný, že mě chce zase někdo natáhnout. Už mě to irituje, jen proto, že jsem cizinec znamená, že každý chce z toho dostat maximum. Nakonec to usmlouvám na 50 000. Jedeme asi 5 minut a dostáváme defekt. Říkam mu, že mě nezavezl, kde chci, takže mu ty peníze nedám a nakonec se domluvíme na 40 000. Pořád něco vykřikuje, že ho asi bude stát oprava defektu, ale mě to nezajímá, vím, že na mě stejně dobře vydělá, i když jsem jeho nadsazenou cenu srazil dolů petkrát.

Do hotelu Lan Anh, kde jsem bydlel v Saigonu již předtím to je kousek. Před pár dny jsem si tam zavolal a rezervoval si další dvě noci. Huyen mi to ještě potom radši ověřila, i když to asi nebylo nutné. Večer si voláme, ale nemá na mě čas, musí vzít nějaké klienty na večeři. Druhý den za to dostane vynadáno od mamky, že mě nechala ve své zemi večer samotného a nevěnovala se mi :-D Taky mě to mrzí, protože jsem měl za to, že mi pořádně ukáže Vietnam a proto sem tomu nechával volný průbeh, avšak nedávno se z ničeho nic zasnoubila a proto nemohla se mnou ani do Kambodže aby ten její nepojal nějaké podezření:-D Nejen z tohoto důvodu jsem tam také zůstal déle než jsem plánoval.

Večer už celkem unaven po náročné cestě jsem si zašel na něco dobrého hned vedle hotelu, abych to neměl daleko. Z důvodu, že jsem tam seděl sám, jsem byl terčem pouličních prodavačů, kteří mi již z ulice ukazovali sluneční brýle, suvenýry a další blbosti. Po několika lahvích Saigon piva jsem se nechal ukecat na nelegální kopie dvou knih. Jedna byla o legračních historkách při cestováni, kterou jsem poté zapomněl v letadle a druhá o slavných Cu Chi tunelech u Saigonu. Bylo to poprvé, co jsem viděl kopie knih v celkem dobré kvalitě. Vietnamci umí zkopírovat vše :-D Sedím tam potom ještě celkem dlouho než jdu na hotel, protože jsem se začetl do té cestovatelské...

<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">10.5.

Ráno přijede Huyen do hotelu a jdeme na snídani. Jde vidět, že ji mrzí, že na mě neměla včera čas. Ani mě to nepřekvapuje, protože již v Anglii jsem ji znal jako zmatkářku:-D Nikdy si nedokázala věci pořádně zorganizovat a proto měla i problémy se studiem a celkově se vším. Jde viděť, že se nic nezměnilo, na druhé straně se zase musí přiznat, že snahu má. Dnes mi to chce vynahradit a má proto spoustu nápadů co bychom mohli dělat. Jeden z nich je jít na místní vyhlášený trh, další večer na nějakou dobrou večeři kde servírují čerstvé mořské plody, což miluji, nebo třeba výlet do zábavního střediska <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Suoi Tien, které mi doporučili i Marek s Janou.

Po pozdní snídani, kdy už je zase po 11 hod., protože Huyen chodí vždy pozdě, na což jsem taky zvyklý z Anglie, přehodnocujeme plány, protože už nemáme tolik času:-D Všechno je jaksi chaotické, ale nakonec ztrácíme čas tím, že jedeme na nábřeží, kde zjišťujeme také výlety lodí. Původně dobrý nápad si objednat večerní projížďku i s večeří, kde by s k nám přidali i její rodiče je zavrhnut, protože hrají prý dnes tenis. I když se nepovažuju za nějakého důležitého hosta, připadá mi, že jejich obvyklé činnosti jsou pořád důležitější i když Huyen říká, jak se mnou chtějí někde zajít, protože jsem jejich dceři v Anglii pomáhal. Podobně mi to připadá i s Huyen, i když na to měla měsíce si uzpůsobit program aby mi ukázala svou zemi aspoň v několika dnech, má pořád něco důležitějšího na programu.

Nakonec koupíme výlet do delty Mekongu na zítřek a dáme si kokosovou zmrzlinu ve zdejším stánku. Kokosové mléko je ve sklenici jako nápoj a samotný kokosový ořech je naplněn zmrzlinou a ovocem. Výborné originální osvěženi! Odpoledne se nakonec rozhodneme navštívit jejich rodinnou firmu, jelikož jsem se zmínil, že bych rád viděl jejich fabriky.

Její obchoduje se železem a ocelí. Podle Huyen, její teta, která bydlela kdysi ve slamech, vybudovala firmu z ničeho, tehdy ještě v úplně jiném oboru. Dnes obchodují mezinárodně, prodávají i do USA a spoustu asijských zemí. Jeli jsem se teda podívat do první fabriky, po cestě vidíme obrovský billboard, která byla otevřena již v devadesátých letech. Procházím si výrobu a vidím různé profily, hlavně trubky. Tato fabrika se jmenuje příznačně No.1. Poté projedeme kolem druhé, ve které se ani nezastavíme a směřujeme v industriální zóně do třetí. Tu Huyen přejede a musíme se vracet. Sama přiznává, že si cestu moc dobře nepamatuje, protože řídí málokdy, většinou má svého řidiče. Jedná se o obrovský komplex, kde je vjezd jako někde na Mittal :-D Provázíme mě opět výrobou s vedoucím této fabriky. Ten se zajímá o vietnamskou komunitu v Čechách. Jsem svědkem i náročných podmínek, které mají zaměstnanci v těchto fabrikách. Kromě obrovského vedra bežně pracují asi 10 hodin denně, často i soboty a jejich plat se pohybuje mezi <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">3- 4mi tisíci korun měsíčně.

Večer nakonec nepospícháme vyzvednout její mamku z práce jak jsme původně měli, protože vyjímečně nemá svého řidiče a hodí mě teda na hotel. Večer potom pro mě přijede taxíkem a chce mě vzít do nějaké restaurace specializované na mořské plody, jak jsem si přál :-) Kde jinde si dát čerstvější než v zemích, kde mají moře nebo nemají k němu daleko.

Stavíme u jedné restaurace, kde bohužel nemají čerstvé, což znamená ještě živé v ovárkách. Poté následuje nějaká čínská, kde to vypadá, že místní delikatesy jsou v těchto vodních nádržích dlouho. Nakonec teda směřujeme do nové restaurace, kterou jsem si dneska obhlídku u řeky, když jsme bukovali lístky. Obrovská starodávná loď vietnamského stylu s plachty jako z nějakého filmu byla přestavěna na nádhernou restauraci. Dnes mají otvíračku a nabídli nám slevu 20%!n(MISSING)a humry a to se už vyplatí. Výjimečný servis, kdy servírka nikde nepospíchá a věnuje se jen našemu stolu je standardem. Po vybrání konkrétních pokrmů jedeme i s ní výtahem dolů směr k východu z restaurace, kde mají akvária z mořskými potvorami, některé z nich jsem ještě v životě neviděl.

Zde opět další personál vyndává naše vybrané kusy, když tahám sám velkého humra za jeho klepeto, tak se ještě brání a v té chvíli mi ho přijde i líto, že se mi brzy bude ležet uvařený na talíři. Vybíráme ještě nějaké kraby a jdeme se servírkou zpět. Vše trvá strašně dlouhou i když nikde nepospíchám. Možná to je také tím, že Huyen vše domlouvá a mě nezbývá než jen tiše přihlížet a obdivovat tyto mořské tvory. Se svým <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">,,úlovkem" se vyfotím a už se těším na svého humra, což je pro mne naprostá delikatesa. Znovu mi ho přijde líto, když ho v košíku odnášejí do kuchyně, ale představa delikatesy na talíři vítězí :-D

Zanedlouho se se začnou nosit různé předkrmy jako skleněné nudle, ale já čekám hlavně na svého kamaráda, kterého jsme si nechali zapéct se sýrem. Tuto možnost jsem ještě neznal, ale připadalo mi to zajímavé. Klasicky je humr rozříznut uprostřed vejpůl jak se říká a sýr je roztečen na povrchu. V tu chvíli zapomínám, že jsem si ho nechal ještě před chvílí vytáhnout živého z akvárka a pustím se do této delikatesy se vší chutí :-)

Po dalším gurmánském orgasmu se vydáváme s jejími kamarádka do <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Sky Baru, což je pěkný bar na střeše jednoho mrakodrapu s pěkným výhledem na Saigon. Holky neumí anglicky, takže si moc nepokecáme. Je zde spoustu cizinců kromě místních. Dáváme si pár koktejlů, mimochodem hodně dobré Mochito a pak již mě hodí její kámoška na hotel, protože ráno brzo vstáváme na výlet.

<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">11.5.

Ráno se budím s bolehlavem :-D Zjistil jsem, že i když člověk nevypije moc, pravděpodobně těmi teplotními podmínkami a hlavně vlhkostí mi to nějak moc vlezlo do hlavy. Kolem 7.30 mě už vyzvednou jako obvykle, když si člověk objedná nějaký výlet. V přístavu se potkáme s Huyen a dalšími účastníky výletu do delty řeky <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Mekong. Většina účastníku kromě Huyen jsou cizinci.

Průvodkyně nás vítá na palubě s širokým úsměvem a představuje další členy posádky včetně kapitána. Jedná se o tzv. <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">,,speed boat", která prvně jede pomalu a dává pozor na další lodě. První zastávka je u chrámu, kde zní hudba z reproduktorů a která složí i jako pohřebiště. Je zde zvláštní místnost, kde jsou umístěny urny zemřelých. Průvodkyně nám ukazuje jak se modlit před sochou Buddhy, jedině ona a Huyen ví jak na to. Zajímavost týkající se víry je, že lidé podobně jako v jiných částech Asie používají různé náboženství k různým účelům.

Druhá zastávka je na místním trhu, který s je zastřešen jen plachtou a je tam proto strašné vedro. Také se mi dělá nevolno, protože v tomto horkém a dusném prostředí uchovávají maso a dokonce i živé zvířata. Je to trošku drsné, ale vedle přivázaných slepic a hus jsou i ty, jejich maso je již na prodej. Krutá realita vietnamského trhu, života v této části světa. Motorky běžně projížděly kolem nás, někdy na nás i troubily. Prodávalo se tady cokoliv. Od spoustu druhů rýže až po falešné peníze, které se pálí na počest mrtvých. Ovoce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Rambutan, které se v našich končinách nevidí jsem vyzkoušel již na lodi, ale tady bych si ho asi nekoupil:-) Vypadá to jako chlupatý kaštan. Vnější slupka se odřízne a vevnitř je sladké bíle jádro, které se jí. Uprostřed tohoto jádra je malý ořech.

Nejzajímavější zastávka byla i ta nejdelší. Zastavili jsme u menší vesnice, kde jsme měli možnost prozkoumat pořádně život místní komunity. Prvně nás průvodkyně zavede do domu jedné rodiny, kde je nám představen jejich domácí miláček, <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">krajta. Máme prý <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">,,štěstí", že dnes uvidíme jakým způsobem ho krmí. Přinesli celkem vychrtlou slepici, kterou si hned svým tělem uškrtil a potom začal od hlavy konzumovat. Krmí ho takto jednou za deset dnů. Loučíme se s rodinou, kde byly přítomny jen děti a ženy a míříme na pole, kde pravděpodobně pracují muži. Ve vyprahlých polích, kde může být na slunci hodně přes 40 stupňů se místní živí sběrem cukrové třtiny. Naloží si stvoly na záda, které mohou být dvakrát těžší než jejich váha a jdou s nimi na váhu, aby zjistili kolik si za tuto úmornou práci vydělali. Za jednu várku dostávají kolem $2. Nakonec ještě navštívíme místního hrnčíře, který je velice bohatý muž na místní poměry. Své hliněné květináče, které jsou většinou použity na bonsaje prodává za vysoké ceny. Navštívíme i okrasnou zahradu, kde má spoustu různých skalek a i klece se vzácnými ptáky. Po tomto kulturním zážitku pro nás naše loď přijede jedním z vedlejších kanálů, takže nemusíme chodit daleko. Jedeme kousek dále do jakésiho místního městečka. Tam pro nás připraví výborný oběd z jídla, které přivezli sebou. V této oblasti prý není žádná dobrá restaurace, nebo spíše má průvodkyně strach o naše žaludky :-D Sedíme u stolu převážně s američanama, kteří se pořád ptají co je co a také s australanama. Jídlo je výborné, vše čerstvé a obávat se nečistot vůbec nemusíme.

Ve stejném městečku následuje ještě návštěva kostela nebo chrámu, který je dokonce zasvěcen třem bohům. Na oltáři jich je dokonce ještě více! Je to víra, která má své přívržence až do dnešních dnů. Po cestě se bavím s průvodkyní, konečně někdo s dobrou angličtinou, takže zase příležitost zjistit co nejvíce o místním životě. Je to vysokoškolačka, na výšce se učila angličtinu a japonštinu, takže si společně oprášíme i ty naše chabé základy tohoto asijského jazyka :-D V současnosti pracuje pro několik cestovek. Ptám se jí na zkušenosti s cizinci, které národnosti ji něčím překvapily, nebo s kým se třeba nejlépe spolupracuje. Jako každý nemá přirozeně ráda poláky:-D Je to až neuvěřitelné, že tento národ není nikde oblíben. Dále jsou podle ní arogantní Indové a země středního východu. Rádi by si jí zotročili, klidně by ji nechali někde čekat dvě hodiny a šli sami na snídani, nebo mají za to, že za dolar bude běhat po celém městě a shánět zrovna to na co mají chuť. Nedalo mi to se samozřejmě zeptat na nás Čechy :-D Vůbec mě v té chvíli nenapadlo, že pohoříme kvůli jazyka. Ano, je tomu zase a opět stejně. Neměla možnost se s našimi vlastenci moc pobavit, protože neumí anglicky. Neházejme ale flintu do žita přátelé! Proto je tady <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">LOVELY English, jedna z nejlepších jazykovek v republice :-D Neváhejte tedy ani minutu a již dnes si objednejte kurz na webovce <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">www.lovelyenglish.cz. Jako věrní čtenáři mého blogu dostanete samozřejmě slevu, nemůžeme přece dělat ve Vietnamu ostudu;-)

Zpáteční cesta byl již jen rychlý návrat dorazili jsme kolem 3 hod. Byl jsem rád, protože jsem měl trochu obavy,abych se dostal včas na letiště. Všichni jsme rozvezeni do našich hotelů. Dám si sprchu v přízemí, protože na pokoj již nemůžu.

Saigon opouštím taxíkem <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Vina Sun, který zapíná vždy taxametr a snad mě tedy nenatáhne. Jedu za Huyen, ta mi dá nějaký dárek, který hned nerozbaluju a její otec mě zaveze na letiště. Ptá se po cestě, kolik piv zvládnu za večer vypít:-) Bohužel jsme neměli tu příležitost dát si spolu pár škopků :-D

První let jak se dostat z Asie je přes Kuala Lumpur (KUL) v 19:35. Let <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">MH 767 s Malajskými aerolinkami, je vzdálen <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">1051 km a trvá necelé dvě hodiny. Na letišti jsem už kolem páté hodiny, ale letí mi to až v 19:35 <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Boeingem 737-800. Krátký let s večeří mi rychle uteče a jsem na místě činu, kde začalo mé putování...

Můj zpáteční let do Evropy je ve znamení superlativů. Nejen, že je to nejdelší let, který jsem zatím absolvoval (<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">10615 km), ale také se jednalo o největší komerční letadlo na světě, <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Airbus A380. Opouštím Kuala Lumpur ve 23.40 s mírným zpožděním, protože někdo nakonec nedorazil a z bezpečnostních důvodu se muselo odstranit jeho zavazadlo. Let má trvat <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">13 hodin, 10 minut, v 05:50 ráno druhého dne máme dorazit na Heathrow, terminál 4, London (LHR), což je největší letiště v Evropě. Snad takový dlouhý let přežiji:-) Bohužel nemám žádný dryják, zapomněl jsem si říct, aby mi Slávek jeden dal na tento let. Mám z toho trochu obavy, protože neumím v letadle usnout pokud nejsem pod vlivem alkoholu nebo dryjáku:-D

Malé obrazovky v letadle nám z vrchního křídla ukazují jak tento obr vzlétá. Je to dvou-poschoďový letoun, nastupuje se tam několika tunely. Chvilku po startu dostaneme večeři a poté se mi podaří útržkovitě několikrát usnout. Úplně se proberu, když zbývá ještě asi 7 hodin do cíle. Už se mi nepodaří usnout, vybírám si tedy film, který zkouknu, aby mi to rychleji uteklo. Několik hodin před přistáním dostáváme snídani, jsem rád, že pro změnu mám něco evropského, rýže nebo nudle mi každý den na snídani už neštymujou.

<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">12.5.

Airbus dosedá na runway včas, Evropa mě přivítá pěkným východem slunce. Bez problémů projdu imigračním, využiji celkem novinku tzv. <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">,,samoobsluhu",jenž jsem poprvé zažil v UK již loni, jen přiložím pas, který se naskenuje a kamera si mě vyfotí. Poté se otevře turniket a již již vcházím do mé druhé domoviny, je to příjemná změna po vyřizování víz a spoustu času stráveného na hranicích. Přece je ta EU k něčemu dobrá :-D To mi připomíná rok <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">2004, kdy jsem se vracel podruhé do Anglie. Ještě jsme nebyli v EU a to znamenalo, že jsem nevítaná verbež z bývalého komunistického bloku. Tato zkušenost mi i umožnila se takto cítit bohužel. Přiletěl jsem poprvé v životě do Bristolu nízko-nákladovým Easy Jetem. Všichni cestující byli odbaveni kromě mne a borce, který vypadá jako bezdomovec. Prvně nás nechají dlouho čekat a poté následuje nepříjemný výslech, kdy několikrát tento úředníček odchází s mým pasem někde dozadu a vrací se s doplňujícími otázkami. Hlavní důvod proč mi znepříjemňuje návrat do UK je, že nemám zpáteční letenku. Je mi jasné, že mu nemůžu říci, že tam již pracuji asi půl roku a jen se vracím z mé dovolené v Čechách. Mám teda pro něj připravenou historku o tom, že jsem turista, který již byl minule v Londýně, což z pasu poznal a tentokrát pro změnu chci navštívit Bristol. Naštěstí záznamy na imigračním nejsou tak sofistikované, aby odhalily to, že již několik měsíců legálně pracuji, i když bez pracovního víza a platím daně :-D No není to fajn žít v Anglii? Po dalších nepříjemných otázkách jak dlouho v zemi budu a kontrole mé hotovosti mě pouští. Mají dokonce i předepsanou sumu na den pobytu, takže mám několik set liber v kapse, aby vypadalo, že jsem opravdu turista a jedu své peníze utratit:-) Tak to byla jen kulturní vložka abych čtenářům nastínil, že né vždy to bylo jednoduché se dostat do této imperialistické země jako dnes. Toho roku jsem mohl být klidně ze země vyhoštěn a to znamená, že bych se tam mohl vrátit až po přijetí ČR do EU v roce 2005.

Na letišti si dám po hodně dlouhé době pravý anglický čaj Earl Grey s mlékem a čekám na Steva. Vyzvedne mě svým novým vozem Škoda Fabia (že by ho ovlinila minulá návštěva Havířova?) asi o hodinu později. Mezitím se musím trochu obléci, je tady kosa a já přiletěl jen v žabkách a kraťasech:-D Znaven po dlouhém letu jedeme do mého <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">,,druhého domova", Bridgwateru, kde přesně před deseti lety začalo mé první dobrodružství v zahraničí...

Odpoledne si dám ,,nap", zdřímnu si než me Steve probudí a řešíme kola, které zatím ještě na své Fabce nepřevážel. Jsem ještě pořád omámený z časového posunu a proto si dám jen večeři a poté usínám u TV. Steve mne ubytoval ve svém pokoji, který zrovna předělává, takže jsem si tam musel dát jen matraci jinak je všechno zadělané folií, prostě pravá pracovní plocha bez jakéhokoliv nábytku :-D Vůbec mi to nevadí, jsem rád, že se můžu natáhnout na rovné ploše...

<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">18.5.

Probuzení opět v Bridgwateru s mírným bolehlavem :-) Dnes nemám na programu nic kromě schůzky s mým kamarádem Reném, ten který tady zůstal již nadobro. Ten za všechno vlastně může, protože mě nalákal do Anglie na letní brigádu a já tam zůstal osm let! René se svou ženou (mou bývalou nejpěknější spolužačkou ze ZŠ) tady již zapustili kořeny, vzali si hypotéku a nedávno se jim narodil syn Dylan.

Pozdní snídaně se Stevem je fry-up, což mi opět velice chutná, asi mi to doma chybí:-) Je krásný den a proto Steve seká trávu a pracuje v zahradě. Já mezitím píšu blog, jelikož jsem opět několik dnů pozadu, ale když už ta dělám přesně měsíc od té chvíle co jsem opustil ČR, nechci toho teď nechat. Nezdá se to, ale je to časově náročné. Kromě věcí, které si zapamatuji, hledám na internetu i různé zajímavé informace aby to bylo zajímavé i pro čtenáře, kteří na těchto místech nikdy nebyli. Budu potom rád za nějaký <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">,,feedback" až přijedu domů.

Jelikož jsem vstával pozdě, rychle to uteče a již vyrážím ze Sunnymead pěšky do města. René přijede svým Poršákem, které je sice 13 let staré, ale když na to šlápne, jde poznat, že to je Porsche:-) Cena tohoto auta byla téměř stejná jako za mého malého Sviště obsah 1.3. což jenom ukazuje jak jsou u nás auta předražená i když za poslední léta šly ceny hodně dolů. Když jsem se předloni vracel nadobro z Anglie tak jsem i dokonce uvažoval o koupi tady na ostrovech, ale díky tomu, že mají volant na opačné straně tady není velký výběr.

Jdeme na pivo a já na cider do <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Cobblestones. Řidič si samozřejmě pivo může dát taky, což je příjemný nezvyk z Česka. René se ptá spíše co se změnilo u mě, protože u něj asi nic od minulého léta, kdy jsem tady byl naposled, kromě toho, že se jim narodil syn. Nechal si mezitím vypulírovat svého Boxtera, takže se pro něj musíme stavit a jdeme ještě na chvilku do <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Wetherspoon<strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">s. Rád bych viděl i jeho ženu Lucku a Dylana, avšak když dorazíme k nim domů, oba dva spí.

Po krátké návštěvě mne teda zaveze zpátky do města, kde už mám sraz se Stevem u obchoďáku <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Morrisons. Jdeme nakoupit něco na <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">BBQ neboli grilovačku když je tak pěkně. Má moc pěknou zahradu orientovanou směrem na západ, takže je tam světlo celkem dlouho. Grilujeme jehněčí a hovězí maso se zajímavými párečky s příchutí máty a skopového. Rád zkouším tyto neobvyklé kombinace, které u nás doma nejsou. S jehněčím masem je to tak, že ho buď člověk má rád, nebo ho nesnáší. Mě kdysi zachutnalo, neboť jsem si občas dával kebab, který je dělaný z tohoto masa. V Anglii je toto mase stejně typické jako asi u nás vepřové.

Hovězí a skopové zapíjíme hruškovým ciderem a grilujeme i houby s máslem a posypané různým kořením ze zahrady což jsem odkoukal u Radka. Příjemný večer završuje mou návštěvu mého bývalého domova v hrabství <strong style="mso-bidi-font-weight: normal;">Somerset.

Advertisement



Tot: 0.419s; Tpl: 0.158s; cc: 16; qc: 51; dbt: 0.0333s; 1; m:saturn w:www (104.131.125.221); sld: 1; ; mem: 1.5mb