Asia 2013 - Week III.

Asia » Vietnam » Southeast » Ho Chi Minh City » District 1
April 28th 2013

Published: May 1st 2013

29.4.

Máme tady už třetí týden mého putování, i když první týden jsme vyrazili až ve čtvrtek. Ráno chceme vyrazit dříve na popud Petra, avšak nakonec on je ten, který spí nejdéle:-) Chtěli jsme se trochu prospat, ale zazněla falešná informace, že některé památky jsou otevřené jen dopoledne. Už od rána začíná být pěkné parno a já udělám zásadní chybu tím, že si obleču džíny.

Prvně jdeme pěšky přes město směr Zakázané město a přímo u něj naskočíme do místního vozítka, které nás zaveze až před bránu. Náš průvodce David je tak ochotný, že nám nejen první dny nosil tašku s vodou po památkách, ale dnes si přivstal, aby koupil vstupenky do Zakázaného města, protože je zrovna svátek a museli bychom stát dlouho ve frontě. Takovou obětavost jsem zatím v Evropě nezažil. První věc, která nás překvapí, že v místním audio průvodci je i čeština, jako jeden ze světových jazyků :-D

Zakázané město (故宫, český přepis: Ku Kung) je komplex budov vybudovaných v Pekingu v nitru Vnitřního města během vlády dynastie Ming. Město je obehnáno 8,5 m širokou zdí a 52 m širokým vodním příkopem. Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit. Většina dochovaných budov však pochází až z 18. století. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Dnes je opak pravdou, masy lidí se volně procházejí po areálu a také kvůli probíhajícím svátkům se musíme s turisty doslova přetlačovat. Všímám si taky, že jsou Číňané neohleduplní a je jim jedno jestli se v davu zrovna o někoho opírají nebo do někoho jen strčí. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching. Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich nám doslova bral dech:-)

Areál je postaven na severo-jižní ose, kdy hlavní vchod do jednotlivých budov je vždy z jihu. Ceremoniální i obytné objekty se pyšní typicky čínskými honosnými názvy - Palác nebeské čistoty, Síň velkého spojení či Palác pozemského klidu. Největší stavbou je Síň nejvyšší harmonie na druhém nádvoří z jihu, kde probíhali nejdůležitější obřady a kterou nesměla žádná jiná budova nebo strom v areálu převýšit. Příjemné doplnění atmosféry dělají cypřišové stromy, kterých je tady prý na šest tisíc a při závanu větru ho můžeme dobře cítít. Nejstarší strom má už 500 let a je zajímavě spletený y jakoby větví. U severního vstupu se pak nachází příjemný parčík plný altánků a stromů, kde většinou odpočívají znavení návštěvníci.To platilo o i o nás a nejen v tomto parčíku. Díky mé chybě vzít si ráno kalhoty jsem už celkem zapařený :-D Teplota kolem třicítky nás nutí se každou chvíli schovat do stínu a kupovat si další a další pití.

Po Zakázaném městě jsme velice znavení a jdeme na oběd do stejné restaurace na oběd. Opět si dáváme místní kachnu, která je opět výborná. Jdeme jedeme porvé v Pekingu také metrem do Chrámu nebes, což je komplex taoistických chrámů v obvodě Tung-čcheng. Jeho počátky sahají do začátku 15. století. Čínští císařové se zde modlili za dobrou sklizeň. V roce 1998 se stal součástí světového dědictví. Síň modliteb je hlavní stavba, která byla dokončena roku 1420. Je vybudována do věžovitého tvaru, má tři prstence a modré střechy z glazovaných tašek. Modré střechy jsou k vidění i na ostatních budovách. Hlavní síň je bohatě vyzdobena a v jejím čele se nachází modro-zlatý trůn. Na ten jsem se nešli podívat, jelikož jsme byli už zničeni tím vedrem, takže jsme se podívali jen zvenku. Zbývající části jsme jen proletěli, spíše se prodrali davy. Úplně na druhé straně komplexu se pak nachází Oltář nebes. V dávných dobách sloužil k obětování. Je postavena jako třípatrový mramorový ochoz prostředek tvoří kulatý kámen, který je základ prstence. Dnes zde probíhají hlavně fotografické orgie. Každý Číňan stojící nebo klečící na středovém kameni se zde chce nechat vyfotografovat. My jsme tuto zvrhlost z důvodu únavy také vynechali :-)

Touto dobou jsem začínal být již mírně nervózní, protože ještě pořád nevím v kolik mi to zítra letí do Šangaje :-D V sobotu jsme se jim do UK nedovolal, tak jsem poslal email, ale zatím žádná odezva. Z tohoto důvodu taky hned pospíchám do hotelu a volám jim přes Skype. Spojení je špatné kvůli chabému signálu Wi-fi. Volám dvakrát a nakonec se nějak domluvíme a paní mi slíbí, že to ověří u aerolinek a ozve se. Za chvíli mi volá do hotelového pokoje a nabízí mi jiný let u trochu dříve. Já si radši vyberu odlet ve 2 odpoledne, protože se už nechci courat sám po Pekingu. Jsem rád, že se to povedlo:-)

Večer potom jdeme do celkem živé čtvrti, kde si dáme večeři a i pár piv v jednom z místních barů. David nám říká, ať se vrátíme do půlnoci a potom má Jirka zmeškané hovory od něj...

30.4.

Ráno se budím, když se Jirka balí. Je kolem 6 a jsem ještě dost unavený po včerejší noci. Po rozloučení si jdu ještě lehnout, ale už neusnu. Jdu si vytisknout letenku a potvrdit si hotel v Šangaji. Paní s informačního kiosku v hotelu mi tam zavolá, je velice ochotná. Naopak při odjezdu chlapík na recepci není moc vstřícný a těžko se s ním domlouvám ohledně platby za pokoj.

Taxík na letiště mám objednaný na 10.30. Řidič na mě musí čekat kvůli těch průtahů na recepci. Je to starší týpek, který neumí slovo anglicky. Doufám, že mu na hotelu řekli, kde vlastně potřebuju :-D Hned mu ukazuju na taxametr, že chci aby ho použil. Tuto radu jsme slyšel již vícekrát, jinak chtějí turisty natáhnout. Když se jede na taxametr, je to za levňocha. Hned jsme uvázli v zácpě. V taxíku to trochu smrdí a venku je zase strašné vedro, takže bez klimy nepříjemná kombinace:-) Řidič jede stylem, že troubí, tak jako všichni ostatní na ty, kteří přejíždějí z pruhu do pruhu a chtějí mu tam vjet. Poslouchá nějakou hroznou stanici, kde nějaký chlap vypráví asi příběh. po cestě samozřejmě chrchlá a plive z okna, klasika v Číně jak jsem již odpozoroval. Během cesty i něco vyhodí z okna když dopije. Do třetice všeho hnusného si začne nějakou špejlí hrabat v uších. Chce se mi zvracet, protože jsem ještě pořádně nejedl. Vytáhnu si aspoň gumové medvídky JoJo, které mi ještě zbyly z domova. nabízím mu, ale jsem rád, že mi tam ty špinavé pracky strkat nebude, protože nechce. Jedeme asi hoďku a půl, vzdálenost něco přes 30km, stojí to přesně 100 juanů, říkám si, že mu dám nějaký ten drobák od cesty a on mi hned začne hrabat do peněz a chce jich šest:-D Dám mu těch 7 RMB (21kč), takhle píšou jeny místo mezinárodního formátu CNY. Znamená to Remninbi. Jedu metrem s jedním přestupem asi hodinu.

Let MU 217 směr Šanghaj Pudong s China Eastern letounem Airbus 321 má letět ve 14:00. Hned mi oznámí, že to má asi dvacet minut zpoždění. Musím se tedy vrátit za tuto dobu zpět a odbavit se. Po cestě k bráně jsem zahlédl FREE Wi-fi, což zdarma na letištích nebývá, tak to jdu asi na hodinu využít. Píšu blog i přesto, že mě bolí od rána hlava a chce se mi spát. Něco před druhou nastupuju do letadla, ale více než půlhodinu ještě čekáme na ranveji. Let mi uběhne a uvědomím si, že vzdálenost 1095 km, která je podobná té, jenž jsem pravidelně absolvoval z Anglie mi připadá krátká. Za necelé dvě hodiny (1:55 ) přistáváme v Šanghaji a já již z letadla vidím zase všude obrovské čtvrti paneláků a jeřáby kde jen člověk zahlédne.

Šanghaj (上海) Šang-chaj, je s 23 019 148 obyvateli (2010) nejlidnatější město Číny a významné hospodářské centrum této země. Rozkládá se při ústí řeky Jang-c'-ťiang do Východočínského moře a od roku 2004 vystřídala s ročním obratem nákladu 380 milionů tun Rotterdam na pozici největšího přístavu světa. Šanghaj náleží mezi čtveřici měst se zvláštním statutem, která jsou v rámci ČLR postavena na úroveň provinciím. Velkým problémem je dopravní hluk a silné znečištění vzduchu i vodních toků – Šanghaj je na 4. místě mezi městy s nejznečištěnějším ovzduším na světě.

Jdu do informací, kde konečně někdo mluví solidně anglicky a ptám se, jak se dostanu do hotelu, který mi David zajistil, napsal mi to totiž čínsky, takže nerozumím vůbec nic kromě čísel :-D Hned se ptám ochotné paní na informacích jak se tam dosta, potvrzuje mi, že metro je nejlepší. Naskočím na metro do stanice East Nanjing Road. Když dorazím se svým velkým báglem na stanici, hned ukazuju místním svůj lístek s adresou hotelu. Naštěstí je to kousek a na stejné ulici, která je plná lidí. Prodírám se davem přes jakési malé náměstí, hotel Nanjing Hotel je po pravé straně. Dostávám pokoj 802 ve vrchním patře. Je tam celkem zapařeno kvůli malého zamřížovaného okna. Naštěstí je tady i trochu fungující klima. Bez klimatizace by tyto země nepřežily a proto je jde vidět na každé střeše, často i na polorozpadlých příbytcích, což jde dobře vidět i na z mého hotelu. Jsou tady vedle sebe novodobé mrakodrapy tak i chudobní, kteří si věší své prádlo na jejich střechách nebo pavlačích.

Praštím sebou do postele, jsem celkem znaven, ale zároveň hladový. Jdu do místní sámošky, kde si koupím Ramen (instantní nudle v kelímku, které se zalijí horkou vodou) na večeři, shodou okolností při jeho konzumaci říkají v televizi, že se jich ní 1.4 miliard ročně v Číně, což je 1400 za sekundu!

Po jídle se přemůžu, protože na mé procházce k obchodu zahlédnu i vyhlášenou Pearl Tower. Vydám se teda po své instantní večeři po Nanjing Road směr Bund. Po cestě se musím prodírat davy lidí i když už je po 10 hod. a dokonce vidím dva obchody Omega na stejné ulici. Západní luxusní značky tady nejsou výjimkou a místní se u těchto obchodů i rádi fotí.

Po cestě k Bundu, tedy místnímu nábřeží jsou mi mnohokrát nabízeny masáže nebo padělané zboží. Evropan je tady vždy na mušce, chtějí z něj prostě vytáhnout Eura jak říká David. Po focení s místníma, na které jsem již zvyklý a kratší procházce po nábřeží se vydám zpět na hotel. Je zajímavé. že se tady staví v centru města i ve svátek a ještě k tomu v noci! Dává to ale smysl, proč to teda v naší malé republice, která má sotva polovinu obyvatel než Šangaj nejde??? Dobrou noc...

1.5.

Ráno mě budí hudba v ulicích. Uvědomuju si, že je svátek práce. Zajdu rychle na snídani a potom zaplatím za pokoj a vydám se směr People's Square. Davy lidí a čínské vlaječky jen dokreslují atmosféru i s podomními prodejci, kteří mi nabízejí falešné hodinky. Již ráno začíná být pěkné vedro. Na náměstí mě osloví tři studenti, kteří se chtějí nechat vyfotit a potom se dají se mnou do řeči. Jsem překvapen, protože málokdo umí v Číně aspoň trochu anglicky. Nejen angličtinou, ale i vědomostmi o ČR mne celkem zaskočili. Kromě borce u Ptačího hnízda, který věděl o rozdělení naší vlasti, tak samo s tím byli seznámeni tito studenti. Byli přátelští a protože jsem přesně nevěděl kudy mám přesně zabočit, nabídli mi, že mi ukážou místo, kde můžu koupit čaj, což jsem jako suvenýr chtěl. O pár ulic dále jsme se najednou ocitli v čajovně, kde už místní paní nás asi očekávala. V té chvílí jak se říká mi vše docvaklo. Nejen v průvodcích , ale i na hotelu upozorňují cizince na to, že místní vás chtějí natáhnout v místních podnicích, kde jsou domluveni s majiteli. Rychle jsem se rozloučil a pokračoval v mém putování po památkách:-)

Navštívil jsem prvně park u Peoples's Square, kde byli různí hudebníci včetně jednoho bez nohou. Dal jsem mu všechny drobné Juany, které jsem měl v kapse a zase si uvědomil, jak musím být šťastný za své zdravé tělo. To jsem si uvědomil již několikrát na své putování po Číně. Setkal jsem se totiž s mnoha postiženými nebo jinak zmrzačenými lidmi.

Poté jsem se vydal metrem k chrámu Jing' an. Koupil jsem si u té příležitosti 24 hodinovou síťovku za 18 RMB. Nebyl jsem si hned jistý, jestli jde o chrám, ke mají v přízemí obchody, ale byl to on. Obehnaný vysoko podlažními domy jako by kontrastoval rapidní vývoj Číny. Věřím, že ještě pře pár lety kolem nic nebyl o a teď je v sousedství s domy a masivními reklamami ze západu. Rychle projdu chrám a pokračuju metrem směr Luiazuji oblast, což je finanční čtvrť Šanghaje.

Hned po vystoupení z metra mě fascinuje, kolik výškových budov je tady vedle sebe nahuštěných. Směřuju směr k jedné z nejvyšších budov světa a to Šanghajské světové finanční centrum (SWFC). SWFC je nejkrásnější mrakodrap, který byl roku 2008 dostavěn. Je nejvyšší čínskou (492 metrů) a pátou nejvyšší budovu na světě - 101 patrový mrakodrap šanghajského finančního centra zahrnuje nejen kanceláře, ale i restaurace, luxusní hotel Hyatt a také vyhlídkový ,,deck", který je ve 101 patře (474m). Co mě uchvátilo kromě nádherného výhledu byla i rychlost výtahu, jede asi 6m/s a do výšky 435 metrů, což je 97 patro se dostane za 66 vteřin :-) Je třeba přejít přes celé patro, kde je expozice výstavby tohoto úchvatného lidského díla aby člověk mohl vyjet již do dříve zmiňovaného patra 101, které je nejvyšší vyhlídkový deck na světě. Úchvatné také je, že Čína dokázala tyto mrakodrapy vybudovat až od konce osmdesátých let, kdy už další města dávno podobné výškové budovy měla. Hned v sousedství je i Jin Mao Tower, která je se svými 421 metry až na patnáctém místě! Aby toho nebylo málo, z vyhlídky vidím, že se staví ještě vyšší budova vedle finančního centra. Shanghai Tower má být dokončena příští rok a bude dosahovat výšky 632 m se svými 128 patry! A potom, že je v Číně chudoba...

Na konec mé jednodenní návštěvy následuje Yuyuan Garden. Díky davům lidí, mne už to až tak moc neosloví, procházím se ještě místními uličkami a kupuju nějaké sety čínských hůlek. Paní chce původně 120 a 65RMB za sety různých velikostí. Nakonec koupím tři a ještě nějaké hrnečky na čaj za cenu jednoho většího :-) Jak jsme zjistili už v Suzhou, dá se to usmlouvat na třetinu a místní na tom stejně ještě mají vývar.

Poté mě čeká další přetlačovaní v metru zpět na hotel. V tom vedru už nemám ani chuť vidět další památky. Beru si svůj kufr a jedu metrem směr Longyang Road, kde chci vyzkoušet jeden z nejrychlejších vlaků na světe. Je dokonce rychlejší než Šinkanzen v Japonsku! Když dorazím na stanici, chci si dát ještě nějaké jídlo a mám chuť na změnu. I když jsem odpůrce McDonaldu, rozhodnu se mu dát ještě šanci. Kupuji si Big Mac menu, abych porovnal ceny, protože mě vždycky zajímal ekonomický ukazatel Big Mac Index, který vymysleli ekonomové, aby jednoduchým způsobem porovnali životní úroveň jiných států. Tady stál 27.50 RMB . V Česku vyjde na 119 kč což nesedí, protože by měl v každé zemi stát podobně, tímto způsobem bychom mohli odvodit, kolik hodin potřebují na to místní pracovat a kolik třeba u nás aby si ho mohli dovolit. Že by nás vČechách zase oškubali i na tomto? :-D

Po Mekáči jdu tedy na Maglev, (takéTransrapid) je vysokorychlostní pozemní dráha spojující stanici Longyang Road s mezinárodním letištěm Pudong. Technologii vozidel vznášejících se díky odpudivým účinkům magnetického pole dodala německá firma Siemens. Zkušební provoz 30 km dlouhé dvoukolejné dráhy byl zahájen 31. prosince 2002

Tento vlak jezdí až 430km/h, já bohužel tuto rychlost nezažiju, protože nejvyšší rychlostí to jezdí pouze ve špičce. Jedeme teda ,,pouhých" 300km/h:-( Maglev Šanghaj se stal nejrychlejším traťovým vozidlem na světě podle jízdního řádu. Další rekord překonal 12. listopadu 2003 kdy dosáhl rychlosti 501 km/h, nejvyšší ze všech komerčněprovozovaných drah.Na letišti se mi ještě podaří aktualizovat blog, protože jsem neměl v Šanghaji internet.

Let do Saigonu nebo také Ho Či Minova města mi letí v 19.50. Letím opět s China Eastern jako včera, letMU789, letoun Airbus A321. Vyžádám si při odbavení sedadlo u nouzového východu, což se ne vždy podaří, je tam totiž více místa na nohy a v případě havárie bych mohl třeba i přežít :-D Let trvá čtyři hodiny, na letišti mě už čeká spolužačka Huyen, pro kterou je to domovské město. Zavezeme mě na hotel, který mi zabukovala i se slevou, protože majitel je jejich rodinný známý. Potom jdeme ještě na pár drinků, i když je středa okolo půlnoci, žije to tady jako o víkendu. Kromě cizinců jsou venku místní, kteří se snaží prodat jak jídlo tak i cokoliv jiného. Vidím i malé děti, což me už nepřekvapuje, nejen sebou tady ale v Číně lidé berou děti ven a nosí je někdy jako koťata v jakoukoliv noční dobu...co by na to řekla asi naše sociálka:-D

2.5.

Vietnam, celým názvem Socialistická republika Vietnam (vietnamsky Cộng hòa xã hội chủ nghĩa Việt Nam, česky též Vietnamská socialistická republika, VSR), je stát v jihovýchodní Asii, na východě poloostrova Zadní Indie. Jeho sousedé jsou Kambodža, Čína a Laos. Počet obyvatel přesahuje 90 milionů. Hlavním městem je Hanoj. V zemi vládne komunistická strana, která však dovoluje soukromé podnikání. Francouzští misionáři do Vietnamu přijížděli od 17. století. Panovníci dynastie Nguyen, vládnoucí na území jižního Vietnamu, začali s Francouzi spolupracovat. Mimochodem příjmení mé kamarádky je také Nguyen, což je u nás asi jako Nováková a již jsem ho viděl i na zvoncích v Havířově :-D Až se k vám nastěhuje do baráku Vietnamec, bude to pravděpodobně taky nějaký Nguyen..V letech 1854 - 84 ovládla Francie Vietnam vojenskou silou a učinila z něj svou kolonii Francouzská Indočína. HDP na hlavu se rapidně zvyšuje a momentálně je 757.4 USD, což je ale i tak méně než třeba Thajsko.

Jsme domluveni, že ráno půjdeme s Huyen na snídani, ale volá mi o hodinu později, než měla dorazit, že jí je špatně asi z toho jídla co jsme měli včera a jde tedy do nemocnice pro nějaké léky. To já musím zaklepat, grilované olihně, které jsme včera měli s nějakou čili omáčkou se mnou neudělaly nic :-D

Vyrazím teda na vlastní pěst. Na recepci si vezmu mapu, vyměním si jen pár dolarů, koupím si jejich simku a jdu pěšky směr památky, které mi Huyen doporučila. Jsem ubytovaný v centru, říkají tomu Distrikt 1, takže je všude velký provoz. Kromě obrovského dusna a vedra, pořád je tady kolem 30 stupňů, hodně mne fascinuje doprava. Neuvěřitelné množství skútrů se prohání zběsile do všech stran i do protisměru. Jsou tady v početní převaze:-) Motorky a kola stále převažují v poměru 100:1 nad auty. Jde to poznat i podle mnoha obchodů s motorkami jako třeba Vespa. Již po krátkém úseku si musím koupit láhev s vodou a radši beru hned 1,5l. Poprvé zkouším ve Vietnamu smlouvat. Ve stánku po mě chce 20 000 Dong. Ještě přesně nevím kolik to je na naše, ale vím, že mu za to tolik nedám, takže se domluvíme na 10 000 (asi 10kč). Těžko se na to zvyká, že tady má člověk takové tisíce po kapsách.

Brzy se octnu v centru města a najednou vidím luxusní zápaďacké značky v kontrastu s ošumtělými obchůdky a pouličními prodejci opodál. Jak typické pro velkoměsta v této oblasti Asie. Jdu kolem opery a potom navštívím Ho Či Minovo městské muzeum. Vedle muzea je krásný parčík, kde místní cvičí i kolem poledne, kdy já jsem rád, že se vůbec vleču :-D Laxní zaměstnanci muzea si taky dávají siestu a připadá mi, jako by se tam zastavil čas. Expozice založení a rozvoje města je pozoruhodná i nesčetnými změnami jména města. Jedno z prvních , které se datuje do 17. století bylo i Huyen:-D

Poté následuje další pamětihodnost a to tržiště Ben Thanh. Tržnice patří k nejstarším stavbám v Ho Či Minově městě a je také jedním z jeho symbolů. Najdete tu jak velký sortiment suvenýrů, tak vše, co obyvatelé města běžně používají ke každodennímu životu. U tohoto tržiště vidím teprve ten markantní rozdíl ve způsobu řízení v porovnání s Evropou. Skupinka evropanů nemůže přejít ulici, ochotný strážník, kteří jsou na každém kroku přejde ulici a převede je. Je to jednoduché jak jsem viděl, člověk se nesmí bát, musí zvednout ruku, a mezi skůtry jakoby kličkovat až na druhou stranu. Prvně jsem měl strach, teď už ale vím, že pokud jsou nebezpečn blízko, zastaví.

Hned opodál je Palác Norodom byl postaven v roce 1868 pro francouzského guvernéra Indočíny. Po odchodu Francouzů ze země zde sídlil prezident Ngo Dinh Diema. V roce 1962 byl palác, při pokusu prezidenta zabít, zničen bombami prezidentových letců. To se ovšem nepodařilo a prezident nechal na stejném místě postavit nový palác. Jeho otevření se však nedočkal, protože byl v roce 1963 zavražděn. Budova pod novým názvem Palác nezávislosti se stala sídlem nového prezidenta Jižního Vietnamu Nguyen Van Thieua, jenž zde pobýval až do roku 1975, kdy palác obsadila severovietnamská armáda. Budova má čtyři patra a kromě nádherných hal, kabinetů, studoven a slavnostních místností je v suterénu síť podzemních tunelů. Na střeše mne fascinoval model vrtulníku, který používal tento prezident.

Po prohlídce paláce mi zavolá Huyen taxíka a navede mě k ní domů. Asi ji mrzí, že když jsem přijel tak mi nemůže hned ukázat své město. Hned po příjezdu na mě čeká a kontroluje řidiče, jestli mě nechce natáhnout, jak typické...Po vstupu do domu mě překvapí, že jakási přední místnost je kancl, kde sedí dva jejich zaměstnanci. Hned za touto místností je trochu kýčovitý obývák, kde jsou dohromady míseny nové i starší trendy. Zároveň mě ohromí, že téměř v každém pokoji je lednice o klimatizaci ani nemluvě. Jejich služebná, což je tady taky bežné, nám připraví oběd v přehřáté kuchyni, kde ze mne začalo hned téct než jsme zapli klimu. Služebná to zřejmě nějak neregistrovala, že je tam přes 40 stupňů :-D Vjetnamské jídlo se servíruje podobným způsobem jako čínské. Spousta různých misek, ze kterých s všichni nabírají. Samozřejmě nesmí chybět rýže, i když tady neni až jako poslední chod v Číně. Pokrmy jsou většinou pálivé, což mi vyhovuje, v Česku mi tato pravá asijská kuchyně chybí.

Poznám zároveň její rodiče a potom již odcházíme na taxík (před vchodem proběhne obrovská krysa) směr centrum, kde máme scuka s celkem mezinárodním párem, které jsem poznal asi před čtyřmi lety v Londýně. Švéd a vjetnamka se mezitím stačili vzít a momentálně žijou zde. Berou mě do vyhlášené restaurace, kde to žije a objednávají místní speciality, o které se zase všichni dělíme. Potom následuje podnik Caravelle, ve vrchním patře hotelu vedle opery, kde na mě dýchne duch kolonializmu minulosti. Samozřejmě servis na úrovni o které si můžeme doma nechat jen zdát. Prostě zákazník je tady pánem a nejen pěkné prostředí ale i usměvaný personál to dokresluje :-) Zavzpomínáme na Londýn a také pokecáme jak to chodí tady a jak se jim žije. Jsou spokojeni, ale rodinu založí spíše v Evropě z důvodu lepšího sociálního systému. Je to ironické, ale socialistický Vietnam nemá štědrý sociální systém co se týče přídavků a podpory tak jako je třeba u nás (i když věřím, že někteří by se o tom rádi se mnou hádali:-)

3.5.

Ráno se mi opět nechce vstávat, jsme ale domluveni s Huyen a Giao, že se pojedeme podívat na vyhlášené Tunely u města Cu Chi. Děvčata přijedou asi s hodinovým zpožděním kvůli dopravní zácpy. Po cestě ještě vyzvedneme Henryho, zákazníka a zároveň kamaráda Huyen, který je z Indonésie, ale jezdí obchodně často do Vietnamu.

Po cestě se stavíme do místní restaurace na místní vyhlášenou polévku s nudlemi zvaná Bun Bo Hue. Poté míříme do Cu Chi. Dnes jsou návštěvníkům přístupné dvě části celého podzemního systému. Jedna se nachází u obce Ben Dinh a druhá u vesnice Ben Duoc. Po příjezdu na místo asi po dvou hodinách, i když to bylo jen něco kolem 50km, nás uvítá průvodce, slušně mluvící anglicky. Začne nám prvně ukazovat jak se vojáci do tunelů dostávali. Buď měli strašně úzké vchody s víkem, do kterých jsem se tak tak vlezl nebo šikmé a klikaté vstupy. Bylo tomu tak z logického důvodu:

,,Fat Americans couldn't get through":-D

Cu Chi je okrajová čtvrť Ho Či Minova města. Během vietnamské války tu probíhaly těžké boje. Síť tunelů umožňovala vietnamským vojákům ovládnout prostor vzdálený pouhých 40 kilometrů od Saigonu. Tunely dosahovaly až ke kambodžským hranicím, podél řeky Saigon, která je zásobovala vodou a jen v okolí města měřily 250 kilometrů. Vietnamští vojáci známí jako Vietkong dokázali v tunelech žít. Měli zde obývací prostory, nemocnice, kuchyně, sklady i dílny na výrobu zbraní. Nahlédli jsme jak kdysi vařili pod zemí, měli průduchy vedené několik metrů od samotné kuchyně aby zmátli amíky. Vařili především v brzkých ranních hodinách, kdy byla ještě v džungli mlha. Nejen kouřová šachta, ale i vzduchové průduchy vypadaly jako termitiště aby zmátly nepřítele. Využívali také materiály, které po sobě americká armáda zanechávala. Z nevybuchlých min dělali své vlastní výbušniny a z pneumatik si dělali boty. Těd už rozumím tomu, proč jsou vietnamci tak šikovní i u nás:-)

Pojďme si teď společně připomenout některé historické souvislosti. Válka ve Vietnamu byl ozbrojený konflikt, známý jako „americká válka“, který mezi lety 1955 a 1975 probíhal na území Vietnamu (dnes jediného státu) a v příhraničí sousedících zemí (Kambodža a Laos). Na jihu Vietnamu se jednalo o pozemní válku, na severu pak měl konflikt podobu bombardování. Spojené státy americké a některé další země (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny) pomáhaly jižnímu Vietnamu, který bojoval proti svému severnímu komunistickému sousedovi. Toho podporovaly zase státy východního bloku, významnou roli měla i partyzánská komunistická organizace Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (známá pod názvem Vietkong), materiální podporu zajišťovala i Čína a Sovětský svaz. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v letech 1945 a 1946 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády (viz Válka v Indočíně). Proto se často udává i dřívější začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957. Během války v USA vzrostla popularita různých mírových hnutí, konaly se demonstrace a nakonec převážil odpor k válce. Vláda USA nakonec své vojáky stáhla, vítězem se stal Severní Vietnam a došlo k sjednocení země v jeden socialistický stát.

Délka tunelů umožňovala vojákům Vietkongu nenadálý útok na kterémkoliv místě. Památný je útok vojáků Vietkongu přímo na americkou základnu Dong Du. Zajímavé a odstrašující byly i pasti, které líčili na Američany. Například padací dveře a různé šachty, které vojáka uvěznily nebo smrtelně poranili, jak říkal průvodce, udělalo to z nich: ,,BBQ" :-D

Nedaleko tunelů jsou také dvě cvičné střelnice, kde jsem si za poplatek vyzkoušel střelbu z M16 a AK46. Člověk si teprve uvědomí jakou to má sílu až když si zastřílí. Já i Henry jsme si koupili po 10 nábojích a už jsme stříleli do terčů. Touto dobou z nás teklo, i když jsme byli ve stínu. Hrozná vlhkost a teplota hodně přes 30 stupňů. Poslední část jsou samotné tunely, projdeme jimi sklonění asi jen 20 metrů a úplně nám to stačí. Jsou prý už zvětšené pro turisty, ale více než metr na výšku nemají! V těchto podmínkách maximálně s olejovou lampou nebo svíčkou nasazovali jak se říká u nás, ťamani, své životy za vlast.

Před koncem naší prohlídky nás ještě občerství místním čajem a taky jednoduchým pokrmem, který vojáci za války konzumovali, kořenovou zeleninou Khoai Mi, chutná trochu jako sladký brambor. Namáčí se dohromady v nějaké směsi z cukru a soli. Poté již znaveni se vracíme do auta a Huyen nás chce vzít do nějaké místní restaurace, která se prý specializuje na hovězí. Protože nemáme moc času, bereme si to sebou jako tzv. ,,Take-away". Cesta zpět je opět úmorná a ztratíme se cestou k restauraci, protože nám nefunguje GPS v autě a Google na mobilu taky není moc přínosem, ve Vietkongské džungli, kde se cesta změnila najednou na hliněnou okrové barvy. Během tohoto výletu jsem se cítil trochu jako představitelé známého seriálu M.A.S.H. Ve městě nás opět čeká zácpa a doslova mraky mopedů jako vždy. Je to frustrující a náročné pro řidiče. I když jde vidět, že Huyen nemá moc naježděno z její nervozity, zvládá to bravurně. Jezdí se tady podobným způsobem jako v Číně, staré dobré heslo:,,Kdo dřív přij(e)de, ten dřív mele". :-)

Prostě je třeba pořád troubit a tlačit se i tam, kde má člověk přednost a to vše za poklidného přihlížení místní policie. Na skútrech se jezdí jak je libo. S helmou nebo bez, počet cestujících také bez omezení:-D Zajímavé je, že často třeba rodič má na hlavě helmu i když nezapnutou a děti nic. I malé děti jsou tahány na mopedech jako koťata.

Po cestě musíme nabrat benzín, cena je samozřejmě nižší než u nás, litr Naturalu 95- stojí 23,830 VND, už jsem přišel na to, že stačí ignorovat poslední tři cifry a mám cenu v korunách, takže ještě o dobrých patnáct kaček levnější. Už po cestě řešíme mé další putováni, zjistil jsem s politováním, že díky hrozné dopravě je na dálnici maximální rychlost 60km/h! To mi jinými slovy komplikuje život, protože místa na které se chci dostat jsou vzdálena i 600km a to znamená asi 24 hodin v autobuse! Zvažuji teda i možnosti letecké přepravy, avšak i po případné slevě se cena pohybuje kolem dvojky, protože je odlet za pár dnů. Informuju se i na recepci, kde máme jakousi cestovní agenturu. Mají otevřeno do 22.00 každý den :-) Kolem deváté večer mi slečna ještě zamluví jízdenku na druhý den ráno do Siem Riep. Vybírám si na základě toho Dongy z bankomatu HSBC také v mém hotelu. Prostě jsou tady na turisty velice dobře připraveni. Stávám se v té chvílí konečně milionářem:-) Díky jejich měně mám za 1000kč asi milion Dongů! Ještě zaplatím za hotel a vyprání prádla, které jsem si nechal poprvé za své putování vyprat. Svůj velký kufr si nechám u nich na recepci. Nic není problém, všichni jsou tady ochotni, trpěliví a nápomocni. Toto je jeden z mnoha důvodů proč miluji Asii a klidně po ní cestuji i na vlastní pěst. Nakonec ještě trávím aspoň hodinu hledáním nějakého hostelu na poslední chvíli. Špatný internet mi v tom nepomáhá a musím si jít někdy sednou na schody blíže rooteru. Stačí pár minut a hned ze mě leje jako z konve...tropy se nezapřou:-)

4.5.

A je to tady drazí přátelé, čtenáři mého blogu. Dnes mě čeká Kambodža, další zlatý hřeb neboli ,,highlight" mého putování jak se říká anglicky:-) Zároveň se stávám pořádným ,,backpackerem" neboli batůžkářem. Vstávám kolem 7 ranní, abych si zase sbalil svých pět švestek a nasadil opět toulavé boty. Backpackers se snaží využívat nejjednoduchší způsoby dopravy a cestování. Z tohoto důvodu jedu nejobyčejnějším dobytčákem a spím v hostelu. Backpackers také zažívají více dobrodružství a vidí místa, které běžný turista ne, protože cestovka je vezme jen na všobecně známé místa, prostě masovky. Stavím se ještě do obchodu si koupit něco na jídlo a potom již čekám na recepci na svůj dobytčák:-D Bude to asi příjemná 12-ti hodinová cesta do Siem Riep podle jizdního řádu. Odjezd 8:00. Vyzvedne nás nějaká místní žena, sbírá asi turisty po hotelech, protože venku čekají další. Jdeme o ulici dále, na nábřeží, kde čeká spoustu dobytčáků směřujících do celého Vietnamu a okolních států. Vše logisticky dobře uzpůsobeno pro turisty, člověk nemusí nikde chodit a má všechno jak se říká pod nosem.

Odjíždíme na čas a ještě máme několik zastávek, kde nabíráme další turisty. Kolem čtvrt na 11 dorazíme na Vietnamskou hranici. Již po nástupu nám asi nějaký steward vzal pas, což nevidím rád v cizí zemi. Zase na druhou stranu za nás vyřídil víza, které přisly na 25 USD. Nakonec jsem by rád, protože jsem četl na nejednom cestovním blogu, že cizince rádi zkasírují o pár dalších dolarů. Měl jsem připravených v kapse zvlášť 5 USD a v rukávu historku, kterou mi řekl můj student Mirek, který tady cestoval pár měsíců. Na hranici tehdy s přítelkyní říkali, že mají jen tuto sumu a že si to ověřili s místními úřady v hlavním měste. Oficír je radši nechal do země vstoupit bez úplatku :-D

Jde to celkem rychle a náš průvodce nám všem vrací pasy s výstupním razítkem z Vietnamu. Popojedeme kousek dále a již nás čeká hranice Kambodžská. Máme již vyplněný vízový formulář asi průvodcem i bez fota, jde vidět, že na maličkosti se tady nehraje. Dostanu další krásné vízum do pasu, tentokrát s obrázkem Angkor Wat a nápisem KINGDOM OF CAMBODIA. Kolem jedenácté dopoledne jsem již na území kralovství :-) Následuje oběd v jedné z domluvených restaurací, jak už jsem to zažil v Thajsku. Prvně to vypadá, že je to v ceně, ale brzy začne výdejce jídla cizince obcházet a vyžadovat 3 USD. Nevšimnu si, že by platili místní, kteří jsou s náma v autobuse. Brzy jsem se radoval nad svým vízem, místní si to vybrali jinak :-)

Nedlouho po přejezdu hranic se naloďujeme na malý trajekt, mám za to, že se jedná o řeku, ale je to malé jezero Waiko. Ráz krajiny se hned mění. Vyprahlé vnitrozemí je charakterizováno pláněmi, kde se pase dobytek směrem na jih a slamy chudobných zahalené v odpadcích a nepořádku na druhé straně cesty. Jde vidět, že svoz odpadu tady asi neexistuje.

I když je mi místních líto, že žijí třeba jen v plechových chatrčích, vidím, že se lidé všude smějí a užívají si života. A to jsme u dalšího důvodu (již druhý), proč rád navštěvuji země třetího světa. Lidé tady nemají doslova nic! Jen to co mají na sobě, nějakou chatrč obklopenou odpadky a to co si nasbírají na jídlo nebo havěť, kterou chovají, nemluvě ani o elektřině a dalších vymoženostech, které bereme jako automatické. Jinými slovy, když to porovnáme s Evropu, všichni si žijeme v blahobytu, ať již lidé nezaměstnaní, pracující nebo podnikatelé. Všem vřele doporučuji země třetího světa navštívit aby si to uvědomili nebo aspoň připomněli sami :-)

Touto dobou již cítím, že mi oběd neudělal dobře. Nějak to ve mě bublá a chce se mi na záchod. Po nějaké době musím teda na ten v autobuse, kterému jsem se chtěl vyvarovat, protože je samozřejmě v hrozném stavu. Vystřelí to ze mě jako raketa:-D V té chvíli si vpomenu, že v kantýně neměli ani průtokovou vodu a omývali to tam v lavorech...Radši nasadím ty antibiotika, které mi předepsali na malárii, ale podle návodu je to na infekční onemocnění, což mi taky může bodnout:-)

Do hlavního města Phnom Penh je to 229 km. Cesta však trvá přes 8 hodin s jejich chabou infrastrukturou a omezením rychlosti tam dorazíme kolem třetí odpoledne. Zjišťuju, že další spoj do Siem Reap mi jede až v 5! Bohužel musím opět na záchod. Prodírám se davem taxikářů, kteří mě všichni chtějí někde zavézt. Hned poblíž je tržnice, kde si znovu ulevím na tzv. tureckých záchodech. Mísy tady mají málokde, papír taky ne. Jen jakási sprcha, asi na umytí.

Hned se mi ulevilo a procházím tržiště, kde je spousta suvenýrů, které vypadají i originálně. Začínám teda zjišťovat ceny tím, že chodím od stánku ke stánku, zboží je všude podobné. Zjišťuji, že někteří mají třikrát dražší ceny než o pár metrů dále. Nikde nejsou samozřejmě ceny uvedeny v jejich zájmu:-) Kupuju pár drobností, podaří se mi něco koupit i za desetinovou cenu té původní! To už se ale prodejci zdráhají, asi na tom mají jen poloviční vývar. Když však člověk naznačí, že odchází, prodají to za jakoukoliv cenu. Kupuju si i sluneční brýle, které jsem zatím až tak moc nepotřeboval, ale v Kambodží jsou nutností. Sluneční brýle mě vyjdou jako u nás u Vietnamců, ale paní mě přesvěšdčuje, že je to dobrá kvalita:-D Původně chtěla 15 USD, dal jsem ji nakonec 5. V Kamobodži se dá běžne platit dolary (to jsou zase amíci na koni) a z toho důvodu jsem si neměnil na jejich Riely (KHR) , na tržnici platím dokonce i vietnamslými dongy.

V 5 mi to jede směr Siem Reap, dle jízdního řádu tam máme být v 11, na to se ale nedá moc spoléhat:-) Volám do Rak's House hostelu, který jem si zabukoval za 117 korun na noc včetně snídaně s dvou-postelí a to už se vyplatí! Pán na recepci mluví výborně anglicky, dle inzerátů je to mistní Khmér, jak se jim tady říká. Říká, že přijedeme až tak o půlnoci a že někoho pro mě pošle. Moc prima služba na to, že ze mě nevyrazí více jak pár stovek za několik dnů, prostě jiný kraj, jiný mrav.

Následujou další hodiny úmorné cesty, kdy se autobus protlouká místními chabými komunikacemi. Phnom Penh je 316 km vzdálený od Siem Reap. Mám stěstí, že v zadu je volné troj sedadlo. takže se tam snažím usnout, ale není to lehké, protože bus tak skáče, že mě to někdy až vyhodí, musím se přidržovat a to nejlépe oběma rukama. Na další zastávce u nějaké ušmudlané občerstvovny jak na zavolanou využiji další turecké záchody bez tekoucí vody. Z tohotu důvodu mi přijdou vhod Jirkovy protibakteriální ubrousky a mýdlo, které mi na tyto účely daroval. Ani mě nenapadne si zde něco dávat na jídlo a připadá mi, že to mají ostatní z autobusu podobně. Co mě ale nepadne je si poprvé dát jejich pivo, které jak věřím mi pomůže s trávením. Malá plechovka jejich piva Angkor mi bodne a možná i díky tomu několikrát běhěm cesty usnu.

Do Siem Reap dorážíme s více než dvou-hodinivým zpožděním, asi kolem čtvrt na jednu ráno. Jsem vděčný, že na mě řidič s tuk-tukem čeká, jinak by to byla další zdržovačka. Když dorazíme do hostelu, probudí se asi i kvůli mě majitel a s vřelostí mě ubytuje. Řidič asi jen neřídí, ale zároveń tam i bydlí, takže mě zavede na pokoj. Pokoj pěkný a čistý s dvoj-postelí, ale je tam jen větrák. Je mi jasně, že bez klimy se tam budu podit jako krysa. Vrátím se na recepci a řeknu mu, že jsem očekával klimu na pokoji. Nabídne mi teda jiný, ale o 4 dolary drahší, usmlouvám to na 3:-) Dám si sprchu a trochu jako by me střepla zimnice z toho celodenního putování v tropech, jsem rád, že můžu kolem 2.30 ráno jít spát. Celý den zabitý v dobytčáku mi teda dal co proto :-) Necelých 550km trvalo téměř 17 hodin cesty!

5.5.

Kambodža (Kâmpŭchea), celým názvem Kambodžské království nebo Království Kambodža (Preăh Réachéanachâkr Kâmpŭchea), je královstvív jihovýchodní Asii. Sousedí s Thajskem,Laosem a Vietnamem; na jihozápadě má přístup k Thajskému zálivu Tichého oceánu. Země patří mezi nejchudší v regionu. Smutný věhlas si získala zejména vinou řádění Rudých Khmerů v letech 1975-1979, kdy byly vyvražděny na 2 miliony obyvatel (zhruba čtvrtina tehdejší populace).

Z etnického hlediska je Kambodža národnostně jednolitý stát, více než 90 %!o(MISSING)byvatelstva tvoří Khmerové. Mezi nejpočetnější národnostní menšiny patří Vietnamci (přibližně 5 %!)(MISSING) a Číňané (3 %!)(MISSING). Roku 2010 byl počet obyvatel 14.494 tis. obyvatel , hustota 81obyv./km²., ekonomicky činného obyvatelstva je přibližně 63,8 %! (MISSING)

Ráno se budím celkem pozdě, což je následkem mého celodenního putování. Nestihnu ani snídani, nikde nespěchám, chci si odpočinout. Vyrazím až po 11 hod. Dnes by měl ze mě Slávek radost, dávám si jakousi očistu, protože nechci běhat někde mezi chrámy na záchod. Beru si jen vodu, foťák, namažu se krémem a vyrážím. Na recepci si půjčím dámské kolo se zámkem za dolar na den. Dnešní předpověd počasí je 30- 37 stupňů, srážky: 10%!,(MISSING) vlhkost: 66%!<(MISSING)/b>.

Asi po 8km jízdy na dámském kole s nízkým sedátkem dorazím na jakousi vrátnici, kde si kupují tří-denní vstupenku za 40 USD. Jednodenní stojí 20, takže by to jen na odpoledne nemělo cenu. Po cestě jsem se aspoň vyhnul řidičům tuk-tuků, kteří by mne jinak pořád otravovali hláškami stylu:

,,Where you going, sir?"

Další dva nebo tři kilometry to trvá než dorazím s k samotnému Angkor Vat. Je to velice turistické místo a kromě místních prodejců se u vchodu potulují i divocí psi a opice. Všichni se tady maji z důvodů tisíců turistů dobře:-) Bohužel až na některé, třeba žebrající matka s dítětem, které má asi nějaký nádor nebo syndrom, strašně nateklá hlavička. I takové jsou stránky jednoho z nejvyhlášenějších architektonických skvostů.

Angkor Vat (ប្រាសាទអង្គរវត្ត😉 byl postaven počátkem 12. století pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Novodobého jména Angkor Vat se užívá od 16. století a lze jej přeložit jako „městský chrám“: Angkor Vat je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení – nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Chrám je vrcholným příkladem khmerské architektury, stal se symbolem Kambodže a je zobrazen na její státní vlajce. Se svou celkovou výměrou kolem 1 km² je navíc je považován za nejrozlehlejší náboženský komplex na světě. Angkor Vat spojuje dva základní plány khmerské architektury, chrámový vrch a chrám s galeriemi. Má představovat mýtickou horu Méru, což je v hindské mytologii domov bohů.Chrám je obdivován nejen pro svou majestátnost a harmonickou architekturu, ale také pro rozsáhlé basreliéfy a zobrazení dévatů, která zdobí jeho zdi. Roku 1992 byl zařazen do světového dědictví UNESCO.

Jedním z prvním západních návštěvníků, kteří spatřili Angkor Vat, byl portugalský misionář Antonio da Magdalena, který jej navštívil roku 1586. Uchvácen tímto místem si poznamenal, že:

„je to naprosto mimořádná stavba nepopsatelná perem, kterou nelze přirovnat k žádné stavbě jinde ve světě.“

Mým cílem je vyhnout se hlavnímu proudu, i když jedu ze dvou tras musím zvolit tak i tak. Drtivá většina turistů jde jedním směrem a proto jsem si vyhledal potřebné info na netu a taky jsem se poradil v hostelu abych zjistil, co je nejlepší. Bylo mi doporučeno jít, v mém případě jet na kole v opačném směru. Je obrovské vedro a i když mě na kole mě trochu ovane větřík, potím se jako kůň!

Nejvetší atrakci Angkor Vat teda nenavštívím a pokračuju směrem na Angkor Thom. Po cestě vidím po levé straně jakoby informační cedule a u nich několik zaparkovaných kol. Jdu se podívat blíže a jedná se o chrám Phnom Bakheng. Vydám se po cestě pro slony, ta mě zaujme hned na první pohled:-D Je příjemné, že zde není moc lidí a můžu si teda vychutnat i klid toho místa. Projdu se kolem a vyškrábu se i nahoru. To už ze mě leje jako z konve a vlastně celou cesti posrkávám vodu, i když jdu třeba ve stínu. Horko je nesnesitelné hlavně pro Evropana jako jsem já. Ujedu na kole asi něco přes dva kilometry po asfaltce, kterou lemuje červená zemina a přes hlavní bránu dorazím do Angkor Thom. Druhá největší atrakce areálu, kde samozřejmě přijíždí spoustu minibusů a tuk-tuků s cizincema. Jen co slezu z kola už mi taky jeden řidič nabízí svezení :-D Zjišťuji, že je to velká výhoda jezdit na kole, i přes to vedro. Aspoň mi tuk-tukáři dají pokoj...

Součástí areálu Angkor Thom je Bayon. Další obrovský chrám, celkem dobře dochovaný ale v rekonstrukci. Udělám pár snímků a v tropickém vedru pokračuju po kratší modré trase. Kolo si u památek většinou odstavím, protože mě kontroloři lístku jinak nepustí a přimknu jen ráfek ke kolu. Asi je to zbytečné, nikdo tady nepřišel pěšky, takže by ho ani nikdo neukradl. Následuji chrámy Ta Keo a Ta Prohm v rozmezí asi 6 km. Člověk prostě jenom pořád jede dále a opakuje se ta samí scéna. Najednou se u cesty objeví stánky s občerstvením, potom následuje křik prodejkyň a když slezu z kola začnou mi nabízet odvoz, nebo třeba i s kolem, že musím být stejně unavený :-DMají naučené své fráze, které opakují každý den od úsvitu do soumraku.

Následují ještě další dva a to jsem určitě nějaký vynechal. Po cestě jsem si koupil několik flašek vody, jedna voda chutnala flórem, takže jsem ji používal jen na osvěžení. Celkový kratší okruh je asi kolem 20km a ještě mě čeká dalších 8 do města. Dnes jsem si udělal trošku obrázek o tom, jaké rozměry má největší chrámový objekt na světě.

Celý den jsem kromě té vody nejedl, abych nepokoušel zažívání a ani jsem moc hlad v těch tropech neměl. Poprvé prozkoumávám centrum města a vzpomínám si, že v průvodcích vyzdvihovali místní kuchyni i levné pivo za půl dolar. Jednu takovou najdu, sedí tam hodně lidí, takže usoudím, že bude dobrá. První škopek do mě spadne jen to zasyčí :-D Zjišťuji, že dělají místní speciality a objednám si tedy Khmer Curry. Dávám si to extra ostré, to byla má strategie v minulosti v Thajsku a nikdy žádné žaludeční potíže jsem neměl. Je to balada, dokonce to chutná i jako Thajské curry, což je jedno z mých nejoblíbenějších jídel vůbec. A to jsme již u třetího důvodu, prč mě tak Asie oslovuje, její kuchyně je prostě výjimečná a možná bych ji i vyměnil za českou :-D

Plný dobrého jídla a třech malých piv, což mě vyšlo asi na kilo, se vydávám zpět na hostel. Již si zvykám, že skútry a další kola vyjíždějí kdykoliv a odkudkoliv, ale každý jezdí celkem pomalu a opatrně, takže to funguje a já se snažím naladit na stejnou notu, do křižovatky prostě vjedu doprostřed jak se to dělá a pak se uvidí co dále :-D Dorazím v pořádku na hostel a upadnu po koupeli na postel. Po pouhém odpoledni jsem naprosto schvácen a to je sotva sedm večer. Stmívá se tady brzo a rychle. Kolem šesté jsem přijel a kolem 6.30. byla už tma. Dobrou noc Kambodžo ;-)

« Previous Entry Next Entry »

Advertisement

Asia 2013 - Week III.

Copyright Notice: All Rights Reserved