Další den v Prachuapu a noční přejezd

---

Prachuap, 13. červenec
Ráno jsme se vzbudili, sbalili si věci a poprosili majitelku guesthousu, jestli si u ní nemůžeme nechat gemmu. Půjčili jsme si znovu u ní kola a vyrazili jsme na druhou stranu, k opičí hoře. Dorazili jsme na místo krmení, bylo ještě relativně brzo a místní opičky krmili banány, kukuřicí i granulemi. Koupili jsme od jednoho prodejce za 20 bahtů velký trs banánů a zkoušeli opičky krmit z ruky. Napodobili jsme místní - natáhli jsme ruku s banánem před sebe, a opička která dojedla chtěla ještě se váhavě přišourala a pak rychle chňapla a poodešla o pár kroků si banán sníst.

Dokrmili jsme a přihnaly se šedé mraky a zvedl se vítr. Váhali jsme zda se vrátit do guesthousu a přečkat déšť tam, nebo jet dále. Zkusili jsme to druhé, dorazili jsme do stánku kde paní dělala různé druhy káv, objednali si brazilskou a latte, obojí jako ledovou variantu. Kafe bylo výborné, zejména to brazilské a na Silvii to opět působilo jako vždy. Mezitím se mraky záhadně rozplynuly a tak jsme pokračovali dále k zátoce na severu.

Projížděli jsme malou rybářskou vesničkou, slyšeli hudbu a najednou se doprava zastavila. Ve vesničce byla slavnost či co. V jednom pickupu seděla namačkaná kapela i s reproduktory a hlasitě hráli. Za nimi průvod lidí jak na prvního máje. Pak mávnutím proutku lidi z průvodu naskákali do okolních pickupů a vyjeli vyhrávat do sousední vesnice.

Projížděli jsme krajinou mokřadů, kde byla buď právě sklizená rýže anebo rybníčky používají na chov ryb. Osobně bych si tipnul obojí zaráz. Dokonce nad některými byly ještě na kůlech nataženy dlouhé pruhy rybářských sítí a na nich se sušily drobné rybičky. Vůně to tedy byla ohromná.

Dojeli jsme k evidentně nově postavenému chrámu s rybníčkem s lotosovými květy. Místní krmili obrovské ryby - velké sumečky dlouhými fousky a doběla zbarvené ryby s hrbem na čele. Chvíli jsme se dívali a pak vyrazili dál k chrámu, evidentně jsme si zajeli, na kůlech tam byly jeden vedle druhého domečky, zřejmě pro mnichy. Rozštěkal se jeden pes. K němu se přidali další a další. Obrátili jsme se a vyrazili zpátky k chrámu. Psi posilněni principem smečky a vidinou toho, že jsme se jim nepostavili a ujíždíme se za námi rozběhli. Naštěstí jsme jim ujeli, místní horko a dusno je přinutilo opět si lehnout do stínu a hrát hru na mrtvolu.

Jeli jsme dál a objevili nový chrám. V tomto stylu - hlídali ho dva hadi-draci s devíti hlavy jsme ještě nic neviděli. Musím někdy v klidu nastudovat co má symbolizovat.

Vyrazili jsme zpět k Prachuapu a při projížděním rybářskou vesničkou se po nás vrhla opět místní smečka psů. Jeden se mi dokonce čumákem dotkl lýtka, naštěstí jsme jim ale ujeli. Ale šok pořádný. Přece jen potulující se psi s různými nemocemi docela hodně kazí dojem svobody a krásy Thajska.

Vrátili jsme se k opičí hoře a vystoupali - tentokrát jen kousek - 396 schodů nahoru k chrámu s relikvií - otiskem Budhovy nohy. I přesto, že jsme byli podstatně níž než včera, byly pohledy na město krásné. Vrátili jsme se na oběd do restauračky, kde jsme první den při příchodu viděli vysedávat bělovlasého motorkáře. Dali jsme si smaženou rýži s kuřecím masem a já kokosovou polévku. Tady chutnala úplně jinak než dříve v Ayutthayi, zaujaly mne v ní především čtvrtky zelených fíků. Vrátili jsme kola u Lily a osprchovali se tam.a hurá na vlak do Chumponu. Takže už thajskou klasikou - druhá třída s větráky, 20 minut zpoždění jsme společně s hodně cizinci dorazili téměř v deset hodin do Chumphonu. Tam mumraj, nadháněči do hotelů. Řekli jsme, že chceme na noční trajekt do Ko Tao a nechali jsme se za 50 bahtů na osobu nadehnat do jednoho Pickupu - sběrného taxíku. Ono to do přístaviště Tha Yang bylo dobrých 9km. Postupně u guesthousů vysedávali ostatní baťůžkáři až jsme zůstali jen ve třech se Silvií a jedním mlaďochem. Vyklubal se z něho David z Madridu, co cestuje už čtrnáct dnů po Thajsku sám, protože mu kamarádi toto dobrodružství odřekli. Ukazoval nám fotky z Khao Yai - národního parku - kam jsme se Silvií původně taky chtěli jet, ale času máme fakt málo. Snad někdy příště.

Mezitím jsme přijeli k řece do kanceláře lodní společnosti. Zaplatili jsme 200 bahtů za osobu - méně než píše průvodce a dvě piva. Přišli jsme k malé modře natřené nákladní lodičce plné zásob jídla a pití pro Ko Tao. Na horní palubě byla stříška z umělohmotné plachty a na zemi rohože na lehnutí. Na dolní palubě mezi zásobami měla ustláno thajská posádka. Vyrazili jsme a projížděli mezi spoustou zakotvených rybářských loděk. Musel jsem si v duchu uznat, že je dobře, že klidný David tu s námi je. I on byl rád že nejede sám. Měl jsem docela z mola a představy 6 hodin namoři docela svíravý pocit. Po půlhodině jízdy říčním kanálem jsme konečně dorazili na otevřené moře. Foukal vítr a zvedaly se vlny. Loď hodně houpala, občas před velkou vlnou kapitán na chvíli vypnul motor zhouplo to, a jeli jsme dál. Nevím, nevím jak by nám bylo kdyby přišla bouřka.Přivázali jsme batohy k lodi a k sobě a šli spát. Bohužel však před půlkou se Silvii udělalo špatně a něco málo vyzvracela do moře na zádi lodi. Ještě, že jsme dlouho před plavbou nic nejedli. Seděl jsem asi hodinu s ní a byl zoufalý z toho, že nevím jak jí pomoc. Bude to chudák muset ještě aspoň tři a půl hodiny vydržet než dorazíme na pevninu. I já jsem cítil žaludek trochu jako na vodě. Míjeli jsme rybářské lodě, které měly plné šrouby práce a vytahovali z moře plné sítě. Konečně se objevily v dáli světla ostrova. Přarazili jsme, vyskočili do tmy na břeh k molu Mae Hat, vzali si prospekt k jedné z potápěčských škol a šli si sednout. I přesto, že jsme byli napevné zemi, žaludek se ještě notnou chvíli houpal. Příště si musíme vzít předem něco jako kinedryl. Šli jsme si sednout na lavičku všichni tři jsme si povídali a pak se náhle rozednilo.

---