Advertisement
Published: August 30th 2014
Edit Blog Post
Minule se laskavý čtenář dozvěděl, jak v pohraničí u Řeky osamělého draka chcíp pes. To se ale rozhodně nedá říct o celé hranici s Barmou, naopak, výběžek ČLR o několik set kilometrů jižněji, na západ od města Baoshan (保山), se má čile k světu. Od Kunmingu tudy vede právě dobudovávaná dálnice směrem na Mandalay, v plánu je dále železnice a především ropovod – a surovinové zájmy Číny v otevírající se Barmě samozřejmě nekončí u ropy. Nejvýnosnějším artiklem je ale stále opium. Centrální i provinční vláda se oficiálně snaží zatnout pašerákům tipec, což lze ilustrovat na občasných kontrolách u silnic (strategií je zjevně nekontrolovat samotné hranice, ale posunout kontroly o řádově desítky kilometrů do čínského vnitrozemí). Veškerá snaha o potlačení obchodu s opiem ale naráží na klasický problém, zkorumpované úředníky; takže Yunnan a zvláště oblast západně od Baoshanu zůstávají hlavní drogovou bránou do Číny.
Cesta od Dulongjiangu (独龙江) do zmíněného výběžku vede hlubokým údolím řeky Nujiang (怒江) čili Salavíny. Ještě před několika lety tady bylo možné spatřit úžasný způsob dopravy přes řeku na druhou stranu kaňonu: přes řeku byl natažený provaz či v pokrokovějších dobách ocelové lano, a to v dostatečně šikmém úhlu, aby se cestující mohl zavěsit na hák, odrazit
se a překlouzat po laně na druhou stranu údolí. Takhle se místní přepravovali minimálně od třicátých let 20. století, jak dokládá filmový záznam již dříve zmíněného dobrodruha a přírodovědce Josepha Rocka, a cestovali tak třeba na trh s rancem zeleniny, ale třeba i rancem slepic nebo rancem kozy. V poslední době čínská vláda prohlásila takovou dopravu za nebezpečnou, vybudovala spousty mostů a mostíků a lana odstranila. Z autobusu jsem tedy marně vyhlížel postavy plachtící vzduchem – zahlédl jsem jen dvě nehybné nákladní lanovky.
Po zastávce na jeden den v Liuku (六库), bouřlivě se rozvíjejícím hlavním městě nujiangské prefektury, jsem se ocitl v Baoshanu (保山). Ve frontě na lístky jsem se vhledem k jízdnímu řádu rozhodl narychlo změnit původní plán vydat se do Tengchongu (腾冲), centra historického, biodiverzitního a mírně vulkanického kraje, na vzdálenější Ruili (瑞丽).
Ruili je vlastně čínskou částí města rozkládajícího se napříč hranicí s Barmou. Na první pohled je vidět, že má svá nejlepší léta za sebou: v ulicích mezi výstavními, ale omšelými budovami sice korzují Číňani, Barmánci i Indové všech možných vyznání, ale je vidět, že město bylo dimenzované na větší davy. Na rozdíl od úplně celého zbytku Číny jsem si všiml jen relativně malé
Liuku
V hlavním městě provincie se zuřivě staví nové obchvaty, železnice, nové čtvrti a bůhvíco ještě. stavební aktivity (i když i tak předčí většinu Česka).
Ruili mi svým mixem kultur připadalo jako takový malý Hong Kong. Základ města je sice jednoznačně čínský, ale žije tu spousta Barmánců i Indů, muslimů i buddhistů, opiových i nefritových podnikavců, a co je největší změna proti zbytku Číny: přestože tu není nějak extrémní turistický ruch, tak někteří místní tu mluví dokonce i lámanou angličtinou. Ulice jsou tu poseté vedle čínského rozsypaného čaje i barmskými klikyháky a na prodej jsou tu jak čínské serepetičky určené Barmáncům, tak barmské serepetičky určené Číňanům. Hranice u Ruili zasahuje i kousek přes řeku k Jiegao (姐告), a tento kousek je vyplněný obchody se žárovkami, motory, solárními panely, ale hlavně nefritem a drahými kameny.
Co se týče Číňanů, tak v oblasti žije spousta Daiů. Na sever od města je tak možné spatřit několik chrámůthéravádového buddhismu, s typicky daiskými prvky uctívání vody. Navštívil jsem dva: jeden pustý, se sochami a dělníky bokem cosi kutícími na slámové chatrči, ve druhém mě s úsměvem zdravili desetiletí žáci i mniši v oranžovém. Směřoval jsem ještě ke třetímu, zjevně největšímu na kopci, ale nepustil mě k němu uniformovaný pán v budce. Kromě toho se v okolí pohybovalo několik buldozerů
Trh v Ruili
Sortiment se od běžného čínského moc neliší – i když jsem zahlédl třeba okru, kterou jsem nikde jinde neviděl. Kromě etnických Číňanů a Daiů tu ale potkáte muslimské Huie, Barmánce, Indy a kdovíkoho ještě. a tak mám pocit, že buď ten chrám právě po čínsku zcela zgruntu renovovali (čti zbořili a postavili znovu jinak) nebo že vůbec nešlo o chrám, ale snad o velkokapacitní hotel.
Dva dny byly na Ruili právě tak akorát. V blízkém okolí se kromě zmíněných chrámů sice nachází ještě kus pralesa, lázně a další zajímavosti, ale ty jsem se rozhodl vynechat. Celodenní cestu do Kunmingu mi zpestřil místní kolorit v podobě zatčení cestujícího z jiného autobusu na celním checkpointu, a také konverzace se spolucestujícím, mladíkem z Harbinu (哈尔滨), obchodním cestujícím vodními čerpadly a zjevně tak trochu barovým povalečem. Aspoň jsem si na závěr celé té čínské anabáze ověřil, jak jsem v čínštině skutečně pokročil.
Advertisement
Tot: 0.077s; Tpl: 0.012s; cc: 7; qc: 26; dbt: 0.0547s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 2;
; mem: 1.1mb