Jižní Amerika 2014

---

Jak jsem se vrátil do La Paz

Probudil jsem se v neobvyklý čas na neobvyklém místě. První drozdovití ptáci ještě nezačali zpívat, ale jistě už si připravovali stojany na noty. Ačkoli to dělávám velice nerad, musel jsem vylézt ze spacáku a začít balit. Ještě méně rád to dělám při světle baterky, protože takto člověk často přijde o nějakou důležitou věc a naopak spoustu nechtěných si přibalí. Ale nedalo se nic dělat, spoj z tohoto místa zpátky do civilizace odjížděl v pět ráno.



Málokdy si stavím stan v parku. V Millipaya, malé vesničce necelý výškový kilometr nad Soratou, kde jsem zakončil svůj osmidenní pochod kolem šestitisícovky Illampu, to jinak nešlo. Slovo hotel vyvolávalo na tvářích domorodců tázavé úsměvy. Chvíli jsem uvažoval o fotbalovém hřišti dole u řeky, pak jsem s údivem zjistil, že za ním někdo vybudoval malý park. Spíše tedy pokus o park, ale v této části světa něco nevídaného. Obyvatelé Bolívie jsou zvyklí, řekněme, ctít zákony termodynamiky, to znamená užívat, opotřevovávat, vyhazovat nepotřebné do řeky, samozřejmě jen pokud tam dohodí, ale málokdy se uchýlí k vybudování něčeho, co bezpodmínečně nepotřebují k životu. Tohle byl zázrak.



Do Millipaya jsem se dostal díky útěku před mulou. Já vím, zní to zvláštně, ale vše bude vysvětleno. Trek běžně začíná i končí v Soratě a v dnešní době ho skoro nikdo nechodí, protože je, podle vyjádření v průvodcích, nebezpečný díky nelegální těžbě, která probíhá v okolí. Můžete se prý dostat do konfliktu s těžaři, když jim nezaplatíte požadované mýtné, na které nemají nárok, stejně tak s vesničany, kteří vás nebudou chtít pustit přes bránu.



Tomu jsem se rozhodl vyhnout, a tak jsem si vymyslel vlastní cestu, okruh vedený blíže hoře přes několik sedel, avšak technicky i výškově náročnější. Byla to dobrá volba, tři dny jsem nepotkal živáčka. A ty výhledy. Pak ale nastal čas, kdy jsem byl nucen sklesat do údolí, protože jediná cesta vedla vesnicí. Při sestupu jsem potkal domorodce, který mi na několikátý pokus sdělil, že pár kilometrů přede mnou viděl dva turisty s průvodcem a mulou. A jestli prý nemám caramelo. Zavrtěl jsem hlavou a omluvil se.



Tím slovem myslel cokoli sladkého. Bylo to něco, s čím jsem nepočítal. Vzal jsem si příděly jen pro sebe, aniž bych tušil, že caramelo zde má význam nezávazného platidla, kterým se můžete revanžovat domorodcům za jejich drobné služby nebo navázat kontakt, podobně jako jinde ve světě funguje cigareta. Mimochodem, je to zvláštní, Bolivijci prakticky nekouří. Neviděl jsem jediného.



Měl pravdu ten hoch, večer jsem míjel stan u řeky, pasoucí se mulu a snědého průvodce.



“Hola amigo! Odkud jsi?” otázal se.



“República Checa,” pronesl jsem nejpoužívanější větu svého španělského minima.



“Vážně? To jsou ti dva mí gringos taky! Alespoň myslím.”



Byli už zalezlí ve stanu, ale museli náš rozhovor slyšet, i když proud řeky možná udělal své. Nechtěl jsem, aby je tahal ven, sám jsem potřeboval rychle zaparkovat, protože zimní Cordillera je neúprosná. Ať už je ve dne jakkoli horko, v půl sedmé večer přijde tma a s ní teplota blízká nule. Lépe být v tu dobu po teplé večeři ve spacáku.



“Se ještě uvidíme,” zakončili jsme rozhovor.



Potkal jsem je druhý den při svačině. Dva čeští turisté, muž mohl mít něco přes padesát, věk ženy si netroufám tipovat, ale jistě měla dostudováno. Byli to ranní ptáčata, takže lehce sešli můj večerní náskok a získali navrch. Já totiž nevstávám před rozbřeskem, abych dosušil věci. Další litry vody by má záda nekvitovala s radostí. Jim to mohlo být jedno, protože mula si většinou nestěžuje.



Moc jsme toho nepohovořili, muž byl nemluva a žena velmi stručná, zcestovalá cestovatelka. Nechal jsem je svačit a vyrazil napřed, nicméně cesty se nám ještě několikrát spojily. Já byl i přes zátěž rychlejší z kopce, kde je brzdila naložená mula, do kopce jsem nemusel odpočívat jako přespadesátník, ale na rozdíl od nich, vedených průvodcem, jsem musel hledat cestu.



“Hej amigo, jdeš špatně,” hulákali na mě každou chvíli.



Vadilo mi to. Rád se ztrácím a rád si nacházím cestu sám. Také mi vadilo, že využívám znalosti jejich průvodce, aniž bych jim cokoli platil. Rozhodl jsem se, že jim uteču.



Večer jsem nastoupal určitě nějakých třista metrů nad ně a říkal si, že to mám z krku. Jsem já to ale misantrop. Druhý den mě však postihla potíž, které se vyhne jen menšina Evropanů, cestujícíh končinami Jižní Ameriky. A to jsem si dával sakramentský pozor. Vybíral jsem jen zdroje s vodou jasné historie. Měl jsem použít ty tabletky. Pozdě.



Šinul jsem se do nejvyššího sedla okruhu jako šnek. Při jednom odpočinku mě došel jakýsi místní. Stále se chlámal a snažil se mi sdělit informaci, jež jsem nedokázal pochopit víc, než z jedné poloviny:



“Jdu jen do sedla, ze sedla už pojedu!” kroutil volantem.



“Máš tam auto?” bylo mi to divné, kde by se tam vzala silnice?



Pokýval hlavou a začal gestikulovat, jakoby držel opratě.



“Aha, koně!”



Usmál se.



“Caramelo nemám, promiň.”



Nechal jsem ho jít napřed.



Když jsem dosáhl ohbí sedla, padesát metrů pode mnou zastříhaly uši muly. Přehoupl jsem se přes vrchol a zahájil descenso rápido. Po několika desítkách metrů jsem znovu potkal onoho muže a má čelist se pomalu uvolnila. Nikoli však kvůli němu, ale kvůli obrazu, který se mi naskytl po otevření pohledu do údolí. Po úbočí tam vedla nová cesta, šíří na jedno auto, a na ní stál žlutý bagr.



“To je to tvoje auto?”



Pokýval a zatočil rukama jako volantem. Řekl mi, že buduje cestu přes sedlo. Tohle byla její polovina. Druhá povede tím krásným panenským údolím, kterým jsem vystoupal nahoru. Okruh kolem Illampu navždy ztratí svůj půvab.



Buď jak buď, nová cesta se mi hodila při úprku dolů. Makal jsem jak blázen, abych do večera zvládl ještě jedno sedlo a tím definitivně utekl mule a spol. Krajina se změnila v písčitou a tentokrát se jednalo spíš o pokoření duny, což mi připomnělo výstup na Big Daddy v Namibii před dvěma roky. V sedle jsem sebou praštil na zem a oddychuje se pokusil o pořízení panorama. Písek pode mnou začal mrazit, když jsem v hledáčku spatřil stříhající uši.



Vyrazil jsem jako blesk opačným směrem, seběhl jeleními skoky po příkrém svahu do údolí a utíkal po cestičce k řece. Jímala mě posedlost.



“Co to je za zvíře? Tohle přece nemůže dát. Přece neumí skákat jako antilopa!”



Pozdě večer jsem stavěl stan u posledního jezera na okruhu. Čekalo mě už jen jedno sedlo a sestup zpátky do Soraty. V noci mrzlo. A díky nadmořské výšce pět tisíc bez dvou set metrů mě ukrutně bolela hlava. Napít se nešlo, voda v rezervoáru se během hodiny proměnila v led. Tak jsem jen ležel. K ránu mě napadla myšlenka: dát si hlavu z kopce. A ono to zafungovalo. Spal jsem jak Růženka až do deseti.



Pobalil jsem narychlo, abych neztrácel čas, potom vyrazil co nejkratší cestou kolem jezera na protější svah údolí. Čvachtal jsem si to zhruba uprostřed, když jsem pohlédl vpravo směrem k prameni. Mula čvachtala sto metrů výš proti proudu.



Vyřešil jsem to jednoduše. Vylezl jsem do protějšího sedla přímou cestou, v duchu poděkoval mule za tempo, kterého bych sám těžko dosáhl, a pak nadobro opustil cestu do Soraty, ztrativ se v holých svazích, klesajících na Altiplano. A tak jsem se dostal do vísky Millipaya.



Pod lampou na malé návsi jsem nejprve čekal sám. Brzy se ale objevili další, veskrze mladí lidé, což mi dalo jistotu, že něco pojede. Mělo to být colectivo neboli carro, malá dodávka opatřená sedačkami, většinou pro dvanáct osob včetně řidiče, jež je v Bolívii a Peru základním dopravním prostředkem na kratší vzdálenost, rozumějte na pár set kilometrů. Mačkáte se tam s místními, nemáte kam dát nohy a řidič je zpravidla blázen. Zvykl jsem si je používat, protože jsou rychlá, levná, ale hlavně jsou všude, takže člověk nemusí předem plánovat, vymýšlet, prostě někam přijdete, rozhlédnete se a ono tam je carro, zrovna odjíždějící, kam potřebujete.



Tak jsme tak postávali a já si říkal, proč že mají všichni ty deky. Sám jsem šel do kraťasů, protože v colectivu nebývá zima a jestli pojedeme těch pět hodin, tak v koloně před La Paz už bude pěkné horko. Zažil jsem ale první překvapení toho dne: přesně na čas byl před nás přistaven dobytčí vůz s otevřenou korbou. Jen konstrukce, pobitá do určité výšky prkny, mezi nimiž byly škvíry na prst.



Kluci naskákali dovnitř vrchem, holkám byla otevřena malá vrátka po straně a mě tam jimi nakonec také vytáhli. Všichni se zabalili do deky a usedli těsně za kabinu náklaďáku. Kromě jednoho. Ten si stoupl do zadního rohu a opřel se o stěnu. On byl totiž gringo a netušil, co se bude dít.



Z Millipaya na Altiplano je nutné nastoupat pět set výškových metrů, přičemž jediným spojením je nezpevněná cesta, kam se vejde stěží strýček s kozou, ale musí jít za sebou. Jistě znáte známou bolivijskou silnici smrti z La Paz na Coroico, která dnes slouží jako atrakce turistům. Proti cestě z Millipaya je to dálnice.



Snad aby řidič neriskoval pád ze srázu moc dlouho nebo možná aby mu nevyprchal příliš brzy alkohol z krve, rval to do vrchu tempem přímo závodním. Na jedné straně div neškrtal zrcátkem o skálu a na straně druhé olizoval zadním kolem vnitřní ohbí zatáček. Jako jediný pasažér jsem to sledoval z korby za svitu měsíce. V každé zatáčce jsem se ocital ve vzduchu nad propastí, která se neustále prohlubovala, jak se silnice kroutila vzhůru. Valící se tuny železa držela před pádem jen hrana nezpevněné hlíny, bylo to proti zákonům fyziky. Bál jsem se na to myslet, abych náhodou nepřiměl k chodu kvantovou mechaniku. Byl to jeden z mála momentů v mém životě, kdy jsem si přál mít menší představivost.



Když jsme nakonec nahoře bez újmy najeli na asfaltku, myslel jsem si, že se můžu konečně uvolnit a začít si užívat cestu. Jak jsme ale nabrali rychlost, pochopil jsem, že jsem v průšvihu. Vzadu na korbě to foukalo ze všech stran a teplota okolního vzduchu byla pod nulou. Dojížděl jsem schoulený na zemi vedle batohu, zabalený do stanového tropika.



Dobytčák nejel až do La Paz. Končil v jedné vesničce, odkud pokračovalo naštěstí carro. Pokud jsem označil řidiče minibusů za blázny, myslel jsem tím přednostně některé konkrétní jedince, mezi něž patřil i mladík, hrdina následující jízdy, a zařadil bych jej hned do prvních pozic.



V Bolívii a Peru se jezdí jinak, než jsme zvyklí. Jezdí se rychle. Využívá se celý prostor vozovky, nikoli jen polovina. Přednost v jízdě se počítá podle aktuální hybnosti, to znamená, že ti větší a ti rychlejší jedou první. Ale hlavně se neustále troubí, aby se všichni účastníci provozu dokázali v tom zmatku zorientovat. Kdo prvně zavítá do Bolívie, bude valit oči, s jakou lehkostí zvládají potulní psi prokličkovat mezi auty na druhou stranu rušné ulice, něco, s čím má turista první týden vážné problémy. Z okna colectiva jsem viděl tucty psů, jež zachránila správná reakce na klakson. A opravdu, pramálo psů zde skoná pod koly vozu, na to, kolik jich tu je. Nedovedu si představit něco podobného u nás, kde je pes na silnici v ohrožení života, přestože jezdíme mnohem pomaleji.



Tento maník nejen že jezdil na hranici možností vozu, v zatáčkách se křižoval, místo aby brzdil, on hlavně vůbec netroubil, což při jeho agresivní jízdě znamenalo, že jsme několikrát málem přejeli člověka. Když jsme prosvištěli po dvou kolech do závratně strmé ulice, vydlážděné kluzkými oblázky, a řidič dával najevo, že i teď zůstane jen u modlení, starý indiánský dědeček již situaci nevydržel a pronesl aymarská citoslovce vyděšení.



Na konečné stanici, kterou je pro colectiva v La Paz centrální hřbitov (myslím že proto, aby v případě smrtelné nehody nevznikl pozůstalým nárok na vrácení jízdného kvůli nedodržení smlouvy), jsme se, všichni vyklepaní, hrnuli z vozu. Poprvé a naposled jsem viděl, jak bolivijské ženě upadla buřinka.



S radostí, že mám tohle všechno za sebou, jsem se vydal přes Černý trh do hostelu, kde jsem měl uschován zbytek věcí. Těšil jsem se na den odpočinku a pak hurá do Peru, do Cusca na památky Inků. Předešel mě jakýsi muž v černém, což mi bylo trochu podezřelé, protože jedním ze základních rysů zdejších obyvatel je, že nikam nespěchají. Naopak se umí dokonale plést pod nohy.



Najednou odkudsi přilétlo trochu sazí a zasáhly pár lidí vedle mě.



Napadlo mě:

“Hele, tohle mi něco připomíná!”



Každý průvodce se zmiňuje o taktikách zlodějů v La Paz. Něco na vás hodí, aby odvedli pozornost…



Podíval jsem se na druhou stranu. Byla tam malá holka, tmavá mesticka, odbarvená na blond. Nicméně batoh jsem měl pod kontrolou, nic se nemohlo stát. Po pár krocích jsem si však uvědomil, kam jsem dal peněženku.



Sáhl jsem si na kapsu u kalhot. Byla rozepnutá a peněženka v tahu. Jak to mohla dokázat?



Otočil jsem se, byli pryč. Pokusil jsem se je hledat, ale na tržišti plném lidí je to marné.



Šel jsem tedy do hostelu a začínal si uvědomovat, že jsem v průšvihu. V peněžence byl pas a bez toho mě nepustí zpátky do Peru. A v Bolívii máme jen konzulát. A navíc byla sobota!



Co dál?

Začal jsem pivem.



A dovolte mi prosím, abych tím i skončil tuto kapitolu. Sedm dní strávených na úřadech, mailu a telefonu sem nepatří. Byla to hrozná otrava, nedokážu to popsat tak, aby to bylo zajímavé. Proto tedy pouze shrnu, že po návštěvě policie, turistické policie, českého konzulátu, čtyřech návštěvách německé ambasády, telefonátech a mailech s českou ambasádou v Limě, Brasílii, Buenos Aires, Santiagu a Mexicu, návštěvě migračního oddělení, dvou fotografických atelierů a nesčetně kopírovacích center jsem si v neděli následujícího týdne dal další pivo v Cuscu, hlavním městě Inků.

Jak jsem se setkal s Humboldtem

Předposlední den v Cuscu jsem se rozhodoval, co podniknu dál. Každý normální turista se nyní obrací k metě nejvyšší, k novodobému divu světa, Mekce turismu, na jejíž přítomnost narážíte na každém kroku od vstupu do Peru. Tisíckrát opakovaný motiv na šátcích, čepicích, obrazech, dekách, šálách, záchodových splachovadlech a já nevím kde všude, se vám vtírá do hlavy. Jakmile chce Peruánec chytit cizince na háček, vyřkne ono zaklínadlo. Nezbavíte se toho nikde.



Všichni tam spěchají, ale nikdo nezažije to, co objevitel Hiram Bingham v roce 1911. A přitom jsou v Peru desítky jiných památek, které jsou možná o jeden bod výjmečnosti chudší, ale vynahrazují to divokostí, turistickou volností a větší mírou dobrodružství.



A to mě lákalo mnohem víc, než pohled na tisíckrát nafocenou modelku po četných zkrášlujících operacích, byť se jistě dodnes jedná o tu nejuhrančivější. Nebylo co ztratit. To, co na ní je úžasné, ta krása, objem, barva, to se nezmění, nezničí to ani lidé, ani zemětřesení. Naopak to příšerné, ty dychtivé zástupy zombií, to už horší být nemůže.



Ba ne, mě tak snadno nedostanete! Jednou možná, ale ten čas ještě nenastal. Rozhodl jsem se Mekku vynechat a místo toho, ve zbytku své krátící se dovolené, procestovat peruánský sever od Cajamarky, přes Chachapoyas a Tarapoto až do hlavního města regionu Loreto, čtyřistatisícového Iquitosu, který je největším městem na světě bez silničního spojení. Právě tato oblast severu je bohatá na zarostlé ruiny, ztracená pohřebiště a tajemná údolí. Pokud máte mačetu, hodně času a touhu objevovat, tohle je to pravé místo. Neměl jsem samozřejmě až takto přehnané ambice, stát se novodobým Hiramem Binghamem. Touha i čas by byly, ale chyběla mačeta.



Odcestoval jsem do Limy, odkud jezdí autobusy do Cajamrky. Jede jich každý den několik, ale, jak jsem s překvapením zjistil, rezervaci je potřeba udělat alespoň tři dny dopředu. Přemýšlel jsem tedy, jak naložit se vzniklým časovým okénkem.



Vzpomněl jsem si, že na jednom z ostrůvků při pobřeží žije lachtaní kolonie a jakási agentura že k němu organizuje výlety lodí. Takových už jsem sice několik absolvoval, ale nikdy jsem toho nelitoval. Druhý den po příletu jsem onu agenturu vyhledal.



“Takže se dostavte v devět třicet ráno do přístaviště v Callao, señor Ustoles. Umíte plavat?”



“Ano, proč?” (“Máte snad vesty?” otázal jsem se v duchu.)



“U nás máte možnost zaplavat si s lachtany,” odpověděl člen organizačního týmu.



“Myslíte přímo v oceánu? A co studený Humboldtův proud?” použil jsem nastudovanou chytrost, “to přece zmrznu?”



“Nebojte se, budete mít neopren. Zdravý organismus to zvládne. Jste zdravý, že?”



Odsouhlasil jsem to, ačkoli jsem měl pochybnosti, zda člověk, který dobrovolně skočí do rozvlněného studeného oceánu, si tento statut zaslouží. No nevadí, pochyboval jsem, že bych se rozhodl tohle vyzkoušet. Zopakoval mi nutnosti a rozloučili jsme se.



Ráno jsem přispěchal taxíkem do Callao. Řidič to vzal po dvouproudovce pobřežním pásem Costa Verde, kterému po jejím vybudování zůstala zelená barva jen v názvu, ale dokázal mi, že to má určitý význam. V Callao jsme byli za deset minut. To je ohromný rozdíl oproti hodinovému kodrcání se přes centrum v dopravní špičce.



Na nábřeží jsme se sešli coby skupinka mezinárodního zastoupení. Byl jsem tu já, hrdý Čech, jakási charismatická žena neurčitého věku, která o sobě prohlásila, že je Američanka, Kolumbijec černé pleti, skupina Francouzů, kterou jsem si pracovně nazval Cousteaův Odkaz, dva Japonci s malými foťáčky a obrovskými batohy, postarší muž připomínající nadšeného přírodovědce a ještě několik dalších, španělsky mluvících turistů neznámého občanství a jedna Asiatka. Dále tu byli tři průvodci a malý, asi dvanáctiletý synek jednoho z nich. Tohle všechno bylo dopraveno motorovým člunem na palubu vyhlídkové lodi, kde čekal kapitán Mořský Vlk.



Po opuštění přístavu se nám rozvinul pohled na Isla San Lorenzo, největší ostrov při limském pobřeží. Ten jsme se chystali obeplout, neboť právě za ním se nachází ostrov Palomino s celoročně stálou kolonií lachtanů. Nechvalné zdejší počasí, vítr a vysoké vlny natlačily většinu pasažérů do mnohavrstvého odění, kromě M. Vlka, jemuž stačilo krátké triko.



Všichni se snažili pokukovat směrem, kam právě ukazoval náš průvodce, mající ke všemu viditelnému nějakou tu story, kromě nadšeného přírodovědce, který vytrvale nastavoval foťák.



Tipoval jsem si, kdo tak asi skočí mezi lachtany. Američanka byla jasná, snad některý z Cousteautů, Japonce jsem vyloučil, Kolumbijec byl černý kůň. A já sám jsem se rozhodl, že do toho půjdu, abych dal tomuto výletu nějaký smysl.



Minuli jsme ostrůvek, který je posledním peruánským zdrojem guána. Všechny ostatní ostrovy, jakož i některé jižní oblasti pevniny s hojným výskytem ledku, Peru ztratilo v Pacifické válce (1879-1883) proti Chile. Bolívie tehdy přišla dokonce o přístup k moři. Prohodil jsem o tom pár slov s jedním z průvodců. Bylo zřejmé, že Peruánce to dodnes trápí. Všechno guáno z tohoto posledního zdroje jde na export.



Na druhou stranu, Peru je zakleté v jakémsi kruhu. I bez guána má obrovský potenciál v nerostném bohatství, neumí ho však využít, ani na to nemá prostředky. Navíc těžba vyvolává negativní odezvu u domorodců, kterým obrazně a mnohdy i doslova otravuje život. Ti pak staví překážky zahraničním investorům. Těžko zde hledat kompromis.



Loď si to šine dál k ostrovu Palomino, vzduchem kolem nás létají guánoví pelikáni, guánoví terejové a guánoví kormoráni. Z dálky se ozývá sílící řev a ve vzduchu začíná být cítit něco silného.



Japonci přezbrojili na těžký kalibr.

Nadšený přírodovědec usnul.



Další dění mě pohltilo. Přiblížili jsme se k největší kolonii lachtanů, jakou jsem kdy spatřil. Snažil jsem se nedýchat. Ať už byly mé představy jakékoli, nebylo možné do nich zahrnout syrovost reality. Musel jsem znovu přehodnotit, kam až jsem ochoten zajít.



Všichni jsme se natlačili k zábradlí a začali mačkat spouště. Proud klouzajících lachtanů se míchal se zpěněným oceánem. Obraz zaměstnával všechny smysly s neskutečnou intenzitou. Hnědozlatý kaleidoskop, řev tisíce hrdel, prosolený chladný vítr, zatuchlý pach odpadu. Připomínalo mi to tržiště v La Paz.



Jeden z průvodců se začal vysvlékat. Kývl na mě.



Podíval jsem se na Kolumbijce.

“Jdeš do toho?”



Byl rozhodnutý.

“Jo, jdu do toho!”



“Já taky,” pokývl jsem.

Má to mnohem těžší, než já. Ten tam zmrzne.



Šli jsme se oba převléci do kajuty. Za námi se dostavila Američanka a jedna španělsky mluvící dívka. My, přestrojení, jsme byli odesláni na záď lodi, kde na nás čekal průvodce se svým synem, oba bez neoprenu. Nakonec se k nám, čtyřem, přidal ještě jeden muž, snad Chilan, se šnorchlem a brýlemi, a Asiatka. Japonci, Odkaz, jakož i zbytek výletníků, zůstali naším rozmarem nedotčeni.



Loď byla natočena zádí přímo ke kolonii.

Nebylo kam couvnout.

Průvodce dal povel ke skoku.



První se odrazil Kolumbijec.

Já vteřinu po něm.

Chvilka ticha.

Pak mě zasáhl svým úderem Alexander von Humboldt.



“OUÁÁÁÁ?! El Niño se mnou!”



Voda mohla mít tak čtrnáct stupňů, nebylo to zase tak hrozné. Totiž nebylo by, kdybych se nenapil té přesolené rybí polévky s tím vším, co tam do toho… raději polknout a nepřemýšlet. Vzhlédl jsem, jak je na tom Kolumbijec. Zíral na mě a drkotal zubama, ale řvoucí kolonii nepřehlušil.



Pustili jsme se do plavby za kolonisty. Oni nám skákali ze břehu naproti. Do toho se přimíchala Američanka i zbytek naší bláznivé skupinky. Snažili jsme se držet linii, aby nedocházelo k mezidruhovému kontaktu, lvouni byli očividně téhož názoru, ale občas nám v tom udělal zmatek zlomyslný oceán a roztočil nás všechny dohromady v rytmu tanga.



Malý klučina se vysvlékl ze záchranné vesty a začal se potápět.



Američanka se ukázala jako nejdychtivější. Nevím, zda to byla odvaha nebo šílenství, ale koledovala si vyloženě o jednu ploutví na zadek, což se jí také splnilo. Naopak lachtani si oblíbili žabího muže, protože se jim nejvíce podobal.



Postupně se nám začala první linie rozpadat. Nejprve se stáhli Kolumbijec a Asiatka, potom další. Snažil jsem se vydržet při této nevšední meditaci co nejdéle, ale nakonec i já musel zpátky mezi lidi. Vyškrábal jsem se na loď a podal ruku poslední, zkřehlé Američance. Pocítil jsem nádherné uvolnění.



M. Vlk roztočil šroub a my se pomalu vraceli do reality. Sešli jsme se na palubě ve staré dobré sestavě.

Ostrůvek se nám vzdaloval.

Japonci chladili své rozpálené Kanóny. Pardon, Nikóny.

Nadšený přírodovědec se probudil.



A já se těšil, jak si dám sprchu a svalím se do postele. Po tomhle výkonu si to tělo zaslouží.



Náhoda tomu chtěla, že jsem se při večeři na hostelu dal do řeči s jedním Australanem. Mluvili jsme o něčem ušlechtilém a praktickém, tuším, že o pivu. Rozdělil se se mnou o své, já pak šel koupit dvě lahve, abych mu to revanžoval. Když jsem se vrátil, už tam seděli tři. Přidala se nějaká Američanka z Colorada a jeden nevšední Peruánec.



“Půjdeme večer do města, jdeš s námi?”



Nemohl jsem dopustit, aby na této mezinárodní akci chybělo evropské zastoupení.

Jak jsme hledali Victoria regia

“Tohle je Miguel, můj bratr,” představil mi Julio jednoho z deseti svých sourozenců. Mohlo mu být kolem padesáti, na těchto ribeñeros od Amazonky se to těžko pozná.



“On tě proveze a ukáže ti, co budeš chtít. Ale nejdřív mi dej ty peníze, protože musím koupit benzin.”



Dal jsem mu dvěstě Solů, předem domluvenou sumu, a usadil se do lodi. Jednalo se o menší štíhlou rybářskou loďku, opatřenou motorem a rákosovou střechou.



S Juliem jsem se seznámil dost komplikovaně. Příběh začal v Chachapoyas, hlavním městě regionu Amazonas. Recepční hostelu Ñuñurco mi nabídl kontakt na svého kamaráda ve městě Yurimaguas v regionu San Martín, kam jsem měl namířeno. Snažil se mi dohodit předraženou okružní cestu lodí v rezervaci Pacaya Samiria, což jsem odmítl, protože ke konci dovolené už jsem měl hluboko do peněženky.



Nicméně i přesto na mě v Yurimaguas čekal kluk, mohlo mu být dvacet, a se svou motorovou tříkolkou, které se tu říká motorizado, mi nabídl své služby. No vlastně spíš vnutil, ale vzhledem k váze svého zavazadla jsem dlouho neodporoval.



Po krátké zastávce v hostelu, kam jsem jen hodil batoh, jsem mu sdělil své představy: “Potřeboval bych zajet do přístavu a koupit jízdenku na loď do Iquitosu. Víš, tu nákladní ferry, co bere mimo nákladu i pasažéry. A potom bych to vzal na trh pro něco k jídlu”



Byl jsem dost hladový po náročné cestě dvěma minibusy, trvající dohromady devět hodin, což by nebylo tak hrozné, kdyby za volanty obou vozů neseděli idioti. Také jsem se chtěl předzásobit potravinami na nadcházející plavbu, která trvá několik dní.



“Nejdřív potřebuješ hamaku,” řekl rozhodně můj průvodce (jeho jméno jsem si bohužel nestihl zapamatovat).



“Proč?” zeptal jsem se.



“Protože na té lodi se spí v hamace.” Jedná se o kus plátna, které se zavěsí jako síť mezi dva sloupy.



“Jenže já si chci připlatit za kajutu, tam je přece postel?” Nechtěl jsem riskovat ztrátu dalších věcí, přece jen, ponechat zavazadla svému osudu mezi desítkami domorodců jsem neměl na konci dovolené zapotřebí.



“Stejně potřebuješ hamaku,” trval na svém hoch. Tak jo, na druhý pokus jsme koupili krásnou vyšívanou hamaku.



“Teď potřebuješ provázky na přivázání hamaky.”



“Provázky mám,” překazil jsem mu další plány. Připomněl jsem mu, že teď by bylo vhodné zajet konečně pro tiket.



Nastartoval tříkolku a vyrazili jsme závodní jízdou směr přístav. Motorizado vypadá přední polovinou jako motorka a vzadu to má širokou sedačku pro tři osoby, podpořenou dvěma koly. Celé je to kryté stříškou, nicméně neexistuje žádné krytí zpředu, takže v období dešťů to bude asi žúžo.



Sto metrů od přístavu se zamyslel: “No jo, ale zítra je neděle, to ta loď vůbec nepluje.”

Dvakrát jsem se ptal toho hocha v Chachapoyas, zda nebude s plavbou v neděli problém. Dušoval se, že loď pluje každý den.



Nevadí, koupíš si lístek na Rapido,” rozhodl za mě.



“Co to je?” těšil jsem se na několikadenní plavbu po Amazonce, respektive po jejím přítoku Marañonu, počínaje z Yurimaguas Hualagou, abych si konečně užil trochu klidu, a tohle slovo znělo příliš, řekněme, uspěchaně.



Zastavili jsme na břehu Hualagy před dřevěnou budkou, sloužící jako terminál pro plavby Rapido. Provedl mě k molu, aby mi ukázal loď. Jednalo se o dlouhý člun, krytý střechou, pro asi třicet pasažérů, sedících na dvousedačkách za sebou, přičemž sotva zbývá místa na nohy. Neexistuje možnost zvednout se a projít.



“Ještě že mám tu hamaku, viď?” poznamenal jsem ironicky.



“Ta se ti bude hodit,” odpověděl. Nechal jsem to bez komentáře.



“Ach jo, další autobus,” pomyslel jsem si, ale neměl jsem jinou možnost. Ztráta dalšího dne by byla riskantní. Koupil jsem tedy tiket.



“Teď zajdeme na trh?” naléhal jsem.



“Teď se potřebuješ podívat na mapu,” opravil mě.



“K čertu, jakou zase mapu,” zaklel jsem v duchu, ale neprotestoval jsem, protože to znělo alespoň nenákladně. Odvezl mě do centra města k jakési kanceláři, pobídl mě ke vstupu dovnitř, posadil mě na židli a sám se usadil za stůl naproti mě.



“Tohle je mapa Loreta,” ukázal na zeď za sebe.

“Ty vyrazíš z Yurimaguas zítra dopoledne, popluješ dva dny se zastávkou v malé vesnici zde,” ukázal na mapě, “kde přespíš a druhý den večer dorazíš do Nauta.”



“To nepluje až na Iquitos? " zeptal jsem se překvapeně.



“Končí to v Nauta, na Iquitos se dá potom dojet minibusem, je tam silnice.” To jsem samozřejmě věděl, ale doufal jsem, že tento druh dopravy už nebudu muset použít, devatenáct zážitků za dovolenou úplně stačilo.



“No a tím jsi ušetřil několik dní času. To je skvělá zpráva, můžeš jej využít třeba k návštěvě parku Pacaya Samiria,” pokračoval dál. “Sám se tam ale nedostaneš. Naštěstí tu jsem já, mám v Nauta kamaráda, který organizuje jedno i vícedenní plavby pro turisty. Zavolám mu a domluvím ti to.”



“Pěkně to máte hoši vymyšlené,” pozasmál jsem se tomu, jak si mě podávají z jednoho na druhého jako merunu. Byl jsem zvědavý, co vybalí za sumu.



“Takže speciálně pro tebe mimořádná cena za tři dny plavby, se spaním v divočině, pozorováním amazonských delfínů, opic, ptáků, profesionálním průvodcem se znalostí angličtiny, by to bylo za směšných sedmset Solů.”



“Nemám zájem, díky,” odvětil jsem. To je v přepočtu skoro pět tisíc korun. Pro srovnání: cena za den poznávací plavby od profesionální agentury v Iquitosu je pouhých sto třicet Solů.



“Nevíš, o co přicházíš,” spustil vyčítavě, “je tam úžasná příroda, jeden z nejbohatších ekosystémů na světě. V ceně je zapůjčení speciálních bot, jídlo, pití, chytání ryb..”



“Ty mi nerozumíš, amigo,” přerušil jsem jeho nářek, “já nemám tolik peněz.” Mluvil jsem pravdu, zbývalo mi do konce pobytu sotva na hostel.



“Šestset padesát. To už je nejnižší možná cena, za to všechno.. "



Nepodlehl jsem.



“Tak ještě je tu možnost, když máš málo peněz, výprava na jeden den, za třista padesát.”



“Víš co, dej mi kontakt na toho chlápka, já si to rozmyslím, až tam budu. Teď mě vezmi zpátky do hostelu.”



Zbytek věcí v Yurimaguas jsem si vyřídil sám a druhý den odplul. Cesta lodí by byla svou délkou na samostatnou kapitolu, nikoli však obsahem. Zkráceně mohu říct, že plavba po široké řece, lemované po obou stranách neměnnou kulisou pralesa a plné plujících petlahví je po pár hodinách pěkná nuda. Nebýt jednoho pavouka, který neustále hopkal v mém okolí a co chvíli přistál na rameni nic netušícímu ubožákovi přede mnou, asi bych byl býval usnul.



Po dvou dnech jsme dorazili do vesnice Nauta, jež se nachází při řece Marañon kousek od místa, kde se tento tok setkává s Ucayali, a po společném zasnoubení dále putují pralesem pod jménem Amazonka. Mezi dvěma řečenými přítoky se nachází oblast národního parku Pacaya Samiria.



Ku mému překvapení mě po vylodění okamžitě oslovil muž kolem třicítky, představil se jako Julio a pokračoval v nabídce, kterou předtím nedokončil jeho kamarád v Yurimaguas.



“Chci jen výpravu na jeden den a dám za ní dvě stě. Platí?” zněl můj verdikt.



Souhlasil. Nabídl mi také, že mohu spát u něj doma, abych nemusel platit hostel. Tuto nabídku jsem uvítal.



Jeho příbytek se podobal ostatním ve vesnici. Z hrubých prken stlučená stavba, zcela otevřená, bez podlahy, ale alespoň krytá střechou z plechu, což jsem záhy musel ocenit, protože se přihnala tropická bouře. Dostal jsem večeři a pak jsme hráli na kytaru a mou zampoñu, kterou s sebou vozím už od La Paz.



Ráno jsme prošli tržištěm, kde jsem na druhý pokus koupil banány ke svačině. Tak jsem se dozvěděl, že banány existují ve dvou druzích. Jedny velké s dlouhou špičkou, které chutnají jako brambory a používají se na vaření, a pak klasické sladké, které jsou ovšem miniaturní.



V přístavu za tržištěm na nás čekal Miguel s lodí. Vypadal nějak sklíčeně. Jak jsem pochopil, neměl dost benzínu, ani peníze na další, tak mě Julio požádal o platbu předem. Za chvíli se vrátil s plným kanistrem a v patách měl jakéhosi muže s lejstrem. Ten si sedl k nám do lodi a začal do obou bratrů něco hučet. Pochopil jsem z toho, že jim prodává certifikát na provozování této činnosti. Lepší chvíli si nemohl vybrat. Julio s ním nakonec odešel a já s Miguelem jsme vyrazili.



Dopluli jsme půl kilometru a Miguel už kotvil.



“Musíme do vesnice pro mačetu. Bez ní nemůžeme do pralesa,” informoval mě poté, co jsme vystoupili. Aby to ale nevypadalo, že zapomněl na svou roli průvodce, ukázal na kapku vody na travním listu:



“Tohle je rosa.”



Cítil jsem nutnost mu vysvětlit, že mám vzdělání v oboru přírodních věd a že bude muset přitvrdit.



“Ty, Migueli, znáš Viktorii královskou?” Měl jsem na mysli největší leknín na světě. Její list unese i malé dítě. Kvete jednou do roka obřím bílým květem, a to jen po dobu dvou dní, přičemž druhý den květ zrůžoví.



“Victoria regia? Si!” rozzářil se. “Ty ji chceš vidět? Já ti ji ukážu.”



Prošli jsme vesnici tam a zpět, Miguel postupně vyžebral kus rezavého železa s rukojetí, který se z dostatečné vzdálenosti mohl podobat mačetě, dvě avokáda a chcíplého sumečka.



“To je pro piraně,” informoval mě nadšeně.



Popopluli jsme, mohu-li použít takového slova, k další vesnici a opět jsme kotvili.



“Co tady?”



“Musíme nabrousit mačetu.”



“Tady mají brousek?” pronesl jsem pro sebe česky.



Začal jsem mít obavy, jestli vůbec dopoledne někam vyrazíme. Doprovodil jsem Miguela do stavení, které bylo snad jeho domovem, alespoň se tam tak choval. Bez váhání nabral vodu z barelu v kuchyni a polil jí kámen na podlaze. Po chvíli broušení usoudil, že jsme do pralesa dostatečně vyzbrojeni a já doufal v totéž.



Vyrazili jsme dál po proudu Marañonu až na soutok s Ucayali, což je úžasné místo na pozorování amazonských delfínů. Existují v šedé a růžové formě a zkušení průvodci je dokáží rozeznat během krátkého okamžiku, když se zablesknou nad hladinou. Miguel nikoli.



“Jedeme dál, delfíny ještě uvidíme,” rozhodl.



Vyrazili jsme proti proudu Ucayali. Miguel tudy evidentně dlouho neplul, protože po pár desítkách metrů jsme uvízli na melčině. Pokoušel jsem se motoru pomáhat pádlem, ale marně. Miguel vylezl z vody, ale sám s lodí nic nezmohl. A tak jsem zul boty a poprvé v životě vstoupil do amazonské řeky. Ve dvou to šlo mnohem lépe. Za tři minuty Miguel startoval loď a pokračovali jsme v programu.



Zastávka v další vesnici měla být ta pravá:

“Vezmi si gumáky a fotoaparát, teď půjdeme do pralesa za Victoria regia,” řekl Miguel a ovázal lano kolem kůlu.



Na konci vesnice měla prý vést cesta na ono místo. Bohužel než jsme tam došli, dal se Miguel do řeči s místními obyvateli, načež změnil názor a vraceli jsme se zpět k lodi. Nevím, co se stalo, snad byla cesta uzavřená.



“Nevadí, vím o jedné laguně, kde roste,” nevzdával to Miguel.



Pokračovali jsme dál. Nejprve zátočinou k místu, kde mělo být možné pozorovat opice. A skutečně jsme po pár kilometrech dojeli k příkrému břehu se vzrostlým pralesem, po jehož větvích skákalo několik primátů. Nebyli jsme však jedinými pozorovateli. Místo již okupovaly další dvě lodě. Zastavili jsme tedy za nimi a pozorovali, jak si opičky hrají a dovádí, když jsou z lodí krmeny. Jen mi bylo divné, že je každá jiná a že si tak dobře rozumí. Jeden vřeštan, jeden chápan černý pak ještě dvě pidi opičky, které jsem nepoznal. Dováděly spolu jako v cirkuse.



“Tohle je opičí ostrov,” vysvětlil Miguel.



O ostrově, kde jsou chovány opice všeho druhu, jsem četl. Měl by být ale po proudu od Iquitosu. Tohle byla snad jeho napodobenina, každopádně opice byly ochočené.



“Co teď?” zeptal jsem se.



“Teď jedeme na piraně. Musíme ale na jinou vodu, takovou, která má barvu kávy.”



Miguel tím myslel černou vodu pralesní. V Amazonii jsou dva druhy vody. Bílá voda, která je ve skutečnosti kalně hnědá, teče z hor. Na své cestě potkává spoustu materiálu, takže je bohatá na živiny, zároveň také na odpadky. Černá voda, která pramení přímo v pralese, je kyselá, na živiny chudá, plná tlejícího listí. Do takové jsme měli namířeno.



“Za chvíli bude pršet,” řekl Miguel, když jsme dojeli na místo. Vzal mačetu a rozsekal sumečka. Čekal jsem, co se bude dít. Myslel jsem, že nahází maso do vody a budeme pozorovat ten tanec. Místo toho odkudsi vytáhl dva klacky s vlasci, opatřenými háčky.



“Aha, my je budeme chytat! " pochopil jsem konečně.



“Si señor,” napíchl maso na háček.



Předvedl mi, jak se to dělá. Potopil nástrahu a pak zamáchal špičkou prutu ve vodě, aby udělal hluk. To, co jiné ryby vyleká, piraně zřejmě přitahuje. Za pár sekund švihl prutem, háček vylétl do vzduchu a nástraha byla pryč.



Pokusil jsem se o totéž. Okamžitě po nahození bylo jasné, že dole probíhá velká přetlačovaná a že tento způsob rybolovu nebude vyžadovat příliš čekání. Nicméně problém byl v tom, že háček i nástraha byly na tu havěť dole moc velké, kromě intenzivního ťukání a neustálého vyměňování nástrah jsme ničeho nedocílili. Začalo pršet.



Zatímco Miguel vytrvale vířil prutem hladinu a trpělivě zkoušel zaseknout rybu v okamžiku ťuknutí, změnil jsem taktiku, poslal nástrahu tiše ke dnu a čekal, až ji něco spolkne. Za minutu jsem táhl z vody proužkovanou rybu, podobnou okounovi, ale bez ostnů. Byl to malý podmíráček, ale Miguel byl štasten, že se něco děje. Vyndali jsme rybě háček a já ji automaticky házel zpět do vody, avšak byl jsem svým průvodcem zastaven.



“To je výborná nástraha,” vzal mi rybu a rozporcoval mačetou. Zbytek sumečka hodil do vody. Začal jsem tedy chytat na novou nástrahu a za chvíli táhl další pruhovanku.



“Tak tuhle tam vrátím, ne? Co s takovou malou?”



“Výborné jídlo!” vzal mi rybu a hodil ji do lodi.



Další ryba byla konečně piraňa. Miguel jásal: “Vezmi ji za ocas, musíš se s ní vyfotit!”



“Proč?”



“Každý se s ní fotí,” vysvětlil Miguel.



“Já nechci,” odmítl jsem. Miguelovi dělaly tyhle mé nestandardní postoje evidentně problém, ale co mohl dělat, byl jsem jeho zákazník.



“Co s ní?”



“Dobrá na jídlo. Chytej dál.”



Sám už lov vzdal, protože mu to nešlo. Déšť slábl a mě to přestávalo bavit. Nahodil jsem a vytáhl další piraňu.



“Tak jo, večeři už máš, tak bychom mohli plout dál,” zněl můj návrh. Má on to ale práci. Turista zaplatí benzín, pak mu nachytá ryby, on se jen veze a ještě vydělá peníze.



“Si amigo.”



“Co ty ryby, neměli bychom je zabít?”



Zíral na mě nechápavě. Pro něj to bylo stejné, jakoby měl v lodi ovoce. Vzdal jsem to. Nechal jsem ho nastartovat a po pár stech metrech vzal mačetu a ryby, mohu-li to vyjádřit filmovým eufemismem, terminoval.



“Kam jedeme teď?”



“Teď ti ukážu Victoria regia,” usmál se Miguel.



Dopluli jsme až k vysokému hliněnému břehu, kde Miguel vypnul motor. Zdál se být zmaten. Podle jeho slov tam mělo být ústí laguny. Začal pádlovat proti proudu a kroutil přitom hlavou. Zapnul jsem GPS, abych mu pomohl. Vypadalo to, že tam, kde byla kdysi laguna, tekla nyní řeka Ucayali. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale marně.



“To nevadí, dojdeme tam pralesem,” navrhl.



Zaparkoval loď a s mačetou v ruce vyrazil po svahu. Já jej následoval. Pralesem byly prosekány dvě jasné cesty. Miguel chvíli váhal a pak se dal jednou z nich. Po necelém kilometru jsme došli k padlému stromu, pokácenému lidskou rukou, a hromadě pilin.



“To je capirona. Výborný strom na stavbu obydlí,” chválil Miguel. “Tudy to nepůjde, zkusíme tu druhou cestu.”



Vrátili jsme se ke břehu. Druhá cesta byla podobného charakteru, asi metrový průsek mačetou. Došli jsme až k jejímu konci.



“Tohle je také capirona,” ohodnotil Miguel další padlý strom, vedle nějž byla naskládána prkna. Nevěděl si rady, ale nakonec rozhodl: “Mám nápad. Vrátíme se do vesnice. Ve vesnici vedle mají jezero a tam uvidíš Victoria regia.”



Když jsme došli znovu na břeh, Miguel zahlédl něco, co předtím neviděl: cestu, ale nikoli prosekanou pralesem, ale vedenou korýtkem jakéhosi vyschlého potoka.



“To je určitě ono,” zajásal. Vydali jsme se na další tůru. Tentokrát jsme šli o poznání déle, cesta se zdála být používaná a dost možná někam vedla. Následoval jsem ho a kochal se pohledy do korun vzrostlých stromů. Byl tam takový, co měl listy jako náš dub, ale sedmdesát centimetrů dlouhé. Také jsem dával pozor, aby na mě neskočilo něco a nekouslo mě to kamsi.



Najednou Miguel zůstal stát jako opařený.



“Capirona?” zeptal jsem se, hledě na zem na obrobský kmen.



“Nádherný kousek,” odpověděl posmutněle.



“Tak pojď, půjdeme do té tvé vesnice.”



Vraceli jsme se mlčky. Miguel byl očividně vyveden z míry. Celý den mu nic nevycházelo a teď ještě tohle, inu, někdy se v práci nedaří.



Najednou se na mě otočil: “Tak mi tedy ukaž na té svojí che pe ese, kde ta kytka je!”



“To já nevím, já tam kytky nemám. Jenom vím, že ta laguna byla tamhle, co je teď řeka.”



Vydali jsme se na zpáteční plavbu. Sedl jsem si do lodi a užíval si zbytek cesty. Byl jsem nakonec docela rád za to, co jsem zažil. Málokterý turista si asi vyzkouší vyprošťování lodi, uvízlé na mělčině. Chytali jsme piraňe, to bylo také zábavné, ačkoli se docela divím, že s tímto průvodcem to nebylo naopak.



“Tak tady to je,” řekl Miguel, když jsme zakotvili u dřevěných schůdků, “vezmi foťák a pojď.”



Vylezli jsme na břeh. Spolu s námi stoupali na stejné místo i dva chlápci, nesoucí náklad z jiné lodi. Dali se s Miguelem do řeči. On jim tak napůl něco vysvětloval, napůl žádal, nakonec se usmál a viděl jsem, jak jednomu z nich dává dva Soly.



“Tak pojď amigo, je to tady kousek.”



Pár kroků od břehu bylo malé umělé jezero s desítkami obřích listů. Ku mému velkému překvapení tam bylo také na tucet růžových květů. Nevím, zda se jednalo o trik pro turisty nebo zda jsem měl skutečně takovou kliku.



“Victoria regia,” pronesl Miguel hrdě a bylo vidět, jak se mu ulevilo.

“Vážně, podívej, to je ona. Vyfoť si jí.”



“Já vím, já jí znám, máme jí v Praze v botanické zahradě.”



Podíval se na mě užasle.



“Jenom jsem chtěl říct,” pokračoval jsem, “že tuhle kytku ojevil český botanik Tadeáš Haenke. To je všechno, co jsem chtěl říct.”



“A ty jsi odkud?”



“República Checa.”

---

Photos

Molo po odplutí poslední lodi, Isla del Sol
V pozadí nejsevernější část hřebene Cordillera Real s vrcholem Illampu vlevo. Tento pohled se mi naskytl poté, co jsem promeškal poslední loď zpět do Copacabana. Drahá fotka.

Hoch z vesnice Chajolpaya na úpatí Illampu.
Od jeho matky jsem koupil podobnou čapku.

Tiwanaku, Bolívie
Nejvýznamější historická památka Bolívie, hlavní město kultury Tiwanaku, na kterou navázali Inkové

Spící pes,Cusco
Psi jsou v Peru i v Bolívii všude, zejména ve městech. Nejsou nebezpeční. Když se jich nevšímáte, nevšímají si vás. Inteligence jim kouká z očí. Pokud je mají.

Illampu trek, Bolívie
Poslední nocleh v Millipaya

Illampu trek, Bolívie
Sedlo 5 050m plus mínus

Peruánská přímotopná sprcha
Pokud se v koupelně setkáte s tímto, máte jistotu, že si horkého proudu vody neužijete. U některých modelů je možné snížit průtok natolik, že pak začne kapat poměrně teplá voda. V Cusco jsem s tím dokonce zamlžil koupelnu. Tenhle exemplář je z Copacabana, Bolívie. Maximální dosažená teplota asi 18 stupňů.

Comments

[Helena]

Illampu trek
Ahoj Honzo, mohl bys prosim, poradit, jak jsi sel trasu den po dni? DIky moc za radu!