Horečka nedělního odpoledne

---

Ubytování nás nezklamalo. Vítá nás Ellie, majitelka Caribbean Sea View Holiday Apartments, a je ráda, že nám zpráva dorazila. Ptám se jí, jakou zprávu má na mysli? No přece tu, že už je vše připravené a nemusíme čekat až do večera a můžeme se rovnou ubytovat. Aha, tak to je to pípnutí mobilu, když jsem řídil vlevo a proplétal se úzkými uličkami obce Saint Joseph.

Ihned se tedy ubytováváme a jsme apartmánem nadšení. To bude krásný odpočinkový týden s výhledem na Karibik. Pláž je přímo pod námi, ale vzhledem k zažívacím obtížím z plavby, odkládáme koupání na zítřek. Teď se majitelky ptáme na základní informace typu, kde nakoupit, čím se platí, kde mají platební terminál atp. Po obdržených informacích se rozhodujeme, že peníze si vyměníme v bance v Portsmouthu, což je druhé největší město Dominiky a leží od Mera, vesnice, kde jsme se ubytovali, na sever. Druhou možností bylo se vrátit do hlavního města Roseau, ale pokud připluje velká výletní loď, není tam normálně k hnutí.

Ve vesnické samoobsluze si kupujeme vodu, neboť se v ní dá platit platební kartou a uháníme na sever do Portmouthu. Na začátku města si všímám Národní banky Dominiky a zastavuji na přilehlém parkovišti. Jelikož je pátek odpoledne, nedávám otvírací době moc šancí. Ale jak se blížím ke dveřím, jsem překvapen. Dveře se automaticky otevřou. Tak jsem překvapen podruhé, banka je v pátek odpoledne otevřená. Až uvnitř zjišťuji, že dveře nemají fotobuňku, ale ostrahu, která otevírá dveře vždy, když chce někdo projít.

Na týden si chci vyměnit 250 amerických dolarů na místní měnu, kterou jsou východokaribské dolary. Kurs je mnoho desítek let neměnný a za 1 USD bych měl obdržet 2,67 XCD, a taky to tak je. Jenže úřednice mi nechce vyměnit celou částku, prý mi musí stačit, že mi vymění 200 USD. Ale musím předložit cestovní pas, nadiktovat telefonní číslo a udat lokální adresu. Naštěstí stačí jméno obce, neboť dlouhý název našeho ubytování na Dominice jsem dnes psal už třikrát.

Portsmouth je díra, ale to nám nevadí. Od místního se dozvídáme, že se můžeme najíst v bistru na hlavní. Mají slušný výběr, tak pro celou rodinu volím pečená kuřecí křídla a vařenou rýži se zeleninou. Jídlo je chutné, a když dojídáme, tak od vedlejšího stolu dvě místní dámy k nám na výzvědy vysílají svou dceru, aby navázala kontakt s našimi synky. Slovo dalo slovo a už jsme v družném hovoru.

Když jsme obecná témata vyčerpali, je na čase se rozloučit. Uháníme zpět domů, protože kluci jsou už unavení a my konec konců též. Těšíme se na naše postele a teplou sprchu. Samozřejmě v obráceném pořadí. Jelikož náš apartmán má dvě ložnice, rozdělujeme si spaní tak, že já budu spát s Janíčkem, na jeho vyžádání, a Zuza s Jonáškem. Jen se obává, že zase nebude chtít spát. Nabízím, že si vezmu oba kluky k sobě, jako to měla předchozí dvě noci. Nakonec se jí daří přesvědčit Janíčka, aby nespala sama.

Jonášek spal celou noc, už to potřeboval. Janíček se celou noc ošíval a nad ránem donutil maminku, aby se spolu dívali z oken na okolní kopce, na kterých se rozsvěcely domky. K snídani jsme dojedli zbytky z Guadeloupe a vyrazili do Roseau, abychom nakoupili zásoby a pohlednice. Cesta autem ubíhala poklidně, inu časná sobota. V Roseau zjišťujeme, že na nábřeží se dají koupit upomínkové předměty jakýkoliv den, ale hlavní pošta má zavřeno. Otevírá až v pondělí. Obrovský supermarket, na zdejší poměry, nabízí velkou škálu potravin, ale v nabídce chybí vejce. I tak za celý nákup utrácíme 250 východokaribských dolarů.

Po příjezdu do Mera, vyložíme nákup, Zuza udělá rychlý oběd a sjíždíme dolů k moři. Pláž Mero je jedna z nemnoha pláží Dominiky. Pláž má načernalý jemný písek a pozvolný vstup do vody. Janíček je ochoten se jít se mnou koupat, ale Jonáškovi stačí mokrý písek pod nohama a už projevuje nelibost. Když si ho beru na ruku, abych ho v moři svlažil, neobejde se to bez slziček. Takže z povalování u moře nic není, kluci s maminkou se procházejí po břehu a sem tam si nohy svlaží příbojovou vlnkou. A já samotný v moři se cítím nevyužitý a nebaví mě to. Projdeme si tedy celou pláž od jihu na sever a zjišťujeme, že je celkem slušně vybavená bistry a restaurací.

Na poprvé zkoušíme bistro a opět volím kuřecí talíř. Voní to nádherně a za pár desítek minut se před námi ocitá opečený kuřecí filet s hranolky z batátů a brambor, humus, zeleninový salát a opečená dýně. Je to celkem dobré, ale kuře je trochu přismahlé. Včera jsme se najedli lépe. Nezbývá než se vrátit domů, neboť sluníčko tu zapadá velmi rychle a noc nastupuje stejným tempem.

V neděli se od Ellie dozvídáme, že sice kostely mají bohoslužby, ale život se nezastaví. Restaurace mají otevřeno a je pořád co obdivovat. Domlouváme se se Zuzou na klidnějším odpočinkovém dni. Projedeme přes ostrov ze západu na východ a vrátíme přes sever domů. Někde se najíme, popřípadě vykoupeme. Podrobnější a pečlivější plány nemá smysl s dětmi dělat.

Sice vyrážíme na jih, ale jen kousek, abychom projeli do vnitrozemí ostrova podél řeky Layou. Silnice přes ostrov je pěkně asfaltovaná, ale jedu volným tempem, abychom se mohli kochat, a není kam spěchat. Jakmile se přiblížíme k mostu přes řeku, zjišťujeme, že silnice už není rovná, ale je samý výmol a prudce stoupá vzhůru. Za jednou ostrou zatáčkou musím zastavit, neboť uprostřed silnice stojí těžký stavební stroj. Vystupuji, abych obhlédl situaci. Tak objet nepůjde. Jdu tedy dál a zjišťuji, že před strojem stojí další auto a řidiči jsou v nedohlednu. Za další zatáčkou vidím, že tam stojí nákladní auto. Je to jasné znamení, že dnes na výlet není vhodná doba.

Na úzké cestě se obracím a sjíždím zpět. Za chvíli mě předjíždí kamión a řada aut. V tu chvíli mi to dochází, na úzké silnici se řidiči museli dohodnout jak se svými vozy minou. Ale to už se vracíme na naší pláž Mero Beach a rozhoduji se, že je čas na oběd. Tentokrát však zkoušíme vyhlášený Indee´s Beach Bar. A je to dobrá volba. Sice opět kuřecí křídla s hranolky, ale lahodnější, třebaže byla smažená. A já zkouším krevety na místní způsob. Z chuti jsem nadšený, jen nechápu, proč tady v kuchyňské úpravě nepoužívají vyloupané krevety.

Po obědě se domlouváme, že dáme siestu doma, neboť vedro je neskutečné a odpoledne se půjdeme vykoupat do moře. Ale jak už jsem psal, dělat si plány s malými dětmi je pošetilé. Během siesty mi přijde Jonášek unavený a hlavně horký. Naměřím mu 38,4 °C, Janíček je na tom o poznání lépe 37,5, já 37,2 a Zuza 36,8. Tak je rozhodnuto. Zůstáváme doma, pořádně pijeme a Jonáškovi pomocí čípků snižujeme teplotu. Snad je to jen únavou a klimatizací pokoje a auta. Přesto mám pořádně nahnáno. K mé radosti čípek zabírá a za hodinu má Jonášek o stupeň nižší teplotu. Tak uvidíme, jak to bude dál.

---