Zp?t do Laosu

---

Geo: 17.5566, 105.721

Noc trávená v autobusu nebyla opravdu nic moc. Sice je lůžkový, ale mé lůžko bylo již dosti proležené, takže přechod mezi sedákem a opěradlem dost tlačil do zad. Ani hrbol, který jsme přejeli a při tom jsme vyletěli tak vysoko, že jsme se praštili hlavami o patro nad námi a při cestě zpět jsme se praštili o naše věci v batůžcích, které stihly dopadnout o něco dříve, pohodlné noci moc nepřidal. Probuzení už byl jen třešnička na dortu. Autobus konečně zastavil zhruba v době, kdy jsme měli být v našem cílovém městě, což byla pouze jedna ze zastávek na cestě z Hanoje do Can Tho. Vystupujeme tedy s věsmi, abychom zjistili, že stojíme u silnice u nějaké restaurace a všichni se hrnou na jídlo. Kontroluji tedy polohu GPS a zjišťuji, že jsme asi 20km za našim cílovým městem a soudě podle toho jak to tu vypadá se ujišťuji, že opravdu nejsme tam, co jsme měli být. Jdu tedy rozhořčeně tuto skutečnost oznámit jednomu z mnoha lidí organizující tuto cestu. Ten jen kouká a vede mě za řidičem. Ten dělá, že nerozumí a že máme jít jíst. Dále zjišťuji, že nejen nás, ale ještě nějakého amíka zapomněli vyložit. Ten se to snaží řešit s telefonickou podporou svého kamaráda, který umí vietnamsky, ale marně. No nic. Vzhledem k tomu, že jsem nevyspalý a rozlámaný a pěkně nasraný, beru situaci do svých rukou a celkem nevybíravým způsobem žádám odvoz do místa, kde nás měli vyložit. Řidič se vypařil a na scéně se objevil další člověk, který začal naznačovat, že nás zpět vezme autobus, který má jet touto dobou z druhého směru. Amík mi je stále v patách a čeká co zařídím, Marťa chudák přemýšlí jestli dřív zvracet nebo… Nicméně onen člověk jde k silnici a vyhlíží autobus. Moc se mi tomu nechce věřit a tak se snažím vyplnit dobu čekání slovním naznačováním, že jsem opravdu hrubě nespokojen. Ten se mi jen směje a pak naznačuje, že bychom snad měli ještě za ten bus zaplatit. To už je opravdu moc. V tom amík usuzuje, že se asi jedná o druhého řidiče našeho autobusu, tedy jednoho z viníků. To mi dodalo na nasranosti, obzvlášť když se neustále jen vysmívá mému nasrání. To jsem už nevydržel a rozhodl jsem se mu své rozčarování naznačit jinak. Chytil jsem ho pod krkem a začal mu vysvětlovat, že takto tedy ne. Nejprve se polekal, ale záhy zaujal bojový postoj a začal máchat ručičkama. Nechtěl jsem se moc prát, obzvlášť v restauraci plné vietnamců, ale když mě praštil do čela, natlačil a posadil jsem ho prý buddhovi na oltář. To už nás od sebe ale trhal amík, nějaké místní ženy, muži a Marťa. Následně jsem zjistil, že se nejedná o druhého řidiče, ale o neviného člověka, který se snažil vyřešit situaci, tak jsem projevil svůj charakter a šel se mu omluvit. Nerad, ale podal mi ruku. Celou situaci vyřešil autobus, který opravdu přijel z protisměru a zastavil aby nás nabral. Amík, Marťa a já jsme nastoupili a vyrazili zpět. Asi po pěti kilometrech autobus zajel do servisu, nikdo nic neřekl a šli něco opravovat. Asi po 15 min opět pokračujeme. Potřebovali jsme vysadit u odbočky, která vedla směr na hranice, tak jsem je požádal řidiče, jestli nám tam může zastavit. Naštěstí vyhověl a tak jsme si ušetřili trmácení z města. Dokonce tam byla i spousta jídelen, tak jsem si dal snídani. Marťa bohužel trpěla a nic nejedla. Po Pho Bo beru batohy a vyrážíme stopovat. Martínka sedí a trpí, já v dálce v našem směru zahlédl autobus, tak se belhám zjistit, jestli nás nevezme. Bohužel je to je bus zaparkovaný před servisem 😞. Cestou zpět jsem stopnul dvě auta, ale nikdo nejel naším směrem. Nakonec se mi přece jen podařilo stopnout auto, které nás mělo přiblížit alespoň do další vesnice, která byla asi 6km daleko. Nakládám Marťu a batohy a jedeme. Cesta vypadá celkem dobře a nově. Za nedlouho křížíme městský okruh, od čehož si slibuji větší provoz na silnici, kterou chceme jet. Bohužel po chvilce přichází veliká skepse. Přesně ve chvíli, kdy se krásná nová silnice mění ve staveniště a úzkou a v tomto počasí bahnitou cestu. Řidič zastavuje a ptá se, kam že to chceme dále. Když mu naznačuji ať nás vyhodí až bude odbočovat, ujel asi 100m a začal odbočovat mezi pole, kde byla továrna na cihly. Aha… Naše cesta se dále ještě více zužovala a vrstva bahna se zvětšovala. Krom jedné motorky za čas se tímto směrem žádné vozidlo nevydávalo. Jedeme tedy společně s ním do továrny, kde se radíme s dalšími lidmi z továrny a synem jednoho z nich na telefonu co dále. Syn nám překládal na obě strany. Nakonec to dopadlo tak, že nám zavolali taxi a poradili, že se máme vrátit zpět do města, sednout na autobus, jet dalších 40km na Ho Chi Minh a pak zahnout na cestu, která na naší mapě nebyla vůbec nakreslená. To mi neznělo úplně jako dobrý plán. Sedáme tedy ne zcela dobrovolně do taxíku a jedeme zpět. Já ještě kontroluji možnosti na mapě a zjišťuji, že by mohla být snad ještě lepší varianta. Konzultuji to s řidičem taxíku a ten se tváří, že to tam tudy jde a hned se nabídl, že nás tam za milion doveze. 😊 Necháváme se odvézt jen na konec obchvatu a tam doufáme ve stopnutí nějakého náklaďáku. Silnice to je mnohem více hlavní než ta první a jezdí tu spousta aut. Bohužel ve stopování nejsem příliš úspěšný. Všichni jen naznačují, že nás nevezmou. Za chvilku přijíždí minibus a nabírá paní stojící opodál. Jdu se tedy pozeptat, kolik chtějí za jízdenku a kam vlastně jede. Naštěstí jeli naším směrem a za jízdenku chtěli oproti taxíku pakatel. Nakládám tedy Marťu i s věcma a jedeme. Autobus nás posunul asi o 35km. Byla to velmi příjemná cesta. Marťa si sedla dopředu vedle řidiče, aby ji nebylo zase špatně a já si stoupnul s batohama do uličky. V tom ke mě přišel průvodčí, že si mám sednout. Když jsem se rozhlédl, nebylo žádné místo, ale lidi sedící na zadním sedadle se na sebe namáčknuli, abych se vešel mezi ně. Usmívali se na mě a zkoušeli si se mnou povídat. Pak si přišel i povídat průvodčí. Jestli je Marťa má žena, odkud jsme atd. Pak nás vysadili na Ho Chi Minh highway, která vede prakticky až k hranicím. Čekal jsem, že teď něco stopnout už bude brnkačka, ale bohužel. Prvních pár desítek minut nejelo vůbec nic. Když už něco jelo, nechtěli nás vzít. V tom přišel nějaký místní týpek a začal s tím, že nás odveze. Byl dost neodbytnej a bylo vidět, že se jen snaží vydělat. Snažil jsem se ho ignorovat. Najednou jel konečně zase nějaký náklaďák a dokonce se mi ho podařilo stopnout. Když jsem se ho ptal kam jede, místní týpek pořád něco halekal. Domluvil jsem se s řidiče, že nás vezme. Super! Šel jsem pro batohy a pro Marťu. Místňák stále něco halekal a v tom se náklaďák rozjel a ujel. To mě dost naštvalo. Nicméně jsem se nenechal odradit a zkoušel jsem to dále. Vytrvalost se vyplatila, protože hned následující truck zastavil a dokonce jel přesně tam co jsme potřebovali a kluci vietnamský nás vzali. Opět to byl velký truck, takže jsme měli pohodlí a mohli jsme si konečně trochu odpočinout. Ufff, super…. konečně tady. Marťa dost trpí, protože jí opravdu není vůbec dobře. Sotva se udrží na nohách. dřív než se začneme stresovat tím, že nám ukradli motorky nebo že motorky nejedou, jdu se nejdřív najíst do restaurace, kde jsme jedli před odjezdem do Hanoje. Bohužel po příchodu do restaurace zjišťujeme, že je zavřena, resp. zhasnutá a nikde nikdo. Jdu tedy dovnitř, Marťu pokládám na lehátko u dveří a jdu za zvuky, které vycházejí ze dveří vedoucích do nějakého pokoje. Tam spí dva lidé na posteli. Jdu tedy za dalšími zvuky přicházejícími z kuchyně a tam nacházím nějakou ženu a prosím si nějakého jídla. Nejprve kouká dost překvapeně a snaží se mi vysvětlit, že je zavřeno. V tom přichází i ještě před chvílí spící žena z pokoje a já se jim na druhou stranu oběma snažím vysvětlit, že já mám opravdu hlad a chci jíst. Po chvilce “konverzace” na téma co bych chtěl jsme se domluvili na polévce z dvou balíčků instantních nudlí a vajíček. Nakonec to nebylo ani tak zlé. Po zhltnutí polévky vyrážíme směr hranice. Oba jsme trochu nervózní ohledně motorek, Marťa spíš myslí ale na přežití, protože jí je evidentně opravdu moc špatně. Beru oba batohy a jdu napřed zjistit co motorky a naše věci, které jsme tu nechali před 10 dny. První pozitivní zjištění je, že tam motorky stále stojí přesně tak, jak jsme je tam nechali. To se na nich ovšem trochu odrazilo poměrně slušným nánosem prachu. Ale hlavní, že tu jsou. Další pozitivní věc byla, když jsem našel všechny naše věci v místním obchůdku. Po vyzvednutí věcí zkouším startovat motorky. Marti dost vzdorovala, ale nakonec naskočila. Moje naskočila hned, ale zase taky hned chcípla. Ale po chvilce už taky běžela. Razítka do pasů, zabalení věcí a hurá do Laosu. Aha.. Marťa má úplně prázdné zadní kolo. OK, jdu se tedy zeptat na možnost dofouknutí. Ano ta je, ale asi kilometr zpět do Vietnamu. Aha problém, tuším. Ale k mému překvapení mě jiná směna celníku než minule bez problémů pouští i s batohem na motorce do Vietnamu a nikoho to tentokrát vůbec neštve. Vtipné 😊. Kolo dofouknuté a vyrážíme. Na Laoských hranicích kupujeme víza, za která chtějí opět o 5USD více než posledně. Začal jsem ale se zákonem a že nic víc platit nebudu a odpovědí mi bylo “OK”. Super, ušetřených 10USD 😊. Ještě chvilku zkoumali naše víza u okýnka a nakonec nás pustili dále. Když jsme odjížděli z hranic, všiml jsem si opět prázdnějšího zadního kola Marti motorky, jeli jsme tedy raději opatrně pomaleji do první vesnice vzdálené asi 17km. Bohužel asi po 7km, Marťa zadní gumu svlékla 😞. Dávám jí tedy svou motorku a přemýšlím co s tím. 10km pěšky je dost daleko, obzvlášť když se už smráká. Zkouším tedy vstřícnost místních a stopuji projíždějící dodávky. Dvě projely bez zastavení, ale třetí zastavila a osazenstvo ochotně naložilo motorku a mě a oni jeli ve čtyřech vpředu. Marťa při pomyšlení, že by jela ty serpentýny autem, raději zvolila motorku. Nechal jsem se vyložit v první vesnici hned u servisu. Pomohli mi s motorkou, já poděkoval a oni pokračovali dále. V tom zrovna dorazila i Marťa. Tu posílám se ubytovat a sám čekám na opravu motorky. Pak vyrážím za ní. KONEČNĚ! Postel, sprcha a hlavně oba v pořádku v Laosu. Teď jen dát Marťu do pořádku a bude zase dobře 😊…

---