Advertisement
Z provincie Sichuan do provincie Yunnan se je možné dostat více způsoby, ten nejzajímavější je patrně klasickou "zadní cestou", kterou bych možná nazval spíš "cestou smrti". Cestu smrti proto, že vede přes nekonečná pohoří, závrať vyvolávající propasti, stokrát stoupá z hlubokých údolí přes holá čtyřtisícová sedla, stokrát pak zase klesá zpátky o dva tisíce metrů níže, a to buď po prašných štěrkových cestách, kde se dvě auta jen obtížně vyhnou, nebo po právě budovaných asfaltových silnicích, které jsou ovšem teprve budované, takže je cesta po nich často pomalejší než po těch starých štěrkových. Neaklimatizovaným jedincům hrozí výšková nemoc - sedla dosahují výšky přes 4500 metrů. Strašlivé útrapy pocestných ještě zveličuje fakt, že autobusy se na cestu vydávají většinou v hrozivých šest hodin ráno.
V případě autobusu z Kangdingu do Litangu je šestá ranní vzhledem k délce cesty celkem pochopitelná. Obě města nejsou od sebe vzdušnou čarou až tak daleko, snad nějakých 150 kilometrů, a vozovka je z větší části asfaltová, na zdejší poměry v nebývalém rozsahu. Ale přes zjevnou snahu trasu narovnat se skoro celou dobu silnice buď šplhá serpentinami nahoru, nebo sjíždí serpentinami dolu. Cesta G318 je jedním z hlavních tahů mezi chanskou Čínou a Tibetem, po které proudí
pomalu jedoucí kolony kamionů - a ovšem také, poněkud překvapivě, kolony čínských dálkových cyklistů. Z těchto důvodů se cesta opravdu protáhne na víc než osm hodin. Krajina se postupně mění: kontury kopců se zaoblují, krajina se zplošťuje, mizí stromy a keře, přibývá prašné kamenité polopouště porostlé suchou trávou a objevují se tibetští motorkáři. Jediné, co zůstává, jsou jaci.
Město Litang (理塘县) je často přirovnáváno k Divokému západu a můžu to potvrdit. V okolí se hory zploští v jakousi prérii, osu městečka tvoří v podstatě jedna dlouhá ulice, po které sice nebrouzdají pistolníci na koních, ale zato divoce vypadající Tibeťani na motorkách, opálení zemědělci s pytli čehosi (vždyť tu nic neroste!) taktéž na motorkách, poflakuje se tu místní mládež s vysokými účesy (snad jacísi gangnam-punkeři) a každých pár metrů popojíždí krokem policejní auto a občas výstražně zapne maják, aby bylo jasné, kdo tu vládne. Tradiční pokrývkou hlavy je tu kovbojský klobouk, často kombinovaný s rouškou, což pak vzbuzuje dojem, že polovina obyvatel se právě chystá vykrást banku. Litang působí dost špinavě, ve stokách plavou hromady odpadků, na ulicích polehávají prašiví psi, černá čínská prasata hledají, čím by se vykrmila, na plotech se tu suší kravince (tedy přesněji jačince) a sem
tam tu lze natrefit na vymlácenou budovu – ta na náměstí vypadala, jako by před vymlácením šlo o kulturní centrum.
Ale nejsme na americkém západě 19. století, ale čínském západě 21. století: k dostání tu je všechno důležité, co na hanském severu, fungují tu bankomaty, na hotelech mají standardně wifi a nezahlédl jsem tu otroky ani prostitutky. A přestože to na první pohled vůbec není zřejmé, město má bohatou historii a zaujímá v rámci tibetského buddhismu významné místo. Narodilo se tady několik dalajlamů a v rozsáhlém klášteru nad městem jich i několik sídlilo. Obyvatelé včetně oněch gangnam-punkerů jsou zbožní a navštěvují četné motlitebny a stúpy. Dodnes je důležitým centrem tibetského buddhismu i národa vůbec - v padesátých letech byl jedním z míst protičínského odporu a vždy na začátku srpna se koná velký koňský festival, přes veškerou snahu čínské vlády ho všemožně potlačit.
Další cesta už vede na jih, tentokrát do pouhé tři až čtyři hodiny vzdáleného Daochengu (稻城县, tibetsky Dabba Zong). Systém a personál litangského autobusového nádraží je proslulý svou neschopností vydat jakoukoli jízdenku, takže je vhodné vzít za vděk jednou z nabídek cesty minibusem. V mém případě si cca 20 km před příjezdem do Daochengu cestující přesedli
Klášter nad Litangem
Klášter Ganden Thubchen Choekhorling čili Litang Gompa byl v minulosti sídlem několika dalajlamů a dalších lámů, v roce 1956 byl terčem čínského bombardování a dnes je předmětem rekonstrukce, kvůli které turista neuvidí takřka nic. Ale zvenčí je pěkný, to jo. do jiného mikrobusu mířícího do města Xiangcheng (乡城县), takže když nás za chvíli zastavili na policejním checkpointu, jel jsem v autě pouze já a řidič. Ukázalo se, že pan řidič nemá v pořádku papíry na auto a tak mě policie posadila do nejbližšího auta, kterým dva pubertálně se bavící Hanové vezli za zvuků strašlivé čínské pop-music pneumatiku od traktoru.
Daocheng připomíná severoafrická města na pomezí pouště, a to okolní krajinou, jednopatrovými krabicovitými domy s okny ozdobenými ornamenty i snědými obyvateli. Tibetská hudba se ostatně podobá té západoafrické – cválavá rytmika, opakované melodie sólové kytary, oscilující hlasy opakující variace na stejný motiv, to vše snad pramení ze života v suchých horských pláních. Vyjel jsem si krátce na kole nazdařbůh kamsi do neznáma a shluk domů na protějším svahu kopce evokoval marocké Aït Benhaddou. A opět se potvrdilo, že poznávání cizích krajů (ostatně i vlastního kraje) způsobem "na kole nazdařbůh" je nejlepší: objevíte neobjevené, místní na vás vesele mávají či vás zvou na čaj, můžete (a nemusíte) kdykoli zastavit atd.
Přesun z Daochengu do Gyalthangu (čínsky Zhongdian, 中甸县) je zatím největší utrpení, co mě tady potkalo. Začalo to hned klasickým vstáváním na šestou ráno. Aby tomu nebyl konec, následovalo porouchané
Mezi Litangem a Daochengem
Nejvyšší bod cesty z Litangu do Daochengu dosahuje výšky přes 4700 metrů a vyznačuje se také skálou podobající se králíkovi (mimo záběr) kolo u autobusu, tak strašlivé hajzlíky, že jsem se je neodvážil použít (zájemcům pošlu fotku), a následně deset hodin pomaloučkého kodrcání prašnou cestou po serpentinách, napřed v zimě, potom v prašném horku, za zvuků sice zajímavé, ale po desátém opakování už trochu vlezlé tibetské písně, takřka bez zastávky a jídla. Asi navždy mi utkví v paměti obraz údolí, na jehož opačné straně vidíte pár kilometrů od sebe cestu, o které víte, že po ní pojedete někdy asi tak za dvě hodiny.
S příjezdem do provincie Yunnan (云南) nicméně nastává v charakteru hor jasná, a řekl bych příjemná změna. Přibývá srážek a tím i vegetace, objevují se skály odolávající erozi a krajina už nepřipomíná nehostinné stepy či horské polopouště, ale italské krajiny vlámských malířů a především čínské vodomalby: horstva jsou částečně zakrytá mlhou jakoby byla barva rozpitá v navrhlčeném papíru. Vždyť i slovo Yunnan znamená „na jih od mlh“. Tak uvidíme, co na jih od mlh bude.
Advertisement
Tot: 0.195s; Tpl: 0.015s; cc: 14; qc: 71; dbt: 0.0722s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 2;
; mem: 1.3mb