Chefchauen

---

Dnes jsme nasim koukanim opotrebovali modre steny Chefchauenu.

Cesta tam byla trochu dlouha, cca 4 hodiny, a samotna medina je celkem mala, ale jinak slo o moc hezky zazitek.

Z jakehosi duvodu totiz doslova vsechny steny maji modrou barvu, nekdy s bilymi vrsky. A jeden mistni excentrik mel barak fialovy (predstavuji si, ze ho od te doby nikdo na ulici nezdravi). Oproti Fesu tu byly urcite nizsi ceny a celkove mi tu prisli i milejsi lide. Jen deti, ktere z nas mely povyrazeni jinak standardniho dne, me trochu zklamaly svou jedinou naucenou anglickou frazi "no photo". I kdyz jsme je fotit nechteli. Takze to trochu z jejich strany vyznelo zbytecne neprijemne.

Dali jsme si jidlo, navstivili par kramku a prosmejdili co nejvice zakouti, abychom proste meli vyfocene ty nejhezci modre dvere, ktere vsichni na Facebooku lajknou.

Jeste jsme meli pro pripad prebytecneho casu pripraveny pridavek v podobe blizkeho vodopadu, ale vzhledem k kratsim rijnovym nocim jsme radeji zaveleli k ustupu do zakladniho tabora. Trochu neprijemne bylo, ze i tak byl zakladni tabor pres 3 hodiny daleko.

Holky projevily velkou odvahu, kdy me pustily k volantu. Sice na nich nervozita videt byla, casto mely poznamky jako "zarad ctyrku" nebo "jsi v obci, mozna zpomal alespon na sedmdesatku". Musim diky teto zkusenosti zaznamenat dve veci - podobne poznamky ridice zarucene se☆☆☆ a nocni rizeni je v Maroku takova mirna forma sadomasochismu. Fakt clovek jenom ceka, kdy prehlidne ten temny stin na krajnici a srazi nejakeho stopujiciho frajera nebo alespon jeho osla. Korunu tomu nasadili dva (damy ctenarky laskave prominou pouziti argotu v nasledujici pasazi) naprosto vypatlani plantaznici, kteri nejspis z duvodu nudy, zhulenosti a nedostatku mozkovych bunek postavili neosvetlene auto doprosted silnice mezi vesnicemi, stali u nej a na posledni chvili posvitili mobilem. A asi meli velkou srandu, jak ridic zareaguje. Podarilo se mi jim vyhnout spise nahodou, i kdyz holkam jsem samozrejme tvrdil, ze to bylo diky mym perfektnim reflexum. Tak jim to prosim nerikejte, ano?

A kratkou zminku musim venovat malemu koteti, ktere se vydalo pres cestu, samou radosti placlo tlapkou (cim taky jinym) do podvozku a urcite v pohode odbehlo do sveho pelisku. Tak to dopada, kdyz me nechate ridit... Cest jeho pamatce.

Fakt, ze ctete tyto radky je ale dukazem, ze jsme cestu prezili. Nebo ze jde o text ze zahrobi - ale to by nam snad rekli. I kdyz je tu nejake kote, tak si nejak prestavam byt jisty...

---