La Gosier

---

Konečně nás taxi dovezl na ubytování. Máme pronajatou řadovku a Amina, naše francouzská pečovatelka, nám ukazuje byt. Téměř nevnímáme, neboť kluci už opravdu chtějí spát. Nejhorší informace, kterou obdržíme, že si máme dávat pozor na komáry. Na Guadeloupe, třebaže je suché období, řádí horečka dengue. Takže je rozhodnuto, Zuza s kluky zalézá do patra, kde je postel s moskytiérou, a já zůstávám ve spodní ložnici, kde jede naplno klimatizace. Máme repelent, ale stejně jsme všichni alespoň jednou štípnutí. Snad to bude v pořádku.

Já jsem parádně dospal celý spánkový deficit. Zuza to má horší. Jonášek vůbec nemohl celou noc zabrat a budil i Janíčka. Ráno byl Jonášek nadšený, že už vstáváme. A za chvíli z horní ložnice přichází Janíček s výčitkou, že spal sám. Uchlácholení, že tam byl sám jen chvilku, nepomáhá. Po skromné snídani, kterou dáváme dohromady z českých zásob a ze zbytků, které nám zbyly z letadla, vyrážíme se podívat na moře. Po malém tápání nacházíme cestu k moři. Kluci nejsou k udržení a hurá k moři. První vlna jim podrazí nohy a oba si užijí moře dosyta. Zuza tedy spěchá zpět do domku a za chvíli se vrací s hračkami na pláž a plavkami.

Mezitím se u mne zastavili dva francouzští důchodci a radili mi, pouze francouzsky, že na této pláži ustupuje břeh strmě do moře a ať jdu s dětmi na vedlejší pláž. Ta je téměř ze všech stran krytá a vstup do moře je pozvolný. Užíváme si všichni plnými doušky tepla, slunce, moře a karibské pohody. Strasti z dlouhé cesty jsou dětmi ihned zapomenuty a jsou nadšené z moře. Jonášek objevil, že než koupání je lepší brát do plných hrstí písek a házet ho proti vlnám. Přitom nadšeně povykovat a utíkat před vlnkami. Je roztomilé je pozorovat. Jsem rád, že jsme jim to mohli dopřát. Kolem poledne začíná stoupat teplota přes 30 °C, tak se vracíme domů. Přece jenom se nemusíme spálit hned první den.

Domek má malou zahrádku a krásnou verandu. Na té je vajíčková houpačka a malá skluzavka pro děti. Bohužel, bazén není funkční, ale nám to nevadí. Terasa je zastíněná, takže se tam polední siesta podařila. Odpoledne musíme nakoupit zásoby, ale nejbližší velkoprodejna je vzdálená 5 zastávek autobusem. A v tomto vedru tedy volíme další zábavu pro naše děti, a tou je jízda autobusem. Zastávka autobusu je za rohem. Na zastávce stojí dvě dámy a francouzsky nám vysvětlují, jak funguje veřejná doprava na Guadeloupu. Dokonce jedna umí pár frází česky, neboť pracuje v turistickém průmyslu.

Autobus nás dovezl na určené místo, řidič dohlédl, zda jsme vystoupili, neboť ho jedna z dam zaúkolovala, kde nás má vysadit. Přece jenom moje francouzská výslovnost není brilantní. Obchod je dobře zásobený a nakupujeme vše, co potřebujeme a ještě něco navíc. Ve velkoprodejně nemají čerstvé pečivo, ale naštěstí vedle je pekárna, kde si Zuza kupuje bagetu, neboť nemá ráda nasládlé pečivo, které je tady normou. Než nám pojede autobus, stavujeme se ještě v nadnárodním řetězci rychlého občerstvení, kde se se Zuzou najíme.

Autobus nás odvezl zpět, ani jsme nezabloudili, a my se chystali na večer. V tropech se rozednívá a stmívá velmi rychle, jako když na ruce pleskne. Zítra ráno nám odplouvá trajekt na Dominiku, tak je potřeba zajistit taxi, které nás tam odveze. Amina nám doporučila nějakého řidiče, který však nereaguje. Tak si objednávám taxi přes internet. Z první taxislužby mi po dvou hodinách odepisují, že nemají řidiče. Z druhé taxislužby okamžité přijde odpověď, že přeprava není možná. Začínám být bezradný, protože vždy přijde potvrzení objednávky, a pak teprve zamítnutí. U třetí taxislužby mi nepřijde ani potvrzení objednávky.

Zuza už je nervózní, mně také začínají téct nervy a přemýšlím, jak se se všemi kufry dostat do autobusu a hlavně ze zastávky do přístavu. A zda v noci vůbec nějaký spoj pojede. Když už mi mysl klesá únavou, zazvoní telefon. No to mi ještě chybělo, telefonování ve francouzštině. Tak to s očekáváním zvednu a nic. Zavěsili, asi omyl. Zase telefon, zase zvednu a nic, ticho. Jak ten pověstný topící se se i já chytám stébla a zkouším zavolat nazpět. Číslo neexistuje! Roamingem to není, neboť La Gosier je město na Guadeloupe a Guadeloupe je Francie a Francie je členem Evropské unie jako Česká republika, takže telefonování je za stejné peníze a za stejných podmínek. Už jsem úplně skleslý, protože i to pověstné stéblo je fuč. Najednou se ozve telefon a opatrně přijímám hovor. Hurá, slyším švitořivou francouzštinu. Ani mi nevadí, že telefonuji ve francouzštině. Opatrně se ptám, po vzájemném představení, zda můžeme hovořit anglicky, že se v angličtině cítím jistější. Slyším příjemný karibský zvonivý ženský smích a je mi jasné, že zůstaneme ve francouzštině. Ale asi po třetí větě zjišťuji, že paní se mnou hovoří anglicky. Moc jí to mrzí, ale nemá na požadovaný čas řidiče, ale kdybychom mohli jet mnohem dříve, tak nám řidiče pošle. No klidně pojedu o půlnoci a budu bivakovat v přístavu, hlavně když nás tam dostane. Nakonec z ní vypadne, že mnohem dříve je o půl hodiny. Nadšeně souhlasím a moc se těším. Jenže je tu další zádrhel. Ta naše adresa není veřejně přístupná, neboť se jedná o uzavřenou ulici. Domlouváme se tedy, že nastoupíme na zastávce autobusu Casino La Gosier. S tím paní souhlasí a já celý nadšený to jdu sdělit nahoru manželce a dětem.

Děti jsou tak umordovaní, že spí a Zuze se konečně odlehne a jdeme spát, protože budeme brzo vstávat. Po krátké noci, kdy jsem já úplně nevyspalý a Zuza spala o trochu lépe, vstáváme. Naštěstí Zuza zabalila již včera. Umyjeme se, kluci lehce posnídají a zamykáme náš dočasný domek na dvě noci a klíče necháváme v zaheslované schránce, jak jsme se včera večer domluvili s Aminou.

Guadeloupe ještě spí a my si to s plnou bagáží suneme na zastávku autobusu. 6.10 a ulice je prázdná. Uklidňuji Zuzu, že taxi má příjezd až za 5 minut, ale i ve mně je malá dušička. 6.14 a ulicí projíždí jedno malé auto, taxi to není. V 6.15 už mám stažený žaludek, ale naštěstí v 6.16 tu taxi je. Všechna zavazadla se do auta vejdou a my také, hurá! Taxametr běží a Guadeloupe vstává. Proplétáme se uličkami La Gosier a najednou jsme na dálnici vedoucí do Pointe-à-Pitre. Za chvilku se proplétáme ulicemi tohoto velkého města. Za okamžik jsme v přístavu, kde už je slušná fronta. Naštěstí jsme jeli o půl hodiny dříve, než jsem plánoval. Taxikáři děkuji a na taxametru svítí 41,70. Dávám mu padesáti eurovku, s tím, že mi stačí vrátit 5 €. Taxikář mi dává deseti eurovou bankovku s tím, že takto je to v pořádku. Vše mi dochází až ve frontě a mrzí mě, že jsem mu tu bankovku nenechal.

Jakmile se otevře okénko na odbavení, postupuje fronta poměrně rychle. Odbavíme si 4 zavazadla, víc ani nemůžeme a se zbylými procházíme pasovkou. Naprosto bez problému, žádná bezpečnostní kontrola a vstupujeme na loď, jedná se spíš o takový rychlý člun, který má spodní krytou klimatizovanou palubu a horní palubu s otvíratelnými okny. Usedáme dole a za několik desítek minut je loď plná. Měli jsme odplout v 8, takže reálný čas odplutí v 8.25 je ještě úspěch. Opouštíme Francii, opouštíme Evropskou unii a plujeme na další ostrov Malých Antil – na Dominiku. Ta je samostatným ostrovem. My s očekáváním hledíme vstříc plavbě a po straně za sebou necháváme Guadeloupe. Karibské moře mírně pohupuje lodí a kluci jsou nadšení, jak to krásně houpe.

---