Pet let pratelstvi

---

---

Je to prave pet let, kdy jsme se v dobe Ramadanu s batohy na zadech a par penezi v kapse vydali do Maroka. Krome spousty zazitku a fotek jsme si hlavne privezli velke pratelstvi peti lidi, ktere stale trva! Kdysi jsem tyto radky poslala do Koktejlu a za obdrzeny honorar vyrazila do Amsterdamu. Myslim, ze po peti letech nastal cas umistit tyto radky i sem do meho virtualniho deniku a pripomenout tak sobe a i Vam, pratele, kteri jste tam se mnou byli, jak hezky byl zacatek naseho pratelstvi.

Jak jsme nevylezli na Dzebel Toubkal
Pod nohama mi zacíná krupat první sníh. Batoh se zdá lehkým a horská chata uz je na dohled. Jo, jo - není nad celorocní fotbálek, squash a výlety po horách ! Plíce se mi roztáhly, svalstvo posílilo a mne se jde skvele. Mám dost sil a zítra budu v pohode slavit summit day! Sednu si na batoh a pockám na ostatní - bylo by dobré dorazit na chatu spolecne.
Slunce je vysoko, a tak teplota nad nulou ještě alespon hodinu vydrzí. Za pár hodin skončí jeden z krásných dní ve Vysokém Atlasu. Jeste ráno jsme s batohy na zádech pochodovali destivou poustní Marrakésí a hledali dobrodince, který by nás teď v dobe Ramadánu odvezl do vesnice Imlil - východiska vetšiny turistických tras v oblasti Dzebel Toubkalu (4167 m.n.m.) - nejvyssi hory severní Afriky. A pak uz jsme celý den jen stoupali údolím Mizane. Cesta nejprve procházela poklidnými berberskými vesnicemi, poté vedla nádhernou údolní nivou a pak u klikatě stoupala vysoko nad údolím az k horské chate Toubkal ve výsce 3 207 m.n.m. A tak tu ted sedím, cekám na ostatní, trochu me bolí hlava, ale nevěnuji tomu pozornost - máme za sebou nádherný den a pred sebou zítřejší pohled na celé Maroko z jeho nejvyssiho místa. V horách je vzdycky tak krásne, tak volne - všechny starosti z domova se tu zdají malé a zastrčené kdesi vzadu v hlave.
Venku uz je tma, lezím na obrovské palandě ve spacáku, vedle me oddechují ostatní a práve me probudila bolest hlavy. Rozsvecím celovku a koukám na hodinky, je teprve devět večer - moc jsem toho nenaspala. Bolest se zvetšuje. Jak jenom jsem si mohla myslet, ze mne se to nestane - výšková nemoc z prevyseni temer 2500 metru na sebe nedala dlouho cekat. Vzdyt uz loni pod vrcholem Erciyesdag v Turecku jsem dvě noci špatně spala. Prášek na bolest se nemá brát - to mám načtené, a tak si tu bolest asi pekne uziji. Behem půl hodiny se probouzejí ostatní - je jim jako mne - az na jednoho z nas!
Jsou dvě hodiny ráno, bolest je k nesnesení a my se rozhodli - vezmeme si prášek a brzy ráno sestoupíme do údolí. Vrcholový den se nekoná!
Ráno je nezapomenutelné. Nebe jako vymalované bez jediného vcerejsího mráčku - pozustatku nedávné boure. Teplota je ještě hluboko pod nulou, ale africké sluníčko se nenechává zahanbit. Brzy zahřívá vše na co dosáhne az na teplotu príjemných dvaceti stupnu. Ale to uz jsme několik výškových metrů od chaty - bohuzel ne směrem k vrcholu, ale směrem do údolí. Do údolí, které pro nase mozky znamená bezpečnou nadmorskou vysku. Jsem bez nálady. Tesila jsem se na ten pohled, na fotky, které udelám, na ten pocit z vítezství nad vyskou a sebou samým. Místo toho teď jdu dolu s bolavou hlavou a pocitem studu. Ostatní mlci - asi cítí to co já.
První berberská vesnička v údolí a s ní i první dnešní přeslazený mátový čaj, ten skvely zivotabudic. Je poledne, svítí sluníčko a mne se krásně dýchá. Lezim na kameni, ostatní pochrupují kousek ode mě a v dálce občas zahýká mula. Nikam nespěcháme. Berberské děti utíkají ze školy, jejich maminky perou prádlo v horské říčce a my mezi nimi s batohy. To vše na pozadí zasnezenych vrcholku hor kontrastujících s nebeskou modří - krásné pohledy, krásné fotky, hlava přestává bolet a mně začíná být jasné, e právě prozivam svuj nejhezčí den v Maroku.
Mozná jsme to měli zkusit, mozná jsme to vzdali předčasně, ale kdyz ono je v těch horách vzdycky tak krásně a svobodně, třeba bych se pro jedno vítězství nad jejich výškou uz navzdy ošidila o ty ostatní dny v nich.
... tak co, decka, vzpominate? ... jak se nekterym nahoru vubec nechtelo, jak byl chatar protivnej, jak nam fakt bylo blbe, jak jsme meli krasny ten sestupovy den a jak byl chlapik v hostelu prekvapenej, ze nas zase vidi? a jak jsme si dalsi den pujcili Renault Thalia, tu "uzasnou" karu a vyrazili do pouste? ... bylo to skvely, ne?!

---

Photos

Vysoky Atlas
... vecer pod chatou ...

... po peti letech ...
... trochu vystresli, ne? ... :o))))