This is Botswana

---

---

Nejsou to škorpioni, pavouci, moskyti či termiti, hyeny, veverky, tříbarevná kočka z kempu Kwalope ani zimbabwský utečenec prodávající mosazné náramky v Maunu, koho bych se uchýlil označit za nejneodbytnější formu života na jihoafrickém subkontinentu. Prvenství v tomto ohledu drží všemi mastmi mazaná africká květena. Náš český lopuch se svými naivními knoflíky by mohl závidět vynalézavost, s jakou zdejší rostliny expedují své potomstvo na těla kolemjdoucích obětí. Některé ohleduplnější rostliny se obtěžují s lepítky a háčky, ale většina své semínko prostě zabodne do kůže jako špendlík. Člověk je degradován na přenašeče semínek. Dovolím si zde použít výstižný výrok slavného českého cestovatele - programátora:

Když člověk překoná pár set metrů afrického křoví, je z něj křoví.

(AČ)

Zvláště lstivé rostlinstvo se nachází v nekonečných porostech Kalahari. Háčky, lepičky a připínáčky rostlin na svazích Aha Hills, několika suchých kopečků na hranici Namibie a Botswany, čekají na příjezd svých obětí v kloboucích. Ty se však zasekly před razítkem úřednice botswanského imigračního oddělení na hraničním přechodu Dobe.

Hraniční přechod Dobe je nucená zastávka uprostřed Kalahari pro ty, kteří mají z nějakého důvodu potřebu dostat se ze státu do státu tou nejpitomější cestou. Zatímco z Namibie sem lze dojet po standardní štěrkové cestě sedmnácté třídy, do Botswany vedou jen vyjeté koleje v písku. Cestu protíná železná branka a na každé straně stojí menší budova pro nutné úřední výkony.



Nečekali jsme, že by zrovna zde mohl být problém, ale zrovna zde problém nastal. Paní konající na nás vychrlila požadavek na vízum, jelikož naše domovina figurovala na zašlém papírku z předchozího milénia se seznamem států s vízovou povinností, který dotyčná třímala v ruce. Vízum jsme pochopitelně neměli, protože vízová povinnost s Botswanou byla dávno zrušena, nicméně k naší škodě zase ne dostatečně dávno, aby se informace stihla donést až doprostřed Kalahari. Vysvětlili jsme paní, jak se věci mají, že se svět mění a staré papírky je třeba postupovat muzeu. Razítko jsme nakonec obdrželi, ale papírek zůstal zatím beze změny.

Hrábli jsme koly v písku a vyrazili po zmíněných kolejích na cestu pro muže, kteří se nebojí použít řadící páku. Mezi státní hranicí a civilizací, skryta stovky kilometrů uprostřed divočiny, se nachází archeologicky významná jeskyně Gcwihaba, kterou jsme hodlali dobýt. Hodlali jsme sveřepě, ale nedobyli jsme nic, protože po pískovišti se s naší dunovkou 0x0 s odlehčeným zadkem jezdit nedá, to už jsme si dříve vyzkoušeli, takže jsme to včas zbalili a odebrali se co nejrychleji směrem k nejbližší civilizaci, k dva dny kodrcání vydálenému jezeru Ngami.

Před námi se rýsovaly dva menší problémy v itineráři. Měli jsme zaplacené čtyři noci v kempech národních parků Moremi a Chobe, ale neměli jsme zatím povolení do řečených parků vstoupit, jen informaci, že kdesi v Maunu je úřad, který snad daná povolení vydává. Mnohem horší byl motoproblém s naším vozem, disponujícím nedostatečným počtem hnaných náprav pro provoz v národních parcích Botswany, země píseku a křoví. Na vyřešení těchto neduhů jsme měli dva dny k dobru, nicméně než jsme stačili cokoli podniknout, začaly se svým způsobem řešit samy.

Těsně před jezerem Ngami jsme se zastavili, jak jinak, o písek. Zatímco jsme váhali, zkoumali jeho hloubku a počítali vzorce rychlosti, přilétl malý Chevrolet a bez varování zmizel až po zrcátka v sypké zemi před námi. Čtyři bezradné dámy, které z vozu vystoupily, nebyly schopny samy situaci vyřešit. Nabídli jsme jim tedy své písečné zkušenosti a při vyhrabávání postupně zjistili řadu nečekaných souvislostí, z nichž nejdůležitější byla, že dámy pracují na úřadu národních parků v Maunu, a nejméně důležitá, že si se svým nákupním vozíkem přijely koupit ryby od místních rybářů. Výrobce vozu s touto možností asi nepočítal.

Důležité byly věci následující. Odkudsi se přiřítil teréní vůz s dvoučlennou posádkou a nezbylo mu, než čekat na dovyproštění dámské výpravy. Díky tomu jsme se seznámili se Stefanem a jeho chotí, automechaničkou Mmaps. Dodali nám kuráže projet písčitou cestou na břeh jezera a uvedli nás do společnosti zdejší komunity příležitostných rybářů. Proč příležitostných, to vysvětlím.

Jezero Ngami je nevyzpytatelný zdroj vody. Když do těchto míst poprvé zavítal cestovatel a misionář David Livingston, setkal se s rozlehlou vodní plochou. Několik let nato jezero úplně vyschlo a v průběhu let dalších se plnilo vodou jen občasně. Napájí jej přírodní kanál, jehož průtok závisí na stavu vody v deltě Okavango a na tektonických změnách. Poslední roky se jezero opět zaplnilo vodou. Zalilo pozemky chudých zemědělců, takže těm teď nezbývá nic jiného, než chytat ryby. Jedná se o riskantní způsob obživy, protože většina z nich neumí plavat.

Poté, co jsme si užili vyjížďku rybářskou lodí, nám Mmaps nabídla, že nám zařídí vozidlo 4x4, abychom mohli bez obav vyrazit do národních parků. Potom jsme zakempovali vedle stanu rybářů, kteří se nám představili jako Harold a Tina. Harold o sobě říkal, že není rybář, ale umělec, a jeho posláním u jezera Ngami je podporovat zdejší nedobrovolné rybáře, ale my ho přes tuto výchylku nazýváme Harold, the fisherman. Co mu totiž do rybáře chybí, to několikanásobně vyvažuje jeho družka Tina. Její nadšení pro svůj svět, omezený jen na ryby, nás fascinovalo. Tina uměla chytat ryby, sušit ryby, vařit ryby, balit ryby, prodávat ryby, porcovat ryby, povídat o rybách a její nejoblíbenější hra byla Na chytání ryb. Pohostila nás rybou s omáčkou, na kterou dodnes vzpomínám, protože jsem si do ní namočil notebook. Seděli a vykládali jsme u ohně dlouho do noci.

O den později jsme v Maunu vyřídili dvě věci: koupili jsme telefonní kartu, abychom mohli podle domluvy zavolat Mmaps, a ztratili jsme na ni telefonní číslo.

Maun je město uprostřed Botswany s posláním sloužit jako základna turismu pro výlety do delty Okavango a přilehlých národních parků. Turistický ruch je zde značný. Lodge a hotely mají napilno, kapacita autopůjčoven je vyčerpána na dlouho dopředu. Sehnat volné vozidlo bez předchozí rezervace může vyžadovat pokročilé postupy.

Jak se ukázalo, jednou z fungujících strategií je stát přede dveřmi autopůjčovny Delta 4x4 právě ve chvíli, kdy vychází její majitel Pretorius. Podsaditý pán vyslechl naší situaci a jal se jednat. Jelikož neměl k dispozici žádné vhodné vozidlo, nabídl nám k zapůjčení svého domácího mazlíčka. My jsme jinou možnost neměli, takže jsme souhlasili.

Netušili jsme, že pan Pretorius chová na svém dvorku dům na kolečkách. Toyota Landcruiser Limited edition s automatickou převodovkou, půl metru širokými koly a střešní konstrukcí na pozorování zvěře nás okamžitě oslovila. Dostali jsme základní instruktáž s ukázkou jízdy v extrémním terénu a doporučení nepoužívat střešní pozorovatelnu za jízdy. Naše mini coupé jsme nechali odpočívat pánovi na zahradě a s novou hračkou vyrazili načechrat slonům pěšinky.

Navečer jsme dorazili do kempu Khwai v národním parku Moremi, který byl zřejmě vybudován pro vyznavače extrémní divočiny. Není obehnán žádným plotem, aby nocležníkům nebránilo nic v poznávání zubatého nočního života. Abych se pokud možno vyhnul nežádoucím setkáním, zeptal jsem se správce parku, jaká nebezpečí hrozí osobě ve stanu a jak jim předcházet. Od té doby vím, že na hyenu stačí tlesknout, levhart cupuje stanové celty, když si chce hrát, a lev nezaútočí na nic, co nevidí. Doufal jsem jen, že si to pánové správně načasují a že se pardál přijde muchlovat s mou celtou až po odchodu krále zvířat, který sežere, co vidí. Aleš, kterému hrozila prokousnutá pneumatika od veverky, měl noc trochu klidnější.

Začalo to po setmění. Právě jsem se vracel s umytým kastrolem z toalet, když jsem zaslechl Alešovo doporučení, abych se ještě raději vrátil k mytí, než zmizí hyena. U táborového ohně jsem viděl rozházené plechovky od fazolí a kropenatého pejska, který je vylizoval. Rozhodl jsem se, že vyzkouším fintu s tlesknutím. Nestalo se vůbec nic. Ve snaze zahnat vetřelce jsem uhodil lžící o kastrol. Objevila se hyena - matka, velká jak štafle, a začala se s pinďou tahat o plechovky. Teprve když jsme začali plašit se vší vervou, vetřelci se odhodlali k odchodu. Jednu plechovku si vzali na cestu. Šli jsme raději spát.

Další den byl plný dojmů. Například jsme zjistili, že jezdit na střešní pozorovatelně je ohromná legrace. Také jsme viděli, jak levhart cupuje strom, aby ukojil svou nekonečnou touhu po zábavě. Byli jsme klidní, když jsme věděli, že je to jen z legrace. U hrošího jezírka jsme strávili hodinu čekáním, jestli malý krokodýlek rozcupuje stádo vodušek lechwe, ale ten se mezi tím ztratil kdesi v rákosí.

Těšili jsme se na večer na hlavní program s hyenami. Odpadky z večeře jsme zamkli do drátěného koše a usadili jsme se do připraveného sezení na střeše speciálu s fotoaparátem a kamerou v pohotovosti. Čekali jsme dlouho a marně. Plameny z ohniště ozářený odpadkový koš zůstal mimo zájem divočiny. Zřejmě jsme nezvolili správnou konzervu. Zatímco jsem se zklamán odebral ze střechy přiložit polínko do skomírajícího táboráku, Aleš osvítil baterkou hyenu, dosud ukrytou v přítmí u auta. Než jsem se stačil vzpamatovat, odešla. Šli jsme raději spát.

Druhý den jsme zamávali Moremi a vydali se zpátky do Maunu, kde jsme se setkali se svým starým žihadlem. Do terénu se sice nehodí, ale na rozbitých silnicích je to borec, kterého nic nepředčí.



Moremi nás trochu zklamalo, protože Okavango v plné kráse jsme tam nezažili, ale i tak jsme byli spokojení. Z Maunu jsme zamířili na sever do Kasane, kde jsme navštívili úžasný národní park Chobe a udělali si výlet po vlastní ose do Zambie a Zimbabwe na Viktoriiny vodopády. Ani na jedno z toho nikdy nezapomeneme, ať už v kladném nebo záporném slova smyslu. Chobe je nádherný park plný zvěře a řeka Chobe nám dala zážitky, které jsme postrádali z Okavanga. Viktoriiny vodopády se nám nepovedly, ani ne tak kvůli velkému průtoku vody, která vše zahalovala v mlze, ale spíše kvůli otravným lidem na hraničních přechodech Zambie a Zimbabwe. I tak to byl velký zážitek, o kterém budeme vyprávět až doma.



Tím jsme dosáhli nejzazšího bodu naší cesty. Následuje už jen cesta zpět, přes Botswanu a Namibii do Kapského města v Jižní Africe a letadlo domů. Botswana i Namibie jsou země, kam se rádi vrátíme. Zatímco Namibie je neuvěřitelná svými sceneriemi, v Botswaně žijí úžasní lidé, kteří každému vždy rádi pomohou. Strávit zde měsíc života bylo krásné a obohacující.



Děkujeme všem, že jste byli s námi.

---

Photos

This is Botswana
Kasane

Aleš Čapek
Cestovatel - programátor

Ngami Lake, Botswana
Harold a Tina

Comments

[segraH]

:-) díky
Ahoj cestovatelé! Kdybych tušila, jaký léčky a nástrahy na vás budou číhat, měla bych o vás mnohem větší strach než jsem měla. Hlavní je, že jste to ve zdraví a v pohodě přežili, a že si sebou odvezete nejen nepříjemné až hororové vzpomínky, ale i ty nádherné, a ty vám nikdy nikdo nevezme. Já už se na vás strašně těším, i když je škoda, že se domů nevrátí Honza a Aleš, ale křoví :-)))))) Díky moc za další cestování bez cestování. Já se tam nikdy nepodívám (nemám na to odvahu) :-)))) Těch pár zbývajících dní si tam ještě pořádně užijte :-) PS: Jsem trochu smutná, že ani na jedné fotografii není nosorožec. No nic, budu se muset vypravit do ZOO ve Dvoře Králové, tam jich mají dost :-))))) Jo a brácha, taky jsi mohl přilepit na zeď víc fotek kde je zvěčněná tvoje maličkost :-)))) pa séééégraH

[HonzaH]

RE: Nosorožec
My jsme smutní ještě víc, protože jsme žádného neviděli. Kvůli tomu sem budeme muset znova, sakra.

[mamca capina]

zdarec
Tak dneska jsem se opravdu pobavila, ale na závěr jsem dokonce zamáčkla slzu, tak nějak je mi líto, že už to končí, jinak bylo to s Vámi super Tak někdy příště čus