Advertisement
Na západním pobřeží jižního afrického subkontinentu se zvolna přesýpají načervenalé písky nejsušší pouště na světě, pouště Namib. V této oblasti neprší. Veškerá voda je dodávána mlhou, stoupající z pobřežních vod Atlantického oceánu, kde studený Benguelský proud vyvěrá na hladinu a dodává celé oblasti antarktický chlad. V místě střetu živlů se táhne tisíc kilometrů dlouhá písečná pláž. Zatímco jižní polovina pobřeží, přiléhající k poušti Namib, je pro člověka takřka nepřístupná, v severní části byla vybudována silnice, kopírující celou její délku téměř až k angolské hranici. V této oblasti se nachází nejbizarnější národní park na světě. Vítejte na Skeleton Coast, pobřeží kostlivců.
Bizarnost této oblasti spočívá v její monotvárnosti. Zatímco podmořský život zde exploduje pod přívalem živin z Antarktického oceánu, souš vypadá jako mrtvá pustina. Ve skutečnosti to není úplně pravda. Valící se mlhy stačí uživit bohatý ekosystém lišejníků, sukulentů a bezobratlých živočichů, ten však lidské oko na první pohled nezaznamená. Život je patrný při ústí řek, kde se nacházejí kolonie tuleňů a dokonce i pouštní sloni. Uprostřed mezi říčními oázami je však pusto a kromě vraků lodí, které doplatily na zrádnost zdejších vod, je zde jen slaná voda, písek, vítr a mlha. Nic víc.
Rozhodli jsme se přečkat jednu noc
na tomto nehostinném pobřeží, daleko od lidského zázemí. Jen moře, poušť a my. Využili jsme vyjeté koleje po rybářských vozech, abychom se dostali blíže k moři. Uprostřed noci je Měsícem ozářená pláž děsivá a fascinující zároveň. Nedostatek vjemů přivádí člověka do transu a čas skoro stojí.
Zapíchli jsme si židle do písku a pozorovali příboj. Před námi oceán, za námi poušť, zleva a zprava stovky kilometrů pobřeží. Nekonečno.
Povečeřeli jsme poblíž mrtvolky zatoulaného tuleního mláděte, zahráli jsme si hru 'Kdo doběhne dál do moře mezi dvěma vlnami' a zmáčení jsme se odebrali spát.
Den 4. května nazývají Namibijci Cassinga day, svátek zemřelých. Prašné cesty Namibie jsou rušnější než jindy, lemované mávajícíma rukama těch, kdož se snaží dostopovat ke svým blízkým.
My, vlastním vozem cestující turisté, oslavujeme tento den jako den stresu a pracovního nasazení za volantem autobusu. Pravidlem bývá, že nejneškodněji vyhlížející dívka mává u silnice, zatímco zbytek rodiny odpočívá ve stínu ve křoví. Zastavíte - li, nahrnou se všichni na silnici a snaží se zapasovat do auta jako kostičky Tetrisu. Ke svému komfortu užívají čehokoli, co je k mání. Není výjímkou, když stokilová babička skočí šipku mezi batohy s citlivou technikou.
Jednou jsme dokonce s úžasem zírali na hocha, kterého jsme našli při vykládce zapasovaného ve škopku se zeleninou.
Při naší cestě ze Skeleton Coast přes pohoří Damaraland nás nakonec udolala únava v damarské vesnici Sesfontein, kde jsme vyložili poslední stopaře. Auto jsme ponechali odpočívat v kempu pod fíkovými stromy a odebrali se prozkoumat vesnici s nadějí, že snad někde v klidu usedneme u malého piva a příležitostně zjistíme, co jsou ti Damarové vlastně zač.
Původní pevnost Sesfontein, kterou založili v devatenáctém století Němci, nyní slouží jako lodge turistům. Bloky skromných chatrčí Damarů, občasně ohraničených ploty, křižují prašné cesty, které trpí letošním extrémním suchem, stejně tak dobytek i obyvatelé, ale na těch to není příliš znát, zejména děti oplývají značným elánem.
Šli jsme za hudbou, která se linula z jedné z budov na kraji hlavní silnice. Než jsme se stačili rozmyslet, jestli nám to stojí za to, přispěchal nám naproti muž v červené polokošili, uvedl nás k baru a nechal nás vhodit dolar do jukeboxu. My mu protislužbou koupili pivo, čímž jsme získali průvodce po městě na celý večer a Asar naopak krytí výloh po stejnou dobu.
Dozvěděli jsme se nečekané věci. Například, že zástupy lidí, lemující
silnici na kraji vesnice, neslouží k uvítání turistů, ale že se jedná o součást pohřebního ceremoniálu pro zesnulou šéfku vesnice, která sem bude dopravena večer vozem. Shodou okolností její úmrtí vyšlo právě na den svátku Cassinga.
Asar nám nabídl, že nás provede celým ceremoniálem, od příjezdu vozu až k obřadu za zesnulou v jejím domě. Čekalo nás vzácné představení, při němž jsme měli dovoleno kromě účasti dokumentovat celý jeho průběh. Asar je pracovníkem na Fort Sesfontein Lodge a k tomu vede vesnický pěvecký sbor. Díky tomu je ve vesnici uznávaný, takže s naší přítomností neměl být problém.
Připojili jsme se k zástupům zpívajících. Asar zpíval a dirigoval, my jsme natáčeli. Jazyk Damarů je příbuzný řeči Sanů (křováků), obsahující charakteristické mlaskavé zvuky, které našinec dokáže napodobit jen u stolu. Stáli jsme a poslouchali možná hodinu a půl, v ruce hořící svíci, až nakonec dorazil opožděný bílý automobil. Následovali jsme jej k domu zesnulé, kde jsme se rozhodli již více nepřekážet, ponechat prostor truchlícím a s Asarem v čele se odebrali na exkurzi po místních klubech a hospůdkách, kterých je ve vesnici šest. Některé jsme navštívili dvakrát. Nakonec jsme vypálili poslední smeč naší slivovicí.
Naším
dalším cílem mělo být město Opuwo v oblasti Kaokoland, avšak potřeba odpočinout si od lidí nás dovedla dál na sever, až k angolsko - namibijské hranici, kde řeka Cunene padá po skalnaté kaskádě do hlubin a vytváří nádherné vodopády Epupa falls.
Tato neplánovaná destinace nás mile překvapila, ne snad ani samotnými vodopády, jako svou povšechnou přátelskostí. Příjemné tropické teplo nás donutilo shodit svršky a absence komárů nás nenutila je znovu obléci. V zázemí liduprázdného kempu pod palmami a milým personálem bylo krásně. Možná jednou uznám, že flákání se na lehátku u moře pod deštníkem a usrkávání mnohobarevného pitíčka má něco do sebe.
Zatímco jsem obskakoval skaliska s cílem dostat se vodopádům na kobylku, Aleš domluvil s místním mladíkem návštěvu blízké vesnice Himbů, kmene červených žen. Naše dojmy se zde rozcházejí. Aleš byl návštěvou nadšen, zatímco já zklamán. Nucený způsob, jakým se setkávají turisté s kulturou Himbů, mi připadá pro obě strany nepřínosný.
Cestou z Kaokolandu byla pohádková a dala by se vyjádřit jen názvem "O čtyřech mužích na korbě a jednom píchlém kole".
Před opuštěním Namibie nás čekala meta nejvyšší, návštěva národního parku Etosha.
Průvodce radí:
• Jestli chcete něco
vidět, vyberte si napajedlo, zastavte a čekejte, až zvířata přijdou k vám. Nesnažte se honit autem od napajedla k napajedlu.
• Před zavírací dobou se držte blízko vjezdu do kempu nebo výjezdu z parku, abyste se nemuseli přidat k troubům, kteří každý den svádí boj s časem před zavírající se bránou.
• Nevylézejte z auta nebo vám něco ukousne zadek a dostanete pokutu.
Jelikož ale máme vlastní metody, projezdili jsme celou Etoshu křížem krážem. Ve snaze vidět slony jsme jezdili od napajedla k napajedlu, ale sloni tam zrovna z nějakého důvodu nebyli, jen nám nechávali vzkazy, že právě odešli. Jak se zavírací doba blížila, byli jsme stále nervóznější. Před námi třicet kilometrů do kempu a sloni nikde, museli jsme vyrazit.
Rally Etosha začíná. Rychlý rozjezd, pravá pět, přes zebru rovně, trojka vlevo kolem kudu, pozor, vynáší, rovně přes horizont mezi dvě žirafy, pětka vpravo antilopa - pozor - skok, už jsme skoro v cíli, poslední čtyři v pravo, bacha, brzdi, SLON! Toč to!
Díky závodní jízdě jednoho z nás, a já to nebyl, jsme přijeli do kempu Halali čtyři minuty před zavírací dobou, se slonem v kapse.
Díky plánovací chybě toho druhého jsme přijeli do kempu Halali
o den dříve, ale to se nakonec v dobré obrátilo.
Kemp Halali má jedno malé napajedlo, kde můžete pozorovat zvířata z vysutého hlediště. Zkusili jsme štěstí, jestli něco uvidíme. Místa k sezení byla obsazena asi dvaceti číhajícími znalci přírody. Nikdo si nedovolil ani špitnout, aby nebyl odměněn vyčítavými pohledy ostatních. Najednou se rozevřelo křoví a na scénu vstoupil malý slon. "WOW!!!", ozvalo se kdesi zleva. Slon zmizel ve křoví a my se odebrali do spacáků.
Druhý den jsme se málem nedostali z parku ven. Na poslední odbočce jsme narazili na slony a počínali jsme si tak šikovně, že za chvíli byli všude kolem nás. Z honby za slony se stal úprk před slony. Nakonec jsme museli zvolit cestu vzad, protože slon před námi se zdál být příliš odhodlaný zůstat na cestě.
Etoshu jsme nakonec opustili bez problémů, bez pokuty a máme i své zadky.
Z Namibie do Botswany jsme se rozhodli přejet hraničním přechodem Dobe uprostřed pouště Kalahari. Silnice nesilnice k tomuto místu vede územím Sanů, prapůvodních obyvatel jihoafrického subkontinentu. Příchodem západního světa jejich kultura utrpěla smrtelnou ránu a zřejmě už ji nebude možné vzkřísit. Alkohol, peníze, oblečení, školní docházka, to všechno
narušuje křovákům jejich původní způsob života. Z vytrvalých lovců jsou uschlé trosky v potrhaném oděvu, alespoň tedy v této oblasti, kde je kontakt s ostatním světem nevyhnutelný.
I když je to jedna z věcí, které mají dopad na původní kulturu Sanů, svolili jsme zastavit jednomu mávajícímu stopaři. Nastal zmatek. Z křoví vyběhlo deset dalších Sanů. Zeptal jsem se stopujícího muže na celkový počet pasažérů. Odvětil, že jich je šest. Sdělil jsem mu, že máme místo pro tři stopaře. Kývnul, že pochopil. Vylezl jsem tedy z auta a otevřel zadní dveře. Rázem bylo kolem auta dvacet postaviček a draly se jedna přes druhou dovnitř. Po napočítaném pátém Sanovi jsem zaklapl dveře a odjeli jsme. K našemu úžasu při výsadku vystoupilo sedm osob. Nechápeme, jak je to možné a jak to souvisí s tím, že od té doby postrádáme jeden ananas.
Dne 10.5.2012 jsme opustili Namibii a zmizeli kdesi v botswanské Kalahari.
Advertisement
Tot: 0.195s; Tpl: 0.015s; cc: 7; qc: 60; dbt: 0.0631s; 1; m:domysql w:travelblog (10.17.0.13); sld: 1;
; mem: 1.3mb
Jiří Kocián
non-member comment
Díky!
Kdybych uměl psát a fotit jako Honza, vykašlu se na programování a nechám se zaměstnat u National Geographic :-) Díky za super pondělní čtení!