Paracas

---

---

Po navštěvě Uyuni mě čekala dlouhá cesta do Limy. Nejdřív let z Uyuni do La Pazu a pak let do Limy se zastávkou v Cuscu. Lety na sebe nenavazovaly. Jsou to jiné letecké společnosti a šance na nějakou spolupráci je nulová, jsme v Bolívii. Na letišti v Uyuni po mně chtěli opět podepsat stvrzenku na platbu kartou. To už je teoreticky 3. platba, doufám, že to bylo opravdu jen pro kontrolu. Na přestup, vyzvednutí zavazadla a check-in jsem měl 2 hodiny. Naštěstí jsme letěli na čas. Letiště v La Pazu je naprosto kapesní, i Brněnské letiště je proti tomu světový terminál, takže na přestup stačilo ujít pár metrů.

Lehké problémy nastaly v Cuscu. Protože Cusco je už v Peru, tak evidentně musela proběhnout pasová kontrola. Všichni jsme vystoupili, dostali jsme do rukou kufry, vyplnili jsme zase ty 4 nesmyslné formuláře, bez kterých by to nešlo, a stáli jsme frontu u celníků. Po kontrole pasů přišla nejlepší část. Vyvedli nás z haly ven na „ulici“, kde se nám taxikáři snažili prodat jízdu do města a znovu nás zavedli dovnitř o pár dveří dál. Udělali jsme check-in zavazadel, prošli před letovou kontrou a nastoupili do toho stejnýho letadla. Cestou jsme samozřejmě ukazovali pas asi 20ti lidem v uniformách. Proti podobným akcím se mi zdá Kafkův Zámek jako dílo střizlivého realisty. Podle letového plánu jsme na tuhle šaškárnu měli 20 minut, k tomu jsme se samozřejmě ani nepřiblížili, trvalo to určitě přes hodinu. Bože, mě se stýská po schengenu.

Další den jsem vyrazil do Paracasu, kde se na blízkých ostrovech nachází přírodní rezervace. Na její prohlídku jsem den poté vyrazil. Cestou jsme potkali skupinu delfínů. Působilo to dojmem, že to nebyla náhoda, jestli tam ty delfíny nějak krmí, nebo co, nevím. Každopádně vyfotit delfína, když nevíš kde a kdy se vynoří, není moc snadnej úkol. Ostrovy nás už zdálky vítaly zápachem, který neodmyslitelně patří k velké koncentraci zvířat na malém prostoru. Ostrůvky byly pokryté obrovským množstvím hnízdících ptáků. Bylo jich tolik, že celý ostrov vypadal jako by byl živý, museli jich být milóny. Na útesech se poflakovali lachtani a i pár miniaturních tučnáků. Evidetně není žádná sranda dostat se z moře na skalisko, jeden tučnák se o to před námi pokoušel neúspěšně asi tak pětkrát. Pokaždé ho přiboj smetl zpátky. Lachtaní mládě taky pomalu neohrabaně šplhalo za svou rodinou na skalisko a dostávalo pravidelně pohlavky od příboje. Lachtani asi preferují Sparťanský přístup k výchově mladých.

Chtěl bych se trochu zmínit o místním systému autobusů. Neexistuje tu něco jako autobusové nádraží, kam by jezdili všichni dopravci, každý má svou zastávku, své nádraží. Neexistuje tu něco jako „idos“. Pokud se chcete dostat z města A do města B, tak nejdřív musíte zjistit, které společnosti tam jezdí. To není vždycky snadné, tak asi lepší zeptat se na recepci hotelu, kde vždycky znají nějakého agenta. Ten vše zprostředkuje, často zařídí i taxíka a dojde s vámi na nádraží. Kolik z toho má, čert ví, ale za tu službu to určitě stojí. Nejvíc mě asi iritují stránky místních autodopravců, které jsou strašné. Hodně z nich zčásti nefungují, když je přepnete do angličtiny, tak jsou pořád z půlky ve španělštině atd. Několik perliček mě ale vážně zaujalo. Například jedny stránky padaly, když jsem vyplnil jméno s diakritikou, jen přijít na to proč padají, nebylo snadný. Jiné po mně chtěly zaškrtnout, že souhlasím s nějakými podmínkami, než mi dovolily vyhledat spoj, evidentně jejich jízdní řád je důvěrná věc. Proč po mně společnost „Cruz del sur“ chtěla vyplnit jméno mé matky za svobodna, datum narození, číslo pasu a adresu domů kromě mého jména a příjmení, to opravdu netuším. Ale nejpikantnější bylo, že jako jedinou zemi mi tam nabízeli Československo a to zhruba 23 let po rozdělení. Německo se spojilo zhruba ve stejné době, možná tam stále mají východní a západní Německo.



Člověk má prý cestovat tak dlouho, dokud se netěší domů. Asi už jsem se nacestoval dost.

---