Uyuni

---

Po skvělém sjezdu silnice smrti jsem měl v plánu navštívit solné pláně poblíž Uyni. Let měl trvat 40 minut a proti tomu autobus to měl jet 16 hodin. Zvolil jsem teda letadlo. První podezřelá věc byla, že mi posunuli odlet o 40 minut zpátky a oznámili mi to pouze emailem den předem. No naštěstí email čtu, jinak bych se asi na letišti divil. Další zajímavost byla, že přestože jsem zaplatil kartou, tak po mně chtěli při vyzvednutí listku kartu znovu. Pak ji projeli žehličkou a chtěli to ode mně podepsat. No, technicky je to další platba, ale budu jim věřit, že je to jen pro kontrolu. Velmi by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby moje karta byla jen virtuální, jak to mají některé banky, nebo kdyby neměla vystouplé písmo pro žehličku, nebo kdyby to za mně zaplatil někdo jiný a já neměl kartu po ruce, anebo kdybych ji mezitím prostě ztratil. Na nesmyslnost uředních postupů v Jižní Americe si už začínám zvykat. Například by mě zajímalo, proč po mně při ubytovávání v Hotelu chtějí znát moje povolání, přestože jim to k ničemu není, nemají si to jak ověřit. Navíc pochybuji, že někdo z nich stejně nebude vědět co to je „Softwarový Architekt .NET aplikací“.

K letadlu jsme šli po letištní ploše pěšky a popravdě mě trochu vyděsilo letadlo, kterým jsme měli letět. Nepříjemně totiž připomínalo práškovacího čmeláka. No alespoň byly všechny sedadla u okýnka a s piloty jsme měli blízký vztah, protože seděli kousek před námi. Když jsme se obvyklým Latino spožděním dostalí na startovací dráhu a začali se rozjíždět, tak po pár sekundách piloti snížili výkon motorů a začali zpátky rolovat k terminálu. Hned mi bylo jasné, že tu něco nehraje. Pilot nám oznámil, že mají nějakou „indikaci problému“ a že se máme vrátit do terminálu. No co, stejně bylo hezky a kdo by odolal další procházce po letišní ploše. Trochu mě ale děsila představa, že to letadlo opraví a že nás do něj posadí znovu. Naštěstí náš let zrušili a o pouhé 4 hodiny později jsme letěli něčím, co při troše dobré vůle připomínalo dopravní letadlo.

Uyuni je malinkaté městečko, zdá se hornického původu, v nadmořské výšce opět kolem 3800 m nad mořem. Teď se asi povětšinou živí turistickým ruchem. Nedaleko se nachází rozsáhlé solné pláně. Ty se v období deštů mění na solná jezera, hluboká místy až několik metrů. Místo je podle mně především ráj pro fotografy. Na nekonečné absolutně rovné ploše se dá zajímavě hrát s perspektivou nemluvě o nádherných západech a východech slunce. Já se tam vydal na dvoudenní výlet s fajn partou lidí, s kterou jsme se cestou seznámili.

V autě nás sedělo 7 a doteď nevím, jak jsme se tam vešli. Podařilo se mi ukořistit luxusní přední sedačku a začal jsem dělat Dýžeje. Začal jsem písničkou „Highway to hell“ (Dálnice do pekla) a následně jsem pokračoval písničkou „Road To Nowhere“ (Silnice nikam). Dobře to sedělo k atmosféře našeho road tripu. Naše auto nebylo v nejlepším stavu. Pro cestu rovně musel řidič mít volant natočený silně doleva. Na přením skle bylo několik prasklin způsobených nárazy kamínku, které řidič vyřešil tak, že je podlepil žertovnými samolepkami. Solná pláň byla opravdu nekonečná, naprosto rovná plocha, občas přerušená „ostrovy“, tedy skalisky, co z ní vystupovaly.

Na noc jsme se ubytovali v nevalné ubytovně. Za sprchu se platilo a o záchodech ani nechci mluvit. Spali jsme po čtyřech a kolegové si stěžovali na štěnice. Já ten problém něměl, tak nevím. Nejlepší na celém výletu byla asi parta lidí. Německý, britsko-maďarský a izraelský pár doplňovala moje maličkost. Guid/řidič byl fajn, i když mluvil jen španělsky. Němka mluvila naštěstí dokonale Španělsky, takže nám překládala.



Celkově mě solná pláň zase tolik nezaujala. Fotit moc neumím a jinak toho tu moc nebylo. Ostrov s kaktusy, plameňáci a nekonečná solná pláň. Východ a západ slunce byl sice krásný, ale zase tak omračující taky nebyl.

---